Zalesněný horský val kolem Čech byl od středověku zakreslován do map střední Evropy. Uvnitř země se uvádělo vždy jen několik málo měst, ne-li jen Praha samotná, a jen málokdy se na tehdejších mapách vyskytla některá místa pohraniční, pokud byla známá pro svou polohu na cestách vedoucích ze země. Obecně to platí o celém obvodu Čech, a tedy i v orlickém úseku, jehož starým zobrazením až do poslední čtvrtiny minulého století se chceme věnovat v této stati. Toto časové vymezení volíme proto, že z předešlých sedmdesátých let pocházejí listy 3. vojenského mapování, které bylo podkladem pro tehdejší mapy zvané speciální; ty v různé podobě přežily ještě obě světové války a mají dodnes mnoho pamětníků. Zato počátek sledovaného období se jen někdy podaří posunout o něco vzad a na mapách, které se z tohoto skutečně dávného začátku zatím podařilo shledat, jsou hory jen velmi řídce podchyceny a zakresleny.
Z dvacátých let 15. století lze rekonstruovat mapy, které na orlické straně pohraničí mají několik názvů míst ležících podél cest, jako Náchod – Radkov – Kladsko – Varta, a dalších míst blízkých, jako Habartice (Ebersdorf, Dzikowiec), Trutnov a jiné. Řeky v té době nebyly ještě sledovány výše do hor; Orlické hory a podhůří jsou bez řek. Jen Morava pramení přibližně ve správné výšce, kdežto Labe se začíná teprve od Dvora Králové.
Na Klaudyánově mapě Čech z přelomu let 1517 a 1518 vede z Náchoda do Kladska cesta značená milníky, tj. tečkami ve vzdálenostech po jedné české míli, vloženými mezi značky měst. Tři míle z Náchoda ke hradu Homole a další tři míle odtud do Kladska jsou sice údajem přehnaným, ale do té míry úměrným skutečnosti, že se asi počítá s menší schůdností v horách, zejména přes Náchodské sedlo. Druhá cesta hrabstvím není na Klaudyánově mapě sice zakreslena, ale naznačuje ji řada míst od Kladska na jih: Habelswerd (Bystřice), Mitwald (Mezilesí), Mladkow, Jablonny a Lantsskron; v českém podhůří je kromě tří naposled jmenovaných uveden ještě Brandeys, Kostelecz, Potenssteyn, Liticze, Richnov, Solnicze, Dobrusska, Hrajisstie (Nové Město nad Metují), vesměs na cestě k Náchodu, i když nezakreslené, a stranou od ní ležící Žampach a Opoczen.
Klaudyánova mapa zůstala po několik desetiletí v podstatě obsahově nezměněna ve více kopiích, dokonce i tak odlišných reprodukční technikou a stylem, orientací a především názvoslovím, jako je měditisk boloňského rytce Zalteriho, který pracoval pro římského vydavatele mapových souborů, jež nahrazovaly v první polovině 16. století pozdější atlasy. Těch několik názvů místních, které jsme uvedli u Klaudyánovy mapy, zkomolil italský rytec neznalý písma řezaného do dřeva k nepoznání; ve stejném pořadí, jak jsme je uvedli z originálního Klaudyánova tisku, jsou to Náchod, Homole, Fladfeld, Habelsroerd, Mitruala, Mladforo, Yablonnu, Landsstro, Brandaye, Rosteleg, Poienssteyn, Ritige, Sachnoru, Gulnige, Dobrussta, Hradesstu, Hampach, Poizen. Zalteriho mapa je přímo klasickým příkladem, jak se zeměpisné názvy porušovaly při přejímání z cizích předloh a současně dokladem, jakou práci měli kartografové druhé poloviny 16. století, když převáděli důsledně gotické písmo do latinky.
Podíváme-li se do mapy sestavené 50 let po Klaudyánově mapě, totiž do Crigingerovy „Bohemiae regni nova chrografica descriptio“ (1569), nenajdeme žádnou souvislou kresbu Orlických hor, ale to platí i o Krkonoších, ačkoliv jsou v Crigingerově mapě pojmenovány česky jako „Korkonosske hory“. V místopisu nepřibylo nic, co bychom už neznali z mapy Klaudyánovy: na kladské straně náchodské cesty najdeme Lesin, Humel, Reinerts, Wunschelburg a vedle hlavního města hrabství ještě Habelschwerd a Mittelwald. V českém podhůří mezi Úpou, Labem a Orlicí leží Náchod, „Radisstyr“ a „Neustell“, což obojí je Nové Město nad Metují, a dále Reichenaw, Lititz, Zampach a Petenstern.
Na mapě, kterou roku 1619 věnoval „vlasti ke cti a užitku“ občan Starémo města Pražského Pavel Aretin z Ehrenfeldu, se počet podorlických míst dále rozmnožil. Na východním okraji mapy byl zakreslen Mladkov a Králíky, ale obě tato místa chybějí na všech dalších vydáních Aretinovy mapy, neboť byla z původní rytiny před vydáním 1632 odstraněna. Kromě nich a několika dalších, které byly v Orlických horách a podhůří již na dřívějších mapách (Náchod, Nové Město nad Metují, Dobruška, Opočno, Solnice, Rychnov nad Kněžnou, Kostelec nad Orlicí, Žampach, Litice), přidává Aretin Třebechovice pod Orebem, Týniště nad Orlicí, Rokytnici, Borohrádek, Častolovice, Vamberk, Žamberk a Ústí nad Orlicí. Na kladské cestě přibyl dnešní Jeleniów (Kolnau), Szcytna (Rückens) a Szalejów (Schwedeldorf). Vidíme, jak se za 100 let od doby Klaudyánovy zmnožil obsah mapy Čech i na tomto úseku; z 280 míst celé Klaudyánovy mapy se počet míst zvýšil asi na 1100 v mapě Aretinově, ale z toho vyplývá, že se české pohraničí tolik nezahustilo jako české vnitrozemí. Jinak by to snad bylo dopadlo, kdyby Aretin byl, jak se to nejednou uvádělo, zemským měřičem, který by byl pracoval i v tomto území. Jak podrobně dovedl Aretin mapovat, když opravdu pracoval v terénu, poznáme z podrobné mapy, jediné toho druhu, kterou od něho máme, totiž z Aretinovy mapy nedalekého panství zábřežského z doby o málo pozdější (1623). Aretinova účast na vzniku po něm pojmenované mapy Čech není však dosud zcela objasněna. Již dříve jsem vyslovil domněnku, že Aretinova mapa i mapa datovaná kolem 1619 v Augsburku a vzniklá z důvodů nám neznámých, totiž mapa Zimmermannova, měly společnou předlohu českého původu. Jisté je, že Aretinova mapa je v názvosloví češtější než mapa Zimmermannova, ale že musíme uvažovat i eventuální předlohy podstatně starší, které mohly být vzorem také pro Sadelerovu mapu Čech z r. 1620.
V zobrazení Orlicka nás přes mnoho doplňků Aretinova mapa stále ještě příliš neuspokojuje; v jejím prvním vydání byly vedle míst již jmenovaných uvedeny i Mladkov a Králíky – ostatně v nesprávné vzájemné poloze – ale oba názvy byly pak odstraněny. Největší nejistotu autorovu, ať již prvním původcem byl kdokoliv, prozrazuje říční síť a na ní zakreslená města a jiná sídla, např. Náchod na nějaké řece mezi Úpou a Metují, spojení mezi Úpou a Stěnavou, vynechání horního hraničního toku Divoké Orlice apod. Ostatně i dolní tok této řeky pod Liticemi byl do mapy vtělen až ve druhém vydání roku 1632. Celé orlické pohraničí a Kladsko jsou vůči sobě posunuty (Kladsko k severu), jakoby skládáním několika předloh.
To, že Komenského mapa Moravy z r. 1627, jejíž vznik nepřestává historiky kartografie zajímat, má v Podorlicku zakresleny Králíky a Mladkov ve stejné chybné vzájemné poloze jako první vydání mapy Aretinovy a současně vydaná mapa Zimmermannova, svědčilo by o použití prvního vydání Aretinova nebo augsburské mapy jako pramene. Poněvadž však na Komenského mapě jsou obě Orlice, které nemohou pocházet z těchto pramenů, musíme se domnívat, že informace o říční síti se do 2. vydání Aretina dostala z některé kopie mapy Komenského, která se rychle rozšířila. Budiž připomenuto, že české názvy měst jsou u Aretina i Zimmermanna leckde více respektovány než u Komenského, takže například je na obou mapách Čech Trzebowa czeska, ale na Komenského Moravě Behemische Tribaw, nebo Jablonka (Aretin) a Jablonne (Zimmermann), ale Gabel (Komenský). Polohu míst měl Komenský od Aretina nebo Zimmermanna, ale Tichou Orlici dokreslil asi sám a 2. vydání Aretina ji snad převzalo od Komenského.
Podívejme se na mapy severní strany Orlických hor, tedy na mapy Slezska. Nejstarší z nich, Helwigova mapa z r. 1561, neuvádí na české straně žádné místo, na slezské jen Homoli, Dušníky, Radkov a Bystřici mezi Broumovem a Mezilesím.
Musíme litovat, že pro části Čech, např. pro Královéhradecký kraj, nemáme z první poloviny 17. století mapový obraz obdobný těm, jaké měla v té době slezská knížectví a hrabství kladské. Na mapě Kladska z r. 1625 se z orlického pohraničí zachovalo několik geograficky důležitých zmínek a místopisných detailů, jaké do té doby nebyly obsaženy na žádné již uvedené mapě, ale vyskytují se na soudobých mapových snímcích pořízených na české straně.
Škoda, že se jen zcela sporadicky zachovaly rukopisné mapy, které si podle tištěných i rukopisných předloh obkreslovali jednotlivci, kteří podle svých znalostí a zájmů kopie vcelku nebo aspoň místy upravovali a doplňovali. Podle těchto kopií by se nám vývoj mapového obrazu české krajiny odvíjel plynuleji, než nám jej podávají mapy tištěné, často vyrobené v cizině a bez znalosti země a jazyka.
Pro část Orlických hor, stejně jako pro východní Krkonoše a jiné končiny, odkud bylo možné splavovat dříví po Labi ke Kutné Hoře, se zachovala mapa vzniklá ve spojitosti s touto činností a se spory, jež ji provázely. Byly tu však i mapy pořízené sice z jiných pohnutek, ale přesto se zmiňují o plavení dříví. Již v r. 1611 si majitel rychnovského panství Eustach Betengl stěžoval císaři, že ve svých lesích utrpěl velké škody od dřevorubců a dělníků, kteří stavěli novou vodní nádrž pro potřeby plavení dříví po Zdobnici a Orlici pro kutnohorské doly. Žádal o náhradu škody a císař proto uložil zemskému měřiči Šimonu Podolskému z Podolí, aby sporná místa co nejdříve navštívil a zobrazil mapou. Betengl měl být odškodněn přidělením vsí Roudnice a Lhoty na Nechanicku, které měl Podolský také vyměřit, ale mapy se asi nezachovaly. Zpráva, kterou komisaři poslali České komoře, obsahovala i vylíčení plavení dříví, které pro nedostatek klauzy hnilo v lesích.
Podolského rukopisná mapa, perspektivní a kolorovaná, zobrazuje okolí Betenglových vsí Nebeské Rybné, Souvlastní, Popelova a Kunštátu, řeky Zdobnici a Orlici, na Orlici mlýn a pilu a starou i novou klauzu pro plavení dříví, a potůčky Maliník, Jeřebinec, Hadí potůček, Huníkovec, Losinec a Hluboký důl. Podolský přišel asi do Orlických hor vícekrát; byl např. r. 1616 jmenován do hraniční komise o panství Kladsko a Homoli, Opočno a Frymburk, ale mapy, které vznikly při její činnosti, neznáme.
Řeky Orlice, Losinec, Říčka a Zdobnice s poznámkou, že se po nich dopravují vory nového dříví do Kutné Hory: auf diesen drey Wassern werden newe Holtzflösse nach Kutenberg zugerichtet, se také nacházejí na mapě, kterou jsme popsali před 30 lety jako „vratislavskou mapu Kladska“. Mapy si všimneme podrobněji, poněvadž v českém pohraničí zaznamenává dosti podrobností, třebaže je to mapa Kladska, nazvaná Geographica descriptio Comitatus Glacensis in medio Bohemiae, Silesiae et Moraviae provinciarum siti, vydaná vratislavským knihkupcem Davidem Müllerem r. 1626.
Autorem této mapy je Jonas Scultetus, který pro několik slezských knížectví a také pro kladské hrabství sestavil a nakreslil dosti podrobnou mapu zaznamenávající i sousedství dosti míst, měst a městeček i vesnic. Je škoda, že tohoto pilného pedagoga a kartografa, který na šlechtických dvorech spojoval obě tyto svoje kvalifikace, panský nevděk odradil od pokračování a dokončení mapového díla pro celé Slezsko. Za naši kartografii musíme na tomto místě politovat, že u nás jsme neměli nadšence, který by se v této době dal do podrobného vykreslení kraje po kraji nebo panství po panství.
V Čechách a na Moravě uvedl Scultetus jako města Broumov (Brauna), Náchod (Nachod), Staré Město na Moravě (Altstadt) a jako městečko Králíky (Krulich oppidium). Vesnice autor oddělil podle toho, zda mají nebo nemají kostel, tedy s ostelem Šonov (Schönau), Otovice (Ottendorf), Martínkovice (Mertzdorff), Police (Politz), Vysoká Srbská (Hohensichel), Hronov (Rona), Czermna (Deutsch Czirwonni; u Sculteta v Čechách), Deštné (Teschney), Sedloňov (Sattel), Olešnice (Gishübel), Kačerov (Katschur), Nebeské Rybné (Himlish Ribney), Rokytnice v Orlických horách (Rokitnitz), Kunštát (Cronstat), Neratov (Bernwalde), Bartošovice v Orlických horách (Bersdorff), Stříbrnice (Glashütte) ajedna nepojmenovaná ves s kostelem je ještě na horní Moravě. Vesnic bez kostela je méně: Velká Ves (Kroschdorff), Hejtmánkovice (Hitmansdorff), Nízká Srbská (Niedersichel), Bezděkov (Bezdik), Velké Poříčí (Grossbotzitz), Malé Poříčí (Kleinbotzitz), Kudowa a Pstražna (Stransney; u Sculteta obě v Čechách), Bedřichovka (Friedrichswaldeglaszhütte), Jadrná (Kerndorf), Prostřední Lipka (Mittellipka), Malá Morava (Klein Mora), Nová Seninka (Spiglitz) a nepojmenovaná ves severně od Králíků.
Z poslední čtvrtiny 17. století se zachovala rukopisná mapa celého českého pohraničí, pozoruhodná speciálním místopisem vybraným podle potřeb celní správy. Je to mapa celního úředníka, pojezdného Jana Sticha, který podle svých zkušeností z objížděk hraničního pásma mohl právě tyto končiny, dříve na mapách spíše zanedbávané, podstatně doplnit. jeho mapa obsahuje vedle vybraných míst orientačních další místa, která měla určité úlohy v tehdejší celně administrativní síti a která pro daleko menší celkový význam nebývala pojata do všeobecně zeměpisných map. V té době bylo po Čechách rozloženo půldruha sta celních a ungeltních stanic pro zboží vyvážené ze země nebo do ní dovážené. Stichova mapa je zaznamenává a třídí barevnými značkami podle jejich úlohy při vybírání poplatků a při kontrole pohybu zboží na cestách. S orientačními místy má mapa v Čechách na 460 místních signatur a názvů, což je sice ve srovnání s mapou Aretinovou málo, ale pro poznání dopravního a hospodářského ruchu v českém pohraničí důležité, neboť většina tohoto obsahu je soustředěna podél hranic.
Několik takových stanic je na Stichově mapě zaznamenáno i v orlickém pohraničí; na naší straně Náchod, Olešnice, Kunštát, Rokytnice v Orlických horách, Žamberk, Bartošovice, Mladkov, Ústí nad Orlicí a můžeme přidat ještě Horní Lipku, Boříkovice a Králíky, ač leží již mimo sledovanou oblast. na polské straně to jsou Jeleniów, Lewin Kl., Duszniki, Radków, Międzilesie a v širším předpolí hraničního úseku na naší straně obsahuje Stichova mapa Hradec Králové, Jaroměř, Kostelec nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou, Dobrušku, Nové Město nad Metují, Petrovice, Kyšperk a Jablonné nad Orlicí.
Stich ve funkci písaře celních komisařů objel při vizitacích celních stanic čtyřikrát obvod Čech a nasbíral mnoho poznatků, podle nichž mohl opravit Aretinovu mapu. Ta mu byla vcelku předlohou, ale doplnil ji a opravil na mnoha místech, hlavně ve vodopisu. V Podorlicku je to tok Úpy, oprava ústí Metuje, odlišení Stěnavy od Úpy a Metuje, doplnění ědiny, Kněžny a Zdobnice, přikreslení Třebůvky, přítoku Tiché Orlice atd. Horám a lesům věnoval jen formálnější pozornost; jejich „kresbu“ skládal z otisků razítek pro několik typů stromů, hor a jejich sekupení a jen málo míst své mapy dokreslil individuálními obrázky (např. Sněžku). Do mapy zakreslil všechny tehdejší hlavní zemské silnice a mnohem hustší předivo pohraničních cest – obojí patrně zcela správně, neboť jinak by mapa nebyla před celními komisaři obstála. Dnes jsou červeně tečkované silnice, cesty a stezky setřeny, ale pečlivou prohlídkou mapy je lze rekonstruovat.
Vyjímečně zasahují – kromě mapy Komenského – do Podorlicka i některé jiné mapy Moravy; tak např. mapa tyrolského kartografa Jiřího Matouše Vischera z r. 1692, který do své mapy vtělil obrázky dominantních staveb některých měst ze šikmého nadhledu, jako například zde reprodukovaný pohled na rychnovský zámek.
V rukopisném Hallmensfeldově soupisu slezských map z r. 1739 jsou uvedeny četné kopie Scultetovy mapy v podání Aeluriově z r. 1625: Hondiova (1633), Janssoniova (1638), C. a J. Blaeuova (1641), mapa dědiců Janssoniových (1675), mapa Schenkova a Valkova (1706), ale také ručně kreslená mapa „in ordentlichen Landkarten-Grösse“ s velmi podrobným popisem, ale podle toho, jak ji Halmensfeld líčí, nedokončená v Homolském kraji (im Humblishen Kreys). Podle něho to byla domněle druhá verze Scultetovy práce (Sculteti cura secunda), dnes bohužel zcela nezvěstná; je ale možné, že to byla ruční kopie mapy Müllerovy, která také již rozeznává v Kladsku šest distriktů, mezi nimi Homolský, jak se o nich zmiňuje slezský mapograf.
Ze zmíněné mapy císařského kapitána Jana Kryštofa Müllera, který r. 1720 dokončil nad jiné podrobnou a dobře známou mapu Čech, reprodukujeme jen malý výsek mezi Rychnovem a Rokytnicí i s Nebeskou Rybnou, pro jejíž okolí máme podrobnou mapu již o více než 100 let starší. Na rozdíl od Šimona Podolského, který velmi podrobně zapsal do mapy jména říček a potoků, Müller nepojmenoval žádný přítok jedné ani druhé Orlice. Stejně jako na Aretinově mapě, tak i zde vidíme, jak obsah podrobných mapování nepřecházel do přehlednějších map, dokonce ani když autoři byli vrstevníky (Aretin a Podolský). Jisté je, že Müllerova mapa je ze všech do té doby pořízených nejpodrobnější v místopisu, neboť má mezi Metují a Orlicí Tichou (tenkrát zvanou Velká Orlice nebo Aquila) 378 místních názvů.
Z dějin české kartografie je velmi dobře známo, že Müllerova mapa sloužila jako podklad pro tzv. 1. vojenské neboli josefské mapování. To zachytilo v měřítku 1 : 28 000 celé Podorlicko dokonce přednostně jako krajinu, která byla z pruské strany nejvíce ohrožována. Mapovalo se ponejprv v letech 1764 až 1767, ale ve Vídni, kde celé mapování je uloženo jako rukopisný, kdysi tajný a dnes historický unikát, se zachovaly jen kresby z revize tohoto mapování v letech 1780–1783. Severní Čechy stály i nadále v popředí vojenských zájmů, a ty se pak promítly také do pořadí, ve kterém se o tento terén zajímali i kartografové civilní a v němž vycházely i zmenšené dílčí mapy tištěné. Tento zájem dokumentuje i mapa zmenšená podle josefských sekcí litoměřickým kanovníkem Františkem Kreibichem, který byl jedním z mála civilistů, kteří měli k utajovaným originálům josefského mapování přístup.
V době, kdy nedávno ztracené Slezsko nepřestávalo být rakouským zájmem, byly narychlo pořizovány kopie map z nepřátelského území. Vojenští vídenští experti si nejednou stěžovali, že Prušáci měli pro země České koruny lepší mapy než Rakušané, ale zdá se, že ani jejich zpravodajská služba nezahálela. Rakouského původu je patrně mnohalistová mapa, pořízená na pauzovacích papírech, která zabírá velké partie Slezska, ale také přilehlé české pohraničí. Reprodukujeme z ní část jihovýchodně od Deštného jako jednu z map u nás dodnes zcela neznámých nebo dosud nereprodukovaných.
Ekonomická mapování z josefské doby se zachovala jen v číselných nikoli mapových elaborátech tzv. selského měření neboli josefského katastru, ale pro jednotlivá panství máme z této doby i krajiny orlického podhůří, podrobné mapy např. pro panství potštejnské.
První polovina 19. století je kartograficky zcela poplatná katastrálnímu mapování, které v Orlických horách a v Podorlicku proběhlo v letech 1839–1840. To jsou léta, z nichž pocházejí mapy 1: 2880 tzv. stabilního katastru, který nebyl zdaleka tak stabilní, jak se při svém založení zdál. Kromě toho, že vůbec nepřihlížel k tak důležité stránce krajiny, jakou je její reliéf, změnil rychlý hospodářský vývoj, promítající se i do polohopisného (sídelního i komunikačního) obsahu mapy, v nejbližších desetiletích mapy tak, že k tomuto datu nemůžeme přehled o dokladech vývoje podorlické krajiny skončit. Na podkladě stabilního katastru vznikly podle stavu z r. 1852 mapy 2. vojenského mapování, které záhy potom prošly krvavým křtem v roce šestašedesátém. Terén na těchto mapách je již pečlivě šrafován a v krajině, která nás zajímá, nám mapa 1 : 144 000 připomene zapomínanou skutečnost, že k tehdejšímu bojišti se vojska mohla dopravovat již po železnici.
Stať o starých mapách Podorlicka můžeme ukončit mapou východních Čech,
již před 100 lety zpracoval profesor pražské techniky, geograf, kartograf
a geodet Karel Kořistka. Můžeme tak učinit proto, že od té doby nevznikla
pro toto území mapa původnější než Kořistkova a obsažnější než soudobé
topografické sekce vojenské 1 : 25 000. Kořistka, který umisťoval Orlické
hory mezi Náchodské a Mezileské sedlo, přiřkl jim a jejich podhůří, dosti
značkou šířku. Vlastní Orlické hory mají u něho rozlohu 890 km2 a o málo
větší jsou jejich jižní výběžky (900 km2).
Měření ve východních Čechách skončil Kořistka do r. 1879. Východočeská
sekce jeho mapy, původně rozvržené na celou zemi, byla poslední, která
vyšla, byť s pětadvacetiletým zpožděním – německy r. 1903 a česky r. 1906.
V sedmdesátých letech minulého století se situace v mapování a topografických
mapách podstatně změnila. Zatímco se při 2. vojenském mapování ještě příliš
nestarali o nadmořské výšky a v mapách se uváděly jen kóty malého počtu
trigonometrických bodů, takže vrstevnice nybylo možné ještě kreslit, dočkal
se Kořistka splnění svých dávných doporučení, když do Čech bylo v letech
1877–78 vysláno 7 mapovacích oddělení s 57 vojenskými mapéry, kteří v krátké
době zpracovali celé Čechy. Kromě toho, že Kořistkovy mapy vycházely v
měřítku 1 : 200 000 jako výškopisné mapy barevně odlišených výškových stupňů,
byly také přípravou a podkladem map geologických, vydávaných Komitétem
pro přírodnické vyzkoumání Čech. Orlické hory a Podorlicko jsou na 3. a
6. sekci této série. Tyto geologické mapy vyšly dokonce dříve než mapy
výškopisné; pro území, které nás zajímá, s geologií J. Krejčího a A. Friče
r. 1891, je to sekce, jíž si geologové nejvíce cení. Když byly ve Vídni
podle 3. mapování 1 : 25 000 pořízeny dodnes dobře známé speciální mapy
1 : 75 000, přestalo geologické mapování do map Kořistkových a výsledky
práce byly vkreslovány do topografických sekcí a vydávány v měřítku speciálních
map. Ale i tato geologická série zůstala torzem. Z naší oblasti vyšel jen
list Náchod, který byl také poslední geologickou speciálkou, kterou Vídeň
ještě vydala před 1. světovou válkou.
Od té doby, co se myšlenky výškopisných vrstevnicových map ujala kartografie, dal náš velký geograf Karel Kořistka svým výškopisným pracím nový cíl, a to právě ve východních Čechách. Tímto cílem bylo zaměření s nivelační přesností pro hydrotechnické práce a chystanou kanalizaci středního Labe. To se však dotýká našeho terénu již jen okrajově.
Karel Kuchař: Vývoj mapového zobrazení v publikaci Příroda Orlických hor a Podorlicka, str. 89-104. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1977
ZPĚT na Historické mapy