Možná jste ještě nazaznamenali, že přímo pod Orlickými horami ve Skuhrově nad
Bělou vzniklo zcela nové a unikátní muzeum. Až pojedete do Orlických hor, všimnete
si v nejhořejší části Skuhrova v areálu firmy J. Porkert u takzvané Růženiny huti
patrové zářivě bílé budovy s vysokou mansardovou střechou. Tak hezká snad nebyla
ani v roce 1806, kdy byla nově postavena.
Právě zde v podkrovním prostoru byla vybudována ojedinělá expozice věnovaná historii podniku a jeho výrobkům. Protože se neobešel a neobejde bez železa, jsou zde ukázky orlickohorských železných rud (jen s deseti až třicetiprocentním obsahem kovu) i zmínky o jejich zpracování v hamrech. V Růženině huti ve Skuhrově se roztavené surové železo-litina lilo do forem a vyráběly se rošty, pláty pro kamna, podstavce šicích strojů, náhrobní kříže, mříže i mnoho dalších výrobků. Zajímavostí je, že v roce 1831 se tu odlévaly i díly na most v Jaroměři. Růženina huť, moderně založená v roce 1817, nebyla prvním železářským podnikem ve Skuhrově.
Řízením Růženiny hutě byl v roce 1865 pověřen Josef Porkert. V roce 1881 si huť společně s účetním Kratochvílem najímá od hraběte Kolowrata-Liebsteinského. Synům Josefa Porkerta, Eduardu a Vilémovi, se podařilo v letech 1886-87 Růženinu huť koupit a v roce 1895 zavést do výroby jako naprostou novinku litinové rámy na napnutí strun piana. Od roku 1906 se začínají vyrábět ruční kuchyňské strojky, které šly dobře na odbyt. V roce 1911 se jich vyrobilo 100 tisíc kusů ročně, o tři roky později již dvojnásobek. Svou jakostí se prosadily na území celého Rakousko-Uherska. Zájem o ně rostl, takže v roce 1929 se jich vyrobilo plných 400 tisíc ročně. Tři čtvrtiny výroby se vyvezly z Československa do celé Evropy i do zámoří.
V meziválečném období se rozšiřuje výrobní program o některé elektrospotřebiče jako žehličky, sporáky, šlehače i o stroje do kamenolomů. Za druhé světové války se pracovalo převážně pro německou armádu. V poválečném období došlo ke znárodnění firmy, perzekuci vlastníků a velkým výkyvům ve výrobní strategii podniku. Od roku 1992 se po restitučním řízení vrací do podniku rodina původních držitelů. Ke všem existenčním potížím přichází ještě i nevídaná povodeň v roce 1998, kdy voda vystoupila asi o dva metry nad silnici a zaplavila celou Růženinu huť.
Mimo řady dokumentů, mapujících nejen zmíněné události, uvidíme v muzeu i rámy do pian a desítky nejrůznějších ručních mlýnků na maso, zeleninu, strouhanku, na úpravu řízků a také odpeckovačů, šlehačů, míchačů, plničku jitrnic, stolní máselničku, ...
Nečekaným zpestřením jsou kresby Jiřího Šlitra, který zde za druhé světové války pracoval a pořídil soubor portrétů některých zaměstnanců.
Jaroslav Duchoň
Víkendová káva 46 (22. listopadu 2003)