Jiří Frajdl, Víkendová káva 13/2005 (sobotní příloha východočeských Deníků Bohemia)
Pruský král nejevil hned ochotu ujmout se nekatolických Čechů, slíbil nejprve jen přímluvu u císaře a žádal, aby se uchazeči o náboženskou svobodu chovali tiše. Předvídal totiž mezinárodní komplikace v případě, kdyby na jeho území přicházely celé houfy emigrantů. Pokud chtěli Češi odejít z vlasti, doporučoval, aby se tak stalo v menších skupinách, a o důslednější podpoře uvažoval, teprve až zhodnotil ekonomický přínos.
Tajní nekatolíci byli ve své víře i v naději na úspěšnou emigraci posilnění právě vytištěným Liberdovým zpěvníkem Harfa nová a rádi uvěřili českým predikantům, kteří šířili iluze o snadném a uvolněném životě v Prusku. Na Opočensku působil Jan Moc, organizující tajné odchody. Od září 1733 přišli na Opočensko ještě převaděči Lukáš Piksa, Jan Fanta a Jiří Urban. Z jejich úst pruské výhody nabíraly fantastické podoby. Také sliby, že pruský stát je ochrání na jejich domácím panství, neměly reálnou sílu. Nekatolíci tomu však věřili a 16. září vystoupili veřejně kvůli povolení náboženské svobody anebo odchodu do Pruska. Za dva dny, kupodivu rychle, patrně po dříve již zachycených zprávách, se na Opočensko dostavila první setnina vládního vojska. Cílem bylo potlačení opočenské rebelie, jak se o tom hovořilo nejen v Praze, ale i ve Vídni. Informace o vojenském zákroku byly tak vyhrocené, že přiměly k útěku za hranice větší počet tajných nekatolíků, což vrchnost nečekala. První větší skupiny z Opočenska zamířily do Herrnhutu. Do Rixdorfu u Berlína přišli první Češi 12. června 1737. Prvním rychtářem se stal ve věku 28 let Pavel Vejprchtický z Čermné a ve svém úřadě setrval čtyřicet let. Pruská vrchnost s ním byla spokojena.
Některé mladší emigranty statné postavy čekal po útěku z Pruska osud vojáků a nebylo snadné se této službě vyhnout. Václav Tošovský, narozený v roce 1718, emigroval s rodiči v roce 1723 a byl po nějakém čase odveden. Vojenská služba byla velmi těžká a nebezpečná, aby se z vojny dostal, nabídl se za učitele. To byla jedna z cest, jak uniknout z krvavého řemesla. Podařilo se to až v době druhé slezské války v městečku Gosschütz, kde byl jeho útvar posádkou a kde se hrabě Reichensach bezúspěšně snažil založit českou osadu. Zde dostal Václav Tošovský propouštěcí list a skutečně se stal učitelem. Vykonával v Berlíně také úřad písaře v reformovaném sboru. V polní službě dostal souchotiny, proto armáda nedělala velké potíže a propustila ho. Václav Tošovský pocházel z Jeníkovic na Opočensku. Zemřel ve věku 32 let.
Zde je vhodné připomenout, že pruské úřady požadovaly po Češích v Prusku poměrně vysoké počty odvedenců, stejně tak se chovaly později k Čechům v Kladsku a také k Lužickým Srbům. Vysoká úmrtnost českých mužů nutila české dívky, aby se provdaly za Němce, a tím se proces asimilace jen urychlil. Na druhé straně je pravda, že služba ve vojsku byla důkazem věrnosti nových přistěhovalců pruskému státu, bylo to ceněno a zlepšovalo to poměr panovníka ke kolonistům z Čech.
Odvod na vojnu nebyl vždy dobrovolný. V Sasku vrchnost svévolně chytala ještě po cestě statnější mládence a násilím jim navlékala uniformu. Doplňovala si tak předepsané kvóty, určené pro jejich panství. Odvedeným vojáčkům se běžně hrozilo vysokými tresty v Sasku i Prusku a popravou, pokud zběhnou na habsburskou stranu. Mnoho českých vojáků bojovalo od roku 1744 ve druhé slezské válce a také po roce 1756 ve třetí slezské válce. Dne 3. října 1760 vpadli do Rixdorfu kozáci, podivovali se, že částečně rozumějí českým osadníkům, ale před pleněním to obec nezachránilo.