Ovčín

Historie chovu ovcí

Chov ovcí býval v Čechách značně rozšířen od nepaměti. Chovaly se hrubovlné ovce, které poskytovaly kromě vlny i mléko. Sukna z této vlny byla sice pevná, avšak hrubá. Tenčí a hebčí sukna se nakupovala draze z Anglie. V 18. století, v období četných válek, kdy stoupla potřeba vlny pro výrobu uniforem, tak stát přicházel o značné peníze. Císařovna Marie Terezie proto roku 1770 rozhodla nakoupit ušlechtilé berany a ty rozdělit bezplatně některým panstvím s tím závazkem, že po 2-3 letech chovu přenechají bezplatně stejný počet beranů okolním hospodářům. Protože tehdy byla jemná vlna v kurzu, snažili se i samotní hospodáři. Rozšiřovali své chovy o ušlechtilá plemena, zakládali nové ovčíny, přilehlou půdu měnili na pastviny. Tento trend měl dopad i na rybníkářství. Vzhledem k nízké ceně kaprů totiž započalo na řadě míst vysoušení rybníků a jejich postupná přeměna na pastviny.

Za zlatou éru českého ovčáctví lze považovat 30. léta 19. století. Ceny vlny byly poměrně vysoké a pro řadu statků to byl tehdy nejvýznamnější zdroj prostředků. S rostoucím objemem produkce se cena vlny postupně snížila až na polovinu. Se změnami hospodářských poměrů po roce 1848, úbytkem luk na úkor obilí, modernizací zemědělské výroby a v neposlední řadě vlivem australské a jihoamerické konkurence se počet ovcí neustále tenčil, především ve prospěch skotu a vepřů. Jestliže byl počet ovcí ve čtyřicátých letech 19. století cca 1,5 milionu, v roce 1890 již jen 400 tisíc. Tehdy se však ovce chovaly již spíše pro maso, žádané na anglickém a francouzském trhu. Po zavedení ochranářských opatření v těchto zemích a nasazením vysokých cel na dovoz skopového masa padla však i ta poslední možnost, jak na chovu ovcí vydělat. Chov ovcí tak během několika dalších desetiletí téměř vymizel.

Historie Ovčína

Zhruba v polovině cesty z Trnova na Byzhradec se po pravé straně nachází samota Ovčín. Toto území patřilo od nepaměti rychnovským Kolovratům, katastrálně pak samota spadala pod nedalekou obec Hroška. Dominantou celkem tří dnes již neobydlených stavení býval až do nedávné doby bývalý ovčín, jehož bílé stěny a červená střecha byly vidět i z vrcholků Orlických hor.

Přestože letopočet založení ovčína není znám, porovnáním map z roku 1785 a 1840 je zřejmé, že to bylo někdy mezi těmito roky. Dodnes stojící stodola měla před svou rekonstrukcí na jednom z trámů vytesán letopočet 1834. Tradovalo se, že tehdy tu budova ovčína stála již 50 let. To by znamenalo, že byla postavena zhruba kolem roku 1790, což ostatně zapadá do období všeobecného rozkvětu ovčáctví. Ostatní stavení vznikla pravděpodobně nedlouho poté.

Centrem této části kolovratského panství byl nedaleký dvůr Ostrov, odkud bylo řízeno i hospodářství na ovčíně. Samotný ovčín byl velice rozsáhlou budovou o rozloze 15x60 metrů, v níž se kromě prostoru pro ovce nacházely tři obytné místnosti a komora pro ovčáka. Tato komora byla vyvýšena nad úroveň ostatních místností a navíc byla opatřena oknem přímo do stodoly, což ovčákovi umožňovalo kontrolovat pohodlně celé stádo. S úpadkem ovčáctví byla hospodářská část ovčína přizpůsobena pro chov skotu a vepřů. Původní průjezd napříč stodolou sloužil nyní jako přípravna, která byla od chlévů oddělena cihlovou zdí a od zbylé části stodoly pak zdí dřevěnou. Nad touto zadní částí byl odstraněn strop a nově sloužila jako sklad sena a slámy.

Původní studna pod ovčínem, v sadě směrem k hrázi Horní Křesiny, v místech mezi dnes stojící hrušní a jabloní, byla později nahrazena nově zřízenou studnou na dvoře, v těsném sousedství chléva. Z 27 metrů hluboké studny o průměru zhruba 13 cm se voda přečerpávala pomocí ruční pumpy do vyvýšené, cca 200 litrové nádrže, odkud voda přirozeným spádem naplňovala napáječky pro dobytek.

Zajímavostí v bezprostředním okolí ovčína byly rozsáhlé třešňové aleje. Část se nacházela pod ovčínem směrem k vypuštěnému rybníku, další pak mezi ovčínem a chalupou čp. 94. Nejrozsáhlejší však byly aleje na vršku kopce od ovčína směrem k Hrošce. Většinu stromů však roku 1929 spálil mráz.

Nedlouho po vzniku samostatné Československé republiky byla vyhlášena pozemková reforma s cílem rozdělit velké soukromé pozemkové vlastnictví a uspokojit tak zájmy drobných držitelů půdy. Při této reformě, roku 1922, koupil ovčín za 70.000 zlatých p. Tošovský, do té doby hospodařící rolník na sousední usedlosti čp. 94. V té době nesla budova známky delšího období bez údržby, měla například děravou střechu, což byl patrně důsledek prozíravosti Kolovratů, kteří podobný osud svého majetku očekávali a tudíž do něj již dále neinvestovali.

Již před 2. světovou válkou žádal majitel ovčína okolní obce o zavedení elektrické energie. Obce tuto žádost odmítly, jednak kvůli nedostatku peněz, jednak kvůli slabým transformátorům, které tak tak postačovaly pro vlastní potřeby. Tehdy nebyly sítě dimenzované natolik, aby mohlo běžet několik strojů zároveň. Takové mlácení obilí se bez rozpisu prostě neobešlo. Zavedení nebylo povoleno však ani elektrárnou a to především kvůli očekávaným vysokým ztrátám ve vedení.

BenziňákPro občasné potřeby se využíval "benziňák", to však bylo jen provizorní řešení. Patrně tehdy se zrodil nápad postavit v místech zaniklého rybníka malou vodní elektrárnu. Po obstarání plánů od pardubické firmy mohly začít přípravné práce. Především byla zvětšena a opravena již zčásti rozebraná hráz. Zemina se sem vozila především z pole mezi ovčínem a chalupou čp. 94. V místě výpustě vyrostla železobetonová zeď a bezprostředně za ní strojovna. Ačkoliv se nejednalo o rozsáhlou stavbu, neměli to stavitelé snadné. Spotřebovalo se při ní totiž značné množství betonu, který se tehdy míchal ručně. Naštěstí byl k dispozici dostatek pomocníků. Byla totiž válka a lidé sami vyhledávali jakoukoliv práci, jen aby nemuseli na nucené práce do "rajchu". Po dokončení stavby byly do strojovny nainstalovány všechny podstatné součásti elektrárny - turbína s průměrem cca 1 m, hřídele, převodová soukolí, dynamo na 220 V a druhé na 380 V, pojistky, měřicí přístroje aj.

Zařízení bylo uvedeno do chodu v roce 1942. Protože stavba měla sloužit zároveň také pro chov ryb, bylo nutné v obnoveném rybníce zachovávat určitou minimální hladinu vody. Přes den se tedy rybník napouštěl, večer se pak po omezenou dobu vyráběl proud. Při běžné spotřebě se tato doba pohybovala kolem dvou hodin. Samotné spouštění vyžadovalo jistou zkušenost, protože neexistovala jiná možnost jak vyráběný proud regulovat, než objemem průtoku vody. Pokud se náhodou pustilo více vody, lehce popraskaly všechny žárovky. Z těchto důvodů byla většina spotřebičů i žárovek vždy zapnutá. Byla však doba války a velmi se hlídalo, zda mají obyvatelé zatemníno, aby se obydlí nestala terčem bombardování nepřátelského letectva. A tak se vždy před spuštěním turbíny musela zkontrolovat všechna okna a ta odhalená případně zakrýt plátnem.

Výhody elektřiny byly patrné především na podzim, když bylo potřeba mlátit obilí. Toto období je navíc většinou deštivé, takže turbína mohla běžet déle než obvykle.

V zimním období však zařízení často zamrzalo. Taktéž bylo nutné vysekávat v rybníce otvory pro ryby. Nové příležitosti využili hospodští z Trnova a Houdkovic, kteří si na zdejší rybník jezdili pro led do svých sklepů. Během zimy jim kluci z ovčína pomocí kovových háků tahali kusy ledu na hromady u břehu rybníka a jakmile napadlo více sněhu, přijeli si pro něj hospodští se saněmi. Pak se zašli ohřát do ovčína, kde probrali, co se dalo.

Z chovu ryb velký užitek nebyl, navíc sem často zavítali pytláci z okolních obcí. Jednou, zrovna při cestě do kostela, byl dokonce chycen prchající pytlák z Trnova, vše ale nakonec vyřešila domluva. V čase války nikdo nevěděl, jaké následky by přineslo případné oznámení úřadům.

Přestože byla na dvoře studna, její kapacita obzvláště v letních měsících nedostačovala. Pro dobytek se vozila voda z nedalekého rybníku Buchta, po napuštění rybníka pod ovčínem pak odsud. Protože byl ve studni u chalupy čp. 94 pod ovčínem vždy silný pramen, vybudovalo se k ní roce 1944 spojovací potrubí. Na půdu se umístil rezervoár a do chléva pak dvoupístová ruční pumpa. Napumpování nádrže trvalo cca 20 minut.

Během celé války zůstávala zdejší oblast stranou dění a i setkání s vojskem byla ojedinělá. Nejvíce vzpomínek se váže k samému konci konfliktu. Jednoho květnového rána roku 1945 byla slyšet od Hrošky blížící se kolona vojenských vozidel. Na ovčíně vypukla panika, děti se běžely schovat do blízkých Rohlenových keřů, odkud s hrůzou pozorovali tři německé opásované obrněné transportéry. Krve by se v nich nedořezal, zvláště když kolona na křižovatce odbočila směrem na Byzhradec, tedy přímo k ovčínu! Kolona jej naštěstí jen minula. Na další křižovatce pak odbočila k Houdkovicím. V cestě jim však stál jednoduchý mostek přes místní strouhu, který se pod jedním kolosem propadl. Ostatní jej nakonec vyprostili a pak společně pokračovali do Houdkovic, odkud snad údajně až do Týniště. Zanedlouho se zde objevily i sovětské tanky, které tuto kolonu pravděpodobně pronásledovaly.

Jiná část sovětské armády se po několik následujících dnů zdržovala v Hrošce. Patrně z této skupiny byli i vojáci, kteří jednoho dne zavítali na ovčín. Šel z nich strach, v rukou svírali kulomety, ale hospodářem byli vřele přijati. Dostali najíst a spolu si dali i trochu té kořalky. Mírně opojeni pak předváděli střelbu ze samopalů. V kůře kaštanu na dvoře vyřízli malý obdélník, kam se strefovali. Tento němý svědek tehdejších událostí zde stojí dosud. Jeho rány však již čas zacelil.

Těsně po válce se snažil stát podpořit elektrifikaci i v méně dostupných lokalitách. Po zhodnocení situace na Ovčíně byla elektrárenskou společností navržena přípojka z vysokonapěťového vedení spojujícího Záhornici a Byzhradec. Částečně během zimy, avšak především na jaře roku 1946 byl zbudován transformátor, ze kterého byla elektřina následně rozvedena do okolních usedlostí. Spuštění proběhlo v červnu 1946.

Tehdy se také zakoupilo čerpadlo, které usnadnilo dopravu vody ze studně u chalupy do ovčína. Kvůli malému sacímu výkonu pro něj byla vybudována šachta vedle studně, která zároveň sloužila i jako ochrana proti zamrzání. Když došla voda, stačilo doběhnout do chalupy a na zhruba čtvrt hodiny zapnout čerpadlo. Když se však zapomnělo včas vypnout, kolikrát ani přepad nezabránil promočení celého stropu pod nádrží. Od té doby význam studny na dvoře pomalu upadal.

Zavedením elektřiny pozbyla vodní elektrárna smysl a tak byla záhy turbína i s dynamem na 380 V prodána a rybník vypuštěn. Jen pokud pršelo delší čas, docházelo před hrází k hromadění vody, protože vytékala jen úzkým otvorem. Tak tomu bylo až do 16.2.1963, kdy byla železobetonová zeď i prázdná strojovna pomocí výbušniny rozstřílena.

Další změny na ovčíně přinesl rok 1956, kdy k 1.4. vstoupil zdejší rolník do JZD. Jeho dojnice byly převezeny do Hrošky a umístěny ve stáji u Tomků. Když pak JZD dostalo nařízení obhospodařovat i část horských pozemků, byl poloprázdný chlév přebudován tak, aby se mohl stát zimovištěm přes léto v horách pasoucích se krav. Přes léto zde byly umístěny menší jalovice, popř. krávy, které nedojily. Zbylá část budovy i stodola sloužila jako sklad sena a slámy. Význam chléva upadal s otevřením dvou hrošeckých kravínů a zcela nadbytečným se stal po otevření kravína v Bílém Újezdě.

 

Ve vyprázdněném chlévě se po dva roky chovaly husy a další dva roky brojleři. Následně byl chlév spolu se zbylou hospodářskou částí ovčína provizorně přizpůsoben pro chov prasat, ale již o další dva roky později se sem vrátil hovězí dobytek. Pro chov býků byla přizpůsobena i stodola, která do té doby sloužila jako sklad sena a slámy.

Roku 1978 se potomci p. Tošovského z ovčína odstěhovali a budovu prodali JZD. Budova pak byla různě pronajímána.

V této době byl mezi ovčínem a chalupou natažen elektrický kabel pro usnadnění ovládání čerpadla na vodu. Když později tento lokální vodovod prorezavěl a bylo nutné vyměnit jeho trubky, bylo zároveň nahrazeno i stávající čerpadlo za ponorné. Jeho spouštění již bylo automatické pomocí tlakového spínače.

Kolem roku 1979 byla v hospodářské části ovčína vybudována hluboká podestýlka pro chov prasat včetně zařízení pro automatické krmení. Tento chov byl ukončen kolem roku 1985. Poté budova sloužila jako skladiště nepotřebných zařízení. Ve stodole se však choval hovězí dobytek i nadále. I zde byl však roku 1992 chov ukončen. Obytnou část ovčína si v té době pronajal autoklempíř, který zde působil až do smutného konce.

Tímto osudovým okamžikem byl 21. srpen 1992, kdy kolem třetí hodiny ranní uhodil po celonočním burácení do budovy ovčína blesk. Následný požár se rozšířil během chvíle na celou střechu. Prohořelé latě nevydržely tíhu těžké krytiny a ta se za děsivého hřmotu sula dolů. I z velké dálky byly vidět hořící krovy. Po chvíli se sesuly i ty. Kolem se rozléhaly sirény hasičských vozů, ale ani vydatné prolévání ohněm zasažených míst nezabránilo zkáze.

Řadu let pak toto místo hyzdily ohořelé trámy, roztříštěná střešní krytina, rozvaliny, suť, až budovu koupil v roce 1998 p. Hlavsa z Hrošky, který většinu materiálu odklidil a v části původního stavení vybudoval depo pro kamiony své autodopravy. V rámci úprav byla zrekonstruována i bývalá stodola.

Střípky z historie okolních stavení

Chalupa čp. 94

V těchto místech stála původně roubenka, vystavěná počátkem 19. století. Toto stavení snad údajně sloužilo i jako nálevna pro občasné kolemjdoucí.

Kolem roku 1890 se sem z Houdkovic přistěhoval rod Hašků. Bud již v roce 1901 nebo záhy z jara roku 1902 zde vypukl, patrně od popela, požár a roubenka lehla popelem. Na jejím místě byla vystavěna zděná budova, která byla v létě 1902 osazena krovy a latěmi. Než se však stačily poklást tašky, přihnala se 31.7.1902 silná bouře s větrem, který smetl nezatíženou střechu dolů. Tato bouře tehdy napáchala velké škody i v širokém okolí. Tomu, že k požáru roubenky došlo v roce 1902, by nasvědčoval i fakt, že dřevo pro krovy bylo těženo nezvykle v létě, kdy jsou stromy plné mízy.

Kromě obytné budovy zde byly chlévy a stodola. Celkem se jednalo o tři samostatné objekty, které tvořily půdorys ve tvaru U. Později byla krajní hospodářská budova zbourána a obytná část s chlévy propojena v jeden celek. Tento charakter stavby se zachoval až do současnosti.

Roubené stavení čp. 93

I toto roubené stavení bylo vystavěno na počátku 19. století. Od nepaměti zde žil rod Tomášů. Ve 20. století byla vybudována velká cihlová stodola, která sloužila v 70. letech místnímu JZD pro chov slepic.

Bořkova váha

Cukrovar v Českém Meziříčí se v době rozkvětu cukrovarnictví snažil o vybudování sítě středisek, která by zefektivnila dopravu úrody do zpracovatelského závodu. Na poskytnutém pozemku nechal vystavět nevelkou budovu, vybavil ji potřebným zařízením a určil jejího správce. V době řepné kampaně pak mohli okolní hodpodáři svou úrodu vozit přímo sem. K samotnému zpracování se pak odtud řepa svážela podle momentálních potřeb cukrovaru. K tomu byli zpravidla najímáni okolní hospodáři. Cestou zpět pak rozváželi řepné řízky.

Ve zdejším obvodě se na vybudování depa s váhou dohodli s rolníkem Bořkem Šlitrem, který jim poskytl pozemek blízko křižovatky cest z Hrošky na Trnov a Byzhradec. Budova o rozměrech cca 4x3 metry stála na poli a ze silnice k ní byly z obou stran napojeny příjezdové cesty. Řepa se v době kampaně hromadila na okolní pole.

Majitelem cukrovaru byl Žid a když se za války dostali k moci Němci, byl mu jeho majetek konfiskován. Celé zařízení cukrovaru bylo převezeno do Německa a stejný osud čekal i vybavení vah. Od té doby byla budova nevyužita. V roce 1976 pak byla rozebrána. Dnes po ní zůstal jen název.

Stavení nad studánkou

Mezi chalupou čp. 94 a ovčínem, směrem k bývalému rybníku, je malé údolí. Zhruba uprostřed bývala ještě nedávno studánka, ze které vyvěrala křišťálově čistá voda. Dnes jsou tyto prameny svedeny pomocí trativodů do blízké strouhy. Směrem od ovčína se údolí svažuje celkem mírně, zato na protější straně je svah značně strmý. Právě na vršku této terénní vlny stála prý kdysi také nějaká budova. Mohlo však jít pouze o obyčejnou boudu. Jisté je, že již na počátku 20. století po ní nebylo ani památky.

 

--JT