První mapu země České vydal v českém jazyce r. 1518 Mikuláš Klaudyán, český bratr a tiskař z Mladé Boleslavi. Vyrýt ji nechal r. 1517 v Norimberku. Je sice praktická a příruční, na tehdejší dobu dostatečná, není však založena na vědeckém podkladu. Podruhé vyšla r. 1545, pak v r. 1550 i 1556 při latinských vydáních Kosmografie Šebestiána Münstra (s přidáním některých německých názvů, jakož i stupňového rozdělení či zeměpisné polohy, mezi 48°30 a 50°55 s.š.). Ve stejné podobě, avšak doplněna ozdobami po krajích, byla připojena bratry z Puchova k českému překladu Münstrovy Kosmografie z r. 1554. Druhá původní mapa Čech vyšla r. 1558 v Praze. Jejím autorem byl Jan Krügingr (někde se uvádí i Criginger), obsahovala německé názvy a kromě Čech zahrnovala i Duryňsko a Míšeň. Abraham Ortelius ji zvětšil a použil r. 1570 a 1592 ve svém díle Theatrum orbis terrarum. Tato mapa, i když nebyla tak přesná jako Klaudyánova, se do r. 1618 objevila nejméně osmkrát v různých zeměpisných dílech, především v Německu a Nizozemí. Přesnější mapování se očekávalo od trigonometrických prací slavného astronoma Tadeáše Hájka z Hájku, který v letech 1556-63 zahájil vyměřování v okolí Prahy, avšak vzhledem k vysokým nákladům a nedostatku podpory na tehdejší dobu nevídaný projekt, byl nucen své práce ukončit. Jeho výsledky se bohužel nikdy na veřejnost nedostaly. Třetí původní mapou Čech byla tedy až mapa z r. 1619 od pražského měšťana a proslulého zeměměřiče Pavla Aretina z Ehrenfeldu. Byla v českém jazyce a vycházela, i když ne zcela, z trigonometrických měření. V roce 1632 byla stejným autorem vydána s několika opravami znovu. V r. 1665 ji vydal známý knihtiskař a rytec Daniel Vusín. Toto třetí vydání bylo stejné jako předchozí. Aretinova mapa byla základem všech pozdějších map až do r. 1720 a objevovala se v mnoha variantách, s opravami a v různých jazycích v řadě zeměpisných a kartografických prací. Jednou z nejpřesnějších a nejkrásnějších kopií byla mapa, kterou zhotovil r. 1630 Jiljí Sadeler, neméně kvalitní mapy zhotovili také Sandrat a Blanco. Poněkud odlišná byla topografická mapa cysterciaka Vogta z r. 1712.
Nové politické a soudní rozdělení Čech r. 1714 obnovilo
potřebu náležitého vyměření a zhotovení spolehlivé mapy. Při jednání českého
sněmu v r. 1714 se k tomuto úkolu zavázal Jan Krištof Müller, tehdy c.k. setník
a měřič. Již v roce 1720 byla na základě jeho vyměřování zhotovena v Augšpurku
(v mědi od ryjce Käuffera) proslulá mapa země České a hrab. Kladského (v německém
jazyce) a to v měřítku 1:230.000. Sestávala z 25 listů a ve své době byla největší
mapou na světě. Müllerova mapa je první důkladná práce tohoto druhu v Čechách
a pramen všech pozdějších map vydaných během 100 následujících let.
Velkou Müllerovu mapu vydal znovu r. 1726 poručík Wolfgang Wieland, tentokrát
však s menším měřítkem a drobnějším písmem, rovněž však na 25 listech. Jezuita
a kartograf Bernardin Erber zveřejnil v r. 1760 menší Müllerovu mapu a z Wielandovy
mapy vytvořil 12 map tehdejších českých krajů (v německém jazyce). Z Müllerovy
a Wielandovy mapy vycházejí německé mapy firmy Homanových z Norimberka (1748,
poté mezi lety 1769 až 1776 14 map, a sice: Prahy, ašského a loketského okresu,
pak i ostatních českých krajů), francouzské Mortierovy (v Bruselu, 25 listů)
a La Rougeovy (v Paříži r. 1757, 9 listů), ale i další v jiných zemích.
Se zavedením nového systému výběru daní za Marie
Terezie (1748) a prvním uvedením katastru za císaře Josefa II. nastala pro
kartografii nová doba. Během krátkých 4 let byly ukončeny měřičské práce v
Čechách, zároveň s nimi, částečně však již o něco dříve (hlavně mezi roky 1781-83),
prováděli mapování vojenští inženýři, k mapování se však připojili i další
soukromé osoby a subjekty. Z těchto podkladů vznikly mapy Bocka (1790), Kindermanna
(1803, 3 listy), Kipferlinga (1806), Hardta (1807), Schornera (1808), Poláka
(r. 1808, 4 listy), Schwaba a Stegmayera (1809), Schmolla (1809, 4 listy),
Lichtensterna (1812, 4 listy, nejlepší ze všech) aj., vydané téměř všechny
(kromě Schwabovy) ve Vídni. Zahraniční podnikatelé (kromě Güssefelda, 1804
Výmar), zvláště pak Homanovci, vydávali mapy především v Norimberku.
Avšak i josefovský materiál se ukázal pro ukvapenost a částečně i pro neznalost
základních prací nepříliš spolehlivý a tak i systém výběru daní, který byl
na něm založen, byl již r. 1790 zrušen.
Teprve opětovné zavedení stálého katastru cís. patentem ze dne 23. prosince 1817 bylo důvodem pro zahájení prácí na novém mapování za použití důkladnějších a jednotných metod vyměřování. Práce byly koordinovány z nově založených úřadů, jejichž centrálou byl vojenský geografický ústav ve Vídni. Toto mapování dalo vznik řadě kartografických prací i moderních publikací. Svou roli v tom sehrál i dlouhý 30letý mír v letech 1815-48. Z té doby pocházejí např. soukromé práce kanovníka Kriebicha, zvláště jeho mapy generální, mapa severních Čech a speciální mapy 26 českých krajů v měřítku 1:246.500, jakož i nové vydání Klaudyánovy mapy r. 1819. Ve stejný rok vydal mapu Čech také astronom A. David. Během této periody vyšla také velká řada menších prací dalších českých i zahraničních nakladatelů, lepší i horší kvality. Ze zahraničních firem stojí za zmínku výmarský ústav, ústav Justa Perthesa v Gothě (Stielerův atlas), Berghausa st. aj. Tehdy se rozšiřuje využití topografických dat i pro další účely - pro školství, průmysl, finanční a politickou správu atd. Avšak většina z děl, i když bez pochyby velmi záslužných, neměla stále náležité podklady. Soustavné katastrální práce v Čechách byly zahájeny teprve r. 1836 a protáhly se až do roku 1844, kdy byla konečně zveřejněna přehledná mapa všech katastrálních obcí v Čechách. Její měřítko bylo 1" = 4000°, avšak původní snímky jednotlivých obcí, které byly použity pro přehlednou mapu, jsou v měřítku 1"=40°. Tímto rozsáhlým dílem byl vytvořen spolehlivý základ pro další navazující práce.
Pravidelné mapování Čech bylo zahájeno r. 1840 na
základě redukovaných (1" = 400°) katastrálních map. Prvním ovocem tohoto
díla byla speciální mapa Čech v měřítku 1:144.000 s dokonalým zobrazením terénu
a vyznačením kultur, kterou vydával v letech 1849-60 (39 sekcí) v německém
jazyce vojenský zeměpisný ústav. Po ukončení tohoto díla byla vydána v dvojnásobném
měřítku (1:288.000) tzv. silniční mapa Čech (1850), která se stala vzorem pozdějších
drobných kartografických prací vydávaných soukromými subjekty. První takovou
prací byla Kummersbergova mapa Čech v měřítku 1:288.000 v letech 1844-51 v
Praze v mědi rytá, která svou úplností, praktičností a dokonalostí provedení
předstihla všechna doposud vydaná mapová díla a to i přes to, že se vzhledem
k nedokončeným topografickým pracem musela obejít bez zakreslených vrstevnic.
To však neplatilo pro generální mapu Kořistkovu v měřítku 1:432.000, vydanou
r. 1862 v Olomouci, kde již byly vrstevnice k dispozici. Tato mapa se dočkala
řady vydání, avšak teprve r. 1875 s českými texty. Ještě většího rozšíření
se dočkala politická a místopisná mapa království Českého od Josefa Erbena,
vydaná r. 1869 v Praze (1:418.000, bez vrstevnic), která se díky poskytnutí
přehledu o politické, soudní i církevní příslušnosti stala oblíbenou pomůckou
pro různé účely. Dobrou prací je též mapa království Českého od Josefa Jirečka
z r. 1864, která má však ráz příruční mapy (malé měřítko, zjednodušené vrstevnice).
Prvně se zde však objevují národopisné hranice s objasňujícím textem.
Na Kořistku navázal A. Steinhauser tzv. Nejnovější mapou Čech, vydanou německy
r. 1867 ve Vídni, včetně zachování stejného měřítka. Tato mapa byla vydávána
i jako metodická (pouze vyznačená místa bez názvů). Z domácích prací stojí
za zmínku ještě mapa Čech od J. E. Wagnera (r. 1870, Praha, česky i německy).
V zahraničí byly vydány kvalitnější mapy Čech výmarským litografickým ústavem
(Mapa Čech od Streita a Wielanda) nebo Perthesovým geografickým ústavem v Gothě
(Mapa Čech od Berghausa ml.). Rozšířena byla i Příruční mapa Gräfova, vydaná
r. 1862 ve Výmaru (1:600.000), která se již v r. 1863 dočkala české verze.
Doplněna o národopisnou hranici (Jos. Erbenem) se objevila i jako součást Kobrova
Naučného Slovníku jako doplněk k heslu "Čechy".
Vlivem nového politického a soudního rozdělení po r. 1849 a s všeobecným rozvojem
národního hospodářství, školství a dalších oblastí se kartografii naskytly
nové příležitosti. Vznikaly plány měst, mapy krajů, dále mapy silniční, poštovní,
geologické, zeměpisné a další.
S rozvojem věd, umění a školství se kartografii otevřelo široké pole. I národní hospodářství potřebovalo kvalitní podklady, zvláště po prohrané válce s Pruskem v r. 1866, kdy došlo ke ztrátě části území. Na nástup kartografie měly pozitivní vliv i nové objevy v oblasti reprodukčních technik, jako fototypie, fotolitografie, barvotisk, zinkografie, chemigrafie aj. I měření doznala pokroku. Bylo zavedeno jednak nové měření zeměpisného stupně, jednak došlo ke změně organizace práce generálního štábu a vojenského ústavu ve Vídni tak, že se od r. 1870 provádělo soustavné a jednotné mapování a triangulace pro celém Rakousku-Uhersku. Výsledkem byla nová topografická mapa celé říše v měřítku 1:25.000, která byla dokončena r. 1890. Díky její kvalitě se stala základem velkého množství děl.
Zdroj: Ottův slovník naučný, 1888-1908
ZPĚT na Historické mapy