Pastouška byla z dnešního pohledu jakýmsi azylovým domem, kde nacházeli ti nejchudší a nejubožejští alespoň přístřeší. V 19. století lidé neznali starobní důchody, nemocenské pojištění ani jiné sociální dávky. Lidé na vsích, kteří se vyvazovali po roce 1848 z roboty byli v takové finanční nouzi, že byli rádi, že udrželi svá hospodářství. Ani rakouské úřady nevycházely obcím v této otázce nijak vstříc. A přece v našich obcích rok od roku přibývalo lidí, jež chudoba a stáří, nemoc a nemožnost výdělku, donutili uchýlit se pod ochranu obce. Každá obec se postarala podle svých možností. Buď poskytla postiženému útulek v pastoušce, nebo jej vyslala tzv. "po číslech" na stravu i byt. Dokud byl v pastoušce jeden nájemník, bylo dobře. Hůře bylo, když počet obyvatelů stoupl na 20 až 30. Tehdy docházelo i k šarvátkám.
Pastouška nepečovala vždy jen o chudé, bývala též školou, nejvyšší kulturní institucí v obci. Tento hrošecký výchovný ústav stál pod dnešní kapličkou, vedle bývalého rybníčku. Přepychově zařízen nebyl. Žádné kabinety, žádné koupelny, ani sprchy. Dřevěná, došky a papírem krytá chaloupka obsahovala světnici, komoru, síň a chlév. V těch dobách musely děti do 12-ti let povinně navštevovat školu v Bílém Újezdě. Jaká byla tehdy školní docházka, svědčí řeč jednoho hrošeckého občana, který tvrdil, že se za letních měsíců byl podívat ve škole asi třikrát a to ještě na vzkaz pana řídícího, že přijde "visitace". V zimě byla docházka ještě horší; proto si hrošečtí vyžádali zřízení zimní expositury v Hrošce.
Kam ji však umístit? Kam jinam než do obecního domu - pastoušky. Tehdy zde bydlel p. Tošovský, ponocný, původně z Houdkovic, který zde získal útulek od obce za věrné služby. Tošovský byl zedník, ale neměl tolik práce, aby se řemeslem uživil. Chodil tedy v létě na sečení (400 ha ostrovských polí nemělo jediný žací stroj) a v zimě na mlácení. Paní Tošovská také přivydělávala, předla a dělala za stavem. A tak s přibývajícím blahobytem přibývalo i dětí. Nejdříve dva hoši a potom tři děvčátka.
Najednou se po vsi rozneslo, že Hroška bude mít zimní školu. Do pastoušky přišla obecní komise a uznala ji za vhodnou. Jen velkou chlebovou pec bylo nutné zbořit, aby se sem vešly lavice pro sedmdesát malých obyvatel. K vytápění poslouží stará kachlová kamna. Staré dubové lavice okolo světnice i kamen se ponechají a umístí se na nich nejstarší a nejmoudřejší školáci. Vše by vyhovovalo, ale co s panem ponocným a pěti dětmi? Obecní komise si však věděla rady. Kluci jsou školáci, budou sedět v učebně a pán s paní, kolovratem a třemi dcerami se po dobu vyučovacích hodin uchýlí do temné komůrky. A bylo rozhodnuto. Ale kdo bude učit? V Újezdě byl tehdy řídícím učitelem místní rodák a rolník Josef Císař. Byl to velmi moudrý, srdečný pan, který kromě výchovy mládeže pilně obdělával svá pole. K ruce měl mladého učitele - pomocníka, J. Elu, rodáka z Brocné. I bylo rozhodnuto, že o učení se postará on.
Každé ráno si vzal učení a vyrazil do Hrošky cvičit místní mládež. Odměnou mu byl oběd, na který chodil střídavě po jednotlivých staveních. Staří pamětníci vypravují, že pomocník byl dobrý učitel, ale že tu a tam použil rákosku. Není se co divit. Když byla v zimě vítr a mráz, když byly rozmáchané boty a potom k obědu "netuhy" nebo poplamenice mazané starým husím sádlem, není se co divit, že se jeho stesk a zloba vylila na kalhoty dareby, který rušil vyučování. Dlouhá léta plnila pastouška své poslání, dlouhá léta se za drsných zimních dnů zahříval "pomocník" obecními obědy a za tu dlouhou dobu si na sebe všichni zvykli tak, že paní Tošovské při předení v učebně pranic nevadilo, když děvčata se zvýšeným hlasem odříkávala násobilku.
Jednou se však ve škole rozhostilo ticho. Její malá okénka se smutně dívala na "Tatarku", obecní studnu pod kapličkou. Po vsi se totiž povídalo, že v Hrošce bude nová škola. Žactvo se přestěhovalo a stěhoval se i věrný ponocný a školník, pan Tošovský.
Po nějakém čase dostala pastouška nové obyvatele. Nade dveřmi četli bývalí žáci a absolventi pastoušky tklivý nápis:
Josef Školník - obuvník
Pak obyvatelé Hrošky viděli chodit v prosinci posláblého, ale čiperného souseda se svou mladou ženou Terinkou, dcerou hajného z Ostrova. Protože byla Terinka krásná a statná a obuvník čiperný, bylo jim požehnáno a v několika málo letech křtili Viléma, Františku, Máňu, Jana, Františka a Josefa. Byl by jejich spokojený život plynul i nadále, kdyby se neobjevila pod krovem pastoušky nová tabule:
Karel Látr - tesař.
Nový tesař si přivedl nejen svou ženu Marii, ale také syny Josefa, Františka, Aloise a Václava. Dvě rodiny pod jednou střechou se z počátku snášely dobře, i souboje dětí se obcházely bez větších šrámů. Mrazivý vítr však zahučel, když vytáhlý muž přibíjel na staré dřevo opět ceduli:
Josef Kotek - obchodník hadry.
Kotkovi měli pouze jedinu dcerušku Marii. Na plotnu starých kachlových kamen v pastoušce by se vešly jistě i Kotkovy hrnce, kdyby pastouška nedostala nového obyvatele, tentokrát bez firmy. Byla to postarší paní Klimšová se svým rozpustilým synem Josefem. V tu dobu, když se do pastoušky stěhovala čtvrtá rodina, vznikly mezi rodinou Školníkovou a Látrovou tuhé boje o plotnu a vyvrcholily smířením obou stran a vystrnaděním Josefa Kotka do komory, která byla bez plotny. Aby těch sporů nebylo málo, nastěhoval se do vosího hnízda další řemeslník:
František Lingr - kolář.
Protože měl sedm dětí, počet obyvatel v pastoušce rapidně stoupl. Dokud byly v pastoušce čtyři rodiny, zabrala každá jeden kout, umístila ve svém okrsku svůj nábytek a každá maminka obílila přesně své vymezené místo. Když však přišla další rodina, bylo nutné svolat konferenci a znovu pastoušku rozparcelovat. Je však těžké rozdělit čtyřrohou světnici mezi pět rodin. Nejdříve vznikly roztržky mezi matkami. Když se do toho vložili otcové, napětí eskalovalo. Rozdělení přestalo vyhovovat, nastal tuhý boj o každý decimetr půdy. Plotna byla tak přeplněna nádobím, že se uvolnila jen tehdy, když "lógrák" (plechový hrnek, v němž se vařila černá káva - lógr, Cikorka, Melta), té či oné strany vyletěl k Tatarce. Lože na půdě vyhlížela jako o císařských manévrech. Otcové byli tak nervově vyčerpáni, že se museli posilovat špiritusem. Jeden dokonce na usmíření hněvu za prudkého větru roztrhal před pastouškou peřinu, ale v malém domku bylo pořád dusno, jako před bouří.
Čím více děti rostly, tím se stávaly poměry hrozivější. V létě bylo dobře, ale když přišly severáky s vánicemi a když mrazem praskal na pastoušce šindel, teprve tehdy všichni viděli, jak pastouška chřadne a stárne, jak střechou teče a jakou práci vykonal červotoč. Čekalo se, že za velkého vichru stařenka praskne a zavalí valnou část svých obyvatel. Nestalo se tak. Pastoušku čekal jiný osud. O tom ale už vypráví jiný příběh v následujících stránkách.