Dne 5. července roku 1881 vypukl v č. 51 v Hrošce požár, který během několika hodin pohltil 41 stavení. Byl to největší požár ve východních Čechách od velkého požáru dobrušského, který je vylíčen v Jiráskově F.L.Věku.
Z dalších větších požárů v Hrošce lze zmínit: r. 1884 - 5 čísel, r. 1890 - dvůr Ostrov, r. 1896 - 6 čísel, r. 1931 - 3 čísla a stodola.
Hrošecký oheň r. 1881 zavinily děti, které si hrály se sirkami. Obě uhořely. Škody způsobené požárem šly do tisíců zlatých, okolo padesáti rodin se ocitlo bez přístřeší. Pomoci se jim dostalo od nepostižených občanů a dále sbírkami od lidí ze širokého okolí. Nová obydlí se stavěla ihned a to většinou z kamene.
Zajímavé je porovnání výpovědí jednoho pamětníka, který byl očitým svědkem při požáru, narozeným roku 1849:
Bylo to v červenci odpoledne. Teplo bylo a vítr veliký. Protahovali jsme se Školníkem Hlavsovu řepu. Najednou se vohlídnu a já zůstal celej zkoprnělej. Nad Hroškou, uprostřed vsi koulel se z jednoho baráku kouř. Než jsme doběhli ke kříži u Hlavsovejch už zuřivý vítr hnal toho červenýho ďábla přes potok ke Kašparom.
Když jsme přiběhli před Moravcovo stavení, lidi běhali jako zdivočelí a kdosi běží z Podhradí a křičí: "Šmarjá to je neštěstí, nešťastný děti".
Představte si ten hoch s tím děvčetem si zatopěj v takovým větře vohýnek. A starý prej ani nebyli doma. Japaby ty děti mohly utýct. Samá sláma a samý dřevo. A ten strašnej vítr k tomu, zrovna to hlavu bére. Zatím hořelo Podhradí. Oheň byl od našeho stavení aspoň 300 metrů. Chtěl jsem pomáhat v Podhradí. Když jsme však viděli, že strašná ohnivá koule vlítla na Kašparů statek, tak jsem se zrovna votřás. Ještě mlejn, povídám si a mám po hospodě. Někdo běží od Jiroudovejch a křičí: Vod Felcmanů prej vlítlo ke Kašparom rozpálený máslo.
Nevím, co na tom másle bylo pravdy, ale podnes vidím, jak rychle šířil se oheň v Kašparově statku a jak v několika minutách chytil mlýn. Všecko ode dřeva a za chvíli hořely staré mohutné dubové trámy , jako třísky. To už jsem nepozoroval poněvadž šel vítr k jihu a jako poslední číslo chytlo naše stavení. Kdyby bylo ještě nějaké číslo k Ještěticům, shořelo by všecko.
Ohořelé kusy došků a papíru nalezeny byly u Ještětic, Brocný a Solnice. Hasičských sborů tu bylo z celého Hradeckého kraje a poněvadž bylo ohroženo Podhradí a vedle byl potok, byly všecky stříkačky buď přímo v potoku, nebo vedle na cestě. Jakmile se však šířil oheň směrem proti proudu, byli nuceni hasiči ustupovati, poněvadž hrozný žár a přímo prý šlehající plameny tak ohřály vodu, že po ohni nalezli lidé v Podchlumí spoustu usmažených ryb. Běžím domů vynášet. My jsme měli na půdě velkou jarmaru. Táhli jsme jí s babičkou se schodů, ale ne a ne s ní hnouti. Babička povídá, I Pepku, vyraž radši tu dřevěnou lomenici a shodíme jí dolů, na hampejz. Ale kdepak, povídám, milá holka, to by šel luft a mohlo by to spíš chytiti. A tak jsme lomenici nechali státi, a za moment shořela lomenice i jarmara.
Tenkrát jsme taky měli mnoho lnu. Přivezli jsme ho z Vrchů. Když začal hořet Červinkův statek, tak jsme všechen len vynesli do ječmena u stavení.
Vletěla tam jiskra, len shořel a ještě vyhořelo velký kus ječmene. Když bylo celé stavení v plameni, vzpomenu si na sviňku. Taková čistá sviňka, měla přes metrák. Přes plameny vběhnu do chlívka, prasnici vyženu a ženu jí do stráně, do žita. Dal jsem k ní psa, aby jí hlídal. Po ohni běžím do žita. Po sviňce a psovi ani stopy.
Když jsem od Kouckýho kupoval hospodu, tak mě povídá, “ohně se nemusíte bát, klenutí vám neprohoří a na dveřích u komory máte plech”. Já se na to spoléhal a tak jsme všecko zanesli do komory. Plná komora byla. A poněvadž byl v síni ten ohnivzdorný strop, tak jsem si dal do síně asi deset pulek od piva, abych přeci něco zachránil. Za chvíli slyším praskot. Spadl komín, probořil u síně ohnivzdornej strop a plameny začaly šlehat do síně na sudy. Poněvadž byly tak saframentsky vysmoleny, hořely jak máslo a za moment byly plechové dveře u komory jako šín. Zrovna jedna červeň. A už i jarmara v komoře začala dutlat. Však potom měla babička ty svarební šaty trošku přičmouhnutý.
A už jsme si s tím nevěděli rady, do síně žádný nemohl a tak si povídám, “i houby, ať už to dopadne jak chce”. A v tom hrčí stříkačka. A Hlavsa, to byl ten, co mě tak zrazoval, abych nezvejšoval pojistku, už držel pistón a už do toho lil. Já povídám, “hochu prosímtě, jen mě skrop ty dveře”. A tak von to tam pustil, až jsme měli potom plný sklep vody. Zničil mě tam sic mnoho vína a :michany: s pončem, ale dveře u komory jsme zachránili.