Převzato ze sborníku Pověsti a příběhy Rychnovska 6 - Bělá, vydaného Státním okresním archívem a Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.
Léta 1740, dne 24. října vtrhše Braniboři neboli Prušáci poprvé do Čech, u Dobrušky polem se položili. Strašlivá hnutí v přírodě, vichřice a bouřky jejich příchod opovídaly. Blízkost zlého vraha pocítili záhy osadníci zdejší, neboť dodávati museli na výživu jeho pro lidi i dobytek všeliké potřeby, jsouce při tom ponelidsku sužováni a týráni. Také na vojnu vybíral Brandeburek ze zdejšího lidu a sice toliko muže zrůstné, nejméně 1 a 3/4 lokte výšky mající, bez ohledu, jsou-li ženatí nebo svobodní, sedláci, aneb podruhové. Konečně vypsána veliká berna, od níž ani ty podruhyně, co kužel přadly, vyjmuty nejsou. Jeden osedlý platiti musel 9 zl., a sice v krátkosti třikrát po sobě. Toť byla asi ona třímilionová kontribuce, jíž bavorský volenec Karel při svém usurpačním korunování v Praze na zemi českou byl uvalil.
Léta 1743 od 7. ledna měli Chorváti v celém zdejším okolí své zimní ležení, aby tudy vpádu Braniborů bránili. Téhož roku ukazovala se ode dne 2. ledna do 14. února hvězda vlasatice neboli kometa na obloze nebeské od západní strany a svým krvorudým svitem a chvostem děsila mysl lidskou hned od západu slunce až do deseti hodin. Téhož ještě roku rozložilo se císařské vojsko v měsíci prosinci od Opočna v šířce 2 míle po celé zdejší krajině na délku až ke Kladsku. Jeho pochod potom trval tři dni (vojska Maďarů, Chorvátů a Srbů).
Léta 1745, dne 9. července přitáhli Braniboři u velkém množství s jízdou, pěchotou, s houfnicemi a u Bílého Újezda táborem se položili, plných 10 dní tady meškajíce. Tábor měli obestavený strážemi, a sice od Brocny k Borovinám, od Borovin k lesu Doubravě přes Ještětice, od Doubravy přes Hrošku a Ostrov až na Skalku a od Skalky opět přes Roudné a Vísku k Brocné. Po této prostoře 3/4 čtvereční míle zaujímající roskládalo se ležení nepřátelské s hlavními stany při újezdeckém kostele a v lese Žabné. Jaká spoušť po nich zůstala! Obilí právě dozrávající popásli a koňstvem rozdupali, žita velmi dlouhá sekali na boudy, štěpy a ploty spálily, z velkých stromů kůry sdírali rovněž na pokryt boud a při hrozném lidstva soužení všechno všady zničili. Na faře v Újezdě ubytováni jsou důstojníci a ti se svým hospodářem knězem Mikulášem velmi nevlídně nakládali. V desátý den při odchodu, když farní dům vyžrali a zaneřádili, ještě 3 koně a čeledína Janka násilně s sebou odvedli. Co tak Braniboři u Újezda hospodařili, ukázalo se dne 17. července v sobotu před solnickou poutí u Hraštice několik císařských husarů jako na zvědách. Z toho ale strhlo se pro zdejší okolí hrozné neštěstí. Brandeburci, jak husary spatřili, s celou mocí koňmo, pěšky i s kusy středem obilných polí za nimi se pustili, okolo Hraštice, Skuhrova, Debřec a Kvásin až po Solnici škod nesmírných natropili. Při té události vzali z kvásinského dvoru 3 poslední kusy dobytka a z pivovaru poslední 2 sudy piva. V den na to o solnické pouti, tehdy velmi smutné, přijelo něco císařských dragounů od Týniště a v lese Háji nad Solnicí se položili, velké ohně pálíce a nesmírný povyk se střelbou tropíce, až tak Brandeburka k Opočnu postupujícího, od Újezda zaplašili. Tím však nemnoho vyzískáno, neboť hned na to přijeli do zdejšího okolí na ubytování husaři, nesmírné krádeže a násilnosti na lidu pášíce. Na zastavení takového zlého zvolen jeden statečný vojín od pluku Palfi řečený "salakvarda", maje sobě od velitele obšírnou moc danou k tomu, aby sváry mezi lidem a vojskem vzniklé rovnal. Ten prý se lidu utiskovaného ujímal svědomitě, ale začasté bez prospěchu, a když několik husarů v Solnici kradších stíhal a odcizené zboží od nich nazpětmocně požadoval, tu od jednoho z nich zezadu zrádně jest zavražděn.
Léta 1746, dne 4. července spadly na obvod zdejší farnosti kroupy a osení již dozrávající načisto zničily. Z toho pošla bída veliká a ta ještě rozmnožená tudy, že vypsána jest nebývalá daň z hlav.
Léta 1747 vznikl následkem loňského potlučení ve zdejší krajině hlad, takže se trávy a jiné člověka nehodné věci jedli...
Léta 1748 lomoz vojny s Brandeburkem utichl docela, proto ale přece zle býti nepřestalo. Bylo náramné sucho a vznikl strach před asiatskými kobylkami, ježto do Slezska v nesmírném množství přiletivše, všechno osení sežraly a spousty nevídané, hůře než nepřítel, po sobě nechaly.
Léta 1752, dne 20. května ohlášen jest patent císařský proti vrabcům. Každý sedlák měl odvésti do roku vrabčích hlaviček 6, zahradník 3, baráčník 1, a každá scházející hlavička musela se vyplatit krejcarem.
Léta 1756, dne 3. března zachvěla se prý Bílá věž u sv. Klimenta v Hradci a hned pak v létě vypukla druhá (sedmiletá) vojna s Prusem. Nepřítel položil se polem napřed od Černilova k Opočnu, odkud pak na všechny strany vyjížděl a zdejší krajinu prolezl kříž na kříž. Tehdáž bylo v Čechách velmi zle a kapitáni ze zámků a kněží z far na mnoha místech utíkali. Po odchodu nepřítele přišli do zdejšího kraje na ubytování Panduři (Srbové), lid ve válce hrozný, jinak ale dobrosrdečný.
Léta 1757 přes jaro a léto bylo od nepřítele pokoj, protože utrpěv porážku u Kolína, z Čech ustoupil. Obdržev ale vrch nad našimi u Vratislavě, do Čech je vypudil. Tu pak dostalo se na zimní ubytování do zdejší krajiny císařského vojska velmi mnoho. Tehdáž prý lidem pobráno všechno do posledního zrna a na vojnu pobráno mužstvo téměř všechno. Při vánocích strhl se hlavniční mor, na který každý desátý ve zdejší krajině umřel. Nemoc byla od vojska přinešena a také mnoho duchovních skonalo nakazivšich se při zaopatřování.
Léta 1758, dne 4. července vyskytli se Braniboři u Opočna délkou až ke Kladsku. Císařští jako by jim do boku vpadnout chtěli, třikráte tady Skuhrovem a Rybníčkami v znamenitém množství táhli. Stalo se jednou za takového pochodu, že v Rybníčkách při stavení Františka Pišla čp.5 právě třešně dozrávaly. Jeden z dragounů jal se větve, ovocem ověšené, palačem osekávati, a když se mu hospodář nabízel, že mu třešně do libosti načeše, jen aby stromy ušetřil, obdržel za odpověď tnutí palašem, že ho zrovna potom mrtvého odnesli. Také tady, po Skuhrově, Rybníčkách a jinde, kudy vojsko táhlo, lidem od dobytka a drůbeže nezbylo již ničeho, ježto se všecko násilně pryč odvlékalo. V Rybníčkách v čp. 8 zbývali dva holubi, sedice na hřebeni, když tudy vojsko táhlo. V posledním oddělení přišli myslivci a hned po holubích na střeše střílíce, oba zabili. Tu prý strhl se od lidí pláč hlasitý a nářek žalostivý:"Tak už nic, pranic živého nemáme!"
Léta 1759 zapisovateli došla již trpělivost a zapsal: "Už mě to zapisování mrzí, protože nic radostného psáti nemohu a bída je, že ani na ten papír nemám a ta vojna pořád žádný konec nebéře! Vojsko tu máme na ubytování, do magacinu se letos odvádělo už třikrát, soused osedlý až po šesti korcích, daně hrozné a to tak, že se za celý rok musí platit najednou a letos to bylo už třikrát. A zase je vypsaná daň z hlavy a k tomu berou na vojnu třeba muže od šesti dětí, ať sedlák nebo podruh. To je bídy, to je pláče! Kdo to jednou u boha zodpoví? A teď ještě padá dobytek, v Solnici 200 kusů, v Kvasinách a tady ještě víc a v debřeckém dvoře zůstalo z třiceti krav jen pět kousků!!!"
Léta 1761, dne 26. července spadly kroupy na zdejší okolí, a poněvadž všechno obilí na poli zastiženo, stala se škoda náramná. Při nastalé bídě muselo se především do magacinu odvádět. Z nedostatku tažného dobytka nuceni jsou lidé na trakařích a na zádech dopravovat obilí a seno až do města Svidnice 20 mil odtud vzdáleného, a to třeba staré ženy, anož všecko mužstvo na vojnu jest pobráno. Zapisovatel píše: "Žádného odvolání, žádného milosrdenství! Někteří lidé na sebe smrt volají, jiní se rouhají a již ani v Boha věřit nechtějí!"
Léta 1762 dostoupily hlad a bída nejvyššího stupně a bylo v Čechách, zvláště pak ve zdejší krajině jako někdy za Oty Braniborského. Autor zápisů opět uvádí: "Do huby nebylo co dát, zasívat nebylo čím, prodávat nebylo co, ba ani kdo by koupil. Sedláci zabíjeli krávy a snídali je společně se sousedy; tak to šlo po pořádku, až nikde ani kravského ohonu nezbylo. Pak se živili trávou, jako lebedou, kopřivami, jedli maso z mrch a konečně, když daně platit měli, utíkali ze statků. Lid chudý po ten celý čas umíral jako mouchy." Mezitím dály se výtržnosti a krádeže neslýchané. Tak prý někde chléb pekli a ono tu vůni bylo cítit na kolik honů a vyhladovělci se tam hned vtírali, chléb syrový z peče berouce a hltajíce. Také na panské sýpky se lidé za bílého dne podkopávali, ač i tam prázdno bylo. Téhož roku uzavřen jest mír s Prusem a přišlo návěstí, aby si lidé z vojenských zásob potravu kupovali, a sice v městě Kladsku, kteréž mělo připadnouti k Prusku. Kdo nějaký groš držel a do Kladska šel, byl šťastný, nebo se tam za málo peněz mnoho koupiti mohlo.
Léta 1763, 1764 a následujících zůstalo po vojně z nedostatku lidstva mnoho půdy ladem ležeti. Pole zádušní od kostela skuhrovského snad od mnoha již let nevzdělávané odevzdáno jest tehdy jistému Janu Tobisovi z Rybníčků zdarma k užívání na 5 let, aby opět rovným učiněno bylo. Mimo to byl po takovém vysátí a pohubení země nedostatek peněz neslýchaný. Dovezl-li prý sedlák fůru dříví do města, dostal i s dovozem 2 groše. A měla-li se platit daň, ač v tu dobu již zmírněná velice, tu prý jezdili hospodáři s obilím po horách kolik dní a neprodali. Taková o peníze bída nepřestala, až se počala stavět pevnost Josefof a až se kvásinské bělidla a skuhrovské hamry založily.
Nastal konec hladu, konec trýznění, konec utrpení, ale jenom v našem čtení, protože zapisovatel - učitel Ondřej Lukavský - 4. července 1774 umírá. Jeho záznamy v 19. století zpracoval skuhrovský farář Josef Ehrenberg.