Pohled na Roudné od čp. 27 v Roudném.
                        Nejblíže čp. 24 J. Černého.

Pohled na Roudné od čp. 27 v Roudném. Nejblíže čp. 24 J. Černého.


Postavení lidu ve státě

Obsah

Do vymření Přemyslovců (1306)
Století 14.–16.
Do r. 1848
Po roce 1848

Do vymření Přemyslovců (1306)

V nejstarších dobách bylo oporou hlavy státu nejen jeho bohatství, ale i moc knížecího rodu. Nejdůležitější pak bylo, který z členů panujícího rodu se měl stát „hlavním“ knížetem. Tu rozhodovaly v základě tři zásady, které se však různě spojovaly nebo kombinovaly. První zásadou bylo pravidlo, že hlavou státu a rodu má býti vždy nejstarší mužský příslušník (zásada stařešinství). Druhou byl souhlas členů rodu a také velmožů, třetí pak přání předchůdce, t.j. posledního knížete.

Zásada stařešinství se měnila ve 13. stol. v posloupnost, podle níž se stával nástupcem na stolci knížecím a později i královském vždy nejstarší syn panovníka.

Právo panovníka i vládního aparátu se rychle vzmáhalo, zvláště ve století 11.–13. za posledních Přemyslovců. Toto právo, které obsahovalo původně jen moc vojenskou, rozšířilo se ještě o moc soudní, zákonodárnou, finanční a vnitřně politickou. Stalo se to postupně a ne najednou, a také ne současně na celém území státu českého.

Ke konci 12. století podařilo se Přemyslovcům zavésti obecnou berni, t.j. daň, která se vybírala (se svolením šlechty – pánů) od poddaných.

Panovník svolával k sobě ostatní členy svého rodu, své rádce, náčelníky hradů, představitele jiných mocných rodů a zástupce církve čas od času (nejčastěji o velkých svátcích) na t. zv. dvorské sjezdy. Na těch nejen účastníky pohostil, ale při tom obvykle vyhlašoval svá nová nařízení i rozhodoval po úradě s účastníky různé sporné a trestní případy, za něž nechtěl sám nésti odpovědnost. Při těchto sjezdech také jmenoval církevní hodnostáře a radil se s účastníky o mezinárodní politice a pod. Tyto dvorské sjezdy se tak staly základem pozdějších sněmů, soudní stolice pro šlechtu a t. zv. královské rady.

V té době byly zřizovány na vhodných místech v zemi hrady a opevněná místa nejrůznějších systemů, které byly základem moci správní. Tomuto systemu se říká zřízení hradské. V takových opevněných místech sídlel knížecí (později královský) hradský správce a jeho ozbrojená čeleď. Před tímto hradským správcem se rozhodovaly pře mezi knížecími poddanými, a odtud vycházely hlídky, které bděly nad bezpečností cest. Každému takovému opevněnému místu byla svěřena do správy část země, ze které se tu shromažďoval výnos panských statků, berní, mýt, cel a jiných poplatků. Hradský správce volal odtud poddané k robotování i k občasným jiným pracím nebo úkonům, jako na př. k pomoci při úkonech správních nebo vojenských. Tím se práce hradského správce postupně rozrůstala. Proto byly brzy některé funkce přenášeny na zvláštní „úředníky“. Vrchní neboli hlavní správce vedl jako náčelník hlavní správu a říkalo se mu později župan či kmet. Finanční věci byly svěřeny t. zv. vladaři, jemuž mnohde byla svěřena i pravomoc hospodářská. Spory rozsuzoval sudí. Tak se vyvinuly venkovské „súdy“ českého právního řádu. Je to ale také začátek rozvoje t. zv. feudálního společenského zřízení, kterému se říkalo pozemková vrchnost. Pán půdy vykonával nad lidmi na této půdě usedlými (neboli poddanými) pravomoc nejen správní, ale i soudní a finanční. Všechno obyvatelstvo však nebylo závislé. žili tu i v té době lidé nezávislí na pánech, neboli lidé svobodní. Tito svobodní lidé dostali od pánů volnost, t.j. byli zbaveni poddanství jako odměnu za různé zvlášť vynikající činy ve prospěch pánů.

Až do stol. 12. nalézáme v našich krajinách jako i jinde za hranicemi, otroctví. Otroky bývali obyčejně váleční zajatci. Ale nová hospodářská situace učinila otrokářství postupně zbytečným a nahradila otroky lidmi pouze nesvobodnými, neboli poddanými. Těch bylo nejvíce a byli to pracovníci v zemědělství. Toto poddanství nebylo u všech stejné. Nalézáme pro tu dobu různé stupně závislosti. Mnohdy propůjčoval pán půdy svým poddaným část svých pozemků do odvolání a mohl je kdykoliv vyhnati. Jindy smluvili si poddaní s pánem určité podmínky a úlevy (lhoty, lehoty) pro nějakou dobu (několik let). To se stávalo obyčejně tam, kde poddaní měli obdělávati půdu dosud neobdělanou (pustinu, lesy).

Poddaní, kteří žili na panských dvorech, tvrzích nebo hradech a kteří pracovali v panských domácnostech, byli vždy nesvobodní a nazývali se čeleď.

Svobodní lidé, jimiž tentokráte jsou myšleni lidé bohatí, kteří nebyli nikdy poddanými a jimž se říkalo páni, měli statky a bohatství movité, stáli vysoko nad poddanými. To byli velmožové, kteří tvořili základ pozdějšího panstva čili vyšší šlechty. Svobodníci, kteří vládli menšími statky, byly zeměné, později zvaní zemané. Bylo jich více než velmožů. Z nich se později vyvinula nižší šlechta.

V ochraně pánů bylo ještě mnoho obyvatel hospodářsky i kulturně velmi důležitých, o nichž však nemáme zpráv, zda byli svobodní nebo poddaní. K nim patřili řemeslníci, kupci, umělci, drobný klerus, úředníci, žáci, zřízenci a jiní.

Páni ke své moci tvořili si určitá práva, která se stala později šlechtickým právem českým jako právo zemské české. Páni vydávali také nařízení či práva pro své poddané, jež se stala pro ně závaznými.

Společenství rodinné nebo rodové bylo převzato z prvotní doby historické a hlavním jeho znakem byla nedílnost. Tvoří se smlouvami, které byly uzavřeny generacemi hromadně a se stejným obsahem, zachováváním obyčejů, soudními nálezy a udržované usneseními dvorských sjezdů i nařízeními panovníků. Pravidla nedílného společenství zavazují rodiny lidí poddaných a jinak závislých, ale také rodiny a rody lidí svobodných.

Žena měla zprvu velmi malá práva a byla vlastně otrokyní mužovou. Její postavení v rodině bylo teprve posíleno t. zv. Statuty Konrádovými, která se v duchu tehdejší učenosti opírala o židovské právo podle bible.

Těmito statuty Konrádovými byl také uzavřen spor na konci 12. a počátku 13. stol. mezi státní mocí panovnickou a šlechtou, v němž šlo o to, v kterých případech má právo panovník na jmění dosud nedílně držené jako k tak zvané odúmrti. Statuta Konrádova rozřešila spor ten ve prospěch šlechty.

Také manželství se v té době pozměňuje. Zákony přizpůsobují je formulaci křesťanské a prohlašují je za nerozlučitelný svazek.

Poměr nemovitosti k vlastníku mohl být v té době několikerý. Nejprve to je nejpevnější vztah mezi dědici, kdy toto dědictví bylo ohrožováno jen v případě vymření rodu základního odúmrtím, vlastně odúmrtním právem koruny. Druhý vztah, méně pevný, byl majetek výsluhový. V tom případě záleželo na darovateli, jak formuloval své darovací prohlášení, totiž s jakými právy bylo spojeno darování výsluhy, jako na př. na dožití, i pro syny, pro syny a vnuky, či do určitého počtu „životů“ (t.j. nástupců) a pod. Vždy se však dříve nebo později výsluha vracela darovateli. Jen šlechta se domáhala toho, aby královská výsluha zůstávala trvale majetkem šlechtického rodu. Na výsluhy je rovněž pamatováno ve Statutech Konrádových (pro starší výsluhy) a to hned na jejich začátku.

Nejméně pevné bylo držení půdy u lidí nesvobodných, kterým pánové propůjčovali kusy půdy ze svého majetku, aby je obdělávali a za to aby jim odváděli úrok nejen v naturáliích, ale i v penězích a aby také pro ně různým způsobem pracovali, neboli robotovali. Při tom tito poddaní neměli na půdu jim propůjčenou žádných nároků a mohli býti kdykoliv této půdy zase zbaveni (půjčka půdy do odvolání).

Při právu dědickém lze v té době mluviti pouze ve smyslu pravidla o právu odúmrtním. Odúmrtní právo panovníkovo vztahovalo se na statky šlechty, kdežto šlechtické právo odúmrti platilo na statky sedláků. K odúmrti docházelo, když vymřeli (odumřeli) účastníci nedílně půdu držící.

Z té doby se také zachovaly záznamy o rozvíjejícím se právním obchodu s půdou. Převody větších kusů pozemků mezi šlechtici dály se za složitých formalit, k nimž zejména náleželo slavnostní objíždění hranic (odtud „újezdy“) a zřizování mezních hranic.

Století 14.–16.

V období mezi stoletím 14.–16. užívá se slova „koruna“, kterýmžto výrazem se myslí dnešní výraz „stát“. Pojem „koruny království českého“ nebo také „koruny svatováclavské“ zahrnuje v té době panovníka a stavy (šlechtu) a to všech zemí, které v té době patřily k českému státu.

Stavy rozumíme privilegované vrstvy obyvatelstva (svobodného) s politickými právy. Stavové čeští v té době byli: stav panský (vyšší šlechta), rytířský čili vladycký (nižší šlechta), duchovní (kněžský) a městský (měšťané královských měst).

Vladařské právo v tomto období bylo doplněno několika pravidly o posloupnosti na trůně v potomstvu mužském i ženském. Podle nich byly po vymření mužských potomků připuštěny nároky dcer nevybytých či neoddělených (z rodového soužití), t.j. neprovdaných. To upravily jednak ordinace (zákon) Jana Lucemburského z r. 1341, jednak majestát Karla IV. z r. 1348. V něm je také stanoveno, kdyby nebylo potomka ani po meči ani po přeslici, mají stavové svobodnou volbu krále českého.

V té době se dělí panovník o veškerou státní moc se stavy. Král smí požadovati obecnou berni (daně) od stavů a jejich poddaných jen v určitých případech, na př. ke korunovaci nebo svatbě v královské rodině. Jinak k vypsání berně je třeba svolení sněmu. Tento sněm (stavů) stává se pak pravidelným zákonodárným orgánem.

Sněmy zemské jako samostatné orgány počínají se u nás vyvíjeti již ve stol. 13. a vývoj jejich pokračuje i ve stol. 14. Od r. 1436 nalézáme již na sněmech tři stavy, ale účastňují se jich plně jen páni. Rytířstvo omezuje se (pro nákladnost) pouze na vysílání zástupců z jednotlivých krajů. Města pak se jich mohou účastniti jen prostřednictvím delegátů městských rad.

Nižší šlechta (rytířstvo) se schází na krajských sjezdech, kde si volí zástupce do zemského sněmu.

Kromě zemského sněmu byl ještě generální sněm. Ten tvořil buď zemský sněm český s delegáty sněmů ostatních (moravského, slezského, hornolužického a dolnolužického) nebo delegace ze stavů všech zemí českého státu.

V té době zřizuje se nejdůležitější ústřední úřad celého českého státu, česká královská kancelář. V jejím čele stál kancléř s titulem nejvyšší kancléř království českého.

Ve století 14. vznikl také dvorský soud, který se stal soudem pro spory z poměru manského (šlechticů) a to pokud šlo o královská léna uvnitř země.

Koncem tohoto století zřídil král ještě komorní soud pod vedením hofmistra, aby bylo vyrovnáno popanštění dvorského soudu. Komorní soud rozhodoval všechny věci celé Koruny české, které náležely přímo králi.

V době husitské (1419–1436) se rytířstvo (nižší šlechta), měšťanstvo královských měst a i „obce“ selské zařizují pro sebe bez ohledu na panstvo (vyšší šlechtu), organizují se samostatně vojensky, vyhlašují nové zákony, hlavně o církvi a náboženství a činí si nároky na reprezentaci českého státu. Po skončení husitské doby (po r. 1436) vracejí se veřejné věci pomalu do starých kolejí, třebaže ne zcela. Města zůstala od té doby politickým stavem, rytířstvo vedle panstva je stavem druhým, ale duchovenstvo jako sněmovní stav (v Čechách) mizí. Po bitvě u Lipan stává se panstvo zase vedoucím stavem a pracující lid, zvlášť zemědělský, je novými nařízeními silně utištěn.

R. 1527 byla v Praze zřízena rada koruny královské, krátce česká komora zvaná, v jejímž čele stál president (z panského rodu). Byl to úřad pro královské příjmy a vydání v celé Koruně české.

R. 1548 zřízena byla t. zv. rada nad apelacemi či krátce apelační soud. U něho se měla soustřeďovati především všechna odvolání z rozsudků městských soudů ve všech zemích koruny české. Apelační soud měl již být skutečným úřadem složeným z placených královských zaměstnanců. V čele apelačního soudu byl president, členy bylo 14 radů.

Rozšířeny byly také sbory tak zvaných zemských úředníků. Zemští úředníci čeští byli podle našeho pojmu jakýmsi stavem ministrů, odpovědných nejen králi ale i zemi (stavům). V nepřítomnosti králově nebo za mezivládí tvořili místodržitelství. Byli jádrem královské rady a zasedali na zemském sněmu. Časem vzrostl jejich počet na dvanáct a měli titul nejvyšších úředníků zemských. Podle dohody mezi králem a stavy z r. 1497 bylo 8 z nich ze stavu panského a 4 ze stavu rytířského. Jména jejich však nejsou totožná s výrazy a smyslem jejich v dnešní době. Byla spíše ozdobnými příletky (epithety ornans).[26]

V době husitské byli dáváni v čele krajů vojenští velitelé a nazývali se hejtmani.[27]

Žádné z českých měst nebylo v té době svobodné. Všechna někomu patřila čili každé mělo svého pána. Proto v té době nalézáme města královská, biskupská, klášterní, panská a pod. Můžeme je však také rozděliti na svobodná, kterými byla jen města královská a jejich měšťané tvořili městský stav; ostatní města byla poddanská, neboť byla v poddanství pánů. Páni města určovali a potvrzovali městská práva a povinnosti písemně městským privilegiem. Jím byla dána základní organisace města, povinnosti obyvatel, rozsah městského soudu a městského práva a pod.

V každém městě býval v čele rychtář, který měl právo soudního, policejního a vůbec dozorčího úředníka. Pán jmenoval pak z měšťanů vícečlennou radu jako přísedící a členy správní, zvané konšelé. Vývojem se později stalo, že přední člen městské rady byl přejmenován na purkmistra.

Mezi městy královskými byla města svobodná, která byla vyňata z moci podkomořího, potom prostá města komorní a města věnná, jež byla vdovským věnem vdovám po českých králích.

V tomto období nastal rychlý rozvoj práva, které si přisvojovali majitelé půdy (páni) nad lidmi na této půdě usedlými (poddanými) a to zvláště ve výkonu správy, pravomoci finanční i soudní. Odtud se začíná mluvit o poddanství a o vrchnosti. Vztah poddaného k vrchnosti se vykládá někdy jako nevolnictví. To proto, že v 15. stol. byla poddaným vzata zcela možnost, aby se domáhali proti svým vrchnostem práva žalobou na šlechtických soudech.

Ve vsích měli nižší pravomoc rychtář s konšely. Vyřizovali místní sousedské spory a měli na starosti běžné správní věci. Vše ostatní náleželo vrchnosti nebo panským úředníkům. Pán jediný měl také právo poddaného uvolniti (na př. aby si hledal práci jinde) nebo jej propustiti z poddanství, ať zcela či ve prospěch jiného pána (říkalo se tomu výhost). Stejně tak mohl pán odkázati poddaného či více poddaných jinému pánu.[28]

Vrchnosti mívaly soupis všech závazků (hospodářských i jiných) svých poddaných v záznamech nazvaných urbáře. Tyto urbáře jsou u nás zachovány z let 1571.[29]

Když po r. 1848 byly tyto a ostatní vrchnostenské úřední záznamy odevzdávány do Prahy do archivu k úschově, některá panství buď urbáře neměla nebo neodevzdala.[30]

Státní berně byly vždy předepisovány pánům. Ale ti je hned rozepisovali na své poddané a „vrchnoporučenské“ kanceláře rozvrhovaly daňová břemena mnohdy tak, že vrchnosti mívaly při tom i jistý zisk.

V tomto období nastal veliký rozvoj práva zemského, ale i zvláštních práv. Zvláštními právy rozumíme právo městské, právo slské, právo duchovní (církevní), právo lesní a právo horní (kutací). Ve stol. 14. začínají se tato práva sepisovati a tak vznikají z této doby první naše zákoníky.

Právo zemské je vlastně tehdejší právo státní (správní a ústavní) a šlechtické právo soukromé, procesní a trestní. Zdrojem zemského práva jsou usnesení sněmů. Zapisovaly se již od 13. stol. do úředních knih, které se nazývaly desky zemské. Součástí desk zemských byly zápisy zemských soudů a ty se nazývaly půhony (od slova poháněnti – někoho před soud). Do desk zemských zápisovaly se převody t. zv. svobodných statků, jejich zatěžování zástavními a jinými právy (na př. právo podací),[31] zařízení pro případ smrti, rovněž ustanovování poručníků, vystupování z rodinného nedílu nebo uzavírání umělého majetkového společenství.

R. 1541 zachvátil české zemské desky požár, který tehdy zuřil na Menším Městě pražském (Malé Straně) a odtud se přenesl i na pražský hrad. Z českých desek zemských zachovala se jen malá část, většinou zlomky. Později byli vyzváni královskou kanceláří všichni stavové čeští, aby za účelem obnovení a doplnění shořelého materiálu desek zemských přihlásili v královské kanceláři svá práva, ale vše nebylo doplněno.[32]

Právní učenost domácí byla sebrána v několik právních knih. Takovou byla Rožmberská kniha ze 14. stol. Byla psána česky a obsahuje hlavně právo procesní a soukromé. Koncem toho století vznikl Řád práva zemského.[33]

R. 1500 vyšla kniha „Zemská zřízení Království Českého“, schválená českým sněmem. Měla být jakýmsi všeobecným zákoníkem. Byla však příčinou mnohých sporů, hlavně s  rálovskými městy, protože příliš stranila panstvu.

Když r. 1526 nastoupili na trůně českém Habsburkové, ihned usilovali o opravu zemských zřízení v tom smyslu, aby byla zmenšena moc stavů. R. 1530 byla část zákoníku přepracována a r. 1549 vyšlo zřízení celé, značně přepracované. R. 1549 vzniklo poslední české zemské zřízení před bitvou bělohorskou, na něž pak navazovalo „Obnovené zřízení zemské“, patřící však době pobělohorské.

Města řídila se právy městskými, jejichž základem bylo městské privilegium, dané vrchností. V 16. stol. se objevují snahy, aby byla všechna města podřízena jednotnému zákoníku. Český sněm r. 1523 zřídil proto komisi, která vypracovala zákoník městského práva. Konečně však r. 1579 přijal sněm práci Pavla Křesťana z Koldína, kancléře Starého Města pražského „Práva městská v Království Českém“.

V právu horním (kutacím) uplatňovali již poslední Přemyslovci proti pánům zásadu horního (kutacího) regálu, totiž výhradního práva panovníkova na zlato a stříbro, popřípadě i na jiné kovy. R. 1300 byl za Václava II. vypracován horní zákoník, sepsaný latinsky a byl brzy přeložen do češtiny i němčiny.

Právo selské mělo sloužiti lidu poddanému a vůbec závislému. Můžeme je však nazvati právem pozemkově vrchnostenským, neboť rozhodující v tomto právu byly zájmy pozemkové vrchnosti. Při tom však jednotného práva ani zdaleka nebylo. Každé panství bylo právním celkem pro sebe s vlastními soudy i úřady. Od 16. stol. upravují si vrchnosti na svých panstvích poměry podle svého nejrůznějšími nařízeními. Jsou to instrukce, jsou-li adresována vrchnostenským úřadům, nebo selské řády, týkají-li se poddaných.

V právech manželských zdomácněly předpisy kanonického (církevního) práva. Jednotlivé společenské vrstvy zachovávaly různé tradiční předsvatební a svatební zvyky. Manželky měly v ohledu právním samostatnost. Manželka mohla míti vlastní majetek a mohla také právně jednati. Žena přinášela již v té době do manželství výbavu a případně i věno. Výbavou byly vždy věci osobní potřeby ženiny, případně obou manželů, kdežto věnem se i tehdy rozuměl přínos na penězích. Pro případ, že by muž zemřel dříve než manželka, byla tato zabezpečena t. zv. věnem vdovským. Nedospělé děti po smrti otcově dostávaly poručníky, ale i matka–vdova mohla být nedospělým dětem poručnicí. Tím dnem, kdy jeden ze sirotků–hochů se stal plnoletým („nabyl let“), přešlo poručenství nad ostatními sourozenci na něho.

Vlastnictví nemovitostí se nazývalo ve starých dobách dědictvím. Později se mu říkalo „držba“, před tím „sedění“. Ale velmi málo práv k nemovitosti měl člověk nesvobodný (selský, poddanský). U něho bylo možno mluviti jen o nájmu či pachtu nemovitosti, vlastním majitelem pozemků byl pán. A tento stav, kdy sedlák byl jen v nájmu na pozemcích, které obdělával, trval u nás až do r. 1848.

Jinou formou selské držby je dědické právo poddaného k pozemku. V této formě nemohl pán chtíti půdu takto darovanou zpět a musil čekat, až mu připadla vymřením všech dědičně oprávněných potomků (t.j. jako odúmrť), nebo musil míti určité důvody k odnětí půdy. Tomu se říkalo odsazení. Při této formě darování se říkalo, že pán sedlákovi půdu prodává a ten si ji zakupuje. Ve skutečnosti to však byl dědičný pacht, neboť sedlák za tuto půdu platil určitou částku hned (říkalo se jí podací) a při tom se zavazoval k pravidelným platům v penězích (úrok, činže). Kromě toho zavazoval se k platům v naturaliích a konečně k povinnosti pracovní na pozemcích pánových (robotám).

V poměru pracovním byly v té době již v platnosti smlouvy učednické, čelední i tovaryšské. V poměru čeledním ve stol. 13.–16. znamenalo slovo čeleď lidi poddané, ať už to byli lidé, kteří sloužili přímo u své vrchnosti nebo se svolením své vrchnosti sloužili jinému zaměstnavateli (sedláku).

Smlouvy čelední se uzavíraly obvykle na jeden rok a to k určitým pevným termínům – v Čechách na den sv. Martina (11. listopadu). Tím dnem smlouvy začínaly a končily. Najímaný dostal závdavek a tím byla smlouva uzavřena. Mzda se však vyplácela až po skončeném pracovním období.

V stol. 16. vznikly pevné čelední řády, které upravovaly mnohé body čeledního řádu či smluv.

Smlouvy učednické a tovaryšské byly v tehdejších dobách upraveny právem cechovním podle obyčejů a předpisů řemeslníků, sdružených v odborných společnostech, kterým se říkalo cechy. Cechy a cechovní práva spadaly do širšího rámce práv městských.

Do r. 1848

Toto období počíná povstáním českých stavů proti Habsburkům, kteří seděli na trůně českém od r. 1526. Ti se hleděli domoci neomezené vlády (absolutismu), měli snahu po poněmčování obyvatelstva (germanisaci), po centralisaci neboli vládě z jednoho ústředí mimo český stát a po protireformaci, t.j. snaze znovu přivésti zemi ke katolictví. (V našem kraji bylo obyvatelstvo v té době téměř úplně nekatolické a to už od válek husitských.) Tyto snahy Habsburků přiměly stavy české v letech 1618–20 k pokusu o násilné zúčtování s nenáviděným panovnickým rodem a o uspořádání nového českého státu. To se stalo v odboji stavů českých proti Habsburkům.[34] Pokus skončil nezdarem, bitvou a porážkou na Bílé Hoře dne 6. listopadu 1620. Ta nejen pohřbila všechny snahy stavů, ale naopak se stala začátkem největšího útlaku proti lidu českému. Habsburkům se podařilo v několika obdobích spoutati země koruny české do nesourodého soustátí česko-rakouského pod konečným názvem říše rakousko-uherské.

Všimneme-li si blíže důsledků bitvy bělohorské, vidíme, že na př. Generální sněmy české sice nebyly zrušeny, ale přestaly být prostě svolávány.

Dvorské úřady české (které se projevovaly navenek jen při pobytu českých králů v zemi) zanikly ve stol. 18. a 19.

Královská rada objevuje se do stol. 17., byl-li král v zemi. Skutečně se však omezuje na nejvyšší zemské úředníky.

Česká komora byla omezována a klesla na úřad pouze zemský a byla nakonec zrušena r. 1745.

Apelační soud zůstal jen do polovice 18. stol.

Zato Dvorská kancelář česká nabyla velikého významu. Vedl ji nejvyšší český dvorský kancléř, který byl nejvýznamnějším hodnostářem v zemích českých po králi. Českou dvorskou kancelář zrušila dne 1. května 1749 Marie Terezie. V důsledku tohoto zrušení převzalo její pravomoc Direktorium, které pracovalo až do r. 1762, kdy správní a finanční věci českého státu připojeny byly do společného úřadu se zeměmi rakousko-alpskými. Tomuto společnému úřadu se od r. 1762 říkalo česko-rakouská dvorská kancelář. Pro věci soudní byl zřízen také společný nejvyšší soud.

V době Marie Terezie, v r. 1751 vzrostl opět počet krajů v Čechách rozdělením čtyř velkých krajů. (Od královéhradeckého byl oddělen bydžovský).

Rovněž vedení země dostalo novou úpravu. Ihned po bitvě bělohorské byl dosazen do každé ze zemí českých zvláštní králův zmocněnec. (V Čechách to byl kníže Karel z Lichtenštejna.) Později byla zavedena zvláštní správa země české, která byla svěřena nejvyšším zemským úředníkům – královským místodržícím. Tyto nejvyšší správní úřady byly r. 1765 nazvány gubernia. Gubernia byla pak přeměněna v zemské úřady. Bývalí nejvyšší zemští úředníci pozbyli ve stol. 17. a 18. svých starobylých zvláštních funkcí, zachovala se jen jejich jména. Tak po r. 1780 je nejvyšší purkrabí jen šéfem českého gubernia, nejvyšší hofmistr byl předsedou apelačního soudu, zemský sudí se stal předsedou tehdejšího zemského soudu, který byl v té době jedním ze soudů první instance; nejvyšší zemský písař dostal jméno ředitel úřadu deskového. Ostatní staré funkce sice nebyly zrušeny, ale byly postupně zbaveny své pravomoci.

Počet tří stavů (páni, rytíři a královská města) byl pro zasedání zemského sněmu rozmnožen na čtyři – o stav prelátský (ovšem jen o hodnostáře katolické církve). Do tohoto stavu náleželi arcibiskupové, biskupové, představitelé předních církevních řádů, kapitol a klášterů. Od r. 1846 byl k nim přiřazen také rektor University pražské. Vedoucím tohoto stavu byl arcibiskup pražský.

Ve stavu panském bylo pak toto pořadí: vévodové, knížata, tajní radové, nejvyšší zemští úředníci, starožitné rody panské a páni „novotní“. Hlavou jejich byl nejvyšší purkrabí, který byl také předsedou sněmu.

Ve stavu rytířském zasedali nejvyšší zemští úředníci ze stavu rytířského, přísedící zemského soudu a ostatní rytířstvo podle starobylosti rodu. V čele stavu rytířského byl nejvyšší zemský písař.

Ze stavu městského měli plnou účast (s místem k sezení) jen zástupci tří měst pražských a po nějakou dobu také zástupcové Kutné Hory, Plzně a Budějovic. Vedoucím bylo Staré Město pražské. Zástupci ostatních měst mohli se zúčastniti pouze zahájení sněmu a směli jen státi. Při hlasování měla pak všechna města dohromady toliko jeden hlas.

Staré české stavovské krajské zřízení se udrželo až do poloviny 18. stol. a mělo v čele dva hejtmany. Od r. 1751 bylo jen 7 krajů a byly jim podřízeny krajské obvody a okresní hejtmanství. V každém kraji byl toliko jeden hejtman. Ten musil mít dokonce vzdělání na právnické fakultě. Po r. 1780 byla krajským organisacím podřizována města i panství. Konec krajských organisací (úřadů) nastal u nás až v letech šedesátých minulého století. Místo nich byla tehdy vybudována okresní správa s mnohem menším územím.

Ve 18. stol. zřízeny pro města hospodářské úřady, v Praze byl přeformován magistrát a r. 1785 bylo zřízeno policejní ředitelství. Reforma zasáhla i do venkovských měst. Ve větších městech musel být zřízen magistrát, složený z placených radů, v menších městech postačil odborný syndikus (právník). V menších vsích byli jen purkmistři a obecní starší.

Také pozemková vrchnost byla kontrolována a omezována. Stát vydával robotní patenty, kterými se hlavně upravovala určitá maxima pracovní povinnosti vůči vrchnostem. Těmito patenty se upravovala i možnost stížností poddaných na vrchnost. Také byla omezena vrchnostenská pravomoc soudní a jiné.[35]

Marie Terezie vedla dlouhé války s králem pruským Bedřichem a za nich zle trpěl poddaný lid. R. 1745 dostali se Prušáci až do Bílého Újezda. Přitáhli od Opočna přes Trnov se strany jedné a přes Dobrušku se strany druhé. U Bílého Újezda si upravili ležení jednak ve vsi, jednak v okolí po polích za farskou zahradou, kde se dodnes říká „Na brandeburské“. Ležení jejich se táhlo ke Hrošce a Trnovu na jednu stranu, přes Žabno k Vísce a Brocné a až po Svinecký dvůr. Leželi tu od června skoro přes půl roku. Vyjedli celé široké okolí. Před kostelem a ve farské zahradě byla rozestavena děla namířená k Ještěticům, s farářem Mikulášem Kirchnerem zacházeli hůř než s čeledínem. Pruský generál Horowitz bydlil na Skalce v zámečku u rytíře Mladoty ze Solopisk, ale ten musel pruskému generálu přenechat celé první patro a přestěhovat se do přízemí. Prušáci odtud obléhali Solnici. Tehdy byl farářem v obležené Solnici Antonín Adam Sutic, biskupský vikář. (Této doby obsazení Bílého Újezda užil Frant. Jiří Košťál v povídce „Ve spárech dravcových“ – která je dějepisecký obrázek z dob pruského usilování o země české. Vyšlo v knihovně „Dědictví Maličkých“ jako č. 51 v r. 1907).

R. 1781 vydal Josef II. zákon vlastní formulace, jímž zrušil nevolnictví a zaveden mírnější system poddanství. Jím nabyl poddaný právo na volné stěhování, ženění, volnost vstoupit do učení na řemesla nebo na studie.

Dne 13. října toho roku 1781 byl vydán Josefův slavný toleranční patent, týkající se svobody náboženské. Je v něm psáno:

„… přesvědčen jsa jednak, že všeliké obmezování svobody svědomí je velmi škodlivé, jednak že pravá křesťanská tolerancí státu i církvi je prospěšna … ustanovuji, aby přívržencům augsburského a helvetského vyznání, pak nesjednoceným Řekům povoleno bylo soukromé provozování podle náboženství jejich, bez rozdílu, zdali kdy před tím bylo obyčejno, anebo zavedeno, čili nic.“

Tento toleranční patent doplněn byl v prosinci téhož roku 1781 patentem novým císaře Josefa II., kterým bylo dovoleno těm, kdož se pro víru do ciziny utekli, aby se volně do vlasti navrátili a zároveň jim byly prominuty všechny tresty, které na nepovolené ze země vystěhování byly stanoveny.

Na základě tohoto císařského patentu mohlo se více jak 90 % obyvatelstva Bílého Újezda a Roudného, které zběhlo v dobách pobělohorských a ještě více za katolické reformace kolem r. 1700, vrátiti do svých rodných chalup. Prohlížejíce však stav obyvatelů v těch dobách po r. 1781 shledáme, že nikdo z uprchlých nekatolíků se do obce nevrátil a Bílý Újezd i Roudné zůstalo zcela katolické. Snad se nekatolíci za hranicemi báli nového pronásledování, nebo to byli Čeští bratří, na něž v tolerančním patentu nebylo pamatováno a nebyli by se snad mohli volně přihlásit k víře otců svých.

V 17. stol. byla nařízena evidence všech pozemků držených poddanými a jejich usedlostí, z nichž se platila berně čili kontribuce. Tak vznikly katastry, t.j. soupisy pozemků a poddaných k berním účelům. Po soupisu poddaných z r. 1651 byl prvním berním soupisem soubor zvaný Berní rolle nebo rula a byl pořízen na základě vrchnostenských přiznání z r. 1654. Potom byl pořízen soupis pozemků, a to tak zvaný dominikál, t.j. soupis pozemků, které obdělávaly ve vlastní režii a rustikál, kterým byl soupis půdy v rukou poddaných. Také byly sepsány pozemky městské i živnosti.

Tyto soupisy byly provedeny na dvou tereziánských katastrech. Za Josefa II. byl pořízen Josefinský katastr, za tím účelem, aby byly vrchnosti i poddaní zatíženi stejným břemenem. A ten stav zůstal až do r. 1848.

Po roce 1848

Až do r. 1848 nebyl sedlák vlastně pánem půdy, kterou obdělával, i když ji o pána odkoupil. Tehdy z této půdy koupené od vrchnosti musil odváděti určitý díl úrody (kontribuci) a peněžitý úrok, který měl odváděti nejen on, ale všichni jeho potomci či následovníci, kteří by obdělávali tuto půdu.

Teprve zákon vídeňského sněmu ze dne 7. září 1848 odstranil pozemkové vrchnosti, paddanství a rozlišování vlastnictví k půdě mezi pána a sedláka. Od vyhlášení onoho zákona nastává volný vývoj hospodářského (i politického) života a počátek rychlého vzrůstu hospodářského, ale také kulturního a politického. Nejzávažnějším byl zákon o zrušení roboty, v němž se praví, že se zrušuje „poddanství a poměr ochrany vrchnostenské“, že půda má býti břemen zbavena, že přestává rozdíl mezi grunty dominikálními a rustikálními a že všechna z poměru poddanství vyplývající břemena, služby a dávky atd. jsou od nynějška zdviženy (zrušeny).

Doplňkem tohoto zákona byly § 26 a 32 ústavy z 4. března a § 7 ústavy z 21. prosince 1867.[36] Poslední toto ustanovení platilo až do r. 1918, kdy pozbylo platnosti. Nová ústava republiky již se k této věci neobrací, neboť nepokládá za nutné dávat nějaký podobný zákon.

Konstitucí z r. 1848 byl panovník donucen počítati s ohledy na vůli obyvatelstva. Zrušením poddanství přestal také býti lid představován toliko stavy. Lidské svobody a práva se staly programem. Centralismus byl sice donucen k některým ústupkům, ale germanisace neustávala, i když se jí dalo čeliti.

Krajské úřady sice zůstaly, ale při tom byly zřízeny menší jednotky – okresy, a pro ně i okresní úřady. V nich se soustřeďovala správa i soudnictví první instance.

Po roce 1854 bylo v Čechách 13 krajů. Krajské úřady však r. 1862 ztratily původní charakter rozhodující politické instituce a stav ten zůstal u nás až do konce první světové války, do r. 1918.

R. 1868 vznikly okresní soudy a pro státní správu byla zřízena okresní hejtmanství, která zůstala až do r. 1945. Zmizela téměř všechna samospráva měst a zůstalo jen několik měst s vlastním magistrátem.

Druhou institucí správní bylo nejdříve místodržitelství, později (až do r. 1945) zemské úřady.

Třetí instancí byla ministerstva ve Vídni, která byla roztříděna podle oborů (zanikla r. 1918).

Poměry v obcích byly uspořádány definitivně zákonem z 5. března 1862 (platily do r. 1945). Hlavními orgány v obcích byla jednak obecní zastupitelstva, jednak obecní výbory.

Rok 1848 zrušil sice poddanství, ale to zůstalo v jiné formě. Když totiž začaly u nás vznikati továrny, nastal nový pracovní poměr mezi dělníkem a zaměstnavatelem. Objevil se tu poměr učednický a tovaryšský. Protože předpisy cechovní se na továrny nevztahovaly, byl vlastně pracovní poměr v továrně nesmluvní. Následek toho byl, že do továren byly přijímány ženy i děti a pracovní doba 14–16 hodin denně byla velmi častá – při minimální mzdě.[37]

Zákon z r. 1857 nově upravoval tak zvané čelední poměry. R. 1859 byl vydán živnostenský řád, který omezil smluvní volnost v pracovních vztazích. Jeho novela z r. 1885 určovala nejvyšší pracovní normu na 11 hodin denně. R. 1901 stanovil zákon pracovní dobu devítihodinovou pro práci v dolech. Teprve nový zákon republiky z r. 1918 zavedl u nás osmihodinovou pracovní dobu.

R. 1906–7 bylo zavedeno všeobecné právo hlasovací – pouze pro muže – a to se stalo pevnou základnou pro politické uplatnění všech lidí. A r. 1918 znamenal katastrofu starého rakouského státního systemu. Z rozpadlého soustátí povstal k novému životu znovu český stát. Habsburkové byli prohlášeni za zbavené všech nároků na český trůn a prohlášena byla na našem území republika, v níž lid se stal zdrojem vládní moci.

První republika převzala v oboru správním dosavadní zřízení, ale místo místodržitelství, které bylo zrušeno, vznikly zemské politické správy a místo dosavadních okresních hejtmanství utvořeny byly okresní politické správy. Z rakouského systému převzatá zemská politická správa byla postátněna. R. 1920 přijalo Národní shromáždění zákon o župním zřízení. Podle jeho směrnic bylo v Čechách 9 žup.

R. 1927 bylo území republiky rozděleno na země, Čechy, Moravskoslezskou, Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Demokratický stát československý se stal v r. 1938 resp. 39 obětí německého imperialismu a fašismu. R. 1938 připojena značná část Čech k Německu, tak že hranice zemská se posunula u nás až ke Skuhrovu. V březnu 1939 zbytek Čech a Moravy se stal protektorátem s názvem Protektorát Čechy a Morava. Bylo to šest let pronásledování českých lidí, věznění a popravování. Po šesti letech byl německý fašismus poražen a v r. 1945 osvobozena znovu naše vlast statečnou sovětskou armádou.

Odtud počíná nová epocha českého státu, která vlastně navazuje na naše poměry z 13. stol. Němci byli vystěhováni z našich zemí. Vznikly nové zastupitelské orgány v podobě národních výborů zemských, okresních i místních za přímé účasti zástupců obyvatelstva. Zmizelo vysávání pracujícího člověka továrníky a velkoprůmyslníky, vedení státního aparátu i všech jemu podřízených složek dostalo se do rukou pracujícího lidu, který si nyní vládne svými zástupci sám a vede lid a s ním naši vlast k budoucímu blahobytu.

Počátkem roku 1949 byly zrušeny dosavadní země a území republiky bylo rozděleno na 19 krajů. (V Čechách je jich 8). Rovněž byla vymezena území jednotlivých okresů.

R. 1948 přesedlává náš stát na práci v těžkém průmyslu a tu z potřeby nutných pracovních sil uskutečňuje zákonem všeobecnou pracovní povinnost řízenou státními úřady, která se stává obdobou povinnosti vojenské.

Postupně se zjednodušuje práce rolnická, vznikají velké celky společného hospodaření pod jménem Jednotných zemědělských družstev (JZD), vedených zkušenými odborníky. Vzorem je opět system převzatý ze Sovětského svazu, kde je již dlouholetá praxe a proto naše nové snažení přináší dobré ovoce.

Rozvoj ve všech oborech podnikání podporuje státní správa s plným pochopením a proto nejen volnost a spokojenost pracujících, ale i rozkvět po všech stránkách kráčí vpřed nezadržitelnou rychlostí.

Shrnuvše jen v hrubých rysech vývoj postavení člověka ve státě, podíváme se nyní blíže na staré právo trestní a potom na poměry, jak se jevily mezi pány a poddanými všeobecně a v Bílém Újezdě zvláště.



[26] Pořadí jejich bylo: nejvyšší purkrabí, hofmistr, maršálek, nejvyšší komorník, nejvyšší zemský sudí, kancléř, dvorský sudí, nejvyšší zemský písař, podkomoří, dva purkrabí karlštejnští a purkrabí kraje hradeckého. Ze stavu rytířského měli býti: nejvyšší zemský písař, podkomoří, jeden purkrabí karlštejnský a purkrabí kraje hradeckého. Podkomořím mohl se státi i měšťan Starého Města pražského, ale musil míti erb.

Z funkcí nejvyšších zemských úředníků stál hofmistr v čele komorního soudu, kancléř vedl českou dvorskou kancelář, nejvyšší purkrabí vedl soudnictví ve věcech dlužních úpisů, maršálek měl na starosti pravomoc v záležitostech šlechtické cti pro Čechy a Moravu, purkrabí karlštejnský byl vedoucím úřadu strážců koruny, podkomoří byl jakýmsi ministrem pro královská města.

[27] V Čechách v té době bylo 12 krajů, který se na počátku stol. 15. ustálil na počet 14. Docházelo ke změnám v plošném rozsahu jednotlivých krajů, protože se hranice krajské přizpůsobovaly hranicím jednotlivých panství. Ten stav zůstal bez podstatných změn až do r. 1714.

[28] R. 1572 dne 23. června odkázal pan Matyáš Dobeš z Olbramovic ve vsi Újezdě Bílém dva člověky paní Barboře Trčkové z Bieberštejna. Podle berní ruly z r. 1654 byli to: sedlák Lukáš Hotýš s 30 strychy polí a chalupník Jan Šiftar s 8 strychy polí.

[29] Jsou uloženy v Státním ústředním archivu, v oddělení bývalého archivu ministerstva vnitra v Praze na Malé Straně, Karmelitská ul. a mají signaturu UR.

[30] Bílý Újezd byl veden při panství černíkovickém, ale urbář tohoto panství není uchován nikde. Jen urbář panství rychnovského je zachován a uložen, ale není v něm poznamenáno, kde je urbář panství černíkovického.

[31] Podací kostelní ve vsi Oujezdě Bílém patřilo r. 1546 třetinou skaleckým pánům a dvěma třetinami jich vrchním pánům, držitelům hradu Skuhrova. Mikuláš Wostrovský ze Skalky a na Wostrově vložil si to r. 1546 v úterý po sv. Benediktu v desky zemské.

[32] V polovině 14. stol. dal sepsat Karel IV. pro království české obecný zákoník, vlastně jeho osnovu. Měl nésti jméno „Codex Carolinu“, ale později jeho vydavatelé v 17. stol. nazvali jej „Majestas Carolina“ (tohoto pojmenování se dodnes v literatuře užívá). Zákoník tento byl psán latinsky a proto byl většině lidu nepřístupný. Ale generální sněm zemí koruny české r. 1355 tuto osnovu Karlova zákoníku zamítl a král byl donucen úředně prohlásit, že nemá platnosti.

[33] Kolem r. 1400 sepsal pan Ondřej z Dubé, jeden z nejlepších znalců českého práva a nejvyšší sudí zemský, hojně užívaná „Práva zemská česká“. Na rozhraní 15. a 16. stol. vzniklo nejlepší dílo právní „O práviech, súdiech i o dskách země české knihy devatery od Viktorina Kornela ze Všehrd, člena nižší šlechty. Vikt. Kornel ze Všehrd byl rodák chrudimský a povoláním zemský místopísař, t.j. úředník zemských desk. Dílo jeho, psané krásně česky, nemělo však v té době úspěch. Zůstalo v rukopise a bylo náležitě oceněno až v stol. 19., kdy bylo vydáno poprvé tiskem, ovšem jen jako historická památka.

[34] Hlavní požadavky odboje byly: odstranění dědičnosti českého trůnu, velké omezení královské moci, právo stavů vypověděti králi poslušnost, když by nezachovával ústavu, zavedení zvláštních stavovských orgánů na ochranu náboženské svobody, zvýšení pravomoci ústředního stavovského sněmu současně s vytvořením přesnějších pravidel o složení a jednání sněmu, zvýšení stavovského vlivu na úřady vůbec a konečně zásada smluvního uspořádání státního celku.

[35] Pro Čechy byly zvlášť důležité robotní patenty z r. 1680, 1717, 1738 a zejména tereziánské patenty z r. 1775, práce to pozdějšího císaře Josefa II.

[36] Paragraf ten zní: Každý svazek poddanství nebo nevolnictví je navždy zrušen. Každý závazek anebo plnění váznoucí na nemovitosti z titulu děleného vlastnictví lze vykoupiti a napříště žádná nemovitost nesmí býti zatížena plněním, jež by nebylo lze vykoupiti.

[37] Zákonem z r. 1790 bylo omezeno právo továrníků trestati tělesně učedníky a „pouhé“ mrskání metlou. Školské předpisy současně doporučovaly, aby v továrnách nebyly zaměstnány děti mladší devíti let.