Kostel od vodojemu, ze silnice k Mastům. Vlevo
                        dům čp. 46 C. Pašty, vpravo dům čp. 55 V. Pašty.

Kostel od vodojemu, ze silnice k Mastům. Vlevo dům čp. 46 C. Pašty, vpravo dům čp. 55 V. Pašty.


Panství a panské rody zasahující do dějin Bílého Újezda

Obsah

Skuhrov nad Bělou
Skalka
Mladotové ze Skalky
Rodokmen Ostrovských a Mladotů ze Skalky
Rychnov nad Kněž.
Ještětice
Rod Vlkanovských
Masty
Ostrov
Černíkovice

Není ani myslitelno, že by se dějiny Bílého Újezda vytvářely zcela samostatně, bez zásahu okolí, kde vládly různé panské rody. A jak už to bývá: měnili se majitelé, prodávali své panství, kupovali sousední majetky, ale také dědily a podarovávali částmi svého majetku rodové příslušníky nebo ty, jimž byli zavázáni vděčností.

Bílý Újezd neobešel se bez všech těchto změn, zvláště proto, že celý katastr obce se svými osadníky nebyl majetkem jediného pána. Nejdříve patříval dvěma majitelům, později dokonce třem. Ta doba však byla poměrně krátká, ale po vrácení dvou darovaných usedlostí k rodovému panství nastal čas, kdy celý Bílý Újezd dostal se do rukou jediného pána, pána na Černíkovicích a s tímto panstvím pak přešel do majetku hraběcího rodu Kolovratů Libštejnských. O tom však se dočte zájemce v příslušných kapitolách.

Zde se chceme omeziti na stručná pojednání o těch statcích a panských rodech, které zasahují do dějin naší obce a o nichž se nechceme šířiti v sledu dějin hlavních. Budou jen doplňky hlavního tematu a vysvětlivkami. Proto také omezujeme se jen na tu část dějin panských rodů, která má vztah k dějinám Bílého Újezda. Bylo by si jen přáti, aby laskavý čtenář nepominul tuto kapitolu, která mu jistě osvětlí nejen souvislost dějovou, ale dá také blíže nahlédnouti do vztahu sousedních obcí nebo panstva v Bílém Újezdu.

Úvod tento předeslav, zahajuji své vyprávění.

Skuhrov nad Bělou

Okolo r. 1280 se přistěhoval do zdejší krajiny Mutina, praotec pánů z Dobrušky. Jemu se připisuje založení hradu Skuhrova.

Po něm měli Skuhrov v držení moravští páni z Meziřičí. Z toho rodu žil ve stol. 13. pán Jenec. Ten byl otcem tří bratří, Ješka z Meziřičí, Burka z Lomnice a Tobiáše z Tasova. Tito bratři žili na počátku stol. 14. Z dalších proslul zvlášť Jan, který zastával nejvyšší úřady na Moravě. Ten měl s chotí Jitkou tři syny Vznatu, Tasa a Ješka, z nichž první dva se již 1317 připomínají. Ješek se oddal stavu duchovnímu (r. 1334) a Vznata a Tas se oddělili před r. 1338 tak, že Vznata podržel Křižanov a Tas Skuhrov. Tas měl již r. 1333 dceru ve věku panenském a druhou dceru, Elišku, provdal asi r. 1349 za Smila z Kunštátu. Tas sám se uvádí častěji v pamětech českých i moravských. R. 1320 byl rozsudím pře mezi Mutinou z Dobrušky a měšťany o roboty a jiné povinnosti. Potom r. 1348–51 zasedal na soudě zemském v Praze. Císař Karel Čtvrtý volal ho za člena v rozličných poselstvech a jednáních. Ale po r. 1351 se již s jeho jménem v zápisech nesetkáváme. Skuhrov v té době drželi jeho synové Jan a Vznata ze Skuhrova. V pozdějších letech je jmenován Jan jako držitel a správce Skuhrova. Snad jej dostal za svůj podíl. Je také uváděn jako kolátor několika kostelů okolních, zejména v Újezdě r. 1362, v Lukavici a v Javornici [Libri confirmatorium I. F 5, 9, G 5, J 1]. R. 1367 držel také hrad Rychmberk (stával na ostrohu v Liberku) se zbožím k němu patřícím. Po r. 1367 se však více nepřipomíná. Jeho zboží přešlo na Vznatu, bratra jeho, který je uváděn r. 1376 na soudě zemském v Brně spolu s jakýmsi Čeňkem ze Skuhrova. Koupil také zboží voděradské. Ve starším věku opustil Skuhrov a usadil se na Staré u Pardubic, kde před r. 1384 zemřel. Protože dětí neměl, padlo jeho zboží na krále, jen zboží skuhrovské ještě nějaký čas zůstávalo v držení pánů Meziřičských.

Poněvadž čteme ve starých zápisech, že v r. 1362 byli páni ze Skuhrova kolátory kostela v Bílém Újezdě, nutno míti za to, že panství jejich obsahovalo i Újezd, respektive že páni ze Skalky, kteří s nimi dosazovali kněze ke kostelu újezdeckému, byli poddanými skuhrovskými.

Po Mutinovi skuhrovském drželi zdejší krajinu páni moravští z Meziřičí s pány z Lomnice a Tasova, kteréžto rody byly zpřízněny.

R. 1386 byli pány na Skuhrově bratři Jan a Jaroslav z Meziřičí. O nich však není známo, jestli byli syny Jana ze Skuhrova nebo jestli Skuhrov koupili. Když se později Jan stal samostatným držitelem Skuhrova, prodal jej r. 1387 Půtovi z Častolovic a Bočkovi z Kunštátu a Poděbrad, oběma společně. Půta se stal brzy samostatným držitelem Skuhrova a podával v letech 1390–1398 dvakráte kněze ke kostelu v Bílém Újezdě. V červenci r. 1396 rozšířil věnný zápis v deskách zemských, který dosud měla jeho snacha Anna kněžna z Osvětima, ve výši dvou tisíc a půl osma sta kop grošů pražských, vložený na samotném hradu Skuhrově a na jiných dědinách. Zápis ten zní:

Primus Nicolai I. 29.

1396 dne 2. června Puota z Častolovic starší p. se př. ú. P., že paní Annu, ženu Puty mladšího, syna svého, s jejím se vším věnem totižto se dvěma tisícoma a s puol osmem stem kop grošů praž., ježto měla na dědinách v Skuhrově, tak jakožto se ve dskách zemských plněji záleží, na jiné na své dediny, na ten jistý Skuhrov hrad a na město před hradem i na to na všecko zbožie, což k tomu hradu i k městu vsí neb užitkóv přísluší, kterýmž se koli jménem menují, na Rychmberk hrad i na to na vše, což k tomu hradu zbožie neb vesnic a užitků přísluší, kterým se koli jménem jmenují, na město Solnici s té vší zvolí i s zbožím, což k tomu městu přísluší, s dědinami, lukami, s dvory, poplužními i kmetcími i se všemi vesnicemi, kteréžkoli mají jméno, s rybníky, s mlýny, potoky, lesy, s řekami i s tím se vší zvolí i s panstvím celým, což dříveřečeným zbožím přísluší, i se všemi požitky, buďta zjevní nebo tajní, kterýmižkoli jmény mohú jmenováni býti, nic na tom sobě, nevymiňujíc ani sobě co poostavujíc, než úplně jakož on jest se panem Bořkem ode pana Jana z Meziřičí koupil, a potom naň na samého spadlo, jakož jest pan Vznata z Skuhrova držel, paklibi co odešlo, aby jí, paní Anně navráceno bylo, kromě té Vísky i platu, což jest na té Vísce, jižto pan Jan z Meziřičí za Vznatinu duši dal, převedl jest i přivodí a jí těch dědin, těch hradů, měst i všeho zboží dříveřečeného ku pravé věnné zástavě postoupil v těch penězích, totiž ve dvou tisíc a půl osma sta kop pod takou výmluvou, ač by syna jeho Puoty dříveřečeného bůh neuchoval prvé nežli paní Anny, ženy jeho dříveřečené, tehda kdyžby kolivěk on Puota nebo jeho budoucí nebo poručník dříveřečené paní dřívejmenované peníze dva tisíce a půl osma sta kop dali a položili v Kladště, ale provodili beze lsti do Nysy, tehda beze vší příkazy i beze vší pře paní Anna dříveřečená má své peníze vzíti dříveřečené a hradů, měst i všeho zboží dříveřečeného jemu Puotě i jeho budoucím mocně sstupiti (postoupiti) bez příkazu. A ona to panem Hynáčkem z Wizmburka a s panem Hynkem řečeným Hlaváč z Třebochova a s panem Štěpánem z Opočna dobrovolně přijala a dřevní vklad věnný propustila dobrovolně. Actum fer. VI. post festum Corporis Christy a.d. 1396 [Tab. cur. reg. XX. 164].“

[Desky žluté púhonné str. 564]

Anna z Osvětima měla za manžela Půtu mladšího, který zemřel r. 1404, dříve než se mohl ujmouti vlády nad panstvím. Vládla potom Anna celým zbožím, neboť i syn jejich Půta, který se účastnil válek husitských na straně pánů katolických, neměl možnost věnovat se správě zboží. Asi také v těch válkách zemřel, neboť po smrti Anny, kněžny z Osvětima, byl hrad Skuhrov s celým zbožím prohlášen za odúmrť a spadl na krále.

Z dalších dějin panství skuhrovského není známo, držel-li je Kolda z Rychmberku nebo dostalo-li se po smrti Anny z Osvětima rodu Kunštátskému.

R. 1454 daroval zboží to král Ladislav Zdeňkovi ze Šternberka a ten je r. 1455 postoupil Jiřímu z Poděbrad a Kunštátu.

R. 1495 prodáno panství skuhrovské Vilémovi z Pernštejna a tím se dostalo k panství potštejnskému.

Ještě r. 1546 patřilo podací kostelní při kostele v Bílém Újezdě třetinou pánům skaleckým a dvěma třetinami vrchním pánům, držitelům hradu Skuhrova.

Dne 16. října 1556 prodal Jaroslav z Pernštejna hrad Potštejn, Rychnov, Litice s dvory poplužními a jinými hrady a tvrzemi pustými, s městy, městečky a vesnicemi, mezi nimiž byla i část Bílého Újezda, panu Arnoštovi, falckrabímu na Rýně za 60.000 kop grošů českých [DZV 12 H 7]. Po dvou letech však prodal Arnošt, falckrabě na Rýně a kníže bavorský, onu část Újezda panu Benjaminu z Vlkanova.

Tak dostal se Újezd z vlivu majitelů panství skuhrovského, neboť Benjamin z Vlkanova byl majitelem Ještětic s tamní tvrzí.

Skalka

Skalka je barokní zámek na ostrohu šedivé opukové skály, pod níž se s jedné strany vine zlatý potok, spěchající dále k Dobrušce a s druhé strany stoupá ponenáhlu silnice ke Lhotě Netřebě.

Původní Skalka, tvrz a dvory se vším příslušenstvím patřily původně k župě opočenské, později hradecké. Bývala před připojením k Opočensku sídlem malého statku, ale před dávnými lety bývala mnohem větší. Stará původní tvrz stávala v místech, kde je nyní zámecké nádvoří a zahrada s košatými stromy. Zmizela však v r. 1835. Původní její podoba byla asi zachována na obecním razítku.

Tvrz skalecká podle popisu desk zemských byla „dílem od kamene a dílem ode dřeva vystavena“. Popis dílčí cedule pak vypočítává vnitřek: „veliká světnice, při ní kuchyně jedna, též jak od starodávna říkali, spižírna jedna, v tom spojení jsou sklepy dva, aneb, jak se jmenují, kamenice. Jedna s dřevěnými dveřmi, druhá s železnými. Též v tom pokoji jsou jiné sklepy dva, jeden hořejší a druhý dolejší, spolu spojeny a ze skály vytesány a dobře udělány. Nad těmi sklepy jest světnice jedna, slove škola, pod ní kaple se vším k ní příslušenstvím, a ke mši sv. apparamenty, a co v tom spojení zůstává, komor nahoře i dole devět. …

Kromě toho patřilo k tvrzi stavení v placu, které se nové jmenuje ode dřeva vystavené … štok od kamene vystavený … Item v tom spojení jest jedna světnice ode dřeva, dále komory dvě vedle ní a jedna kuchyně, též pec pro pečení chleba panského a v zahradě skrovné stavení … Item při té tvrzi jest dvůr ode dřeva vystavený …“.

Celý popis nám dává poznati alespoň v hlavních rysech celé zemanské sídlo. (Dnešní zámeček tu nebyl). Teprve vnuk prvního Mladoty se rozloučil se starou tvrzí, která měla i školu.

V staré matrice v Bílém Újezdě jsou uvedena jména preceptorů (učitelů), kteří učili mladotovské děti. R. 1664 byl preceptorem (domácím učitelem) na Skalce Jan Kryštof Píč (kmotroval Jiříku Felcmanovi). R. 1694 byl preceptorem Václav Truka z Hradce.

Zboží skalecké mělo rodových majitelů celkem málo. První, o nichž jsou v historii zmínky, byli v letech 1360–61 bratři Ješek a Púta ze Skalky, kteří se vyskytují jako kolátorové kostela v Bílém Újezdě [Libri conf. I. C 4, D 7]. Ješek, též z Hrošky zvaný, pocházel z rodu Drslaviců jako páni z Dobrušky. Když se Ješek přestěhoval na Skalku, nazýval se Jan ze Skalky. Měl v r. 1362 při našem kostele (bíloújezdeckém) toliko jeden hlas podací. Tehdy se nazýval Jan Hroška ze Skalky. S ním současně je kolátorem kostela v Bílém Újezdě Jan ze Skuhrova a vyskytující se po něm posloupnost kolatorů vede k závěru, že se dostal Bílý Újezd se Skalkou a ostatním příslušenstvím k panství skuhrovskému.[38] Jestli však tito držitelé měli Skalku ve svém přímém držení, není známo. Byli totiž v pozdějších dobách na Skalce páni, kteří byli povinni službou manskou k panství skuhrovskému. Nelze však doložiti, kdy byl počátek těchto manských služeb.

R. 1393 je znám Rydkéř ze Skalky. Po Skalce a po blízké tvrzi Ostrově nazývala se potom rodina těchto pánů obyčejně Ostrovskými (Wostrovskými) ze Skalky a měla ve znaku dva zlaté, doleva plující pstruhy v červeném poli se dvěma šikmo položenými pstruhy nad znakem. Po r. 1440 seděl na Skalce Prokop a Ostrov držel jeho bratr Tobiáš ze Skalky a na Wostrově. Tito bratři byli many panství skuhrovského. Potom se připomíná z Ostrovských ze Skalky Jan a Arnošt, kteří se dělili o majetek tak, že Jan zůstal seděním na Skalce, Arnošt na Ostrově. Janovi potomci se pak nazývali Skaleckými ze Skalky. Nato byla Skalka postoupena panství litickému. O prokopovi dí Jindřich, kníže Münsterberský, prodávaje r. 1495 panství Litice se Skuhrovem, že jej z manské služby propustil.

V pozůstatcích desk zemských – Quaternus Victorini N 23 čteme:

„1495, 2./10. Osvícený Jindřich kníže minsterberské, hrabě kladské atd přiznává, že dědictví a zboží své … Richmberk hrad pustý, dvůr popl. s popl., městečko celé, domy, krámy, dvory kmetcí s platem … v Skuhrově, v Svinném, v Brocné, v Brocensku, v Lukavici Hořejním, v Lukavici Dolejním vsi celé, v Solnici město celé, domy, krčmy, dvory kmet. s platem, v Kvasině, v Litohradech, v Oděradech vsi celé, v Újezdě dvory kmet. s poplužím, na kterých sedí Jan Křovec, Martin, Janek, Jiřík, Ludvík, Jiřík Polák, Jiřík Vlk, Ruožek; v Slemeně což tu má, v Ještěticích ves celú … v Černikovicích dvůr popl. s poplužím, ves celú, dvory kmetcí s plat. … Nový hrad pustý, Uhřínov Malý a Velký, prodal Vilémovi z Pernštejna a z Helfštejna za 5000 kop grošů čes. a jemu toto dědictví dědicky postoupil.

Stalo se 1495 v pátek po sv. Jeronymu.“

Ale příštího roku dne 3./10. 1496 prodal týž kníže „dědictví své manské“, tvrz Skalku s dvorem poplužním s dvory kmetcí, dvůr Újezdec (Bílý) s částí vsi a dvory kmetcí ve Lhotce, Podbřezí a Kamenici, „to vše, co tu Prokop ze Skalky měl“, Mikuláši ml. Trčkovi z Lípy za 100 kop grošů českých [Rel. tab. II. 473, 481]. Zápis o prodeji najdeme v Pozůstatcích desk zemských, Quaternus Victorini M 23 a zní:

„1496 3./10. Osvícený Jindřich, kníže minsterberské a olešnické, hrabě kladské p. (potvrzuje), že jest prodal dědictví své manské v Skalce, tvrz, dvůr ppl s popl., dvory kmetcí s platem, v Újezdci dvůr ppl s popl., dvory kmetcí s platem, ve Lhotce, v Podbřezí dvory kmetcí platné i neplatné, s platem, v Kamenici dva dvory kmetcí s platem, s dědinami ornými, lukami, lesy atd i se vší zvolí, s panstvím, to vše, co tu Prokop ze Skalky měl a držel atd, prodal Mikuláši mladšímu Trčkovi z Lípy a Lichtmburka a j. č. za 100 kop gr. čes.

Stalo se l. 1496 v pondělí po sv. Remigiu.“

Z toho vychází na jevo, že byl Prokop jen ve příčině služeb k Liticům propuštěn, ale novou službou vázán a to ke hradu Opočnu. Po něm se připomínají k r. 1501 Jan, Jiřík a Albrecht, bratři ze Skalky.

Jmenovaný Jan prodal Skalku před r. 1517 Burjanovi Radkovskému z Nové Vsi. R. 1532–34 uvádí se Jiřík Bucký z Varnsdorfu, seděním na Skalce [Reg. 3 J. kom s E 2, E 14 a 5 F str. D 7, titulář]. Jiřík Bucký měl Skalku pravděpodobně jen v prozatímním držení. Po něm následoval jako nájemce Skalky Jan Licek z Ryzmburka. S ním se dědičná vrchnost Skalecká, totiž Mikuláš ze Skalky a na Ostrově nijak srovnati nemohla. Držitelé Skalky a Ostrova drželi totiž společně s Lickem rybník Ostrovský, oba jej nasazujíce a lovíce. R. 1536 Licek maje tolik plodu nasaditi jako Mikuláš, tak neučinil a proto se potom při lovení méně ryb nalovilo než mělo být. R. 1538 zase Licek týž rybník nasadil svým plodem, což měl učiniti také Mikuláš, ale neprovedl. Pro ty věci se oba r. 1539 před soudem zemským soudili. Brzy nato zakročil proti Lickovi také Jan Trčka, pán opočenský, protože „Licek nepřijav léna od něho jakožto od pána vrchního, ačkoliv byl napomenut, chtěl sobě Skalku dědicky osobiti“. Púhon ten je ve Žlutých deskách púhonných str. 302 [DZM I. N 11]. Čteme tam:

„Jan ml. Trčka z Lípy pohání Jana Licka z Ryzmburka atd, viniti jej chce z toho, že jest týž Jan Licek témuž Janovi ml. Trčkovi prodal manství k hradu jeho Opočnu dědičně náležité, totiž v Skalce tvrz, dvůr poplužní s poplužím, dvory kmetcí s platem, ve Lhotce a v Podbřezí dvory kmetcí platné i neplatné, … nepřijav od nadepsaného Jana Trčky ml. týž Jan Licek léna jakožto od pána vrchního, jsa k tomu týž Jan Licek napomenut, chtějíc sobě týž manství dědicky týž Jan Licek osobiti. Dokládá se desk, listu vejsadního a jiných svých spravedlností a na to ž. s. p. n.“

R. 1540 měla tato pře přijíti před soud zemský, ale Licek se mohl snadno vymluviti, protože měl Skalku pouze v nájmu.

Jak dlouho ji však držel není známo. Bezpochyby se dostala po vyplacení buď jmenovanému již Mikuláši nebo jeho synům Jiříkovi, Václavovi a Albrechtovi. Tito bratři se porovnali o své dědictví r. 1567, po němž Jiřík tvrz Ostrov prodal.

Stalo se to tedy po r. 1567, kdy Jiřík, syn Mikuláše Vostrovského (ze Skalky a na Ostrově) prodal Matyáši Dobšovi z Olbramovic na Černíkovicích za 3250 kop grošů čes. tvrz a dvůr Ostrov, ves Hrošku s lidmi, platy, povinnostmi a třetím dílem podací kostelního v Újezdě. Již za prvních let držení Dobšova počala tvrz Ostrov pustnouti, poněvadž na opravu nikdo nepomýšlel. R. 1572, když Dobeš odkazoval Černíkovice paní Barboře z Bibrštejna, byla tu již pustá tvrz.

Teprve r. 1584 se pán na Skalce nazývá „seděním na Skalce“, která odtud nebývala manstvím, nýbrž statkem dědičným nebo zpupným. Jiřík žil ještě r. 1589. V držení Skalky následovali po něm (snad) synové jeho Vilém, Mikuláš a Bořek, bratři Ostrovští ze Skalky. Ti prodali 1597 vsi Kamenici, Spáleniště a Netřeby Jaroslavu Trčkovi z Lípy a rozdělili se potom o dědictví otcovské. Nejmladší Bořek (zemřel 1615) obdržel na svůj podíl peníze a měl při své smrti 2150 kop míšeňských jmění. Mikuláš dostal asi také peníze. Skalka zůstala Vilémovi, který byl ženat s Markétou, jinak Maruší z Doubravice a na Tošově. Oba manželé dali udělati pro sebe lavici s nebesy do kostela újezdeckého. Z ní zbyla dodnes jen část opěradla (viz kapitola o kostele).

Po smrti prní manželky pojal Vilém Julianu Hlaváčovnu z Běhušic dne 27./11. 1610, jíž na tvrzi Skalce s dvory poplužními a vsí a na vsích Podbřezí, Lhotě, Chábořích, Netřebě a Mastech 5000 kop míšeň. věnoval [DZ 67, 1084, S 11; 127, O 14; 135 F 9; 137 O 24]. Zemřel 1619. Po jeho smrti povstaly různice mezi Julianou a synem Vilémovým z prvního manželství Jiříkem starším, jenž jsa tehdy již ženat, měl tři syny. Nemohli se shodnouti o vyplacení věna Julianina, poměrně velikého. Konečně (2./12. 1619) došlo k narovnání, když Juliana od věna svého opustila. Jiřík jí dal ihned jistotu na 1500 kop míšeň. a slíbil 500 kop z toho v hotovosti při sv. Jiří odvésti a z ostatních peněz úroky dávati až do smrti. Protože se však obě strany nemohly shodnouti o 300 dukátů na hotovosti, které se po nebožtíkovi Vilémovi našly, upustily obě strany od toho (od pře) a daly je synům Jiříkovým Janovi, Vilémovi Šťastnému a Jiříkovi mladšímu, každému po 100 dukátech, aby měli také památku po svém dědovi. Kromě peněz dostala Juliana ještě 6 klisen s vozem novým komorním a na ně obroky, pokud by na Skalce zůstávala [DZ 192 F 18].

Po bitvě bělohorské nebyl rod Ostrovských vůbec postižen pohromou, protože se povstání neúčastnil. Jiný zápis však uvádí, že Jiřík Jan starší Vostrovský ze Skalky a na Skalce r. 1620 vypravil jednoho jezdce a jednoho pěšího k vojsku stavů odbojných a pak sám osobně s dvěma pěšími se zúčastnil válečné výpravy. Ale poněvadž hned po nešťastné bitvě bělohorské přistoupil k náboženství katolickému a v měsíci lednu 1621 vykonal opět přísahu věrnosti a povinnosti k ruce císaře, byla mu od císaře prominuta pokuta 233 zl. 20 krejcarů od královské komory dne 21./7. 1629 za pardon mu uložená, aby mohl vychovati syny své v Kladsku u jesuitů studující. V urbáři z té doby čteme, že pán Jiří starší Vostrovský platil ze dvora Skalky 1 kopu 6 grošů českých, ze mlýna pak 2 kopy 3 groše a 2 denáry roční daně.

Jmenovaný Jiřík Jan starší Vostrovský byl hejtmanem kraje hradeckého a r. 1628 koupil dvůr v Ještěticích, který však 1642 zase prodal [DZ 143 J 1]. Zemřel r. 1646 a vdova po něm Kateřina z Vlkanova v r. 1647 zřídila ve vsi Cháborách splav a část zlatého potoka odvedla k Podchlumí, čímž Dobruška v suchých letech byla o vodu připravena.

Skalku zdědil po svém otci Jiříkovi starším Jiřík mladší Vostrovský. Nebyl však zdráv a r. 1650 svoboden zemřel, poručiv statek své matce Kateřině z Vlkanova a sestře Anně Kateřině, manželce Jana Mladoty ze Solopisk. Ta se hned uvázala ve statek, oznamujíc k úřadu desk zemských, že již jiných bližších přátel ani příbuzných není [DZ 478 A 2]. Od té doby držel Skalku rod Mladotů.

Mladotové ze Skalky

Mladotové měli v prvotním erbu červený štít a na něm pokosem stříbrný pruh, v němž jsou tři černé routy. Nad helmou měli červená křídla. Od r. 1761 měli nad štítem dvě helmy, každá s červeným křídlem, přikryvadla červenobílá a černobílá.

Když bylo vydáno císařské nařízení z 18. X. 1628, přemnozí nekatoličtí šlechtici prodali své statky a pak se vystěhovali ze země. Tak z rodu Mladotů Jiří starší Mladota ze Solopisk, zanechav statek svůj lenní, totiž dvůr Myškovický ve Vtelně Jizerním synům svým Janovi a Adamovi, odešel do Saska.[39] Jiří Mladota ze Solopisk odešel 1628 do Sas a v r. 1631 sloužil nepříteli. Sigmund Mladota ze Solopisk také zanechal statek svůj manželce své Heleně, rozené z Ebersbachu, a vystěhoval se r. 1628 rovněž do Saska. Zdeněk Mladota ze Solopisk a Češově nezanechav ničeho, odešel 1628 ze země.

Dříve jmenovaný Jan Mladota ze Solopisk, manžel Anny Kateřiny, majitel Skalky, se narodil 15. června 1624. Jeho sňatek s Annou se klade do r. 1647 v Bílém Újezdě. Janu Mladotovi bylo tehdy 23 roků jak lze také zjistiti podle soupisu poddaných z roku 1631, v němž má uveden věk 26 roků.[40]

Měl s manželkou Annou Kateřinou Vostrovskou 16 dětí. Jsou to: Jan Jiří, Vilém Antonín, Kateřina, Anna Magdalena, Marketa, František Adam, Juliana Kateřina, Václav Felix, Barbora (nar. v únoru 1663), Františka Veronika, Lidmila Polyxena, Johana Angelina, Barbora Rozalie, František Henrich (pohřben v říjnu 1664) a poslední byla dvojčata Rudolf Josef a Filip. Po jejich porodu zemřela paní Mladotová dne 8. května 1666, ale také obě dvojčata. Je pochována i s dvojčátky v Bílém Újezdě. Její manžel ji následoval 19. března 1669. Byl rovněž pochován v kostele bíloújezdeckém do rodinné krypty.

Řada jejich dětí zemřela v dětském věku: Kateřina, Marketa, Frant. Adam, Barbora, Johana Angelina (zemř. na neštovice) a potom ona dvojčata Rudolf Josef a Filip. Všichni byli pohřbeni v Bílém Újezdě. Ostatní přežili své rodiče. Po jejich smrti zemřel 14letý František Henrich dne 21. května 1678 ve Lhotě a matrika v Bílém Újezdě poznamenává jako příčinu smrti: „Jsouce od psa vzteklého vkousnut v palec pravé ruky“.

Marketa provdala se 11. listopadu 1669 za Viléma Bukovského z Hustiřan. Jejich sňatek se konal v kostele v Bílém Újezdě.

Po smrti obou manželů Jana Mladoty a Anny Kateřiny spadl nejen mateřský statek, ale i dvůr otců ve Vtejně Jizerním na jejich syny Jana Jiřího, Viléma Antonína, Václava Šťastného a Františka Jindřicha. Nejstarší z nich jako poručník dvou nejmladších rozdělil veškerý majetek r. 1670 na 4 díly. První díl, totiž tvrz Skalku, dílem od kamene a dílem od dřeva vystavěnou s dvorem dřevěným a ves Podbřezí dostal Jan Jiří sám, druhý díl byl dvůr dolejší s dvorečkem Šubartovským, ke třetímu patřil dvůr Lhotka a čtvrtý díl Václava Šťastného byl svobodný dvůr ve Vtelně [DZ 75, L 12–28]. Poněvadž z bratří František Jindřich záhy zemřel nemaje dědiců, byl jeho statek rozdělen zase na tři díly. Jan Jiří jeden díl takový maje, ještě jiný díl bratra Václava Šťastného dne 30. III. 1680 přikoupil. Seděl na Skalce ještě r. 1722 a rod jeho až do konce téhož století [DZ 403 H 29].

Dne 12. června 1681 je uváděn náchodský děkan Derone, jako kmotr Františka Karla Mladoty, synka Jana Jiřího. V zápise matriky v Bílém Újezdě uváděn je kromě něho Johan Prosper, hejtman vojenský, Jan Filip, hejtman opočenský, paní Kateřina Talacká a panna Mandička Deronová. (Panna = slečna).

R. 1688 (19. dubna) kšaftovala paní Marketa Bukovská z Hustiřan, rozená Mladotová [DZ 268, H 26]. Byla sestrou prvního Mladoty a při soupisu poddaných r. 1631 žila na Skalce. Po smrti bratrově provdala se 11. listopadu 1669 za Viléma Bukovského z Hustiřan, který držel zboží v Hoděčíně. Jejich matriční zápis svatební uvádí, že sňatek byl vykonán v kostele v Bílém Újezdě za přítomnosti Jana Kryštofa Lhotského ze Ptení, Adama Mladoty ze Solopisk, bratra nevěstina a jinších mnohých urozených osob.

Vilém Antoním Mladota učinil dne 19. prosince 1633 poslední pořízení, v němž hned na začátku vyslovil přání, aby jeho tělo bylo pochováno „vedle řádu křesťanského v aujezdeckém kostele, tam, kde moji nejmilejší páni rodičové odpočívají“. Tomu kostelu odkázal 300 zlatých, dále „na vše svatý (a průvod jak duchovních tak i jiných osob), aby funus můj zapraven býti mohl, 100 zlatých zanechávám“.

V té době byli Mladotové ve spojení s Kolovraty, pány rychnovskými. Pro poměr Mladoty ke hraběti Kolovratovi jsou velmi charakteristické dopisy Jana Jiřího Mladoty z r. 1695. První zachovaný dopis je z 3. listopadu 1695. V něm prosil Jan Jiří Mladota hraběte Kolovrata, aby nevydával švagru Kelbichovi 100 zlatých z odkazu, který učinil Vilém Antonín pro sestru Annu Madlenu, ženu Kelbichovu. (Václav Bernard Kelbich z Ostrychu byl hejtman v Kyšperku. Oženil se dne 2. X. 1686 s Annou Magdalenou Mladotovnou v Bílém Újezdě. Protože však je zápis z r. 1695, který uvádí Annu Magdalenu již jako nebožku, nebylo jejich manželství dlouhé. Podle Dobřenského sbírky genealogické zemřela Anna Magdalena 23. II. 1695). Panní Anna Magdalena na smrtelné posteli žádala před zpovědníkem, aby „pro Boha, pět ran Krista Pána, Matičku Boží a spasení duše“ to třetí sto zlatých jí odkázaných, bylo zachováno zrůstu jejího synka, neboť prvních dvě stě zlatých z odkazu jí Kelbich všechny utratil.

Po čase urgoval Mladota u hraběte Kolovrata v záležitosti oněh 100 zl. pro sirotka po sestře své Anně Madleně Kelbichové.

Zachován je také dopis z dřívější doby, kterým Mladota žádal a děkoval Kolovratovi, že přikázal rychtáři v Újezdě, „aby dal Mladotovi pokoj“. Na tento dopis mu hrabě odpověděl listem z 7. prosince 1695: „Co rychtáře Aujezdeckýho se dotýče, na toho bedlivý oko mám a dosti ho v kázni míti budu. prostý a selský člověk nemůže z vyššího stavu žádného na cti urazit aneb injurisovati“. (Pohaněti).

Druhá generace Skaleckých pánů začíná Janem Jiřím Mladotou, který zemřel r. 1712. Jeho žena Johana Františka odkázala v kšaftu ze dne 17. X. 1718 majetek v krátkosti takto: Měla 3 syny, Antonína Josefa, Františka Karla, Jana Kryštofa a 2 dcery Kateřinu a Johanu Terezii. Hotový majetek 3500 zl. rozdělila na polovic mezi syny a dcery. Synové měli z 1750 zl. vystrojiti pohřeb do Bílého Újezda sami a neměli žádati ničeho na úhradu pohřebného od svých sester, protože ty po otci málo dostaly. Mimo to paní Mladotová odkázala kostelu v Bílém Újezdě 100 zl., kterýžto peníz zůstával nesplacen synem Antonínem Josefem. Z úroků jmenovaného obnosu měly býti každoročně slouženy mše za duši zbožné paní, která si přála, aby se děti za ni modlily. Pohřbena je v kostele v Bílém Újezdě. (Kšaft Johany Františky Mladotovny je v zemských deskách DZ 259, D 5).

Dcera Jana Mladoty, slečna Ludmila Polyxena (známá z Jiráskova románu Temno jako Polexina) r. 1681 darovala kostelu v Bílém Újezdě jeden pěkný šátek pod kalich.

Ze tří synů Jana Jiřího Mladoty ujal Skalku nejstarší syn Antonín Josef, jenž byl hejtmanem kraje hradeckého. Ten r. 1738/39 postavil na skalním ostrohu za tvrzí letní zámeček – dnešní zámeček Skalku a kapli. (Stavěl jej stavitel Jiří Reis). Antonín Mladota založil nadaci pro zámecké kněze. Stará tvrz sloužila pak za sýpku až do r. 1833, kdy byla zbourána. Antonín Josef zemřel r. 1749.[41] Statek Skalku odkázal své manželce Barboře Františce Golčovně do konce života na tu výminku, aby po její smrti spadl na strýce toho z rodu mladotovského, kteréhož ona k tomu vyvolí, protože neměl potomků. Podle toho odporučila vdova (zemřelá 1755) Skalku Janovi Nep. Mladotovi ze Solopisk. Obci Podbřezí věnovala nadační listinu o odkazu jistiny 3000 zl. rýn. s tím, aby z ročních úroků byli podělováni katoličtí poddaní, kteří za to mají se za zakladatelku dvakrát ročně modliti společně a nahlas pobožnost růžence ve farním chrámu v Bílém Újezdě a to dne 21. března a 9. listopadu.

Jan Nep. Mladota ze Solopisk byl uveden na statek dne 17. dubna 1755. Dosáhl povýšení do stavu panského. Nemaje mužských potomků, odkázal statek Skalku Vojtěchovi, vnuku bratra svého. Zemřel okolo r. 1798. Tak dostala se Skalka do držení třetí linie rodu Mladotů.

Statek však byl tou dobou hodně prodlužen. V dopisech kněze Rojka je tato „pravdivá anekdota“:

Ve Skalce přebývá mnoho židů a nějaký pan Mladota na Skalce pomoci jich někdy potřeboval. Když jednou žid dotěrně pána upomínal, tento se rozhorliv zvolal: Chlape, že tě dám oknem vyhodit! Žid chladně odpověděl: To upadnu hned na jiné panství.

Vojtěch Mladota, nástupce Jana Nepomuka ze Solopisk z lítosti pro nešťastnou smrt své jediné spanilé dcery prodal smlouvami z 18. a 23. března 1822 ve Vídni a v Praze učiněnými statek Skalku Františku Gundakarovi knížeti Colloredo a z Mansfelda za 70.000 zl. a 400 zl. klíčného [DZ hlav. kniha lit. S svazek XI. pag. 221].

Rod Mladotů držel Skalku přes 150 let. Knížecí rod Colloredů pronajímal Skalku s pozemky svým poddaným na 12 let, ale od r. 1847 měl ji najmut rod Tomášův (býv. mlynář v Opočně) až do r. 1917. Po r. 1917 byl velkostatek v režii Colloredů až do r. 1922. Toho roku na podzim při státní parcelaci byla Skalka vyměněna za statek v Sedlci u Hořic p. Aloisu Holubovi. V jeho držení byla do srpna 1925, kdy se schválením pozemkového úřadu ji koupil z volné ruky Eduard Martinec. (Jeho bratr má hospodářství při hlavní silnici pod Brandeburskou u Ještětic). Zámek, který v době pronajmutí velice zpustl a utrpěl (v nádherné hale na dubovém schodišti se štípalo dříví a bylo skladiště nejrůznější veteše), byl tímto posledním majitelem Martincem znovu pietně upraven velikým nákladem. Za jeho správy byla mřížovým plotem oddělena zahrada ode dvora a zámeček velkými opravami přizpůsoben bydlení. R. 1927 zavedena elektrisace zámku i obce (Podbřezí). R. 1936 vyměněna byla na zámku šindelová střecha za temně červenou eternitovou. Šindelem pokryta zůstala pouze baroková renesanční besídka, známá z Jiráskova Temna. Při adaptačních pracích pod několikanásobnou malbou objevily se obrazce původní malby. Proto byly na nich nakupené malby odborně sňaty a potom bylo možno viděti v rohovém pokoji na bílém podkladě různé výjevy, které znázorňují většinou obrazy z Orientu a lovu. V prvním patře zámku, na straně k židovskému hřbitovu, je druhé okno od rohu zazděno. Později při opravě omítky byla otevřena jeho okenice, která toto zazděné okno zakrývala. Na ploše zazděného otvoru se objevil namalovaný rám okna, v jehož levém dolním rohu je zobrazena dívčí hlavička, podle pověsti jediná dcera posledního Mladoty, která z tohoto okna vypadla a tragicky zahynula.

Při kapli zámecké, zasvěcené sv. Janu Nepomuckému byla založena fundace pro zámeckého kaplana. Posledním byl Msgre Pavel Rozínek „kněz jubilár, papež. komoří, konsistor. rada, biskupský notář, osobní farář, zasloužilý zámecký kaplan a věrný strážce památné svatyně na Skalce. naroz. ve Svinném 16. ledna 1839, zemřel na Skalce 26. ledna 1923 v 84. roce věku a 59 roce kněžství svého“, jak čteme na jeho náhrobku za kostelem v Bílém Újezdě.

Rodokmen Ostrovských a Mladotů ze Skalky

  1. Prokop.

  2. Tobiáš ze Skalky a na Vostrově. Děti:

    • Jan Jiří ze Skalky.

    • Albrecht z Vostrova a na Skalce.

    • Kunka, manž. Arnošt Bronec.

  3. Jan Jiří ze Skalky (1501–18). Syn Mikuláš.

  4. Mikuláš Vostrovský ze Skalky (1534–46). Děti:

    • Jiřík.

    • Václav.

    • Albrecht.

    • Markéta (1537–59), manž. Jan Hrašín ze Spyty.

  5. Jiřík Vostrovský (1559–81) na Skalce a Ostrově. Děti:

    • Vilém Vostrovský ze Skalky a na Ostrově.

    • Mikuláš 1597. Syn Adam 1629 na Č. Olešné na Moravě, mž. Barbora.

    • Bořek, 1597, †1615, mž. Alena z Vesce.

  6. Vilém Vostrovský ze Skalky a na Skalce 1597, †1619 na Skalce.

    • 1. manž. Maruše z Doubravice (Tamchynová)

    • 2. manž. Juliana z Běhušic 1610. Děti:

      • Jiřík starší Vostrovský ze Skalky.

  7. Jiří starší Vostrovský ze Skalky, †1646, manž. Kateřina z Vlkanova. Děti:

    • Jiří mladší Vostrovský ze Skalky.

    • Anna Kateřina Vostrovská.

  8. Jiří mladší Vostrovský ze Skalky a na Skalce, †1647 svoboden.

  9. Anna Kateřina Vostrovská, manž. Jan Mladota ze Solopisk.

  10. Jan Mladota ze Solopisk a na Skalce, manž. Anna Kateřina Vostrovská †19. III. 1669. Děti:

    • Jan Jiří Mladota †1718.

    • Vilém Antonín †1694.

    • Václav Šťastný na Skalce †1722.

    • František Hendrich †1680.

  11. Jan Jiří Mladota †1718, manž. Johana Františka ze Sloupna. Děti:

    • Antonín Josef †1744.

    • František na Velichovkách.

    • Jan.

    • Barbora.

    • Helena, manž. Josef Putheany na Souticích.

    • Jan Nepomuk †27. X. 1798.

  12. Antonín Josef Mladota ze Solopisk †1744, manž. Barbora Františka Golčovna †1755.

Znak Mladotů (levý) a Colloredů (pravý) nad vchodem
                            do zámku na Skalce.

Znak Mladotů (levý) a Colloredů (pravý) nad vchodem do zámku na Skalce.


Znak Kolovratů nad vchodem do zámku
                            v Rychnově n. Kněž.

Znak Kolovratů nad vchodem do zámku v Rychnově n. Kněž.


Rychnov nad Kněž.

V polovině 13. stol. byl pánem kraje při horní Kněžné a na Zdobnici rod pánů z Drnholce. Byli větví rodu Kůnického a měli ve znaku dvě stříbrná lekna o pěti plátcích v červeném poli. Tento rod dostal krajinu tu asi jako královský dar. Hrad Rychnov stával v místech, kde u chrámu Nejsv. Trojice stojí dnes zvonice a kde bývala kolej (gymnasium). Pocházel z 13. stol. a zanikl koncem stol. 17. Zbyly z něho jen zbytky základních zdí na západní straně bývalé koleje.

Vilém z Drnholce, otec zakladatele Rychnova, byl r. 1249 držitelem panství Ústí n./Orlicí. Z jeho synů starší Heřman založil před r. 1261 hrad Rychnov. Zdědil také české statky a potom on i jeho potomci se nazývali pány z Rychnova. Potomci Heřmanovi, bratři Jetřich, Vojtěch a Heřman z Rychnova, o nichž jsou zprávy v polovině 14. stol. byli snad vnukové zakladatelovi.

Za válek husitských hlásili se páni z Rychnova ke straně podobojí a po válkách těch byli stoupenci Jiřího z Poděbrad. Po r. 1450 setkáváme se v zápisech pouze s Janem ml. z Rychnova. Ten byl horlivým stoupencem Jednoty bratrské. Po něm měli Rychnov poslední toho rodu na panství tom, synové Janovi, Albrecht a Heřman. Vydali na tehdejší dobu znamenité nařízení o odúmrti, aby se majetek poddaných mohl odkazovati i příbuzným. Zapsáno je to v Pozůstatcích desk zemských ze dne 7. února 1488:

Kniha: Tertarius Andreae.

Albrecht a Heřman, bratři vlastní z Rychnova lidem svým z městečka Rychnova toto zvláštní obdarování, kteréž sú prvé neměli za nich ani za předků jich, pánů Rychnovského zboží, dávají všem vůbec i každému zvláště, buďto osedlému neb podruhu mezi nimi obývajícímu: aby odúmrti všecky, větší i menší, přijíti mohly a spadnouti zřízeným poručenstvím na přátely přirozené neb na lidi jiné, kteříž by kdež koli bydlili; a každý člověk usedlý neb podruh v nadepsaném městečku Rychnově, i což jich na předměstí jest neb bude, aby mohl statek svůj movitý i nemovitý, buďto peníze hotové neb na dluzích poručiti neb dáti za zdravého života neb na smrtelné posteli, komuž by se jemu zdálo aneb líbilo. Item toto také obdarování a svobodu zvláštní jim i jich budoucím dávají, aby manželkám svým i dětem poručníky mohli mocně zdělati a ustaviti, kohož by se jim zdálo, buďto z panství neb z jiného; a oni poručníci aby opatřiti mohli vdovu i sirotky, jakž by se jim nejlíp zdálo a líbilo. Pakli by se přihodilo, žeby který člověk, buďto osedlý nebo podruh z nadepsaného městečka, neučině poručenstí umřel, tehdy purkmistr a konšelé aby opatřili vdovu i sirotky, a ten statek popíšíc poručníky zdělali, kohož by se jim zdálo. A pakli by dětí nebylo a manželka zůstala: což by koli statku toho bylo, málo nebo mnoho, to na ni přijíti a připadnouti má. Pakli by nebylo manželky ani dítěte žádného, ten a takový statek aby rozdělen byl purkmistrem a konšely mezi přátele bližší a další, jakž by kterých potřebu znamenali; a přátelé bližší a další na tom přestati mají, soudů i všech nesnází o to nečiníce. Pakli by se i to přihodilo, že by přátel blízkých nebylo, a nebo že by o nich nevěděli: statek ten aby byl purkmistrem a konšely opatřen a do roka chován, a v tom roce neohlásil-li by se žádný přítel blízký, statek takový aby v opatření purkmistra a konšelů byl, a oni aby jej k obecnému dobrému obrátili. Item také což se dotýče těch věcí, kteréž jsou od starodávna, anebo když kolivěk, a kteréž koli k obci neb k záduši nadány: v tom také jim plnou moc a svobodu dáváme, aby k obecné potřebě opatrovali a zpravovali podle toho, jakž by se jim nejlíp zdálo a líbilo. A protož my, Albrecht a Heřman, bratři svrchupsaní k tomu zavazujem a tímto listem zapisujem sami se i dědice své a náměstky i budoucí pány a držitele Rychnovského zboží, aby toto naše obdarování tak a podle toho všeho, jakož se svrchu píše, věrně a pravě drželi a zachovávali, a úředníkům svým držeti a zachovati rozkázali po všecka léta a časy budoucí; neb za takové obdarování a svobody od lidí našich dědičných z častopsaného městečka Rychnova koláč a záplatu slušnou dvě stě zlatých uherských úplně a docela přijali jsme. Toho na svědomí a na potvrzení pečeti nadepsaných: Albrechta a Heřmana bratří, p. Jana z Šumburka, p. Beneše z Vartmberka a na Borovnici, uroz. a stateč. p. Matěje z Žampachu, a slovutných panoší p. Prokopa ze Skalky, p. Tobiáše z Skalky a na Ostrově, p. Přecha z Police, p. Zikmunda z Police.

Dán l. 1487 ten pondělí po sv. Bartoloměji, ap. b. (27.VIII.). Ve dsky vlož l. 1488., f V. po st. Dorotheae. (dne pátého po sv. Dorotě)

[Tab. tar. VI. E 18]

Albrecht a Heřman prodali dne 5. října 1497 panství panu Vilému z Pernštejna a na Helfštýně, „totiž Rychnov hrad, dvůr poplužní s poplužím, městečko, vsi Dubník, Dlouhá Ves, v Tisovci dvory kmetcí pusté, Svinná Rastí (patrně přepsání písaře; mělo býti Mastí), Újezd, Slatina, Pěčín celá ves s podacími v Rychnově, Pěčíně a Slatině“. Tento zápis, datovaný „z čtvrtka po sv. Františku r. 1497“, podávající výčet majetku, který náležel k podílu Albrechta z Rychnova pokračuje výčtem prodaného podílu Heřmanova, totiž „jak tu stojí tvrz Dubno s dvorem poplužním, Rychnov městečko, Dlouhá ves, Slatina, Lipovka celá ves, Lhotka ves, dvory kmetcí s platem, což tu má, ves Jedlina, dvory kmetcí, což tu má, v Mastech rybníček, s podacím v Rychnově, Pěčíně, Slatině a u Dubna“ [DZV 6 – A 25, B15]. Páni z Rychnova odešli pak na Královédvorsko.[42]

Jmenovaný Vilém z Pernštejna byl pán velmi zámožný a mocný. Získal si veliké zásluhy ve službách krále Vladislava Jagelonského a ten ho za to odměňoval svou přízní. Byl také výborný hospodář. Nejen že rozmnožil, ale také zvelebil své statky. I k poddaným byl vlídný a známa je jeho náboženská snášenlivost. Panství své rozdělil svým synům tak, že Vojtěchovi dal panství v Čechách, Janovi panství na Moravě. Zemřel v Pardubicích dne 8. dubna 1521.

Vojtěch pak zemřel 1534 a panství české převzal jeho bratr Jan, který pak patřil k nejbohatším lidem v našem království. Ten r. 1546 zastavil panství Rychnov s celým příslušenstvím Jetřichu Špetlovi z Janovic v dluhu 5.000 kop grošů českých [DZV 85 – C 15].

Jan z Pernštejna zemřel 8. září 1548. Po něm nastoupili jeho synové Jaroslav a Vratislav. Potštejnské panství měl Jaroslav. Vynikal na rozdíl od předků náboženskou horlivostí a vypověděl ze svých panství České bratry. Byl marnotratný a proto panství své brzy ztratil. R. 1548 zastavil se svým bratrem Vratislavem rychnovské panství panu Jiříku Štejnicovi ze Štejnic v dluhu 2.500 kop grošů českých [DZV 85 – F 27, K 14]. R. 1550 zastavil další část v dluhu 500 kop grošů českých panu Janu staršímu z Valdštejna a v sobotu po sv. Valentinu r. 1555 další díl svého panství v dluhu 4.500 kop grošů čes. panu Petrovi z Šelenberka a z Kosti [DZV 85 – K 14, 86 – J 5].

A úpadek kdysi mocného a bohatého rodu nastal brzy. Dne 16. října 1556 prodal Jaroslav z Pernštejna hrad Potštejn, Rychnov, Litice s dvory poplužními, s jinými hrady a tvrzemi pustými, s městy, městečky a vesnicemi, mezi nimiž byla i jeho část Bílého Újezda panu Arnoštovi falckrabímu na Rýně za 60.000 kop grošů českých [DZV 12 – H 7]. Ten však měl tento nový majetek pouze dva roky. 1558 prodal z něho ves Újezd panu Benjaminu z Vlkanova.

Z majetku falckraběte Arnošta patřilo Benjaminu z Vlkanova celé panství solnické, t.j. město Solnice, vsi Litohrad, Ještětice s manem, Újezd, Brocno, Brocensko, Kvasiny, městečko Skuhrov a nad ním hrad pustý, Svinné Velké, Svinné Malé s manem, Hraštice, Proloh, Rybníčky, Dobré, Lukavice Horní, Ouřín Velký a při něm Nový Hrad (Klečkov) pustý s rychtou svobodnou, Ouřín Malý, Bukovina s 2 many, s krčmami a vším příslušenstvím. Další část panství Jaroslava z Pernštejna, panství černíkovické, patřilo Matyáši Dobšovi z Olbramovic [DZV 53 – H 22, 87 – D 1, 49 – H 27].

Král Rudolf II. dne 21. května 1577 postoupil Burjanovi Trčkovi z Lípy a na Světlé, podkomořímu královskému, v dluhu 13.500 kop míšeň. zámek a město Rychnov s pivovarem, vsi Dobřinov, Dubno, Dlouhou Ves, Jedlinu, Lhotku, Lipovku, Lukavici, Habrovou, Meziřičí, Javornici, městečko Rychmberk, vsi Hlásku, Prorub, Proroubek, Kačerov, Rampuš, Bílý (pravděpodobně díl Bílého Újezda), Popelov, Rybnou Nebeskou, Souvlastní, Kunčinu Ves s dvorem řečeným Dubno.

Burjan Trčka postoupil po deseti letech dne 4. března 1587 panství rychnovské Kryštofu Betenglovi z Neyenperku a na Borohrádku za 33.075 kop grošů čes. Betengel byl původně náboženství podobojí, později přijal víru Českých bratří. Pro ně vystavěl v Rychnově chrám Nejsv. Trojice 1596–1603. Zemřel ještě před dostavěním chrámu 24. července 1598.

Potom se na panství rychnovském vyměnila řada majitelů, až se dostal do majetku (odkazem) Vincence Zukkona r. 1635 a od něho do majetku císařovny Eleonory, dřívější kněžny Mantovské, choti Ferdinanda II. [DZV 145 – A 18]. Tak ocitá se Rychnov v rukou panujícího rodu. Nová majitelka ustanovila tu správcem Kryštofa Kozla a r. 1647 dne 6. dubna prodala Rychnov s Borohrádkem a Zámrskem za 190.000 zl. rýn. panu Albrechtovi Liebštejnskému z Kolovrat [DZV 149 – H 11, 53; 304 – H 29].

Touto koupí dostává se panství rychnovské do majetku rodu Liebštejnských z Kolovrat.

Páni z Kolovrat se zvali po r. 1600 podle hradu Liebštejnu na Plzeňsku Liebštejnští z Kolovrat. Albrecht, který panství rychnovské koupil, byl císařským radou a německým místokancléřem. Původně měl statky v Čestině Kostele a Přítocích u Kutné Hory. Ty r. 1631 prodal kutnohorským jezuitům [DZV 147 – G 23] a potom koupil od císařovny Eleonory Rychnov. Stalo se tak dne 23. května 1640, ale trhová smlouva byla teprve 1647 (viz dříve uvedené datum 6. dubna) vložena do desk zemských.

Albrecht Liebštejnský z Kolovrat zemřel dne 12. srpna 1648.

Nový majitel rychnovského panství, syn Albrechtův, Franišek Karel Liebštejnský z Kolovrat (naroz. r. 1620) byl hejtmanem hradeckého kraje, radou komorního a dvorského soudu, dále president nad apelacími (apelacemi) a zemským hejtmanem na Moravě.[43] Byl oblíben u císaře Ferdinanda III. a za mnohé služby byl povýšen do stavu hraběcího r. 1658 a vyznamenán řádem zlatého rouna. Patřil mezi význačné kavalíry a chtěl se jim vyrovnati vystupováním i životem. Stavěl proto r. 1676 v Rychnově nový zámek v italském slohu o jednom poschodí. Majetek svůj rozmnožil r. 1663 o Chroustovice a 1676 o panství černíkovické, které koupil dne 25. února 1676 od Lidmily Františky Vítové ze Rzavého a na Chotovinách, provdané z Lobkovic. Spojil Rychnov, Černíkovice a Borohrádek ve fideikomisní (nápadní) statek pro svého syna Norberta Leopolda a jeho potomstvo. V dalším pořadí měli děditi fideikomis ostatní Liebštejnští, pak Kolovratové Krakovští a po nich Novohradští z Kolovrat. Jako majitel panství proslul na začátku svou protireformační činností, potom snahou o zvýšení výnosu panství, aby měl zabezpečenou stavbu zámku a nádherný život. Všichni poddaní byli pevně přidržováni při robotě. Také kontribuce (berně) i platy vrchnosti těžce na poddané doléhaly. Když František Karel dne 4. května 1700 zemřel, nastoupil jeho syn

Norbert Leopold, který r. 1703 rozšířil panství přikoupením Přestavlk, Velké Zdobnice, Říček, Pekla a Pekelce. R. 1707 koupil od Josefa Antonína Záruby z Hustiřan Vamberk s Merklovicemi, Podbřezovem, Rovné, Lupenicí, Jamami a Jahodovem. R. 1708 přikoupil ještě Zlonici a Masty. Oženil se s Johankou Magdalenou Hrzánkou z Harasova a s ní dostal Kyšperk s Orlicí a Uherskem. Jako jeho otec hodně stavěl a opravoval, na př. starý zámek a průčelí chrámu sv. Trojice. Při něm přistavěl loretánskou kapli. Na biskupu hradeckém Janu Tobiáši dosáhl povolení, aby v Deštném zřízena byla samostatná fara. Zřizovací listina je z 20. září 1706. Při tom se hrabě Kolovrat Liebštejnský zavázal jako patron rychnovský, že v Deštném postaví farní budovu. R. 1714 založil v Rychnově piaristickou kolej, čímž dal podnět k založení latinské školy, která se stala střediskem kultury v podorlickém kraji. Zemřel 10. dubna 1716 a panství převzal jeho syn

František Karel II. Ten přistavěl druhé patro v průčelí zámku a obě postranní věže. Z panství svého odprodal Kyšperk, Chroustovice a Přestavlky. Jednal s městem o vrácení a potvrzení starých městských privilejí a dalších svobod, za něž žádal zbourání některých domků v sousedství zámku a finanční odškodné. Zemřel však za jednání r. 1753.

Jeho syn František Josef I. vydal teprve městu soubor žádaných svobod pod názvem obecného zřízení počátkem července 1755. Z tohoto zřízení se některé body nepřímo vztahovaly i na vesnické obyvatelstvo, jako na př. o obchodu solí a kořalkou a to, co se týkalo cechů. Zemřel 1758 zanechav nedospělého syna

Františka Josefa II. Do jeho dospělosti (do r. 1771) spravoval statky Rychnov a Vamberk Filip, hrabě z Kolovrat. František Josef II. věnoval se více politickému životu a proto žil ve Vídni. Získal titul tajného rady a hodnost nejvyššího purkrabí království českého. Zemřel ve Vídni 1825. Správu panství ponechával své manželce Kateřině a od r. 1814 synu Františku Antonínovi. V té době panovala na jeho panství krutovláda vrchnostenských úředníků.

František Antonín, narozený 31. ledna 1778 se však také o správu rodového panství mnoho nestaral. Lákal ho také spíše veřejný život, v němž se nejvíce uplatnil. Čtyřiadvacetiletý r. 1802 byl pražským hejtmanem, pak policejním ředitelem, zemským komisařem a od r. 1811 nejvyšším purkrabím a předsedou zemské vlády. S pochvalou lze konstatovati, že ve všech svých úřadech vystupoval jako uvědomělý český šlechtic. Staral se o hospodářský rozkvět země české a o blaho lidu a českého národa. Podporoval buditele národní a sám také buditelsky působil. Byl jedním z hlavních zakladatelů českého musea. Na svých panstvích staral se pilně o povznesení obchodu a průmyslu. Založil ve Skuhrově železnou huť, která byla nazvána Růženinou hutí po jeho manželce, hraběnce Růženě, rozené Kinské z Vchynic (nar. 23.V.1780). Jejich sňatek se konal 8. června 1801 v Praze v chrámu P. Marie před Týnem (obecně zvaný Týnský chrám).[44]

Hrabě Frant. Antonín dal opravovat silnice, zřizoval školy a kázal vysazovat stromoví.

R. 1826 se přestěhoval do Vídně, kde žil jako konferenční ministr a vedl s knížetem Metternichem dlouhý zápas o moc ve státě. Za císaře Ferdinanda V. byl první osobou ve státě a rozhodoval tu až do r. 1848, kdy odešel z veřejného života. Zemřel 3. dubna 1861 ve věku 83 let. Českému museu odkázal svou knihovnu, která měla 35.000 svazků a rychnovskému gymnasiu 10.000 zlatých c.m. na rozšíření ústavu.

Jím vymřela linie Liebštejnských z Kolovrat a rodové panství přešlo na linii Kolovratů Krakovských. Z tohoto rodu uvázal se v dědictví panství rychnovského Hanuš Krakovský z Kolovrat, který zemřel v červnu 1872. Jím vymřela nejstarší linie větve Krakovských. Po něm dědila panství nejmladší linie, z nichž majetek převzal nejprve Theodor Kolovrat Krakovský, který zemřel 12. května 1875, pak jeho syn Zdeněk (nar. 6. února 1836 v Bratislavě). Hrabě Zdeněk Krakovský z Kolovrat zemřel náhle 23. října 1892 v Rakousích u svého švagra. Zanechal vdovu a 11 dětí.[45]

Dědicem jeho byl Bohuslav hrabě Krakovský z Kolovrat. Ale to už bylo po roce 1848, který je největším mezníkem dějin osad a rolnického lidu, neboť toho roku zrušena byla veškerá robota a panské berně. Lid stal se samostatným a skutečným pánem svých polí a tvůrcem vlastního života a budoucnosti.

Ještětice

Při vsi Ještěticích bývala také tvrz. Stará tvrz byla založena některým vladykou z Drslaviců někdy na počátku 13. stol., kdežto novější pocházela z 16. a 17. stol. Poslední majitel z rodu Drslaviců prodal Ještětice 1397 Pútovi z Častolovic a jeho potomci panovali tu až do r. 1435. Z potomních držitelů jsou známi bratři Jindřich a Jan z Ještětic, kteří byli r. 1448 ve vojsku Jiřího z Poděbrad při dobytí Prahy. Byly tudíž Ještětice v té době husitské. Jan stál po boku králově i za náboženských válek.

Ještětice patřily též Hynku Krušinovi z Lichtenburka. Jeho syn je prodal r. 1434 v zástavě Jiřímu z Poděbrad.

R. 1496 se připomíná Jan z Ještětic jako poručník sirotků Hynka z Mladějova. Všichni byli many pánů Poděbradských. Od některého z nich pošli Talackové z Ještětic.

Po smrti Jiřího z Poděbrad připadly Ještětice Bočkovi z Kunštátu a Poděbrad, po němž náledoval kníže Münsterberské.

Zápis desk zemských v kvaternu větším zápisném Bílém z léta 1558 ve čtvrtek po sv. Mikuláši učiněný uvádí:

„Osvícené kníže Arnošt falckrabě na Rejně, kníže v Horních a Dolních Bavořích přiznal se před úředníky pražskými, že jest dlužen šest tisíc šest set dvaceti pět grošův vše pražských českých Benjaminovi z Vlkanova a jeho dědicům, v kterémžto dluhu ihned postoupil jest jemu dědin a dědictví svého, totiž město Solnici, domy, krčmy a dvory kmetcí s platy, městečko Skuhrov a domy, krčmy a dvory kmetcí s platy a nad ním hrad pustý. Ves celú Litohrady, ves celú Ještětice i s manem, ves celú Brocno, ves celú Brocenky … ves Aujezd a dvory kmetcí s platy což tu má, ves Masty a dvory kmetcí s platy což tu má, … . A to k jmění držení, prodání, zastavení, zapsání a učinění s tím vším jako s svým vlastním v témže právě, žádného práva panství ani které zvláštnosti sobě ani dědicům svým na tom na všem dále nepozůstávajíce.“

Tak dostalo se (tímto vkladem) někdejší panství skuhrovské do rukou pana Benjamina z Vlkanova, potomka to bohaté kupecké rodiny pražské, který se také trvale na panství tom usídlil.

Benjamin z Vlkanova nebyl na poddané laskavý, toliko zisk svůj obmýšleje, platy z várky piva zvýšil. Aby to solnické tolik nebolelo, dovolil jim piva jejich vystavovati v krčmách na některých jeho vesnicích [Archiv města Solnice]. V listině se praví:

„… všecka obec města Solnice jsou předešlým pánu a držitelům téhož města Solnice platu z jedné várky po desíti korcích sladu kdož jest vyvařil, platiti a dávati pět grošův bílých a od vody vedení jeden groš bílý … I poněvadž pan Benjamin z Wlkanova a na Solnici jim Solnickým měšťanům svým poddaným s žádostí jich k užívání vystavováním piv bílých pustil jest na časy budoucí a stále krčmy své dědičné ve vsi Aujezdě, v městečku Skuhrově … na takový způsob, že oni Solničtí i budoucí jich za takovou povlovnost pána svého jemu panu Benjaminu a jeho dědicům a budoucím pánu téhož města Solnice podvolili jsou se stále a budoucně platu peněžitého z jedné každé várky po desíti korcích sladu výše nad těch šest grošů bílých jakž nahoře dotčených jest dávati čtrnácte grošů bílých. A tak toho obojího od každé jedné várky učiní dvaceti grošů bílých. A on pan Benjamin z Vlkanova s dědici a budoucími svými a držiteli města Solnice opatrovati povinovati budou, aby svrchu psaných vesnic krčmáři odjinud pivo kromě města Solnice nebrali a jich nešenkovali po žádný způsobem vymyšleným.“

Panství Solnické po smrti Benjamina z Vlkanova si rozdělili synové jeho Martin a Bedřich (1. května 1576). Při dělení panství solnického 1576 se mluví o městečku Skuhrovu s podacím a také o vsi Újezdě s podacím. Není však v záznamech uvedeno, byly-li fary ty katolické či kališnické. Je však více než pravděpodobné, že byly podobojí nebo později luteránské, neboť obyvatelé Újezda v té době byli většinou nekatolického vyznání, jak o tom svědčí soupis poddaných z r. 1651. Protože z doby nekatolické v našich vsích nemáme zachovány žádné zápisy, nelze určit, zda fary skuhrovská a újezdecká byly farářem (plebánem) obsazeny.

Martinův první díl obsáhl vesnice a všecko zboží po pravé straně řeky solnické ležící a to: zámeček solnický s jeho příslušenstvím a polovinou městečka podacího, městečko Skuhrov s podacím, mlýnem a pilou, ves Ještětice s dvorem, mlýnem a vápenicí, Újezd s podacím, Masty, Brocnou …

V r. 1595 oddělen Újezd s krčmou a ves Masty od prvého dílu a připojeny k dílu Bedřichovu.

Synové Martinovi Jan a Benjamin rozdělili se o díl jeho. Benjamin obdržel dva dvory poplužní v Ještěticích, vsi Velké Svinné, Proloh, Vísku a Brocno, po dalším pak dělení z dosud společného zboží polovic sídla a mlýna, les Žábu, les Melicharů, zahradníka u téhož lesa, les Na pustinách, les Roudný, dva rybníky a role.

Údaj o oněh dvou dvorech poplužních v Ještěticích převzal Sedláček z desek zemských, kde ve vkladu z 19.X.1601 Benjamin z Vlkanova věnoval své manželce Elišce ze Skalky na díle svém mimo jiné na dvou dvorech poplužních v Ještěticích 3.500 kop grošů míš. Poněvadž však v pozdějších protokolech konfiskačních se mluví při díle Benjaminově pouze o jednom dvoře, je otázka, kolik vlastně dvorů v Ještěticích páni Vlkanovští doopravdy měli, zda dva či tři. Určitě byly dva: jeden patřil Benjaminovi k Solnici, druhý Janovi, který na něm měl své sídlo. Je také možné, že tento druhý dvůr Jan od Benjamina převzal, ale je také možné, že Benjamin vskutku původně držel dva dvory, z nichž jeden snad někdy kolem r. 1610 prodal paní na Ještěticích, Barboře z Kelče. K tomuto druhému výkladu by nás opravňovalo to, že k dědictví Bedřichovu r. 1595 připojené vsi Újezd a Masty nejsou v konfiskačních protokolech o panství solnickém více uváděny a dále shoda, že ves Újezd, les Žába, les Melicharův, les Roudný atd při rozdílení synů Fridrichových r. 1608 uvedené, jmenují se o něco později při Ještěticích na majetku, který zmíněné paní v dobách předbělohorských patříval.

Synové Martina z Vlkanova Jan a Benjamin a dále synové Bedřichovi Karel a Bedřich mladší měli vlkanovské panství rozděleno tak, že Benjamin ml. dostal Solnici, Bedřich ml. Kvasiny, Jan Ještětice a Karel Svinné. Ačkoliv brzy po bitvě bělohorské přísahu věrnosti a poddanosti císaři Ferdinandu II. v Hradci Králové vykonali, byli přes to komisí konfiskační odsouzeni dne 26. června 1623 pro účastenství ve vzpouře tak, že Bedřich, Jan a Karel třetinou svého jmění v pokutě propadli, Benjaminovi však statek jeho měl býti zanechán v léno.

Zabavené statky vlkanovské od Solnice, Svinné a Kvásin, totiž zámek s mlýnem a město Solnice, městečko Skuhrov a nad ním hrad pustý, vsi Litohrady, Ještětice s dvorem poplužním, Brocna, Brozánky, Bělá, Podolí, Kunštát, Kvasiny, Sokol; tvrz a ves Svinné Velké a Malé s dvorem poplužním, vsi Hraštice, Proloh, Rybníčky, Dobrce (Debřec), Lukavice Horní, Ouřín Veliký s dvorem polužním, Ouřín Malý, Oujezd (díl), Mastek (díl), Mezina (nyní samota), Nový hrad (hrad pustý) s rychtou svobodnou, Bukovina a Benátky byly převzaty královským fiskem a toho roku 1623 odhadnuty za 96.584 kopy míšeň. Dne 16. března 1624 podle cís. resoluce byly prodány Henrichovi, purkrabímu z Donína za 157.000 zl. rejn., z nichž kupujícímu bylo prominuto 32.000 zlatých. Ze sumy trhové, snížené tím za 125.000 zl. vyplaceno bylo Marii Majdaleně Trčkové 100.000 zl., kteréž na statky dotčené k potřebám válečných císaři půjčila [DZ C 125 W 20 – Lib confisc. 2 F 425. – DZ 87, B 1; 142, C 28; 293, E 22; 296, E 12].

Díl Jana z Vlkanova na statku solnickém za 26.393 kopy odhadnutý, není co do rozsahu svého vytčen; ale náležely k němu Ještětice s ostatní částí statku Solnického [C 215 – W 20].

V dílu Benjamina z Vlkanova se uvádí Brocná, Ještětice s dvorem polužním, Ouřín Veliký, Proloh, Rybníčky …

V dílu Karla z Vlkanova je uváděn mlýn v Kvasinách, mlýn Zvitenčovský, 9 rybníků (mezi nimi Zvitenčovský, Kabát, Podklemový a u Klobásových řečený).

Jan sice vyslovil naději, že císař mu promine pokutu a účast na rebelii 1618–20. Syna svého Jana (měl ještě dceru Marii Magdalenu) dal k jezuitům do Kladska na studie a projevil na tehdejší dobu nezvyklé přání, aby syn jeho se naučil buď italštině nebo francouzštině. Jan dojel také 1628 na Skalku v době, kdy tam byl přítomen na své reformační cestě strahovský opat Questenberk.

U Jana z Vlkanova je také zajímavý a hodnotný jeho kšaft, který proto skoro celý zde uvádíme [DZ 142, O 28–P 2]:

„Já, Jan z Vlkanova, na onen čas na Solnici a Ještěticích, známo činím tímto listem a kšaftem svým před jedním každým obzvláště i také všem vůbec kdežkoliv čten nebo čtoucí slyšán bude, že znamenaje krátkost lidského věku a nestálost světa tohoto býti tak, že člověk v něm narozený den po dni jako k cíli uloženému a k skonání života svého se přibližuje a že umříti má, s tímto světem i také tělem svým se rozděliti musí, ujištěn jest. Však hodiny smrti své, kdy a který čas jeho Pán Bůh Všemohoucí kde povolati a jej navštíviti ráčí, věděti nemůže.

Pro kteroužto nevědomost jistoty smrti a nebezpečnost zdraví i věku živnosti své, aby nejsouc zachvácen spěšným povoláním a rozdělením světla tohoto i života svého … to zřídiv listem pod svou pečetí a tří neb čtyř pánův neb urozených lidí pečetěmi na svědomí. Tak, jakž týž list mocný to vše v sobě šíře obsahuje a zavírá, kterýž dán na hradě pražském v pátek po sv. Ondřeji apoštolu Páně léta 1616…

Ač l. 1618 z dopuštění Pána Boha Všemohoucího a pro hříchy naše jest česká země k velikému pádu přišla a stavové království Českého o statky své přišli, což já tolikéž, což jsem jak živ proti J.M.C. slavné a svaté paměti císaři Matyášovi i také proti nynějšímu knížeti pánu Ferdinandovi z Boží milosti toho jména druhému atd. pánu mému nejmilostivějšímu nebyl mi proti všemu tomu domu slavnému rakouskému v žádných radách ani v povinnostech, nýbrž co to pozdvižení v Čechách bylo, jsem ven ze země proti J.M.C. nevyjížděl, nýbrž vždycky jen doma byl … což to mně nic nemohlo stačiti, nýbrž jsem nařízení od J.M.C. páni komisaři, statku mého jest mi půl odsouzeno. Ale však všechen statek mi ujat, strejcův nejen dva díly a můj jeden jsou prodány od J.M. s dovolením J.M.C. urozenému panu Jindřichovi purkrabí z Donína na Wartemburce, J.M.C. komorníku, ty tři díly panství solnického za 157.000 zl. rejn. tak jakž dále smlouva trhová v deskách zemských ukazuje, která jest učiněna l. P. 1624, 10. dne měsíce Marcií a teprve v desky zemské vložena do kvaternu památného vořechové barvy l. 1625 v pondělí po neděli Judice, což by se na můj díl do 54.000 zl. rejn. dostalo. …

Pakliže by se toho nestalo a jenom polovici mi se té sumy dalo, i poněvadž děti moje po paní mateři jejich vlastní uroz. paní Mandaleně Vlkanovské, rozené Myškovně ze Žlunic, v tom statku měli pojištěno deskami zemskými 8.000 kop míšeň., … což jsem po manželce mé nejmilejší dobré a svaté paměti dostal a mejm dětem náleží, což všeho učiní okolo 10.000 kop míšeň., toho žádám též na J.M.C. pánu zde nejmilostivějším.

Kterýžto statek, kterýž mám a ještě z požehnání Pána Boha Všemohoucího míti budu, odkazuji Janovi, synu mému nejmilejšímu, na níže psaný způsob a vejminku, aby Jan, syn můj, Marii Mandaleně, sestře své a dceři mé nejmilejší, co jí tak ode mně odkázáno, na níže psaný způsob se dostane, syn můj, kdyby dcera má a sestra jeho k letům svým nebo poctivému vdaní s radou pánův a přátel a bratra svého přišla, věno dal 1.000 kop míšeň. a vejpravu, jak na osobu stavu rytířského náleží, řetěz pancéřovým dílem z půldruhého sta uherských dukátův a druhý řetízek s drobnými kroužky z padesáti korun, páteř perlovej zlatejmi jablíčky mezi perlami. Též Janovi, synu mému, odkazuji ze dvou set i s grošem velkým na řetízku, v něm rubíny i diamanty. Dále od klenotův, buďto ještě od zlata nebo od stříbra to v inventáři též od ložních šatů a chodících i jiných všelijakých svršků, co odkazuji jak synu tak dceři … (Dále kdyby Jan zemřel dříve, vše má patřiti dceři Marii Mandaleně a naopak) …

Nad kterýmžto statkem a dítkami svými činím za mocné otcovské poručníky uroz. pana Ottu z Oppersdorfu, z Dubu, z Fridštejna, na Častolovicích atd., a uroz. a stateč. rytíře pana Jiříka st. Vostrovského ze Skalky a na Skalce …

A poněvadž jsem syna svého na učení mezi pány pátery do města Kladska nyní dal, žádám J.M. pána i také pana švagra (Jiříka st. Vostrovského), že na něj nakládati statku mého ráčí, aby též v svaté katolické víře mohl vyučen býti a jiným řečem buďto vlašské i francouzské.Dcera má při paní sestře mé nejmilejší, paní Vostrovské na Skalce, aby zůstávala …

Pakli Pán Bůh Všemohoucí, čehož Pane Bože, rač uchovati, děti mé před dojitím let jejich spravedlivých z tohoto bídného světa povolati ráčil, lidi a takový statek aby připadl na děti Jana Jiříka st. Vostrovského ze Skalky s paní sestrou mou paní Kateřinou Vostrovskou zplozených.“

Jako svědkové jsou podepsáni Zdeněk Bořek Dohalský z Dohalic a na Ještěticích, Fridrich Domasický z Harasova a na svobodném dvoře v Kvasinách, Karel z Vlkanova a v Mastech.

Z kšaftu pak Karla z Vlkanova, datovaného 26. února 1637 [DZ 145 L 6–8] se dovídáme, že měl s první manželkou syna Jana Jiřího a dvě dcery, Magdalenu a Kateřinu. Magdalena byla již r. 1637 provdána za Zdeňka Dobřenského z Dobřenic. Zdeněk Dobřenský roku 1656 byl již mrtev. Toho roku, podle trhové smlouvy z 24. června 1656 prodala vdova Magdalena své dědictví, totiž „dvorec svobodný Mastecký se dvěma chalupami k témuž dvorečku příslušejícími“ své sestře Kateřině Anně, provdané Lhotské. Ta postoupila své sestře pohledávku za paní Kateřinou Likhardou Vostromiřskou (roz. Dobřenskou) sedící na Ještěticích, v obnosu 150 zl. Dále paní Lhotská vzala na sebe dluh 77 zl. rejn., povinný k záduši aujezdeckému.

Jmenovaný dvorec v Mastech spolu s krčmou a dvorkem v Bílém Újezdě bylo to jediné, co zůstalo Karlu z Vlkanova po konfiskacích bělohorských. Vlastně nepatřil ani jemu, nýbrž manželce Johaně Talackové z Ještětic, která ho dostala r. 1616 listem hamfeštním. Paní Magdalena zemřela v Mastech 16. prosince 1673 jak bylo zapsáno v matrice farní v Bílém Újezdě.

Manželem paní Kateřiny byl Jan Kryštof Lhotský a z tohoto manželství se narodil Karel Jindřich Lhotský ze Ptení. Při jeho křtu v kostele bíloújezdeckém dne 1. února 1665 byl mu kmotrem Fridrich z Vlkanova.

Karel Jindřich Lhotský koupil dne 2. ledna 1694 od své matky dvorec v Mastech za 2.000 zl. Kateřina zemřela 18. července 1695. O ní stojí psáno ve staré aujezdecké matrice:

„Paní Kateřina, uroz. a statečného rytíře pana Jana Kryštofa Lhotského paní starožitná, byla dlouhej čas nemocná, svátostmi dobře zaopatřena byla, život v pánu dokonala.“

Její manžel byl pochován v Bílém Újezdě dne 7. listopadu 1702 jako stařec 82letý.

Karel Jindřich byl při smrti své matky (1695) již ženatý a měl syna Jana Kryštofa Františka, který byl pokřtěn 29. června 1654, ale již 6. února 1695 zemřel. Karel Jindřich měl za manželku Rozinu Kordulku ze Sloupna. Kromě jmenovaného již syna Jana Kryštofa Františka byly další děti: Anna Barbora (8. III. 1697), Kateřina Terezie (30. I. 1698) a Josef František Ignác (12. IV. 1700). Všichni byli pokřtěni v kostele v Bílém Újezdě. kmotra byli František Záruba z Hustiřan, pán v Kostelci n. Orl., Kašpar Jiráček, děkan z Dobrušky, Adam Údrčský, hejtman panství rychnovského a panna Anička z Vlkanova.

V té době nalézáme v zápisech matričních často paní Johanu Františku Mladotku a paní Rozinu Lhotskou jako kmotry dětí zrozených v obvodě Skalky a Mastů. Mezi kmotry objevuje se i jméno panny (slečny) Aničky z Vlkanova a Přepych. Hejtman rychnovského panství pan Adam Antonín Údrčský z Údrče byl kmotrem dětí pana Lhotského.

Rod Vlkanovských

  1. Martin Dačický z Vlkanova †1554

    1. manželka Dorota Pikhartová, sňatek 1508

    2. manželka Voršila copul. 1532

    Děti:

    1. Benjamin z Vlkanova

    2. Kateřina

    3. Burjan z Vlkanova

  2. Benjamin z Vlkanova, manž. Markéta Eberka z Kolovrat, copul. 1532. Děti:

    1. Martin z Vlkanova

    2. Barbora

    3. Lidmila

    4. Johanka

    5. Bedřich z Vlkanova

  1. Martin z Vlkanova

    1. manž. Kateřina z Gerštorfů, cop. 1576

    2. manž. Marta Mateřovská z Mateřova, cop. 1589.

    Děti:

    1. Jan z Vlkanova

    2. Kateřina

    3. Jiří

    4. Ludmila

    5. Markéta

    6. Benjamin z Vlkanova

  1. Jan z Vlkanova, manž. Magdalena Myškovna ze Žlunic seděním na Ještěticích. Konfiskovány 1623. Děti:

    1. Jan

    2. Marie Magdalena

  1. Benjamin z Vlkanova seděním na Solnici. Konfiskováno 1628.

    1. manž. Eliška Vostrovská ze Skalky, copul. 1601

    2. manž. Markéta Straka z Nedabylic, copul. 1611

  1. Bedřich z Vlkanova seděním na Svinném. Konfiskováno 1623. Manž. Eva z Pek z Římku, copul. 1585. Děti:

    1. Karel z Vlkanova

    2. Bedřich mladší z Vlkanova

  1. Karel z Vlkanova, jemuž Svinné zkonfiskováno. Manž. Johanka Talacká z Ještětic, copul. 1617. Děti:

    1. Jan Jiří

    2. Magdalena

    3. Kateřina Anna

  1. Jan Jiří z Vlkanova, manž. ?

  1. Magdalena provdána 1637 za Zdeňka Dobřenského z Dobřenic.

  1. Kateřina Anna provdala se za Jana Kryštofa Lhotského ze Ptení. Děti:

    1. Karel Jindřich Lhotský ze Ptení, manž. Rozina Kordula ze Sloupna. Děti:

      1. Jan Kryštof František

      2. Anna Marie Františka

      3. Josefa Kateřina Barbora

      4. Kateřina Terezie

      5. Josef Frant. Ignác Lhotský ze Ptení

  1. Bedřich ml. z Vlkanova pán na Kvasinách. Konfiskovány 1623. Manž. Ludmila Talacká z Ještětic a na Postolkově, copul. 1616. Děti:

    1. Burian Felix na Postolkově, manž. Kateřina Hubrykova. Děti:

      1. Bedřich

      2. Filip

      3. Jindřich

      4. Jan Petr.

Mastecká kaplička.

Mastecká kaplička.


Masty

Severně od Bílého Újezda (asi ½ hod. cesty) při břehu zlatého potoka na jihovýchodním svahu k potoku se sklánějícím rozložena je obec Masty. Obec tato se nazývala ještě r. 1913 Lhota Mastí, dnes Masty. Ve starých zápisech čteme její jméno Masti, Mastí i Mast nebo Mást. Stávala zde Mastecká tvrz, o níž dnes nevíme, kde stávala. O ní se rozepisuje Al. Jirásek v Temnu. Poslední majitel dvora a tvrze v Mastech byl Karel Henrych Lhotský ze Ptení. Pocházel ze starého panského rodu. (Jan Kryštof Lhotský ze Ptení byl na svatbě Markéty roz. Mladotové, ovdovělé Bukovské z Hustiřan, když se r. 1669 dne 11. listopadu provdala za Viléma Bukovského z Hustiřan). Karel Herych Lhotský ze Ptení prodal majetek svůj v Mastech r. 1707 hraběti Norbertu z Kolovrat Libštejnskému pro dluhy, které si udělal hrou v karty. Bylo mu tehdy 50 let. Byl svobodný a spřízněný s rodem Mladotů. Byl vlastní bratranec paní Anny Kateřiny Mladotové, rodem Ostrovské ze Skalky.

V Mastech ve mlýně, dnes zvaném Šolínově, který dříve byl majetkem Antonína Toberného, žila jako jeho žena „Mančinka“ z Chvalkovického mlýna u České Skalice, zvěčněná Bož. Němcovou v Babičce. V dominikál. Grundbuchu z r. 1803 (Rychnov n./Kn. AZČ PK Rychnov 92) nalézáme zápis, podle něhož 20. března 1815 odstoupil a prodal František Erben mlýn mastecký manželům Františku a Marii Toberných (rodičům jmenovaného Antonína, manžela Mančinky) čp. 1 v Mastech za 11.600 zl.

Za císaře Josefa II. usadil se v Mastech německý emigrant Ridiger, který si tu zařídil léčebnu, jejíž známost se brzy rozšířila po dalekém okolí. Léčil zde hlavně zlámaniny a všecka poranění s mnoha dobrými výsledky.

Masty: Mlýn Šolínův – kdysi Toberných.

Masty: Mlýn Šolínův – kdysi Toberných.


Ostrov

Stará tvrz Ostrov stávala na jakémsi ostrohu mezi znamenitými ostrovskými rybníky „Temenským“ a „Vostrovským“. Podle starých zápisů na této staré tvrzi byli pány držitelé tvrze Skalky, neboť i podací kostelní v Bílém Újezdě, jež r. 1546 k Ostrovu patřilo, náleželo Skaleckým a jich vrchním pánům, držitelům hradu Skuhrova.

V 15. stol. oddělil se Ostrov od Skalky a postavena tu teprve tvrz, v níž seděl 1487 Tobiáš ze Skalky. Odtud se nazýval jeho rod Ostrovskými /Vostrovskými ze Skalky a titulář z r. 1534 uvádí prvního toho jména Mikuláše Wostrovského ze Skalky a na Ostrově. Ten vložil si do desk zemských r. 1546 v úterý po sv. Benediktu Ostrov tvrz, dvůr poplužní s polužím, Hrošku a Kamenici vsi c.t.m. s podacím v Újezdě (Bílém) c.t.m. (totiž třetinu) [DZ 250 J 29].

Nástupci a snad synové Mikulášovi byli bratři Jiřík, Václav a Albrecht Vostrovští, kteří nějaký čas zboží ostrovské společně drželi. R. 1567 žádal Albrecht o svůj díl, proto mu od Jiříka (s druhým bratrem prý Albrecht „co činiti“ neměl) vedle porovnání dne 25. února 1567 učiněného 1.000 kop v hotovosti vyplaceno [DZ 16 G 16, 58, R 2]. Tím přijal Jiřík na sebe tak veliké závazky, že nemohl déle statek udržeti. Proto jej prodal dne 19. prosince 1567 Matyášovi Dobšovi z Olbramovic na Černíkovicích za 3.250 kop a sice tvrz a dvůr Ostrov, ves Hrošku s lidmi, platy, povinnostmi a s třetím dílem podací kostelního v Újezdě [DZ 59 G 27 – vloženo 17.X. 1569: DZ 16 M 28]. Ostrov byl pak připojen ke zboží černíkovickému. Tvrz počala pustnouti a tak, protože ji nikdo neopravoval, r. 1572, když Dobeš odkazoval Černíkovice paní Barboře z Bibrštejna, byla tu jen „pustá tvrz“ [DZ 25 C 24–26]. Dvůr pak se udržel dodnes.

Černíkovice

Vznik Černíkovic klade se do století 13. Tehdy patřila ves odnoži vladyk ze Žampachu. Z tohoto kmene pocházel Jan Ovčíř ze Žampachu, pán na Uhřínově (1354–69), který snad také vládl v Černíkovicích. Ale teprve r. 1376 se vyskytují skutečně pravdivé písemné zprávy, podle nichž tu vládne Kolda ze Žampachu seděním na Černíkovicích jako pán zdejšího podací kostelního [Lib. conf. III. C 28]. Ten byl r. 1387 také přítomen, když Jan z Meziřičí prodával panství skuhrovské a rychmberské. R. 1406 byl již mrtev.

Dne 3. března 1407 čteme jako podacího pána kostela v Černíkovicích jiného Koldu ze Žampachu a téhož opět r. 1415 [Libri conf. VI. H 20, VII. E 14]. Týž Kolda či Kolda starší byl r. 1404 dne 1. září přítomen jednání, kde černíkovický kostel obdržel jistý plat v Přepyších.

Nejznámější držitel Černíkovic z toho rodu, Jan Kolda ze Žampachu, stal se pověstný svými loupežemi, ukrutnostmi a ustavičnými půtkami. Držel se husitů a r. 1427 byl při vojsku kněze Prokopa Velikého (Holého) u Tachova. V bitvě u Lipan stál při Tábořích a r. 1436 ve spojení s Hradeckými opanoval hrad Náchod. Koncem května 1441 vytrhli čeští páni do pole proti Koldovi a dobyli 10. června Dubence, tvrze Koldovy a o tři neděle později Černíkovic, druhé jeho tvrze. Když pak obléhali hrad Rychmberk (t.j. Liberk), svolil Kolda k příměří. R. 1442/43 bojoval Kolda v Uhrách. Po volbě Jiřího za krále, činil Kolda vpády na zboží poděbradské a přibral ku pomoci velikého škůdce země, Kryštofa Šofa na Valdštejně. Ale hejtmané krajů Chrudimského a Hradeckého, Zdeněk Kostka z Postupic a Soběslav Mrzák z Miletínka vytrhli polem proti tvrzím páně Koldovým. Přispěchaly jim na pomoc houfy z Moravy pod Smilem z Drnovic a Vaňkem z Trnávky, ale ti byli od čeledi Koldovy poraženi a rozprášeni. Kolda pak sjednal příměří. Jiří z Poděbrad vytáhl po Velikonocích 1457 proti Koldovi, aby dobyl svá dědičná panství Náchod a Rychmberk. Stejného dne byly obleženy všechny tři zámky: Náchod, Černíkovice a Rychmberk a byly dobyty. Kolda utekl do Polska. Černíkovice, které náležely dědičně Koldovi, byly přiřčeny (asi) zemským soudem Jiříkovi z Poděbrad náhradou za škody Koldou učiněné. Páni z Kunštátu připojili zboží Černíkovice k panství Litickému.

Po smrti Jiřího z Poděbrad při dělení majetku mezi jeho syny dostalo se zboží Litické s Černíkovicemi Bočkovi z Kunštátu a Poděbrad. Jeho nástupce, Jindřich kníže Münsterberský, dne 24. října 1495 prodal Černíkovice Vilémovi z Pernštejna a v držení toho rodu zůstaly přes půl století. Teprve Arnošt, falckrabě na Rýně rozprodal po kusech panství Potštejnské a Černíkovice postoupil 1558 Matyáši Dobšovi z Olbramovic. Ten vystavěl místo staré a opuštěné tvrze novou tvrz v místech nynějšího zámku. Posledním pořízením z 23. června 1572 odkázal zboží černíkovické, jež obsahovalo mimo tvrz Černíkovice vsi Domašín a Třebešov, pustou tvrz Ostrov, ves Hrošku a v Újezdě 2 člověky paní Barboře Trčkové z Bibrštejna. Zemřel však až 1579 dne 31. ledna. Paní Barbora se vdala po druhé za pana Jana Jetřicha st. ze Žerotína. Zemřela 8 ledna 1585.

Osiřelý pán se oženil po druhé s Lidmilou z Kolovrat, s níž měl několik dítek. Z nich toliko Eliška ho přečkala. Černíkovice odkázal své choti Lidmile z Kolovrat. Ta přečkala i dceru Elišku a sedíc na Černíkovicích, zemřela r. 1613. R. 1615 držela Černíkovice paní Marie Majdalena Trčková z Lobkovic, aniž se může říci, jakým způsobem zboží to nabyla. Držela toto panství až do své smrti 1633. Po ní zdědil Černíkovice její syn Adam Erdman Trčka z Lípy, který byl dne 25. února 1634 s Valdštejnem v Chebu zavražděn. Jeho otec, který Černíkovice zdědil, přečkal jej jen o několik měsíců, neboť zemřel 29. září 1634. Ten odkázal Černíkovice Maximilianě Trčkové z Harrachu, manželce svého syna (Adama Erdmana) [DZ 144 M 8–16].

Adam Erdman Trčka hrabě z Lípy, (mladší Trčka zvaný) syn Jana Rudolfa Trčky, byl císařský rada, komorník a nařízený nejvyšší (generál císařské jízdy) při vojsku Albrechta z Valdštejna, knížete z Friedlantu. Za manželku měl Maximilianu, hraběnku Harrachovu, sestru tehdejšího arcibiskupa pražského, kardinála Karla Harracha. Druhou sestru jeho Alžbětu Kateřinu Harrachovou měl za manželku Albrecht z Valdštejna. Byl tedy Adam Erdman Trčka švagrem arcibiskupovým a také Valdštejnovým. Mladý Trčka byl pro účastenství v domnělém spiknutí knížete z Friedlantu s ostatními hlavními přívrženci Valdštejnovými v Chebu dne 25. února 1634 zavražděn a jmění jeho všecko podle patentu z 29. března 1634 bylo konfiskováno. Bylo to:

  • statek Adršpach atd.

  • statek Černíkovice, k němuž náležely tvrz a ves Černíkovice, vsi Domašín, Třebešov, Bizhradec, Hroška a Roudné; též sedm vsí, které s lesy přes míli rozsáhlými předešle k témuž statku od panství Opočenského byly připojeny, totiž vsi Dobré, Hlinné, Rovné, Vošednice, Michovy, Lomy a Deštná, s dvory poplužními a vším příslušenstvím, jak to otec Trčkův Jan Rudolf dne 2. července 1634 Maximilianě Trčkové rozené z Harrachu, vdově po synu svém Adamu Erdmanovi Trčkovi odkázal.

  • statek Doubravice n./Úpou

  • statek Dubenec …

  • statek Miskolesy …

  • panství Náchod

  • panství Nové Město n./Met.

  • panství Opočno

  • statek Žacléř

  • atd.

Starý Trčka, který přežil syna jen o půl roku (zemřel 29. září 1634), byl se svou manželkou od král. prokurátora r. 1633 obviněni pro rozličné skutky proti císaři v letech 1619–20 a byl in memoriam odsouzen 10. května 1636: „pamět (památka) Jana Rudolfa Trčky a jeho manželky pro jejich vytčená provinění za proklatou byla vyhlášena a veškerá jmění a statky po nich pozůstalé král. komoře jsou přisouzeny.“ [DZ 622 J j7].

Dědička Maximiliana Trčková z Harrachu dědictví své Černíkovice však jen krátce držela, protože jí byly na základě rozsudku r. 1636 zkonfiskovány a to všechny statky trčkovské a císař Ferdinand II., na něhož všechny statky Trčků spadly, daroval je podle cís. resoluce z 4. července a 6. listopadu 1636 k správě Hendrichovi Kraftovi z Lamersdorfu „svobodnému pánu na Černíkovicích, JMC nejvyššímu nad plukem kyrysníků“ odměnou za jeho služby vojenské a témuž podle cís. resoluce z 5. června 1638 cís. listem z 15. července 1636 v sumě odhadní 38.664 zlatých rýn. dědičně byl darován [DZ 145 K 18 a 152, C 215, Q 24]. Hendrich Kraft z Lamersdorfu (Jindřich Craft, psáno jinde) zemřel r. 1656.

Kraft byl Němec a Josef Ehrenberger, spisovatel historických povídek a v r. 1848 kněz při solnickém kostele, popisuje jej v temných barvách. Praví o něm, že byl důvěrným přítelem jezuity Ramiuse, který tehdy (podle Ehrenbergra) konal misionářskou (reformační) činnost na Skalce.

Tento pán Černíkovic, přísný voják, měl za choť Marii Annu Vitovnu ze Rzavého, jíž věnoval 15.000 zl. uher. a v tom dluhu jí dne 13. června 1637 zapsal celé panství Černíkovice [DZ 145 B 6].

Po něm zůstali nezletilí dva synové Leopold Vilém a Karel Václav Volfgang a dcery. Nejstarší dcera, provdaná Švarzerová, byla jejich poručnicí a v prosinci 1656 uvázala se v Černíkovicích. Spravovala je do r. 1659. Tehdy v prosinci převzal dědictví nejstarší plnoletý syn Vilém a přikoupil k tomuto majetku 1660 ještě Ještětice a s nimi i Újezd. Zemřel však r. 1663. Protože druhý syn Kraftův, jeho bratr, Karel nebyl ještě plnoletý, nastala opět vláda poručnická [DZ 113 L 8, M 14, N 16]. Když dosáhl Karel let, oženil se s Lidmilou Františkou Vitinkou ze Rzavého a držel Černíkovice do své smrti 1672. Dědiců živých nebylo, ale vdova pozůstalá, jsouc s útěškem, vyžádala si u zemského soudu zvod na Černíkovice a Radboř k ruce budoucího dědice [DZ 115 D11]. Dne 17. XI. 1672 narodil se synáček, který dostal při křtu jméno Mikuláš František. Ale už 24. téhož měsíce zemřel a Černíkovice připadly paní Lidmile. Její dědic Mikuláš Aleš Vít ze Rzavého a na Chotovinách, poslední svého rodu (†1675) zanechal po sobě dvě dcery: Polyxenu Lidmilu a Lidmilu Františku, provdanou z Lobkovic. Ta 25. února 1676 prodala celé panství Černíkovice s filiálním kostelem, doly a vsi všechny Františkovi Karlovi Libštejnskému z Kolovrat, pánu na Rychnově za 108.500 zl. uher. [DZ 392 K 3]. Ten je spojil s Rychnovem a učinil z nich rodinné svěřenectví.

Nynější zámek v Černíkovicích v prostém slohu vystavěn byl na počátku 19. století. Odtud, od r. 1676 spojena jsou panství Rychnov a Černíkovice pod jednou správou a jedním majitelem až dodnes, resp. do převzetí zámku státní správou.



[38] Libri confirm. III. C 13, V. E 1, R 7, VI. D 19, Q 5, VII. A 20, K 7.

[39] Vtelno Jizerní je osada na Mladoboleslavsku nad Jizerou.

[40] Soupis poddaných z 14. června 1651. Panství Skalka:

Jan Mladota ze Solopisk26roků,katol.
Anna Kateřina, manželka25
Kateřina z Vlkánova, její matka, vdova po Jiříku st. Ostrovském58
Jan Mladota Adam, bratr29
Marketa, sestra24
Alžběta Kateřina, sestra20

[41] Život na Skalce za něho líčí Al. Jirásek v „Temnu“, třebaže všechny osoby z tohoto románu nejsou skutečné. Ludmilu Polyxenu nazývá Jirásek Polexinou. Neskutečný je na př. myslivec Machovec, který nikdy myslivcem nebyl a ani ne na Skalce. Byl hospodářem v Šestajovicích, vesnici na východ od Jaroměře a jmenoval se Matěj. Koncem roku 1732 zběhl do Slezska pro víru a s ním utekla jeho žena Mariána, třináctiletá dcera Dorota, roční Kateřina. S nimi utekla i matka Machovcova Dorota, Anna Čudova a ještě jedna starší žena. Také stať, v níž vypisuje Jirásek, kterak správce Čermák si vyzdobil kancelář obrázkem, kartami a dýmkami není ze Skalky, ale stal se v kanceláři zámku v Rychnově.

[42] Za císaře Maxmiliána II. pán Václav Rychnovský z Rychnova a na Kocléřově se dožadoval, aby mu bylo rychnovské panství prodáno a dovozoval, že to je panství rodové. Ale z neznámých důvodů k tomu nedošlo [AMV Sign. SM – R 618 z r. 1569].

[43] Rada nad apelacemi nebo krátce apelační soud, byla zřízena r. 1548 a měla se při něm soustřeďovati všechna odvolání z rozsudků městských soudů. Rada nad apelacemi měla být již skutečným úřadem, složeným z placených zaměstnanců královských, nikoli tedy z představitelů stavů. Měla 14 členů – radů. V čele apelačního soudu byl president.

[44] Hraběnka Růžena zemřela ve Vídni 16. března 1842.

[45] Děti Zdeňka hraběte z Kolovrat byly: Bohuslav, nar. 4./10. 1876 v Rychnově, Marie, n. 5./7. 1878 v Černíkovicích, Hanuš, n. 24./6. 1879 v Černíkovicích, Zdeněk, n. 9.7. 1881 v Černíkovicích, Albín, n. 18./1. 1884 v Rychnově, Eduardina, n. 19./10. 1885, Norbert, n. 5./2. 1887 a Jaroslav, n. 14./2. 1888, všichni v Rychnově, Egon, M. Emil n. 14./12. 1889 u sv. Tomáše v Praze, tam se také narodil M. Ottmar Konstantin 11./2. 1891 a poslední Zdeňka se narodila jako pohrobek 4./3. 1893 v Rychnově.