Bývalý mlýn u Hlavsů v Hrošce na Ještětickém potoku zde stával od nepaměti. Jako mnoho jiných byl původně panský. Předek nynějšího majitele jej koupil od Klimešů v roce 1856. Tehdy byl zařízen na 2 "český". Roku 1881 při katastrofálním požáru, kdy v Hrošce vyhořelo mnoho stavení, lehl i tento mlýn do základů popelem. Požár vznikl u Chudých nepozorností při napařování nemocného. Mlýn byl poté tehdejším majitelem přestavěn na zděný. Tehdy zde byl 1 "český", 1 "špičák" a 1 "francouz". Vývojem doby se mlýn přizpůsoboval, přibyla válcová stolice, loupačka a příslušné zařízení odpovídající době. Protože voda na Ještětickém potoku byla nestálá, byl mlýn později zařízen i na elektrický pohon.
Mleči sem dojížděli z Houdkovic, z Hrošky, z Trnova, z Voděrad, z Bílého Újezda, z Byzhradce a mnoha jiných sousedních obcí. Když se sousedi a mleči sešli, bývalo jich často 15 až 20, tehdy nebyla žádná nouze o žert. Dobře se pilo, hrály karty a pekly se křesné placičky (na ty placičky se používala mouka, která první přešla po křesu). Vyprávěly se různé pohádky a pověsti a když sem zavítali krajánkové, byl zde úplný světový rozhlas. Často zde přenocovali dva i tři mleči. Časem se ve mlýně seběhly různé příhody, které zpestřovaly jednotvárně letící čas.
Stalo se jednou, že starý Klapal, známá osobnost v širokém okolí, který žádnou zábavu nezkazil, šel okolo mlýna a vidí, jak chasa štípe na dvoře dříví pouze na zemi, bez špalku. "Ale, ale mládenci, vy nemáte žádný pařez. To já vám nějaký přinesu." A také donesl. Ale za několik dní přišel známý mleč a hrozně se divil, že ve mlýně mají jeho pařez. Samozřejmě si pařez odnesl a mlýn byl zase bez pařezu.
Jak nevinně někdy přišel mlynář "do řečí", ukazuje tato příhoda. Zdejší mlynář, jak bylo zvykem, svážel mletí od mlečů z okolí. Jednou si přivezl tři a půl korce k semletí od pana France z Voděrad, který si od mlynáře vyžádal, že si obilí přijde semlít sám. Když přišel, žádal mlynáře, aby od něho odkoupil čtvrťák obilí. Mlynář ale cítil nějakou čertovinu a tak obilí koupit nechtěl. Nakonec jej koupil místní obchodník a mleč si tak přišel na své. Když pan mlynář zase rozvážel namletou mouku, přijel také k Francům do Voděrad. Mleč před svojí panímámou chválil mlynáře i mlýn, jak dobře a jak mnoho semlel mouky. Zpropitné pro mlynáře neměli, a tak mlynář řekl, že se zastaví, až pojede zpět. Na zpáteční cestě se však od panímámy dočkal jen nadávek do zlodějů... Mlynář se udiveně ptá na důvod jejího hněvu a přitom se dovídá, že při vážení mouky a otrub zjistila, že všeho je nějak málo a rozhodně to musel někdo ukrást. Mlynáři svitlo v očích a panímámě doporučil, ať ze zeptá pana manžela, že o této tajemné události bude asi nejlépe vědět on sám.