V kraji pod Orlickými horami našli v minulých staletích svůj domov i lidé, kteří byli pronásledováni pro svou zvláštní kulturu, jazyk i víru, která, přestože je jejím základem, se od křesťanské hluboce odlišuje. Lidé, kteří v prvním století našeho letopočtu museli opustit svou původní vlast a rozptýlili se do celého světa. Na počátku středověku se začali usídlovat i v našich zemích. Nejprve v Praze a královských městech, později i na venkově. V Podorlicku se objevují již někdy od 15. či 16. století.
Vznikly v Rychnově nad Kněžnou, Kostelci nad Orlicí (později v Doudlebách), ve Vamberku, v Dobrušce a v Rokytnici v Orlických horách. Jako jediná v sídlišti vesnického charakteru vznikla židovská obec v Podbřezí. Nebyla to tak úplná zvláštnost, protože i v jiných vesnicích českého království existovaly židovské obce, ale v našem Podorlicku byla jediná.
První židovské osadníky povolal na Skalku Jan Jiří Mladota ze Solopisk již v roce 1698. Židé byli až do druhé poloviny 19. století v naší zemi silně diskriminovanou menšinou. Nesměli vykonávat celou řadu profesí, kterými se živili jejich křesťanští spoluobyvatelé. Na druhé straně ovšem směli půjčovat peníze na úrok, čemuž se v těchto dobách říkalo nepříliš lichotivě lichva, přičemž tento výraz měl stejný význam jako v dobách dnešních. Z tohoto důvodu bývali židé poměrně vítanými poddanými, protože mohli poskytovat takovéto peněžní služby svému feudálnímu pánovi.
Původně ovšem byli židovští obyvatelé přímými poddanými krále. Panský život byl nákladný a peníze, které plynuly jako výnosy z vlastního hospodaření, ne vždycky stačily tyto nároky uspokojovat. Stejně tak tomu bylo i na skaleckém panství.
A tak byli pro takovéto případy po ruce židovští obyvatelé, jímž jejich víra půjčování peněz nezakazovala. Za staletí dosáhli v oblasti finančnictví, do níž byli okolním křesťanským světem dotlačeni, skutečného mistrovství. S vracením vypůjčených peněz si však jejich dlužníci příliš velkou hlavu nedělali.
Krajním řešením byly v tomto směru tzv. pogromy (slovo samé pochází z ruštiny), kdy rozvášněný a zfanatizovaný dav místní židovskou obec z větší části vyvraždil, takže půjčené peníze nebylo komu vrátit. Mnohdy se také pogromy odehrávaly za tiché blahovůle feudálních pánů, včetně panovníka samotného. Vhodná záminka se vždy našla. Vždyť to přeci byli židé, kdo ukřižoval Ježíše Krista. A jejich potomci jsou tak zatvrzelí, že odmítají přijmout spasitelné náboženství a setrvávají ve svých bludech, takže jsou stejně vinni jako ti, kdo onu justiční vraždu skutečně spáchali.
Stačilo jen velice málo, maličko, aby protižidovské vášně vypukly. Při největším pogromu v českých dějinách, který se odehrál roku 1389, to bylo pohanění hostie, s níž kráčel kněz k umírajícímu přes židovskou čtvrť.
Pro židy bylo nakonec toto nerovné společenství s feudálními pány jediným možným východiskem z nouze. Za své peníze si vlastně vykupovali, sice někdy dosti pochybnou a nejistou, ale přece alespoň nějakou záruku holé existence.
Obvykle mohli doufat, že chamtivost jejich pána převáží nad jeho nenávistí a potřeba věčného zdroje peněz je uchrání před nejhorším. Hrozba pogromu se však nad židovskými společenstvími vznášela nejen po celý středověk, ale vlastně až do jejich úplného občanského zrovnoprávnění. Ani to je však neuchránilo nacistického běsnění na konci první poloviny minulého století.
Skalečtí židé našli ve svém novém domově relativní klid, zatímco se v okolním světě dostávala do svých vrcholných fází katolická protireformace, která ani židům nebyla nijak příznivě nakloněna. Ale i přes přítomnost jezuitské misijní stanice na skaleckém zámku byla existence židovského ostrůvku uchráněna. Početně se skalečtí židé dokonce rozrostli, takže v roce 1725 byla ustavena samostatná obec s vlastní synagogou. Malé skalecké panstvíčko se jim stalo skutečným novým domovem, relativní oázou bezpečí a zárukou základních životních jistot.
Ani jejich soužití s feudální vrchností se však neobešlo bez problémů. Stará historka vypráví, jak jeden z movitějších příslušníků tamní židovské obce přišel na zámek za panem Mladotou připomenout vrácení dluhu. Ten měl být již dávno splacen, ale zámecký pán se k ničemu neměl. Když bylo upomínání již příliš naléhavé, rozčílil se pan Mladota a začal svému židovskému poddanému vyhrožovat, že ho nechá vyhodit z okna. Duchapřítomný věřitel pohotově zareagoval a s narážkou na velikost Mladotova „impéria“ odpověděl: „Ale milostivý pane, to bych mohl také dopadnout na jiné panství.“
V těchto dobách jim rovněž vrchnost vyčlenila nevelký lesní pozemek nad Zlatým potokem, jen malý kousek od vesnice. Zde si skalečtí židé založili svoji „zahradu mrtvých“, místo posledního odpočinku příslušníků jejich obce. V souladu s tehdejšími zvyklostmi nesměl být hřbitov v obci nebo v její těsné blízkosti, aby židé „nepobuřovali“ svými zvyky křesťanské sousedy.
Z původně vynuceného se však stalo jedno z nejkrásnějších míst tohoto kraje a skalecký hřbitov patří dnes mezi nejkouzelnější (lze-li užít tohoto slova pro hřbitov) památky svého druhu v Čechách vůbec. Tichounké lesní zákoutí a pod ním tekoucí potok v tiché harmonii vytvářejí nádhernou zvukovou kulisu, přímo stvořenou k přemítání o věcech, které přesahují běžné každodenní lidské starosti.
Není divu, že toto místo uchvátilo i romanopisce, kteří je použili jako kulisu napínavého a téměř dobrodružného děje svých příběhů. S velikou dávkou poetičnosti a lásky vytvořil ze skaleckého židovského hřbitova místo tajných schůzek myslivce Machovce a jeho evangelických souvěrců se zahraničními emisary, přinášejícími Boží slovo a tehdy v naší zemi zakázanou evangelickou duchovní literaturu.
Zkusme si vychutnat jemnou krásu Jiráskova jazyka, jímž v románu „Temno“ popisuje tajuplnou hřbitovní atmosféru.
„Ale kam vedl ten tichý, opuštěný chodník ruchem a životem omlazujícího jara! U černých dřevěných vrat mezi dvěma zděnými pilíři končil. Pilíře byly neomítnuty; kryly je velké placaté kameny, po nichž se zelenal i zardíval tučný, hustě se rozrůstající netřesk.
Za pilíři vlevo, vpravo zeď a vzadu zeď; mezi nimi židovský hřbitov s márnicí za černými vraty.
Zeď nalevo a ta vzadu ve stínu lesa, zčásti ve svahu; ta vpravo táhla se pod olšemi nad samou říčku, jež nedaleko, oklikou přitékajíc, zrovna proti hřbitovu, padala a šuměla přes splav ve stínu černého lesa tmícího se po obou stranách toho jezu. Jeho voda se leskla a bíle pěnila v těch stínech a šuměla, bez únavy šuměla do mrtvého ticha zapadlého hřbitova v osamělém zákoutí.“
Se stejně láskyplným popisem, navíc hlouběji zasvěceným do vnitřního života židovské komunity se setkáme i v románu Karla Krpaty „Tři dny tammuz“. „Popředí tone v hlubokém a hebkém stínu, neboť jen nejprůzračnějšímu Héliovu šípu se podaří protknout klenbu zeleně, v šumném kolébání nad námi zakrývající oblohu.
Navzájem prolnuté koruny statných buků a habrů zvedly sametový baldachýn nad necelou stovkou kamenných náhrobků, jejichž někdejší řád rozvrátil čas s přírodou v malebný zmatek, tolik příznačný pro židovská pohřebiště. Jistě ve více vrstvách spočinuly pod námi v lůně Abrahamově se střípky v očních důlcích celé generace Izraele, jež bůhvíjakou hříčkou dějin se uchytily v blízké vsi.
Hřbitůvek prostých, začasté i nuzných domkařů, většinou hauzírníků, mezi nimiž i krčmář vinopalník budil zdání bohatce.
Dokonce i příbuzní těch, kteří tu spí, se odebrali na věčnost, zapomenutí halí mrtvé i pozůstalé, a to je...konec. Ano, jsme na hřbitově, který sám dožil, a tím přesvědčivěji nám připomíná dočasnost, pomíjejícnost, vanitas vanitarium, zkrátka – smrt. Ale nehrozí, nesráží na kolena, nehřímá kazatelsky o askezi, pokání a věčném zatracení, naopak otvírá úsměvnou náruč, konejší mírem a nadzemským klidem, zpívaje ve větvích smířlivou dumku o ranách, jež tu naráz přebolí, zázračně se zahojí a bez jizev vytratí.“
Nejkrásnější a nejtajuplnější je skalecký židovský hřbitov v noci. Takový jej popsal ve svém románu i Jirásek. „U židovského hřbitova ticho. Zjasněné stromy a keře se nehnuly. Měsíc plně vysvítil a splav byl plný jeho světla. Zářivé pruhy letem, bleskotavě sjížděly stavem dolů. Pod ním jako var tekutého stříbra, prošlehy, pablesky, jiskření, jež lítalo, kmitalo po vlnách a haslo s nimi v černu schýlených olší a houštin. Naproti prosvitla hřbitovní zeď mezi obrovitými stíny stromů, prosvitly opukové pilíře u černých vrat i kolmé desky pamětné hustých, hebrejských řádků. Tráva kolem nich se nehnula.“
Takové místo je jakoby stvořené pro rejdění temných záhrobních sil. A opravdu je se skaleckým židovským hřbitovem pojena pověst o lakomém Löwim.
Za svého života obchodoval s plátnem. Tkalcům v horách a podhůří vydával přízi a kupoval od nich plátno. Přitom je šidil, jak se dalo. Za každou sebemenší chybičku jim srážel již beztak hubenou mzdu, ale hotové plátno prodával co nejdráže. Ke svému majetku přidával zlaťák ke zlaťáku, až nahromadil dost značné bohatství. Ale navenek se tvářil jako chuďas a ani své rodině nedával dostatek prostředků na slušné živobytí.
Každou noc však vyndával z tajné skrýše svůj poklad a až do ranního úsvitu se těšil leskem a cinkavou melodií svých zlaťáčků. Nikdo však nežije věčně, a tak se i Löwi jednou odebral tam, odkud není návratu. Zemřel však tak náhle, že nikomu nestačil říci, kde má své zlato ukryté.
Pohřbili ho na skaleckém židovském hřbitůvku a bylo jen nepatrně těch, kdo by ho byli litovali. Zanedlouho se však rozneslo, že na hřbitově straší.
To lakomý Löwi musí každou noc vyjít ze svého hrobového domova a na náhrobku přepočítávat zlaťáky, o které ošidil ubohé tkalce. Má na to však jenom hodinu a peněz je tolik, že se nedopočítá. Příští noc musí začínat znovu od začátku, a tak to půjde, dokud se nenajde někdo, kdo by mu zlaťáky pomohl spočítat a poté je použil na lidem prospěšný účel.
Protože však takový odvážlivec dosud nepřišel, můžete i dnes pozorovat, jak se v měsíčním světle lesknou vlnky Zlatého potoka, jakoby se v nich odrážel Löwiho zlatý poklad...
Židovská obec na Skalce zanikla na počátku minulého století, kdy se její příslušníci postupně odstěhovali. Na rozdíl od jiných, které přišly jen o pár desítek let později, to byl zánik tichý, přirozený a nenásilný.
Památky po skaleckých židech však zůstaly. Židovský hřbitov je z nich nejcennější a patří k nejvzácnějším památkám našeho kraje. Stojí za to sem zavítat v kteroukoliv dobu a nechat se vlnami fantazie unášet do tajemné minulosti, která nás tady na každém kroku obklopuje.
Snad nejkrásněji vyjádřil atmosféru tohoto místa Karel Krpata prostou větou: „Je tu krásně, je tu měkce.“ Přesvědčit se o její pravdivosti může každý z nás.
Jiří Mach
Noviny Rychnovska, sobota 22. listopadu 2003 (str. 16)