Rybníky v okolí Hrošky

• Počátky rybníkářství v Čechách
• Rozvoj rybníkářství
• Úpadek rybníkářství
• První zmínky o rybnících v okolí Hrošky
• Přehled rybníků

Počátky rybníkářství v Čechách

První písemné záznamy o zakládáni rybníků a o rybničním hospodářství v českých zemích jsou z 11. a 12. století. Nejstarší rybníky patřily tehdy klášterům. 0d samého počátku sloužily k chovu kapra, který byl důležitým postním jídlem. Předkem evropské kulturní formy kapra byl kapr dunajského původu. Největším objevem sladkovodního rybářství pak bylo zjištění, že kapr je zvláště vhodný pro chov v rybnících. Stejně úspěšných výsledků nemohlo být dosaženo s žádnou jinou rybou. Do našich zemí byl kapr dovezen již jako kulturní rybniční forma. Ten kdo jej k nám přivezl jistě netušil jakou lavinu spustí.

Postupem času dosáhlo české rybníkářství co do počtu rybníků a produkce kaprů prvního místa v Evropě. Často byla položena otázka, co vedlo k jeho tak jedinečnému rozmachu? Vysvětlení se hledalo v poměrném nedostatku místních říčních ryb nebo v malých rozměrech našich řek a konečně i v odlehlosti od zdrojů mořských ryb. Jak se však ukázalo, nebyly příčiny rozmachu rybníků ani v jednom z těchto vlivů. Naopak říčních i mořských ryb u nás býval vždy dostatek a hojně se dovážely.

Středověké rybníkářství však usilovalo především o kvalitu. Kapr se pokládal za nejchutnější rybu a dostával přednost i před pstruhy a lososy. Proto nelitovaly kláštery, panství a města vysokých a stále rostoucích nákladů na výstavbu dalších rybníků. Nejprve to byly ve starší formě tak zvané stavy (obstaculum). Byly to malé hráze na vodních tocích, zadržující vodu k uchování nalovených říčních ryb. Nebyly vybaveny výpustí ani přepadem a byly vystaveny stálému nebezpečí protržení při povodních.

Ve 13. století byly již rybníky běžným příslušenstvím feudálních panství. O vybavení rybníků a o nářadí k lovu ryb není z tohoto období známo nic určitého. Rybníky musely být vybaveny alespoň výpustí - dřevěnou rourou s čepem. Od poloviny 14. století přibývá tolik zpráv o zakládání rybníků, že je možné toto období označit za první významnou rozvojovou fázi rybníkářství. Zásluhu na tom má rozumná vláda Karla IV. Jeho hospodářské snahy podporovaly i nákladné stavby rybníků. V té době se zdokonalila také stavební technika. Rybníkáři se pouštěli do stále odvážnějších stavebních děl, jak dokládají v té době vzniklé rybníky Dvořiště, Holná a Velký rybník u Doks (Máchovo jezero). Karel IV. zřizoval rybníky z prostředků královské komory a nařizoval je stavět i stavům a městům, aby bylo postaráno o hojnost ryb pro výživu obyvatelstva. Do zakládacích listin stavby rybníků byla vkládána doložka, " aby království naše rybami a vodními parami oplývalo."

Je zajímavé, že rybníkářská stavební činnost ve 14. století dosud nezasáhla do těch oblastí, které se později staly hlavními oblastmi rybníků (Pardubicko, Budějovicko, Třeboňsko). Bylo to způsobeno celkovým vývojem stavební techniky, která postupovala od menších staveb k větším. Pokud rybníkáři ovládali pouze stavbu menších rybníků, museli je umísťovat na malých tocích ve sklonitém terénu, kde mohli dosáhnout i při malých rozměrech hladiny potřebnou hloubku, při které ryby v zimě pod ledem nezahynuly. S pokročilým rozvojem stavební techniky si však troufali i na větší stavby. Museli je však umístit do rovinatých nížin, kde pro zaplavení rozsáhlého území stačila nízká hráz. Se změnou umístění a velikosti rybníků souvisela řada dalších faktorů. Oba typy rybníků měly své výhody a nevýhody.

Starší rybníky v členitějším terénu v pahorkatinách byly obvykle na malém povodí. Proto byly méně ohrožovány povodněmi. Jejich okraje nezarůstaly rákosím. Byly však hlubší a chladnější, proto v nich ryby rostly pomaleji. Nové velké rybníky byly úrodnější, protože byly na úrodnějších půdách a hlavně byly mělké a teplé. Jejich mělčiny však snadno zarůstaly rákosím. Tyto rybníky byly více ohroženy povodněmi, protože obvykle ležely na velkém povodí. S tím vším se museli rybníkáři vyrovnat. Proti nebezpečí, které představovaly povodně, bylo nutné stále zdokonalovat stavební techniku. Přebytečnou vodu odváděli vodní mistři bezpečnostními přepady. Rybníky stavěli i mimo vodní toky a vodu k nim přiváděli důmyslnými náhony. Postup do úrodných rovin měl rozhodující význam pro zvýšení výnosu a tím i další rozvoj rybníkářství. Ještě v dnešní době můžeme vidět u starých rybníků, postavených v předhusitském období, nápadnou okolnost, kterou je neobyčejně krátká hráz. Je to způsobeno tím, že staří stavitelé si důmyslně vybírali v terénu ta nejpříhodnější místa, rozsáhlé kotliny, ze kterých odtékala voda úzkým údolím. V jižních Čechách je tento způsob založení nápadný zejména u rybníka Žárského, Dvořiště, Dehtáře, Vlhlavského a Oleška. Avšak těchto příležitostí stále ubývalo a tak se pozdější stavitelé dostávali do stále obtížnějších podmínek, kde už nebylo možné postavit rybník tak levně a ekonomicky výhodně.

Stavby rybníků prováděli námezdní dělníci za obvyklou mzdu 1 groše denně. Pomocné práce zde však odváděli i robotníci. Náklad na středně velký rybník činil 5000- 10 000 grošů, osazený rybník se prodával za 20 000- 30 000 grošů. Ze 14. století jsou zaznamenány případy odnímání a zaplavování půdy poddaným. Ryby se prodávaly hlavně do rostoucích měst, byly však vyváženy i za hranice, do sousedního Německa a Rakouska.

Ve 14. století se dosud nevytvářely rybniční soustavy. Stavěly se nahodile pouze jednotlivé rybníky. Tomu odpovídala i tehdejší kumulativní metoda chovu, kterou bylo možno provozovat na jediném rybníce. Do rybníka se nasadily mateční ryby, které se vytřely a zůstaly v rybníce až do vyspění plůdku. Trvalo to 5-6 let. Po tomto období se rybník slovil, většina ryb se prodala a některé se ponechaly k chovu.

Kumulativní metoda chovu kapra byla velice primitivní a měla řadu nevýhod. Matečné ryby se každoročně znovu vytřely a rybník byl pak přeplněn množstvím hladového plůdku různých ročníků, který si navzájem silně konkuroval ve sběru potravy. V rybnících docházelo k přemnožování plevelných ryb, jak plotic, perlínů, karasů, okounů a hrouzků. Také hrozilo nebezpečí, že plůdek bude spotřebován dravými rybami, hlavně štikami. Život a vývoj ryb byl z největší části ponechán přírodě bez možnosti zásahu a hospodářský výsledek byl velmi nejistý. Kapři rostli pomalu, zato plevelných ryb bylo mnoho. Roční výnos z 1 ha činil 20-30 kg ryb.

Rozvoj rybníkářství

Počátkem 15. století první významné období rozvoje českého rybníkářství pokračuje a vrcholí. Z r. 1411 máme doklad o objevu, který měl pro zdokonalení chovu kaprů základní význam. V dokladu se mluví o 70 kopách tříletých kaprů, jimiž má být rybník osazen. Vychování tříleté násady a její přesazení do jiného rybníka znamená, že metoda v chovu byla již dvoustupňová a že odstranila hlavní nevýhody kumulativního chovu. Slibný rozvoj rybničního hospodářství byl na půl století zbržděn vzplanutím husitského revolučního hnutí a neklidnou dobou nepříznivou hospodářské podnikavosti. Přesto právě z toho období, z roku 1465 máme památný doklad o tom, že sedm rybníků v Dražovicích na Vyškovsku bylo obhospodařováno třístupňovou metodou. Mezi plůdkový a hlavní rybník byl zařazen ještě další typ, výtažník, ve kterém plůdek rychle vyrůstal. Tato technika chovu se stala základem nejmohutnějšího rozvoje rybníkářství koncem 15. a v 16. století a v podstatě se zachovala až do současnosti.

Konec 15. a skoro celé 16. století je ve znamení další horlivé stavební činnosti. Jestliže se až do té doby hospodařilo převážně na jednotlivých rybnících, přistupuje se nyní k budování celých rybničních soustav. Příčinu lze vidět v objevení třístupňové metody chovu, která přinesla vynikající hospodářské výsledky. Dala rybám dobré podmínky růstu a rybníkům novou kvalitu - specializaci. Specializované rybníky, plůdkový, výtažník a hlavní rybník se lišily především velikostí a proto jimi bylo možno lépe využít terénní podmínky. Dobré hospodářské výsledky vedly ke stavbám rozsáhlých hlavních rybníků, na kterých bylo nyní možné hospodařit téměř bez rizika ztrát.

Nové rybníky byly zakládány na všech příhodných místech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V té době bylo jen v Čechách přibližně 25 000 rybníků. Na stavbách rybníků pracovali rybnikářští mistři, kteří byli buď stálými zaměstnanci velkostatků a nebo byli k práci najímáni. Mistr si zajistil pracovníky, kteří pod jeho vedením rybník postavili. Byli to tak zvaní rybníkáři, stálí rybniční dělníci, pro které se tyto stavby staly jediným, poměrně dobře placeným zaměstnáním. Pracovali ve skupinách pod vedením zkušených předáků a přecházeli z dokončené stavby na novou. Při stavbě rybníků pracovali i příležitostní dělníci z okolních vesnic, robotníci s potahy dováželi materiál.

Stavba začínala vyhledáním místa v terénu a vyměřením rybníka, při tom musela být vytyčena zátopa, výška hráze, plocha základů hráze, plocha a určení míst pro výpusť a přepad. Vlastní stavební práce sestávaly z vykopání základů, uložení trub, zřízení loviště a kádiště, vršení a udusávání hráze, zřízení přepadu a pomocných stok u stavby vazby a zpevnění hráze dřevěným nebo kamenným tarasem. Rozsáhlé rybniční stavby byly celé postaveny jednoduchým ručním nářadím. Používaly se dřevěné okované rýče, motyky, krumpáče, sochory, dřevěné okované lopaty a ruční kolečka. K udusávání nasypaných zemin sloužila dřevěná dusadla.Tesařské práci sloužily sekery, pily dláta, palice, nebozezy a beranidla k zatloukání kůlu.

Práce rybníkářů byla těžká, ale dobře placená. V průměru dostávali rybnikářští dělníci čtyřnásobnou mzdu, než jaká se vyplácela za zemědělské práce. Počátkem 16. století dostávali v Jindřichově Hradci mlatci půl groše denně, sekáči jeden a půl groše a rybníkáři čtyři groše a čtyři denáry. Pro srovnání: slepice stála v té době jeden groš, kopa vajec dva groše, kapr dva groše.

Rybniční hospodaření mělo jednoduchá pravidla. Jak bylo zmíněno, rybníky se dělily na plůdkové, výtažníky a hlavní rybníky. Do plůdkového rybníka byly nasazeny samičky i samci, jejichž třením došlo k oplození vajíček - jiker. Plůdek, tj. z jiker vylíhlá rybka, zůstala v tomto rybníce jeden či dva roky, pak se slovila a následně rozvážela do menších mělkých výtažných rybníků, aby rychle narostla. Tam, kde nebyly vhodné podmínky pro přezimování (mělký rybník mohl v zimě promrznout až ke dnu), musela být na podzim slovena a převezena do tzv. komory, tj. do většího, hlubokého rybníka. Na jaře byla opět slovena a převezena do výtažníku, kde mohla dále růst, dokud nedosáhla velikosti pro umístění do hlavního rybníka (hmotnost 0,5 až 1 kg). To trvalo zpravidla tři roky. Hlavní rybník, tzv. kaperný, byl zpravidla veliký, hluboký a na vodu bohatý rybník, kde ryba strávila obvykle tři roky, po nichž následovalo závěrečné slovení. Jednou za 7, někdy až za 10 let se nechal rybník přes celé léto prázdný, bez vody. Jako náhrada rybí produkce bylo jeho dno oseto, což kromě dobré úrody na výživné půdě zajistilo rybám potravu na několik následujících let.

Úpadek rybníkářství

Rybníkaření bylo prováděno ve většině případů tradičními postupy, bez nějakého vědeckého základu. Navíc se stále více vytrácela pečlivost, s jakou se hospodáři o ryby starali v dřívějších dobách. K tomu dopomohla i třicetiletá válka, kdy bylo nepřátelským vojskem zpustošeno mnoho rybníků. Některé byly později opraveny, založeny byly dokonce i nové, avšak těch mnoho nebylo.

Další ranou pak byly změny podmínek hospodaření na počátku 19. století. Výnosné bylo pěstování obilí, stoupala cena ovčí vlny, na druhou stranu došlo k poklesu cen ryb. Zakládaly se ovčíny, přilehlá půda se měnila v pastviny, a protože byla snaha rozšiřovat výměru polí, nelze se divit, že došlo k vysušování nepříliš výnosných rybníků. I když po sto letech stoupla cena rybího masa desetinásobně, k obnovení rybníků již nedošlo.

První zmínky o rybnících v okolí Hrošky

První rybník, který je v nějaké souvislosti zmiňován, je Ostrovský. Pozůstatky pohořelých zemských desk (obdoba dnešního katastru nemovitostí) jej uvádějí v souvislosti se spory mezi Lickem z Rýzmburka a Ostrovskými při jeho společné držbě.

První spor je z roku 1538 a Ostrovský zde viní Licka, že na jaře nasadil Ostrovský rybník svým plodem a že dle smlouvy měl nasazovat plod on, Mikuláš Ostrovský. Když se prokoušeme složitou mluvou zápisu, ujasní se nám zásady tehdejšího rybničního hospodaření. Rok se nechal vypuštěný rybník zarůst travou. Na podzim se napustil vodou a nasadil společně oběma vlastníky. Protože bylo dosti potravy pro násadu, druhý rok společně rybník slovili. Další rok ho nasazoval i slovil pouze jeden a po roce druhý. Následovalo opět vysušení a po společném vylovení se v zájmu stejných podmínek obměnili v prvním samostatném nasazení a slovení.

V dalším sporu Mikuláš viní Licka: "...že, po posledním vysušení a po společném slovení Jiří Bucký, drže statek sobě k užitku, sám též po právu sobě rybník slovil a tím po tomto vysušení a loňském společném slovení přísluší Mikuláši samotnému rybník sloviti". Zde šlo o to, že Licek dal násadu jako první, ačkoliv tento cyklus měl jako první po společném slovení nasadit Mikuláš. Ten také v žalobě upozorňuje Licka, že rybník sloví a že počítá se 100 kopami užitku.

Další žaloba se týkala cyklu, kdy měli do vysušeného rybníku nasazovat oba. Při společném výlovu chybělo do předpokládaného výlovu více jak 34 džberů. Vylovilo se pouze 128 džberů a z nich si Licek vzal 78 džberů pro sebe. Mikuláš zřejmě Licka podezříval, že nedal žádnou násadu a v žalobě žádá Licka o vrácení úlovku, nebo náhradu 500 kop.

Pozdější majetková přiznání, která doplňovala údaje v pohořelých zemských deskách, zmiňují i další rybníky:

Terminus v úterý po sv. Benediktu letha 1542.

Mikuláš Wostrowský z Skalky přiznává, že dědictví svého Wostrowa tvrze, dvoru poplužního s poplužím, Hrošky, Kamenice vesnice a dvory kmetcí s platy, což tu mají, s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky, zvláště s rybníkem společným Wostrowským, kterýž drží společně s Janem ml. Trčkou z Lípy, s řekou, kurmi, vejci, robotami, ospy, mlejny, s podacím kostelním v Aujezdě, vše což tu má i se vší zvolí etc, že toho nadepsaného dědictví po předcích svých od mnoha let v pokojném držení a užívání byl a až posavad jest a to sobie a dědicům podle nového v Deskách zemských nařízení a vyzdvižení v tato registra vložiti a vepsati dal.

Kromě Ostrovského rybníka zde však nejsou uvedena jejich jména. Rybník je uveden i v následující smlouvě, kterou koupil černíkovský pán od opočenského Trčky manství nad ostrovským statkem:

Smlouva ta učiněná mezi Vilémem Trčkou z Lípy a na Veliši a panem Mytyášem Dobešem z Olbramovic za prostřednictví pana Jiříka Wostrowského z Skalky a na Wostrowě v sobotu na den sv. Mikuláše 1567 a trh takovej, že Vilém Trčka lidi své osedlé i neosedlé, ve vsi Aujezdě grunt poplatný, na kterém jest Václav Kozel, polovici podacího v téže vsi a což k témuž podacímu přísluší, kteréž jemu od zámku Skalka náleží, dva člověky ve vsi Kamenici zejména Kubu Čerta a Adama odtuž, též ve vsi Hrošce Jana Kaňku, též při té vsi dvě louky s platem, z jedné platí Václav Kozel z Aujezda a z druhé Jan Kaňka z Hrošky, půl rybníka Ostrovského s tokem vody kteráž z gruntů solnických jde na ten rybník, též platy tyto, které já Jiřík Wostrowský a lidi mojí poddaní ze vsi Hrošky platí, zejména Jiřík Wostrowský, Jan Zeman, Jíra Hrubej kramář, Jakub Vraštík, Petříček, Michal, Matěj Václavů a Matěj mlynář z horního mlýna. Též i ve vsi Kamenici, což lidé poddaní mojí JMstem platí, Vondřej Novák, Matěj Holdův a Pavlíček kramář, prodati jest ráčil pánu Matyáši Dobešovi z Olbramovic a na Černíkovicích za 500 grošů českých.

Další smlouvou pak získal černíkovský pán tento statek do svého vlastnictví. V podrobném popisu statku se objevují prvně i názvy dalších rybníků:

"...s lesem Borem u Lhotského rybníka, s volšinou v pustým rybníčku, která slove Řezanovy, s lesem za Aujezdem ježto Roudnej slove, kterýchžto lesův vejš psaných on pan Jiřík Wostrowský hned od datumu smlouvy této více nesmí prodávati, mejtiti a užívati, s rybníky, zejména půl rybníka Wostrowského s tokem vody, kterýž z gruntů solnických na týž rybníky jdou, rybník nade dvorem, rybník Berků, rybník Laucký, rybník Čtvrti, Rybník Horní Křešiny i rybník Dolejší Křesiny, jakož rybníčky čtyři při lese Roudným i s potoky, vodotočinami, ..."

Po Dobešovi získali černíkovické panství Kolovraté. Je předpoklad, že v jejich archívu je řada materiálu vypovídají podrobně o jejich hospodaření i o dalším osudu a proměnách zdejších rybníků. Jelikož jsou však psané vesměs německy, čekají zatím na své další zpracování.

Přehled rybníků

Následující přehled rybníků i orientační doby jejich založení či vysušení vychází kromě již zmíněných starých smluv především z I. vojenského mapování (cca 1780), map stabilního katastru (1840) a dobrou pomůckou pro jejich lokalizaci jsou i moderní mapy s vyznačením vrstevnic. Z těchto kusých informací se podařilo vytvořit následující přehlednou mapku. Popis jednotlivých rybníků pak naleznete níže.

Kroužkem a písmenem je na obrázku označena zajímavá skupinka dalších malých rybníčků, které se však již nachází za hranicí (těsně) hrošeckého katastru. Na následujícím detailu jsou označeny písmeny malé abecedy:

Vysvětlivky:
() - další známý název
[] - nejisté údaje
V1 - 1. vojenské mapování (1780)
+ po tomto roce
- před tímto rokem
~ okolo tohoto roku

Další poznámky:

ad 1) Ostrovský rybník

Podle velikosti i délky hráze vše nasvědčuje tomu, že Ostrovský rybník býval rozhodně větší, než jej zobrazuje mapa 1. vojenského mapování z roku 1780 (tmavší výplň - pokus o zakreslení rybníka do současné mapy). Na té je totiž hájovna stojící před hrází již na souši. Hráz za touto hájovnou, vedoucí od dvora dále lesem, by tedy postrádala smysl. Předpokládanou původní velikost rybníka pak znázorňuje vnější obrys, který vychází ze současných vrstevnic.

Důvodem pro snížení hladiny vody v rybníce a tím zmenšení jeho plochy mohly být změny v hospodaření, kdy bylo potřeba více půdy pro pěstování obilí, ale stejně tak to mohly být i jiné záměry. Z faktu že na souši stála hájovna je zřejmé, že snížení hladiny nebylo v žádném případě přechodné.

Na druhou stranu je zajímavé, že tak velký rybník není zachycen na známe Müllerově mapě Čech z roku 1712, když je tam zachycen např. mnohem menší Semechnický rybník, popř. velikostí zhruba srovnatelný rybník Broumar u Opočna. Byl v této době po slovení na nějaký rok vypuštěn, aby zarostl travou? Stalo se tak záměrně, nebo tomu napomohly nějaké události? To se již pravděpodobně nikdy nedozvíme...

ad 2) Temenský rybník

Tento rybník je také obestřen tajemstvím. Do dnešních dní se zachovala pouze jeho hráz. Ve starých listinách se nezmiňuje (alepoň ne pod tímto názvem), v mapě stabilního katastru z roku 1840 je již vysušen a tak jedinou vzpomínkou na tento rybník zůstává kromě hráze mapa 1. vojenského mapování. Pokud se však dá této mapě věřit, zjistíme, že je zde rybník nakreslen menší a jeho hráz rozhodně neleží tam, kde ta současná. Vše nasvědčuje tomu, že byla umístěna výše, zhruba v místech končícího zúžení. Rybník tedy zaujímal jen část své budoucí velikosti (čárkovaně vyznačená oblast). Jelikož není po staré hrázi ani památky, patrně posloužila pro stavbu hráze nové.

ad a, b, c) Trojice rybníčků

Názvy těchto malých rybníčků se z mapy 1. vojenského mapování určují jen velmi obtížně. Pokud je správný název prostředního z nich, Čtvrť, mohlo by jít o trojici ze smlouvy z roku 1567: "...rybník Berků, rybník Laucký, rybník Čtvrti,...". Ale to jsou jen nepodložené spekulace. Zajímavý je především název Buchta. Přestože se stejnojmenný rybník zachoval až do současnosti, nejde vzhledem k poloze s největší pravděpodobností o ten samý.

Zpracoval: Jan Tošovský, Listopad 2004

Použitá literatura:

Kuklík K.: České a moravské rybníky. ČTK - Pressfoto, Praha 1984
Rameš V.: Počátky rybníkářství. Lomnice nad Lužnicí 2000
Petr K.: Vyprávění o zašlých časech rodného kraje. Obec Podbřezí 1997
I. vojenské mapování
Ottův slovník naučný