Když v Čechách vymizelo pohanství a převládlo křesťanství, byl i náš kraj podorlický pokřestěn. Po roce 1222 se začala církev organisovat samostatně a stará hradská soustava se rozprodávala. Nejvyšším úřadem církevním pro Čechy bylo biskupství pražské, povýšené později na arcibiskupství. Pod pravomoc pražské diecése patřily severovýchodní Čechy i tehdy, když byla v Čechách zřizována biskupství nová, přesně do r. 1663.

Diecése pražská rozdělena byla v arcidiakonáty. Podorlicko a s ním i Bílý Újezd patřilo od prvopočátku pod arcidiakonát královéhradecký. Arcidiakonáty pak byly rovněž rozděleny v menší oblasti, zvané děkanáty. Bílý Újezd byl součástí děkanátu dobrušského a měl velmi záhy vlastní farní úřad katolický.

Ve starých dobách byla povinnost poddaných platiti církvi, resp. své faře desátky. Tyto desátky byly dvojí: nejprve to byly desátky církevní neboli biskupské, potom kněžské neboli kostelní.

Desátek církevní neboli biskupský (od stol. 14. zvaný dymné nebo podymné) byl vlastně daní, placenou biskupovi. Byl určen na stavbu chrámů, na výživu duchovenstva, na podporu chudých, na potřeby biskupovy a j.^[111]

Desátek kněžský musili platiti všichni farníci, patřící ke kostelu. Kněžský desátek byl buď plný, který se platil z panských dvorců a neplný, také obyčejový zvaný, který platili sedláci.^[112]

Patroni kostela dávali místo desátku faráři určitý obnos v penězích nebo kus pole, lesa, louky a pod.

Patronem kostela byl zakladatel kostela, po něm jeho potomci a nástupci. Patronové kostela pokládali se mnohdy za majitele kostela a často si osvojovali i právo na kněžský desátek. Stalo se pak zvykem, že patronu patřily dvě třetiny desátku, faráři pouze jedna třetina.

Za doby husitské se většinou desátky neplatily. Byly obnoveny opět ve stol. 16. Porůznu nalézáme také zprávy, že kromě desátků náležely farářům i jiné dávky, ale o jejich původu není dosti jistoty. Takovou dávkou byla dávka ze lnu (t. zv. Obláče), dávky z dobytka (letníky) a dávky ve vejcích.

V druhé polovině 14. století a v posledních letech panování Karla IV. byly v našem okolí tři plebanie (farnosti): Solnická, Skuhrovská a Újezdecká.

Na přelomu století 14. a 15. stále byl Bílý Újezd katolický, ba někteří selští synkové, jak se zdá, studovali na kněžství. Tak v seznamech svěcenců, které jsou uloženy v kodexu archivu metropolitní kapitoly pražské a které v souboru vydal P. Dr. Ant. Podlaha jako „Liber ordinationum cleri 1395–1416“ nalézáme několik jmen, uváděných z Újezda. Jest však těžko říci, zda byli tito svěcenci skutečně z Bílého Újezda či snad z Újezda u Litomyšle, neboť v té době v latinských zápisech jsou oba Újezdy, ale také Újezd v Praze, stejně. Kromě toho chybí příjmení, jež v té době ještě nebyla v užívání. Pouze nalézáme za jménem křestním jméno křestní otcovo. Podle kodexu svěcenců nalézáme v r. 1396, že byl vysvěcen na akolytu:^[113] Blažej Antonínův z Újezda (Blasius Anthonii), v r. 1398 akolyta Mikuláš Mikulášův z Újezda, později Mikuláš Ničkův (Niczkonis) z Újezda, r. 1404 Ondřej Klementův (Clementis) z Újezda a r. 1413 Řehoř Mořicův z Újezda, rovněž na akolyty. Jména jejich nejsou však už uváděna v letech pozdějších při svěcení dalších (na podjáhny, jáhny a kněze). Buď odešli ze studií, nebo se přiklonili ke straně podobojí, což nelze zjistiti.

Po r. 1418 mizí veškeré zprávy o poměrech církevních v našem kraji. Je však jisto, že celý zdejší kraj přiklonil se k husitství, jak dokazují záznamy z let 1651, kdy bylo v Újezdě pouze několik málo katolíků (podle soupisu poddaných). Však i sousední rychnovsko bylo husitské, neboť Rychnovští z Rychnova byli horliví husité.

O husitství v našem kraji svědčí také to, že za válek husitských byla také Solnice husitská a byla věrna Orebitům, jejichž středisko bylo v Třebechovicích pod Orebem a jejichž území zabíralo celý kraj pod Orlickými horami. Byla věrna podobojí po celé 15. a 16. století. Také Dobruška byla ještě po válkách husitských podobojí, později pak hlavně bratrská. Proto lze míti za to, že obyvatelstvo Bílého Újezda bylo rovněž podobojí.

I po válkách husitských zůstává kostel v majetku kněží podobojí. Potom Jiří z Poděbrad zasáhl do zdejšího kraje, když r. 1457 se svými věrnými napadl sídla zemského škůdce a loupeživého rytíře Jana Koldy z Náchoda. Vojska královská zničila jeho hrady v Náchodě, Černíkovicích a Liberku a teprve po smrti Koldově nastává v kraji klid.

Kolem r. 1580 bylo husitství rozšířeno po celých Čechách. Vidíme to nejlépe z toho, že bylo rozšířeno v 45 děkanských okresích českých. Mezi těmito děkanstvími a jejich okrsky jsou uváděny jako číslo 19 Hradec Králové (arciděkanství) a jako č. 27 také Náchod.

Ve zdejším kraji, vlastně v Podorličí, nalezla útulek nová náboženská společnost, jejíž členové se vzájemně nazývali bratřími a celé této náboženské obci se říká Jednota bratrská nebo Čeští bratři. Rozšířila se v našem kraji od konce 15. století. Nemáme zápisů, zda i v Bílém Újezdě byla zastoupena také Jednota bratrská, protože z té doby rovněž není ani farských ani jiných církevních záznamů. Rovněž není známo, zda se někteří Bratří, byli-li v Újezdě, vystěhovali za hranice nebo se opět vrátili za císaře Maxmiliána II., kdy se Bratřím ulevilo. Také nevíme, kolik v té době, kdy kostel újezdecký neměl katolické kněze, bylo v obci nekatolíků, hlavně evangelíků.

Členů Jednoty bratrské bylo v našem kraji tolik, že v Solnici vznikl vlastní jejich sbor (v Solnici zůstalo jen něco málo katolíků). Proto lze míti důvodně za to, že Bratří se velmi rozšířili mezi obyvatelstvem újezdeckým už proto, že nemilovali válek. Místní skupině Jednoty v Újezdě jistě dobře napomáhal i kostel. Kromě toho můžeme tvrdit, že Bratří tu měli také školu, byť o ní není zpráv. Ale je více než pravděpodobno, že Jednota měla v místech s kostelem také školu, neboť dbala na vzdělání svých členů, hlavně v oboru čtení a psaní.

Páni rychnovští Jednotě českých bratří nejen nepřekáželi, ale jí i přáli. (V r. 1467 odbývala se důležitá schůze mladé Jednoty ve Lhotce u Rychnova.) V Rychnově se konaly sjezdy Jednoty v letech 1494, 1495 a 1500.

Ferdinand I. po přeložení odbojných stavů r. 1547 vydal mandát proti Jednotě. Tento mandát vyplnil tehdejší majitel Rychnova Jaroslav z Pernštejna (syn Jana z Pernštejna, který Jednotě přál), velmi nelítostivě. Vydal dne 10. září 1547 list vypovídací na „zlopověstnou sektu pikhartskou“. Listem tím nařídil, aby každý, kdož by k víře katolické nepřistoupil do šesti neděl, se z jeho panství vystěhoval a hrozil vyloučením ze společnosti a vojskem všem, kdož by neposlechli.

Poměry náboženské byly však ve zdejším kraji jistě volnější a nekatolíkům se i v Bílém Újezdě uvolnilo, když r. 1577 koupil rychnovské panství pan Burjan Trčka z Lípy, který byl nakloněn evangelíkům.

V letech 1545–63 zasedal všeobecný církevní sněm v Tridentě, který svěřil papeži římskému Řehoři XIII. opravu kalendáře, neboť se ukázalo, že původní kalendář, zvaný Juliánský, nebyl přesný. Tehdáž se už ukázalo, že rovnodennost jarní nastává o 10 dnů dříve než udával kalendář. Proto nařídil papež Řehoř ve své bulle ze dne 24. února 1581, aby se r. 1582 v kalendáři 10 dnů vynechalo a to tak, aby se po 4. říjnu místo 5. října psalo hned 15. října. U nás nařídil arcibiskup Martin Medek, aby po středě 14. listopadu se (s vynecháním 10 dnů) psala ihned – a slavila neděle 25. listopadu 1582. Oprava kalendáře setkala se mnohde s odporem – i v Praze. Zmatky byly zakončeny císařským listem Rudolfa II. jakožto výsledkem jednání na zemském sněmu dne 7. ledna 1584, jímž nařízeno, aby místo 7. ledna se psalo a počítalo 17. ledna 1584.

Když r. 1587 koupil Rychnov pan Kryštof Betengel z Neuenpurku (bývá také psán z Neyenperka), zprvu vyznání podobojí, jistě zasáhla náboženská volnost i panství s rychnovským sousedící. Kryštof Betengel přijal později dokonce učení Jednoty českých bratří. On také v letech 1595–1602 postavil pro sbor Českých bratří v Rychnově kostel sv. Trojice se zvonicí a památným zvonem Kryštofem (jméno po křestním jméně Betenglově, třeba že se sám dokončení práce nedočkal).^[114]

Poměry náboženské v těch dobách byly hodně nespořádané ve straně katolické i ve straně podobojí. Jen manželství v této straně bylo plně respektováno. V soudobých zápisech jsou však také případy, kdy konsistoř dovolila, aby pozůstalý z manželů volně v nové manželství vjíti mohl, jestliže druhý z manželů zmizel a po několik roků žádné zvěsti o sobě nedával.^[115]

Že v kraji bylo velmi rozšířeno náboženství podobojí vidíme také z listů konsistoře podobojí z let po r. 1610. Tak listem konsistoře podobojí stvrzuje se rytířům Janovi a Benjaminovi bratřím z Vlkanova na Solnici a Ještěticích, (k tvrzi ještětické patřila část Bílého Újezda), Karlovi z Vlkanova a na Kvasinách kněz Matěj Herbart Boleslavský (t.j. z Ml. Boleslavě) farář v Lučibořicích v kraji Chrudimském za správce církevního do města Solnice. Dopis byl dán v pondělí na den sv. Řehoře (12. března) 1612.

Urozenému p. Eustachovi Bettenglovi z Nejenpergku na Borohrádku a v Rychnově stvrzuje se listem konsistoře podobojí kněz Zikmund Fredericius Chocenský, kaplan v městě Rychnově, za správce církevního do městečka Boruhrádku. (Dán v pátek po památce Očišťování P. Marie = 3. února 1612.) List podepsal Šud Eliáš z Semonína, administrátor a assesser konsistoře pod obojí. Novému duchovnímu správci se patrně v Borohrádku mnoho nedařilo, neboť již za rok dne 1. března roku 1613 posílá opět Šud p. Betenglovi z Naienpergku (písař psal foneticky) žádost, aby držel ruky ochranné nad služebnostmi božími a knězem Zikmundem Fridriciem Chocenským, farářem v Boruhrádku.

R. 1615 dne 1. září urozenému p. Eust. Betenglovi z Najenperku na Rychnově a Borohrádku se konsistoří pod obojí stvrzuje „na jeho uctivou žádost kněz Matěj Krocín Chrudimský“, zatímní správce církevní v Nymburce, za správce církevního do města Rychnova, od času sv. Havla.

R. 1617 dne 5. června psána Eustachovi Bettenglovi z Najenperku na Rychnově a Boruhrádku konsistoří pod obojí konfirmací na kněze Zikmunda (Fridericia), faráře boruhrádského, za faráře do městečka Ryberku (Liberku).

Také rychnovský kostel sv. Havla (prvotně románský) byl od časů husitských osazován farářem a kněžími podobojí. (První katolický farář tu byl dosazen r. 1629 a byl jím minorita Hyacint Siecký, rodem Polák.)

Tenkráte křtili katolické děti v Solnici a to z 38 osad, protože celý kraj kolem byl bez katolické fary. Tam patřili i katolíci z Bílého Újezda.^[116] Na opuštěnou a dosud prázdnou faru solnickou byl r. 1647 ustanoven farář Jan Albián. Jeho práce byla jistě svízelná, ba skoro beznadějná. Však tu také dlouho nebyl ani on ani žádný z jeho nástupců po celých dvacet let. Svědčí o tom farní zápisy z doby po třicetileté válce z let 1657–60, kdy ve třech letech se na tamní faře vystřídalo 7 kněží.^[117] (V této staré solnické farské matrice nalézáme v r. 1660 uvedenu Marianu, ženu řezníka Jiříka z Bílého Újezda.)

Rok 1620, vlastně porážka českých stavů, těžce zasáhl náš kraj. Nastaly změny pánů panství, jak rychnovského, černíkovického, ještětického i opočenského. R. 1623 byl vydán od knížete z Lichtenštejna, místodržícího král. českého, mandát, kterým pod přísnými tresty se zapovídalo všem nekatolíkům, aby se k provozování svého náboženství ani k poradám za žádnou vůbec příčinou nescházeli. Podobným mandátem z téhož roku (1623) bylo nařízeno, že všechny fary a kostely, kdysi katolické, mají býti osazeny faráři nebo kněžími katolickými. Tento mandát se tedy týkal i fary v Bílém Újezdě. Bohužel nenalézáme žádných dokladů, kdy se stalo, že byl zdejší kostel osazen opět knězem katolickým.

Po roce bylo přikročeno k dokonalému provádění katolické reformace po celém království českém podle císařského patentu ze dne 9. dubna 1624. Jím se zakazovalo netoliko v Praze a v ostatních městech královských, ale i po veškerém království českém na statcích panských a soukromých jakékoliv provozování jiného náboženství mimo katolického.

Hned po vyhlášení tohoto císařského mandátu bylo nařízeno purkmistrům a osobám úředním v král. městech, aby žádného, kdo by nebyl náboženství katolického, do spoluobčanstva a společnosti své měšťanské nepřijímali a takovému žádnému městská práva neudělovali a žádných městských živností na škodu jiných katolických měšťanů nepropouštěli. Nato přišlo nové nařízení, aby „všem nekatolickým měšťanům právo městské i živnosti městské byly zastaveny“, kdyby do sv. Jakuba k víře katolické nepřistoupili.

V červnu 1624 bylo vydáno nařízení král. hejtmanům, podle něhož nekatolíci neměli míti žádného statku nemovitého ani práva k poslednímu pořízení. V domech soukromých byly zakázány veškeré schůze nekatolíků, křty a svatby pod pokutou 100 zlatých nebo vězením šestiměsíčním. Nekatolického kazatele (predikanta) nikdo pod přísnou pokutou neměl u sebe přechovávati ani podporovati; katolický kněz neměl nekatolíků pochovávati, ale při tom měl míti právo na poplatek štolový. Kromě jiných ještě nařízení a zákonů bylo nařízeno, kdo by kněze katolického pohaněl nebo dovolil v svém domě konati obřady nekatolické, trestán býti měl vyhnanstvím a zabavením statků. Dítky měly se posílati do škol katolických a který nekatolík by vyučoval děti soukromě, měl být zbaven všech svých statků, případně ještě jiného majetku.^[118]

R. 1624 byly zřízeny podle nařízení císaře Ferdinanda II. reformační komise, které měly za úkol přivésti nekatolíky k víře katolické. Kraj královéhradecký měl na starosti krajský hejtman a současně pán Častolovic, Otto z Oppersdorfu. Ten povolal pro reformační činnost velmi obratné a houževnaté misionáře, P. Adama Kravařského a P. Koronia.^[119]

R. 1627 vydáno bylo císařské nařízení, aby se všichni nekatolíci vrátili do církve katolické, nebo aby se vystěhovali. Nastává doba největšího náboženského útlaku. Členové řádu jesuitského procházeli jako misionáři českými kraji a vyhledávali při tom nekatolíky, jejich knihy jim odnímali a ničili (pálili). Přihlédneme-li k tomu, že poddaní neměli práva, aby směli svobodně opustiti svůj statek, vidíme, že jim nezbývalo než přijmouti katolictví nebo tajně ze svého gruntu utéci. V té době je v celém našem kraji mnoho poddaných i svobodných lidí, kteří na oko vstupují do církve katolické, ale potají vyznávají stále víru otců svých. Jim přinášejí náboženské spisy predikanti ze Žitavy i odjinud ze zahraničí, kteří s velikým nebezpečím přecházejí hranice.^[120] Byl-li takový predikant chycen, byl přísně potrestán a také ti, kteří ho chránili a schovávali.

Na základě císařského nařízení byl postaven v čelo reformační komise pro východní a severovýchodní Čechy r. 1627 prelát Kašpar z Questenbergu, opat kláštera strahovského, který hned po svém příjezdu do Hradce Králové (6. ledna 1628) počal pracovati.

Rozdělil celý kraj na menší oblasti a pro ně zřídil subkomise z lidí oněh krajů. Jim svěřil provádění reformace v jejich obvodě.

Každá subkomise dostala přímo od Questenberga pokyny, jak si má při reformační práci počínati. V jedné takové instrukci se ukládalo členům subkomise, aby pořídila seznam všech lidí, zda jsou ženatí a kolik mají dětí. Seznamy se měly zaslati přímo Questenbergovi.

Lidem, kteří slíbili, že přestoupí ke katolictví, byla dána lhůta, v níž měli přestoupiti k přijímání podle ritu katolického. Kdyby však lhůtu nedodrželi, měli býti napomenuti, případně k přijímání přinuceni. Proti osobám, které nechtěly přestoupiti, mělo se zakročiti těžkými tresty. Proti ženám, dětem a čeledi mělo se postupovati tresty mírnými i tvrdými podle jejich věku. Questenbergovy relace, zachované v archivu strahovského kláštera, také stanoví, že jen katolík nebo ten, kdo vbrzku ke katolictví přestoupí, měl být ponechán v úřadě a v postavení veřejném. Obchod a řemesla směli rovněž provozovati toliko katolíci. Noví přistěhovalci na kterékoliv panství směli býti jen katolíci nebo ti, kdo se jimi měli brzy státi.

Questenberg se stěhoval se svou komisí z panství na panství a všude řídil jednání. Reformační jeho komise pracovala velmi tvrdě. Proto se mnohdy obyvatelstvo měst i vesnic bouřilo proti postupu Questenbergovu (na př. v Rychnově). Questenbergova komise byla dne 1. února 1628 v Solnici, pak pokračovala přes Újezd na Skalku, kde byla asi 2. února t.r. (neboť 5.–9. února byla opět v Hradci Králové).

Ze šlechty nekatolické – využívaje pardonu a osvobození od pokuty – přestoupil ke katolictví do 30. listopadu 1628 i pán Jiří starší Vostrovský ze Skalky a na Skalce.

12. února 1628 byla celá Questenbergova komise v zámku v Náchodě obklíčena a ohrožována sedláky, kteří se tam shromáždili z širokého okolí a jen ztěží vyvázla z nebezpečí. Téhož dne v noci byl na Žalmanově Lhotce zabit člen subkomise, páter Kamil Gramb, bratr pána Kašpara Gramba, majitele starovambereckého panství a tvrze Žalmanovy Lhotky. Současně byl od vzbouřených sedláků zabit i jakýsi malíř. Manželka Kašpara Gramba (který byl tou dobou v Německu) s obtížemi uprchla s dětmi na Moravu. (Podle zápisů byly děti shozeny z okna.)

Nebude na škodu, jestliže si pro dokreslení náboženských poměrů v našem kraji všimneme celé zmíněné události:

Jako všude, tak i v Solnici stihla protireformace nekatolická měšťanstvo velmi nemilosrdně a mnoho rodin se vystěhovalo za hranice.

Lhůty k přestoupení se zkracovaly a tak ze zostřeného postupu reformační komise docházelo k selským bouřím, v nichž sahal podrážděný lid ke zbraním. Proto císař Ferdinand II. vydal 14. března 1628 patent, v němž oznamoval vznik bouří na trčkovských panstvích (opočensku) i zavraždění P. Kamila Gramba, varoval před účastí na povstání a hrozil přísnými tresty všem účastníkům.^[121]

Na Hradecko přitrhlo pak císařské vojsko, vzbouřenci byli rozprášeni, mnozí pobiti nebo pochytáni. Tito pak byli krutě vyslýcháni a trestáni na hrdle a jinými těžkými tresty.^[122]

Na základě císařského nařízení z 18. října 1628 přemnozí nekatoličtí šlechtici prodali své statky a pak se vystěhovali. Mezi nimi byl i Jiří st. Mladota ze Solopisk, který zanechav statek svůj lenní, totiž dvůr Myškovický ve Vtelně Jizerském svým synům Janovi a Adamovi, odešel do Saska r. 1628 a r. 1631 sloužil nepříteli.

Sigmund Mladota ze Solopisk zanechav statek svůj manželce své Heleně, rozené z Ebersbachu, vystěhoval se téhož roku do Saska.

Zdeněk Mladota ze Solopisk v Češově nezanechal ničeho a odešel r. 1628 rovněž ze země.

Na dobrušsku se obracení na víru katolickou dálo, jako všude v okolí, ač ne s plným zdarem. Ve zdejším kraji zachovalo se veliké množství tajných nekatolíků, ať to bylo v okolí Dobrušky či Opočna nebo Solnice a Rychnova. Můžeme tvrdit, že tak bylo na celém úpatí Orlických hor. Bylo tak i v Bílém Újezdě, jak nás o tom přesvědčil i pozdější soupis poddaných z r. 1651, kdy v Bílém Újezdě byli z 18 hospodářů pouze 2 katolíci, v Roudném jen 4 nekatolíci a žádný katolík. Nepomohlo ani to, že r. 1630 měla již Dobruška katolického děkana, který spravoval zároveň všechny fary panství opočenského, protože byl nedostatek katolických kněží.

R. 1638 byli vysláni do kraje hradeckého jesuité z koleje jičínské, ale marné bylo jejich namáhání, neboť skoro všechen lid poddaný byl nekatolický. Proto bylo poručeno cís. listem ze dne 29. prosince 1638 král. místodržícím, aby dílo reformační v těch krajích dotčení komisaři k tomu nařízení urychlili, zvláště odstraněním a vyhoštěním nekatolických úředníků, které mnohé vrchnosti na svých statcích přes všechna nařízení až dosud ponechaly. Ale provedení tohoto rozkazu bylo zmařeno vpádem Švédů do Čech.

Se Švédy se navrátili mnozí kazatelé protestanští, k nimž lid poddaný, jsa jenom na oko katolický, veřejně docházel. Tak se dělo v hojné míře na panství Opočenském, Solnickém a Novoměstském. Jistě v tom byl zapojen i Bílý Újezd.

Jak vypadal náboženský stav v Čechách za doby vpádu švédského r. 1641, o tom nejlépe svědčí listina arcibiskupa pražského (pův. v archivu Harrachově, fasc. 3. fol 339 ve Vídni), v níž píše:

V té době a i později až do r. 1650 zůstávalo v kraji hradeckém ze 100 farních a 78 filiálních kostelů pouze 67 osazených. Mezi osazené fary v té době patřil jistě i Bílý Újezd. Ovšem nevíme, kdo byl v té době zdejším farářem. Dovídáme se toliko, že v době soupisu poddaných r. 1651 na faře bíloújezdecké farář nebyl, protože „byl v tu dobu odvolán arciděkanem hradeckým“.

Ze zpráv jesuitů se dovídáme, že po skončení války třicetileté r. 1648 nebyl ani třetí díl Čech skutečně katolický a z lidu poddaného ledva každý pátý člověk.

Z toho je patrno, že po oné první reformaci, která byla provedena náhle a násilně, přemnozí z obrácených vyznávali náboženství katolické z bázně, ale v srdci zůstávali nekatolíky. Proto s radostí bylo vítáno konečné uzavření míru, v němž, jak dvůr panovnický důvěřoval, bude možno obnoviti reformaci a prováděti ji co nejpřísněji. Tajní nekatolíci se naproti tomu těšili, že při uzavření míru bude pamatováno na nekatolíky v Čechách, což se ale nestalo. Nejtíže toto opomenutí nesli Čeští bratří, na něž nebylo vůbec vzpomenuto.

Hmotná bída českého lidu byla doprovázena i bídou duševní. Nastal veliký úpadek vzdělání na vsích, protože knihy byly lidu brány a páleny, čímž ničena byla vzdělanost prostého lidu poddaného. Nekatolické rodiny byly trvale vedeny v patrnosti (ještě v polovině 18. stol.), jejich členové byli opětovně trestáni a jestliže se vyznačovali zvláštní pevností ve víře, byli násilím zavlečeni do Uher a Sedmihradska – ještě za vlády Marie Terezie. (Uklidnění lidu po stránce náboženské a konec pronásledování tajných nekatolíků nastal teprve po vydání tolerančního patentu r. 1781.) Než vraťme se ke konci války třicetileté.

Po míru vestfálském r. 1648, když Čechy opustila nepřátelská vojska, pražský arcibiskup hrabě Harrach, zvláště však jeho generální vikář a officiál při konsistoři Caramuel přičiňovali se všemožně, aby opět byla obnovena reformace v náboženství podle předešlých královských patentů a především schůzky evangelických příslušníků měly býti všude zastaveny. Ale Caramuel zařídil věc tak, že král. místodržící na základě jmenovaného královského poručení vydali zvláštní patent (pravděpodobně Caramuelem sepsaný) z 1. února 1650, jímž se nařizovalo, aby k nekatolickým obyvatelům a poddaným se ihned co nejpřísněji přikročilo uvězňováním, vypovídáním ze země a vkládáním vojska, i odnímáním statků a trestáním na hrdle, jakož i pokutováním všech, kdo by obyvatele pro víru zběhlé přechovávali.

Sotvaže tento patent byl vyhlášen, všude mezi lidem vznikl veliký nepokoj a přemnozí nekatoličtí poddaní ze země utíkali. Proto si vrchnosti císaři stěžovaly, dokládajíce, kdyby takovým způsobem podle onoho patentu se mělo postupovat, že by přišly o všechny své poddané. Král pak nařídil, aby přísná exekuce proti nekatolíkům, bez královského svolení nařízená, ihned byla zastavena. V onom nařízení bylo také připomenuto, aby nekatoličtí řemeslníci a tovaryši byli v zemi trpěni, pokud by bez jakéhokoliv pohoršení a „obtížnosti katolické víry žili“, avšak aby žádný tovaryš, leč by byl katolík, nebyl do cechu ani za mistra přijímán, aby mu bylo odepřeno oženění se nebo držení nějakého statku, tím méně aby byl připuštěn k právu městskému. Každý mistr měl v roce poříditi hodnověrný seznam svých tovaryšů a jejich náboženství, rovněž jak dlouho u něho v práci byli a zdali v tom čase některý k náboženství katolickému přistoupil.

Brzy potom bylo poručeno (2. dubna 1650) všem hejtmanům krajským, aby všichni úředníci vrchnostenští ve třech měsících buď k náboženství katolickému přistoupili aneb ze země se vystěhovali.

Královským listem z 9. dubna 1650 bylo nařízeno všem vrchnostem, aby v šesti nedělích fary své katolickými duchovními osadily. Listem z 21. června téhož roku poručeno, aby lidi své poddané k náboženství katolickému vyučováním a jinými slušnými prostředky přidržovaly.

Rovněž bylo rozhodnuto (na sněmu stavů od 24. října do 7. prosince 1650), aby žádný z obyvatelů na svých statcích žádných židů „kteří se do domů křesťanských ne bez všelikého nebezpečenství a pohoršení vždy více a více vkluzovali a tam přijímáni a trpěni byli (mimo ty, kteří jsou kde před prvním dnem měsíce ledna 1618 se nacházeli aneb od toho času od krále v zemi se zdržovati sobě obzvláště dovoleno měli), na žádném jiném místě netrpěl, tím méně jim jaké zprávy, držení a pronájmy cel, mýt aneb gruntů svěřoval, nýbrž je nejdéle ve 4 měsících od vyhlášení tohoto sněmu pod velikou pokutou skutečně odbyl a budoucně žádného žida bez král. povolení nikdež do země nepřijímal“. Při tom bylo i židům v zemi trpěným zakázáno míti ke svým službám křesťanskou čeládku pod pokutou 30 kop míšeň. Kdo by ji nemohl zaplatiti, měl být ze země vypovězen a před vyhoštěním měl mu být vypálen „ceych“ (znamení).

Byla sestavena komise, složená ze zástupců duchovenstva, stavu panského, rytířského i městského, jejíž členové pomocí osob v každém kraji vyhledávali a ohodnocovali fary a kostely, aby každý kollator se staral o obsazení fary. Kde by žádných duchovních správců nebylo, tam měli býti dosazeni „dobří, hodní, způsobní a příkladní misionáři“ Protože však tato komise se neuskutečnila, byl tento úkol svěřen krajským hejtmanům a vrchnostem.

Caramuel však přece prosadil vydání přísného provádění reformace a toto nařízení bylo vydáno dne 14. března 1651. Nová tato reformace se měla provésti nejprve v kraji Hradeckém, kde bylo obyvatelstvo z větší části nekatolické. Obyvatelé odtud rádi zběhli do sousedního Slezska, kde byli volni a kde byli také rádi přijímáni. Tam jim byla vykazována i hospodářství a při stěhování za hranice byli i lidem ozbrojeným chráněni.^[123]

Celá tato doba od r. 1623 do 1667 spadá do doby arcibiskupa pražského, Arnošta hraběte Harracha, který se stal arcibiskupem r. 1623 ve dvacátém pátém roce svého věku a již r. 1628 byl jmenován kardinálem.^[124]

Protože Bílý Újezd náležel ke kraji hradeckému, patřil s ním až do r. 1664 do diecéze pražské. Všimneme si proto blíže celé doby panování arcibiskupa Harracha, protože jeho nařízení a výnosy platily i pro náš kraj.

Když byl zvolen hrabě Arnošt Harrach arcibiskupem pražským, stál před velmi těžkým úkolem: postrádal stáda, neměl kněze, neměl semináře, byl chud na kostely i na statky pozemské. Vždyť téměř celá země česká byla oddána učení podobojí (evangelickému), oslabena odbojem i vnitřními spory. Kněží dříve katoličtí, byvše nakaženi duchem vzpoury a příkladem z Německa, buď odpadli od víry a přešli k nekatolíkům, nebo byli násilně vypuzeni ze svých sídel. A jestliže se přece tu a onde udrželi, vyznačovali se nevázanou kázní a špatným životem. Mnoho chrámů bylo protestanty zbořeno, mnoho osazeno protestanty a jejich kazateli. Statky arcibiskupské, které císař Ferdinand II. ze zástavy vyprostil, totiž zboží Vltavsko-Týnské, Rožmitálské, Řečické, Hněvkovické, Rychnovské nenesly téměř žádného užitku, protože byly ve dnech nepokojů a bojů zpustošeny. Mravy lidu pozbyly bývalé jemnosti a hrubě k zlému se klonily, obyvatelé pak vlastní vinou upadli v bídu a nouzi. Mnozí utekli z vlasti pro stálost ve víře otců.

Císař pak r. 1623 vydal dva důležité výnosy pro církev katolickou a sice:

Poručil současně místodržícím (jichž bylo tehdy 12), aby neprodávali statky kdysi církvi patřící a kde se tak stalo, aby jiným zbožím škodu nahradili.

Potom následovalo vypovídání kněží a kazatelů nekatolických podle císař. výnosu z 13. března 1621. Po vyhnání nekatolických kazatelů bylo usneseno, jak o tom zapsal v kopiáři Kašpar Arsenius z Radbuzy, aby staré rozdělení arcidiecése na archidiakonáty a děkanství zůstalo v platnosti se změnami, které se staly během doby nutnými. Mělo jich být jako dříve deset. Z nich jako poslední bylo uvedeno arciděkanství královéhradecké, které se původně rozdělovalo na děkanství 1) hradecké, 2) jičínské, 3) bydžovské, 4) kladské, 5) dobrušské (k němu patřil i Bílý Újezd), 6) kostelecké, 7) broumovské, 8) nově utvořené chrudimské, 9) podobně pardubické, 10) rovněž nové chlumecké, 11) litomyšlské, 12) skutečské. Posledních pět patřívalo ke zrušenému biskupství litomyšlskému. Zrušeno bylo děkanství královédvorské. Toto opatření se stalo r. 1623, dříve než zvláštní komise rozdělily a sloučily prozatímně farní obvody. K rozdělení a úpravě venkovských far se pak skutečně přikročilo r. 1624.

Do r. 1623 navráceny byly bývalé kostely katolické původním držitelům a uvedeni do nich kněží katoličtí. Podle tohoto nařízení měl by býti i v Bílém Újezdě už po r. 1623 při kostele katolický kněz.

R. 1624 bylo vydáno toto nařízení:

Tím ovšem bylo církvi spíše ublíženo než pomoženo a prospěno.

R. 1629 nalézáme v Dobrušce faráře Františka Babiána Pražského, člena řádu sv. Františka, který byl spolu správcem všech farních osad na panství Opočenském, kterých se počítalo 16.

Před rokem 1640 byli v důsledku nedostatku kněží sebráni duchovní pro Čechy ze všech koutů světa. Přirozeným následkem toho byla uvolněná kázeň duchovenstva. Tomu se postavil na odpor arcibiskup Harrach, neboť vychování kněží bylo nedostatečné, ba mnozí duchovní nevěděli ani, jakými vlastnostmi mají býti zdobeni služebníci oltáře. Opati cizozemských klášterů, vybídnuti byvše stolicí papežskou, aby posílali některé členy svých řádů do Čech, nepropouštěli, jak se snadno můžeme domysliti, členů nejlepších, nýbrž spíše ty, kteří nemilovali klášterní kázeň nebo byli celému řádu na obtíž.

Kolátoři neprávem zužovali duchovenstvo a ještě větší protivenství činili mu císařství vojínové, žoldnéřové švédští a sasští, kteří vyháněli katolické kněze z far a osad jim přikázaných, olupovali je o všechen majetek a krutě s nimi nakládali. Katoličtí duchovní byli za třicetileté války neustále v nebezpečí života, dokonce i před vojskem katolického panovníka, protože sbory válečné byvše svolávány se všech stran a z nejrůznějších panství, vynikaly toliko nevázaností a divokostí a nedaly se ničím zdržovati od loupeží, ba i zločinů, než železnou a nepovolnou vůlí vévody Albrechta z Valdštejna. Tak se dovídáme ze zpráv mezi r. 1632–35 (Emanata 1632–1635, str. 226, 229), že nejvíce příkoří od Švédů a Sasů snášelo kněžstvo ve Slezsku a v těch českých krajích, které byly často jevištěm krvavých bojů.

R. 1634 vniklo do Slezska vojsko císařské, zničilo všecko zboží na které přišlo, zneuctilo kostely, roucha, nádobí a nářadí kostelní, co se dalo odnésti rozkradlo tak, že kněžím nebylo možno ani konati mše svaté. Tak zpustlý a vydrancovaný byl i kostel v Bílém Újezdě. Proto Jiří Vostrovský založil při kostele újezdeckém fundaci z 4. května 1644, kterou bylo zajištěno 200 zl. na zboží skaleckém, z kteréhožto kapitálu roční úrok 12 zl. byl přikázán věnovací listinou Jiřího Vostrovského na udržování zvonice a pořizování kostelních potřeb.

Za tažení císařského vojska do Slezska r. 1634 byl do území válečného zařazen i náš kraj. Arcibiskup prosil o pomoc císaře a současně se otcovsky přimlouval u kněží tohoto postiženého kraje, aby se vrátili k opuštěnému stádu a zpustošeným kostelům a sliboval, že sám zaopatří náčiní a pošle roucha bohoslužebná pokud bude moci, aby mohli žíti u svých kostelů a svěřených oveček, aby je neopouštěli a svaté svátosti a služby boží aby vykonávali.

Jesuité vyvinovali rozsáhlou činnost, zvláště v letech 1632–1642. Schmidl vypočítává ve IV. díle svých dějin Tovaryšstva Ježíšova české provincie, kde jesuité působili; mezi nimiž čteme: Častolovicko, Dešná, Náchodsko, Královéhradecko, Rychnovsko atd.

Ale jesuité si vedli až příliš horlivě a dopouštěli se i přehmatů ve správě duchovní. Tak se stalo, že kardinál Harrach se tázal sám listem dne 18. března 1642 Martina Karasa, arciděkana hradeckého, kterak se věci mají ohledně jesuitů, kteří bez dovolení přisluhují svátostmi a vykonávají povinnosti farní, „zdali nerozvážným přechvatem jejich neporušuje se vážnost arcibiskupova“.

Nově ustanovený arciděkan královéhradecký Martin Šípek podává 8. listopadu 1653 zprávu konsistoři, že náchodští jesuité osobují si práva a výsady farní, nechtějíce poslechnouti arciděkana a spíše si ho vůbec nevšímají.

Arcibiskup ve snaze po zlepšení mravního stavu duchovenstva rozdělil biskupství na okresní vikariáty a v jejich čelo postavil okresní vikáře, kteréžto zřízení trvá dodnes. Vikáři zastupovali biskupa ve svém vikariátu, shromažďovali kněžstvo svého okresu k společným poradám a předkládali kněžstvu rozličné otázky, především z mravouky a z nauky o svědomí, podávali arcibiskupovi zprávy o těchto schůzkách, prováděli visitace duchovní, bděli nad mravní zachovalostí kněžstva, kárali, bylo-li třeba, sbírali daň stoličnou a na seminář, rozdělovali sv. oleje, které se rozesílají v svatém týdnu, uváděli do úřadu jednotlivé duchovní svého okresu, pohřbívali jeho zemřelé kněze, dbali o to, aby se vyplňovala poslední vůle zesnulých kněží, měli dozor, aby duchovní nemrhali kostelním zbožím a prostřednictvím generálního vikáře oznamovali biskupství vše, co se dělo v okresu.

Po rozdělení diecése na vikariáty vydal arcibiskup Harrach r. 1631 poučení pro vikáře o 21 bodech, z nichž většina platí stále:

Vikáři pak se měli dotázati jednotlivých farářů dotazníkem, který vydal arcibiskup a který měl 27 otázek. K nim přibyly další ustanovení pro vikáře, takže dotazník měl konečně 39 otázek.

První vikáře ustanovené r. 1631 máme ze zprávy parochialia D. V kraji hradeckém byl vikář Rudolf Šlejnic, farář ve Veselí, „který pilnou zprávu dal o farářích v duchovní správě, ačkoliv podle naučení tištěného mnoho vynechal“.

Další vývoj vikariátů byl přerušen vpádem Sasíků r. 1631 a Švédů a teprve r. 1642 dostává se nám nový přehled nejen o vikariátech, ale i o farách. V kraji hradeckém bylo 25 far a jen jeden vikář, arciděkan Martin Karas z Rozenfeldu.

Roku 1633 vydal kníže arcibiskup pražský Arnošt z Harrachu „Soudní řád neb artykulové pro lid poddaný“ na statcích arcibiskupa pražského.^[125] Obsahuje v 60 článcích policejní a trestní řád. V něm se pěkně zračí tehdejší poměry, kde se poddaným předepisuje, co „pod pokutou a trestem“ činiti a čeho se varovati mají. Zvláště pozoruhodný je článek 10. o vzdělání mládeže na rozdíl od „instrukcí“ a „řádů“ světských vrchností, které se o vzdělání mládeže nezmiňují. Z tohoto „Soudního řádu“ všimneme si některých článků:

Vikariáty v malých okresích se shodovaly s okresy politickými. Velké okresy však byly rozděleny na několik vikariátů. Tak také kraj hradecký byl rozdělen na vikariát Bydžovský a Hradecký. Postupem času však doznaly obvody vikariátní nemalé změny a nesouhlasily s hranicemi okresů. Podle zprávy arciděkana Pavla Žáka v r. 1658 měl vikariát královéhradecký 49 far a 11 osad nemělo na ten čas vlastního duchovního správce. Podle této zprávy měl v té době také Bílý Újezd svého faráře, jeho jméno však neznáme a můžeme se proto domnívati, že jím byl později uváděný Ferdinand Nikolaus Benediktus Wostarek.

Arcibiskup Harrach dal také rozkaz, aby na všech farách pořízeny byly farní matriky. Podle tohoto rozkazu tehdejší farář bíloújezdecký Ferdinand Nikolaus Benedictus Wostarek zavedl dne 29. června 1663 křestní, sňatkovou a úmrtní matriku. Matrika tato je na naší faře zachována dodnes. Matriky byly vždy pokládány za knihy veřejné, jimž měla býti přikládána plná víra. Bylo zakázáno, aby faráři nebo vikáři prováděli v nich sebe menší opravy a změny. Farářům pak bylo přikázáno, aby psali matriky bedlivě.

Hradecký kraj byl tak rozlehlý, že r. 1664 byl proměněn v samostatné biskupství. Prvním biskupem královéhradeckým byl Matouš Zoubek z Bilenberka.^[127]

Postupně byly obnoveny také církevní desátky, zvláště za Leopolda I. a poddaní byli opět přinuceni je plniti.

Vrátíme se opět poněkud zpět a na rychnovsko. Zde zvláště, protože kraj je z velké části hornatý a v pohraniční části lesnatý, se skrývali a shromažďovali nekatolíci. Proto hrabě Frant. Karel Liebštejnský z Kolovrat vydržoval po tři roky dva jesuity, kteří v letech 1651–54 obrátili sice ke katolictví 284 nekatolíky, ale nezabránili 185 jiným, kteří raději uprchli do ciziny se vším majetkem, hlavně do knížectví Lehnického, Břežského a Vratislavského, než by se zpronevěřili své víře. Tehdy v Rychnově a v Kostelci působil vedle P. Koronia a Kravařského i P. Bohuslav Balbín, později obránce jazyka a národa českého.^[128]

Císař povoloval časem některým pánům českým, kteří se r. 1628 ze země vystěhovali, aby se alespoň na nějaký čas vrátili do Čech, aby si tu zařídili své věci spojené s prodejem statků a pod. Kdo by se však byl vrátil bez povolení, měl být trestán. Ale všechna ta nařízení neměla skoro žádného účinku, protože se za doby vpádů švédských do Čech v letech 1639–48 nemohla prováděti. Tak se neustále zdržovalo v zemi, zvláště při pomezí saském a slezském mnoho vystěhovalců a nekatolických osob stavu vyššího. Podle zprávy král. místodržících z 26. července 1644, poslané císaři, bylo v kraji Královéhradeckém v ten čas ještě 57 nekatolických šlechticů, kteří tam i za let následujících – přes všechno jich ze země vypovídání – na svých statcích neb u příbuzných zůstávali. Mezi nimi byla na př. vdova Mladotová ze Solopisk, rozená Plotová z Konařin, také paní Kateřina Talacková z Ještětic, roz. z Vlkanova, na Úžeňovicích, dále vdova po Fridrichu (Bedřichu) z Vlkanova, roz. Talacková z Ještětic, na Kvasinách, a jiní.

V letech 1651–54 se dělala také sčítání nekatolických duší. Ovšem jakým způsobem se dělalo takové sčítání vidíme ze zpráv komisařů, kteří je prováděli. Počátek reformace učiněn na panství Opočenském. O něm psal opočenský komisař: „Zde počátek v reformaci učiněn. Hraběte Colloreda hofmistr C. Geer vřele nás podporoval. Panství jsme 50 dragouny a 60 mušketýry pluku hraběte z Valdštejna obklíčili, aby žádný z poddaných nemohl utéci, načež hejtman téhož panství Cyril Geer 60 mušketýry lid dohromady sehnal do Opočna, a Bohu dík! reformaci jsme jakž takž pokojně vykonali, ano celý kraj k milostivému zalíbení J.M.C. k katolickému náboženství přiměli.“

Při reformaci byli zvláště činnými misionáři z koleje jesuitské v Hradci Králové, zejména P. Adam Kravařský (pracoval v Rychnově), Jan Christophorus, Karel Schweger, Jan Slavikovský, Arnold Engel, Augustin Rappolt, Mikuláš Luch a Bartoloměj Bukovský.

Tak byl brzy celý hradecký kraj převeden na víru katolickou, kde na počátku této reformace bylo podle zpráv komisařů ještě 52.529 nekatolických poddaných. Nejvíce jich čítalo panství Opočno – 5558, Nové Město nad Met. – 1602, Černíkovice – 1283 (v tom byl započten celý Bílý Újezd až na několik málo jedinců), Solnice – 1157, Rychnov – 469 atd. Z nich při reformaci 1651 – veskrz mocí vojenskou – k víře katolické přivedeno bylo 46.492 osob. Ostatních 5477 poddaných uteklo za hranice již před příchodem komisařů ze strachu před vojenským násilím. Z panství Rychnovského uprchlo podle výkazů 185 poddaných, ze Solnického 118, přes 200 z Černíkovického atd. A zde je vysvětlení toho, proč v době soupisu poddaných r. 1651 je v Újezdě mnohem více obyvatel než o tři roky později při sepsání berní rule. Soupis poddaných uvádí v r. 1651 v Újezdě 18 jmen hospodářů a v Roudném 4. Po třech letech (1654) z nich zůstalo v Újezdě jen 7 a v Roudném 2. Ostatní jsou již hospodáři noví, katolíci (nebo tajní nekatolíci, kteří se na oko k víře katolické přihlásili). Bylo by však ještě více poddaných uprchlo, kdyby byla reformační komise některá panství, jako Opočno, vojskem neobklíčila a lid neschytala a kdyby zběhlí poddaní nebyli chytáni na pomezí a vrchnostem zase zpět dodáváni.

Všimněme si nyní ještě stavu far v našem kraji kolem r. 1652. V kraji Královéhradeckém bylo r. 1652 na 105 panstvích a statcích, dále v 5 král. městech jen 109 far s 78 filiálními kostely, z nichž toliko 42 fary byly osazeny řádnými duchovními, z většího dílu řeholníky. Ostatních 67 far zůstávalo neosazených a při nich přisluhovali dílem faráři z jiných far, dílem misionáři řádu jesuitského nebo františkánského. Ze všech 109 far náleželo král. komoře 10 far s 13 filiálními kostely, při nichž byli toliko 2 faráři (z nich děkan poděbradský měl ve správě 8 kostelů farních a 11 filiálních), osobám stavu duchovního náleželo 13 far s 4 filiálními kostely, z nichž 8 mělo faráře. Osobám stavu panského, rytířského a král. městům patřilo 86 far s 61 filiálními kostely, při nichž bylo 32 farářů, z nichž většinou faráři spravovali 3 fary.^[129]

Fary byly v bídném stavu ještě 1653 i za let následujících. Aby osadníci náležející k farám pustým nezůstávali beze všeho vyučování, nařídili král. místodržící 4. února 1654 všem hejtmanům krajským, aby tam, kde nejsou duchovní správci, aspoň v čase postním byli povoláni misionáři.

Proto císař Leopold I. obnovil podle usnesení sněmovního r. 1657 k vyšetření pomoci zašlým kostelům a farám komisi stavovskou, která potrvala až do r. 1672. Do této komise byl zvolen opat Sobek (Zoubek) z Bilenberka, jehož si císař pro jeho mírnost oblíbil již v r. 1655 a jemu potom svěřil i stolici biskupskou v Hradci Králové, která byla zřízena dne 1. května 1660 jako prvnímu biskupovi. Toto místo sliboval minulý císař Ferdinand III. již dříve jmenovanému Janu Caramuelovi na přímluvu kardinála, arcibiskupa Arnošta Albrechta hraběte Harracha jako odměnu za jeho horlivost v předešlé reformaci. Odstranění Caramuela bylo také příčinou, že nově jmenovaný biskup Matouš Sobek (Zoubek z Bilenberka) teprve po čtyřech letech 10. listopadu 1664 od papeže v úřadě svém byl potvrzen a 15. března 1665 na biskupa posvěcen od kardinála Harracha, který mu dne 4. května t.r. kraj Hradecký od svého arcibiskupství postoupil. Matouš Zoubek byl povýšen císařem počátkem měsíce června 1668 na pražskou stolici arcibiskupskou, uprázdněnou 1667 úmrtím kardinála Harracha.

Zřízením biskupství v Hradci Králové zlepšil se stav far v tomto kraji. Císař Leopold pak po celý čas svého panování se snažil, aby fary a kolátury byly uvedeny do pořádku.

Po jeho smrti za nástupce Josefa I. a zvláště pak za dalšího císaře Karla VI. nastává nové přísné, ba ukrutné nakládání s nekatolíky, kteří se ještě tu a tam vyskytovali. Na přechovávání kacířských učitelů a kazatelů byl trest smrti mečem a týmž trestem měl být pokutován každý, kdo by kacířské knihy do země podloudně přinášel a je rozšiřoval. Když však misionáři osoby nekatolictvím podezřelé sami uvězňovali a ukrutným způsobem trýznili, rozkázal císař Karel VI., že napříště smějí o takových lidech podati zprávu soudu nad apellacemi, jemuž jedině náleží právo kacíře jímati a odsuzovati.^[130] Tomu se postavil na odpor tehdejší arcibiskup pražský Ferdinand hrabě z Künburgu. Spor skončil císařským reskriptem z 29. srpna 1721, jímž co dovyšetřování proti kacířům bylo ustanoveno toto: Osoby z kacířství obviněné měly býti uvězněny od soudu světského, jenž výsledek vyšetřování měl oznámiti arcibiskupovi. Ten sám měl právo rozhodnouti, zdali obviněný kacířstvím se provinil, a k tomu účelu měla konsistoř sama bez přítomnosti soudce světského vyslýchati obviněného. Protokol o výslechu tom sepsaný jakož i rozsudek duchovní musila konsistoř předložiti soudu apellačnímu. Kdyby však vyšetřováním u konsistoře vyšlo na jevo, že obviněný v nové bludy upadl, v případě tom měl soud světský celé vyšetřování věci provésti a trest provinilému uložiti. Aby pak kacířství úplně bylo vykořeněno, byly patentem z 29. ledna 1726 od král. místodržících ustanoveny proti nekatolíkům strašné tresty, totiž:

Podle těchto nařízení se přísně nakročilo na všechny nekatolíky v Čechách a nad to se s nimi i krutě zacházelo. O tom svědčí některé zprávy, týkající se pronásledování a trýznění evangelických poddaných v kraji Chrudimském a Královéhradeckém, jichž úplná pravdivost a pravost byla potvrzena výpovědí úředních osob, učiněnou při vyšetřování za touž příčinou v měsíci dubnu 1735, o němž podal zprávu obšírnou hejtman kraje Hradeckého, Kryštof Norbert Voračický svob. pán z Paběnic na Barchově Velikém dne 6. května 1735 nejvyššímu purkrabímu.

Tak bylo spáleno poddaným mnoho knih evangelických, které byly poddaným násilně odňaty (na př. ve Smiřicích, v Černilově a Náchodě). A tak se stávalo, že i v době kolem r. 1717 poddaní (nekatolíci nebo tajní nekatolíci) opouštěli statky své a utíkali za hranice. Proto opět bylo vydáno poručení, aby od vrchností bylo nařízeno, aby v každé vsi při ohlašování robot tajně se přihlíželo k tomu, zda všichni osadníci za večerů se zdržují doma. Kdyby však přes všecku pozornost přece některý soused utekl, ihned lidem na všecky strany vyslaným měl být pronásledován až na pomezí země.

Sem by zasahovala zmínka z románu Al. Jiráska „Temno“ o osudu rodiny myslivce Machovce. „Temno“ však není historickým dokumentem, nýbrž románem a jak sám autor prohlásil, je v něm mnohé vymyšleno nebo odjinud přejato. Tak je to i s myslivcem Machovcem. Machovec nebyl ani myslivec a ani nebyl na Skalce. Jmenoval se Matěj Machovec a byl ze vsi Šestajovic, východně od Jaroměře. Tam měl chalupu. Ke konci r. 1732 zběhl do Slezska. Byl tehdy 35 let stár. S ním uprchla jeho žena Mariána 37 roků stará, Dorota dcera 13letá, Kateřina dcera 1 rok a dále Dorota, Machovcova matka 58letá, Anna (příjmení a stáří nečitelné), Anna Čudova 52letá z podruží u vdovy Kryštofky. Zprávu tuto podával opočenskému regentovi tamní rychtář Jan Dušek, který současně oznamoval, že k jejich stíhání byli vysláni Jan Šesták a Matěj Stuchlík směrem k Černilovu, Výravě a Rozběřicím, Jan Uhlíř a Jiřík Rozum na Ples, k Vlkovu a Smiřicím a až k Velichovkám, Václav Schejbal a Jan Mezleský k Rychnůvku, Jaroměři a k Hořicím a Václav Duška s Jiříkem Javůrkem k Jesenici, Lhotě, Šonovu a až na Náchod. Stíhání nemělo úspěch, protože směrem ke hranicím, k východu, nebyla vyslána žádná stíhající dvojice. Machovec, utíkající s třemi ženami nad 50 let nebyl jistě příliš rychlý. Ba zdá se, že jel s vozem a značným hmotným majetkem. Po jeho útěku sepsalo šestajovské právo rychtářské vše, co po něm zůstalo a zač bylo „prošacováno“. Byla tu chalupa za 100 zl. rejn. (za tu ji Matěj r. 1722 převzal po svém otci Jakubovi), 1 kráva moratá za 8 zl., 1 měděnec v kamních železný 7 zl., 1 stůl v světnici 10 kr., 1 police v světnici 10 kr., v síni jarmara 1 – 20 kr., 1 vidle 3 kr., 1 pánev kamenná 10 kr., 2 truhly zámky starý 42 kr., 1 postel a 2 kolíbky 24 kr., 1 řezačka s kosířem 1 zl., 1 sud a 1 košatina pro obilí 40 kr., 2 truhly po matce též 40 kr., 1 mastnice (máselnice) 7 kr., 1 vanna a štandlíček 7 kr., 1 sáh dřeva 54 kr., 1 pilka ruční 3 kr. V chalupě byly nalezeny i „lutriánské“ knihy blíž neurčené. (Archiv Opočenského zámku, sign. 1/7/44, 1/7/48.)

Zamyslíme-li se nad tímto zbytkem, shledáme, že odvezl s sebou Machovec nejen potřeby kuchyňské, nádobí, židle, lavice, zásoby obilí i píce, nářadí rolní jako hák, brány, motyky, hrábě atd., prádlo, peřiny, šatstvo a pod. Tak vypadaly poměry v důsledcích posledních nařízení.

Zabočivše tímto v dějinách až do r. 1733 vrátíme se opět do r. 1650 a všimneme si blíže Bílého Újezda a Roudného od té doby.

Na císařský rozkaz zpracován byl v první polovici r. 1651 Soupis poddaných. Zpracován je podle jednotlivých panství a musil jej poříditi podle instrukcí pod vlastní odpovědností pán panství. Soupis obsahoval nejprve jméno, zaměstnání, věk poddaného nebo člena jeho rodiny, a měl v poznámce tři rubriky, v nichž se dělaly čárky. První rubrika byla pro katolíky, druhá pro nekatolíky při nichž byla naděje na přestup ke katolictví a třetí rubrika pro nekatolíky, u nichž nebylo naděje na přestup. Soupis poddaných uvedli jsme dříve v oddílu „Obyvatelstvo“. Podle soupisu, v němž byla vedena Hroška, Bílý Újezd a Roudné dohromady, bylo v těchto třech obcích dohromady 224 obyvatelů. Z nich toliko 11 bylo katolíků, 106 nekatolíků s nadějí na přestup a 107 nekatolíků bez naděje na přestup. Z toho nejlépe vidíme, že sotva 5 % všeho obyvatelstva bylo katolického náboženství. Ostatek byli nekatolíci. Nikde však není poznámky, zda to byli protestanté nebo Čeští bratří.

Nyní však si všimneme počtu obyvatelů, kteří tu zůstali. V soupisu poddaných je uvedeno celkem 19 rodin z Újezda a 4 z Roudného. Z těch jen 2 hospodáři z Újezda jsou katolíky (Václav Dráb a Jan Jiruška), 7 hospodářů v Újezdě je nekatolíků s nadějí na přestup (Mikuláš Vrabec, Alžběta Holubová, Jakub Holub, Václav Martinků, Pavel Němců, Anna Vohražilka, Jan Pankl) a 2 v Roudném (Tobiáš Tobšů a Jíra Matoušů), ale hospodářů nekatolíků, u nichž nebylo naděje na přestup ke katolictví bylo v Újezdě 10 a v Roudném 2.

O tři roky později v berní rule z r. 1654 se objevují v Újezdě jména dvou katolíků (Dráb a Jiruška), z nekatolíků s nadějí na přestup jen tři ze sedmi (Mikuláš Vrabec, Václav Martinků, Pavel Němců) a z nekatolíků bez naděje na přestup dva (Lukáš Hotýš a Jan Šiftář – ten jako Šafář). V Roudném pak jeden nekatolík s nadějí (Jíra Matoušů, ale zde už Jan Matoušů) a z nekatolíků bez naděje rovněž jeden (Jan Špaček). Celkem tedy za tři roky z 19 újezdeckých hospodářů zůstalo na chalupách 7 rodin a ze 4 roudenských jen dvě rodiny. Ostatní zmizeli z Újezda i z Roudného a na jejich grunty byli dosazeni hospodáři noví, katolíci.

Nahlédněme současně do soupisu obyvatelů, uvedeného v první farské matrice z r. 1663 (tedy po devíti letech od berní ruly z r. 1654), jak zapsal obyvatele farář újezdecký Ferd. Vostarek. Současně přibeřme i Přiznávací tabelu poddaných z Tereziánského katastru z r. 1714. V první farské matrice z r. 1663 se objevuje opět Václav Dráb, který však již v tereziánském katastru 1714 chybí – i jeho rod. Místo Mikuláše Vrabce je (snad jeho syn) Jiřík Vrabec. V tereziánském katastru zmizel Jan Jiruška, ale místo něho je tam uváděn Václav Buryška. Je to snad syn či potomek a první neb druhé jméno může být zkomolenina podle toho, jak písař jméno slyšel vyslovovati. Jan Šafář má následovníka Václava, uvedeného v tereziánském katastru jako Václav Šafářů. V Roudném nezůstal nikdo.

V odstupu mezi berní rulou a první matrikou, to je po devíti letech, zůstávají v Újezdě jen 4 hospodáři původní a v Roudném nikdo. Z těchto čtyř rodin dostaly se do tereziánského katastru – po 51 roce pouze dvě rodiny.

Proč zmizela ostatní jména z 21 rodů v Újezdě a Roudném? Byla to jen jména nekatolíků. Ti odešli nebo utekli se svými rodinami před nucením k přestupu. Zůstali pevni ve víře a raději volili ztrátu majetku, než by se zřekli víry, v níž byli vychováni.

První reformace byla ukončena r. 1654 (v roce sepsání berní ruly). Po ní následovaly jesuitské misie.

Ve zprávách reformačních komisařů zaznamenán je mimo počet nekatolíků na víru katolickou obrácených také počet uprchlých nekatolíků, dále jména majitelů statků a jména měst, kde se sčítání všech obyvatelů, k místům těm příslušejících, odbývalo. Kromě toho ve zprávách jsou uváděna jména farářů a misionářů, místo, kde se fara neb kostel nacházel, mnoholi důchodů fara či kostel měl a v poslední rubrice jména nejzarytějších nekatolíků a jiné stížnosti. Čísla ta jsou smutným dokladem minulosti a utrpení našeho národa. Vzpomeneme-li, že po bitvě bělohorské a po vydání patentu Ferdinandova r. 1627 tisíce statečných, poctivých a i zámožných Čechů opustilo vlast, že po třicet let války, jež následovala, bylo naše království vydáno v plen a kořist nepřátelům – ale i „přátelům“, nemůžeme než si přiznati, že tato doba reformace a za ní nový útěk českého obyvatelstva ze země hodně již vylidněné není menší ztrát předešlých.

Podle reformačních výkazů bylo na Opočně obráceno 5558 osob, nekatolíků nezůstalo, ani nikdo neuprchl (asi dík systému, jakým byla reformace provedena – jak je vypsáno dříve). Na Novém Městě obráceno 1514 osob, zůstalo však 28 nekatolíků a uprchlo 160 osob. V Solnici obráceno 225 osob a 16 uprchlo, v Rychnově obráceno 284 osob, ale 185 jich uprchlo (nejvíce v našem kraji – zde zahrnut je i Újezd s Roudným). V Ještěticích obráceno 57 osob, na Skalce 164 a v Kvasinách 51 – bez uprchlíků.

U nás v Bílém Újezdě začíná po bitvě bělohorské, vlastně po císařském patentu z r. 1627 opět řada kněží katolických. Protože pro celé období dvou set let – od plebána Svatoslava (viz kapitolu o kostele) někdy po r. 1418 – až do této doby (po r. 1627) nemáme zatím písemných záznamů, nevíme ani, zda kostel újezdecký byl v rukou podobojí (husitů) či později evangelíků nebo dokonce Českých bratří, nebo zda byl vůbec opuštěn. Zápisy ty se nezachovaly v žádném kraji. Byla-li fara újezdecká po husitství v majetku Českých bratří, jak se s největší pravděpodobností zdá a později evangelíků, mohly býti zachovány písemné doklady, zvláště o Jednotě, kdyby snad nebylo doby, jež následovala.

V době reformační pálením všech nekatolických spisů byl náš národ ochuzen o vzácné spisy a zápisy. V polovině 18. století sestavil jesuita Antonín Koniáš (†1760) „Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající“, čili seznam knih nábožensky závadných.^[132] Stačilo nyní, protože tento „Klíč“ byl na všech farách, nahlédnouti do knížky a byla-li nalezená kniha v „Klíči“ uvedena, byla odsouzena k spálení a majitel jako tajný nekatolík k potrestání. Za těchto poměrů se mohlo státi, že některý z kněží katolických při zdejší faře nebo člen reformační komise ve snaze očistiti vše od nekatolických písemností, spálil také všechny zápisy farské z let, kde kostel byl v držení nekatolickém. Protože však nenacházíme po r. 1620 žádných zpráv o tom, že kostel byl znovu opraven či přestavěn, lze se domnívati, že byli při něm kněží nekatoličtí. Jinak by byl jistě zchátral.

Po dosazení kněze katolického byly připojeny k Bílému Újezdu také kostely v Dobrém, Černíkovicích a Deštném. Proto farář újezdecký až do r. 1706 sloužil mši sv. první neděli v měsíci v Újezdě, druhý týden v Deštném. V Černíkovicích měli tou dobou starý kostelík a majitel panství Kraft z Lamersdorfu postavil na jeho místě nový, který byl vysvěcen 1652. V Dobrém a Deštném byly dřevěné kostelíky, postavené prý od husitů, ale bez všelikých důchodů a byly závislé na dobročinnosti obyvatelů.

Kdo byl prvním katolickým farářem v Bílém Újezdě po r. 1623 jak již bylo praveno, prozatím nevíme. Je však známo, že farář v Bílém Újezdě byl dne 15. března 1651 královéhradeckým arciděkanem odvolán. Tak se stalo, že v době soupisu poddaných v Bílém Újezdě farář nebyl. Teprve zápis z r. 1663 uvádí jako faráře P. Ferdinanda Vostarka.

Ale ještě stále v kraji pracovali na obrácení lidu jesuité a misionáři.

Matriky farské, založené 29. června 1663 farářem P. Ferdinandem Mikulášem Benediktem Vostarkem mají jako první zápis soupis všech dospělých v Bílém Újezdě a v Roudném. Bylo jich v Újezdě 35 a 14 v Roudném. Všichni tito občané byli již katolíky – v té době už tu nekatolíků nebylo. Od soupisu poddaných z r. 1651, kdy bylo uváděno v obou obcích 23 rodin a z nich jen 2 rodiny katolické, tolik se změnilo za 12 let.

V panském katastru tereziánském^[133] čteme o zdejším kostele a faře:

Kolem r. 1700 nebyly poměry církevní nijak skvělé a proto se stávalo, že duchovní nežili přesně podle příkazů své duchovní vrchnosti. Není proto divu, že v r. 1697 vydal arcibiskup pražský Breuner instrukce pro vikáře a faráře, z jejichž předmluvy se dočítáme, že „Každodenní skutečnost ukazuje, jak těžkou škodu způsobují kněží, jimž duchovní správa jest svěřena, jestliže nevedou život bezúhonný, stavu svému přiměřený, anebo jestliže z nedostatku dostatečných vědomostí funkcí svých nevykonávají náležitě. Je tudíž přední povinností arcibiskupovou, aby nad tím bděl, by život kněží, zvláště pak farářů, byl řádný, jakož i aby jednotlivci dovedli úřad svůj vzhledem ke kultu Božímu, k lásce k bližnímu a k přisluhování sv. svátostmi vykonávali správně a zbožně.“

Instrukce pro vikáře mají 22 bodů v nichž v bodě 6 jsou vikáři povinni přesně věděti, kolik mají farářů sobě podřízených; ve zvláštní knize mají míti zaznamenána jejich jména, příjmení, stáří a rodiště, jakož i na jaký titul byli ordinováni, z které jsou diecéze, od koho byli presentováni, kdy byli potvrzeni a v držení fary uvedeni. Jsou-li z jiné diecéze, zda mají dimissorialie^[135] a formáty od svého Ordinaria, nebo jestliže je při úřadu arcibiskupském uložili, zda mají autentické jejich opisy.

Z toho je patrno, že ještě kolem r. 1697 nebyly vedeny přesné a podrobné záznamy o farářích a farách.

Potom následuje obšírný návod, kterak má býti konána vikářská visitace na farách („Forma visitationis“). Instrukce pro faráře („Instructio pro parochis“) mají pak 70 článků. V nich je farář nabádán, aby se statečnou myslí snášel opovrhování a zlořečení. Jestliže by však opovržení bylo na škodu Boží cti, jeho vlastní nebo oveček jeho spáse, tu nechť se vší mírností užívá náležitých k tomu prostředků, aby tomu bylo zabráněno.

Úřední řečí konsistoře byla latina. Se stranami laickými a úřady světskými dopisováno v jazyku, v němž učiněno podání, tedy latinsky, česky nebo německy. V korespondenci se šlechtou převládá němčina. Česky bylo dopisováno jen některým šlechticům, mezi nimiž nalézáme jméno rytíře Václava Mladoty ze Solopisk, pí Talackové z Ještětic a j.

V té době mnozí faráři zřídka kdy sloužívali ve svých kostelích ve všední den mši svatou a proto bylo r. 1696 nařízeno, aby alespoň dvakrát nebo třikrát v týdnu mši sv. sloužili.

Duchovním správcům bylo důtklivě ukládáno katechetické vyučování lidu a mládeže. Při tom bylo pamatováno na to, kdyby nebylo možno konati křesťanská cvičení odpoledne, aby duchovní správcové je konali při kázání času dopoledního. Toto nařízení však naráželo na poměry, neboť byla většina farářů zaneprázdněna správou několika kostelů, v nichž střídavě v neděli a ve svátek musili konati bohoslužby. Někteří musili při tom konat cesty na míli, ano i víc dlouhou. Tam pak na ně čekávalo mnoho nemocných a kajícníků, že se sotva o 2. nebo o 3. hodině odpolední úplně znaveni vraceli domů.

V této době po vypršení velikonoční doby, jež počínala popeleční středou a končila se svátkem Nejsv. Trojice, povinen byl každý farář nebo administrátor do čtrnácti dnů odevzdati svému vikáři soupis, v němž měl uvésti povšechně ty, kdož vykonali velikonoční zpověď, zejména pak ty, kdo tak učiniti zanedbali. Na počátku čtyřicetidenního postu měli faráři sestaviti zevrubné seznamy všech, kdo byli zavázáni přistoupiti k zpovědi, počínaje 12. rokem. Po uplynutí velikonoční doby měli nashromážděné zpovědní lístky^[136] porovnati se zmíněným seznamem. Tak mohli snadno zjistiti, kdo u zpovědi nebyl. Jestliže se některý osadník během doby velikonoční odstěhoval na jiné místo a vykonal-li povinnost velikonoční v místě prvotního svého pobytu, měl zpovědní lístek před odchodem odevzdati tamnímu faráři. Pakliže vykonal povinnost velikonoční teprve v novém bydlišti, měl odevzdati lístek faráři toho místa a o tom dřívějšího faráře svého dle možnosti zpravit.

V diecési královéhradecké bylo r. 1700 napočítáno podle tehdejšího klíče 172.849 osob z celkového počtu 244.033 obyvatelů, schopných přijímati sv. svátosti. Počet osob schopných přijímání v jednotlivých farnostech r. 1700 byl: děkanství Náchod 7.363, děkanství Nové Město n. Met. 3.543, děkanství Kostelec 2.447, děkanství Dobruška 4.625, fara Rychnov 3.379, fara Solnice 1.928, fara Újezd 2.296 atd.

V r. 1733 podle usnesení stavů král. Českého ze dne 13. února byla ustanovena nová komise k upravení věcí náboženských.^[137] Tato komise uvážila především návrh stavu duchovního, týkající se vykořenění kacířstva, tu a tam se ještě nacházejícího. Podala pak o něm své zdání:

Ale pronásledování poddaných nekatolických zrušeno nebylo ani nyní, takže se provádělo způsobem nelidským dále.

Toto neustálé pronásledování a trýznění nekatolíků v Čechách pohnulo některé z vystěhovalců a uprchlíků, že podali o tom obšírnou zprávu a stížnost všem knížatům evangelického a helvetského vyznání, zvláště pak králi pruskému a králi dánskému. Tato stížnost nekatolíků českých byla tajně podána císaři Karlu VI. na říšském sněmu v Řezně a ten ji předal (24. března 1735) nejvyššímu purkrabímu v Praze Janovi Arnoštovi hraběti z Schafgotsch poroučeje, aby vše vyšetřil a zprávu o tom jemu co nejdříve podal. Tak v měsíci dubnu konalo se vyšetřování v kraji Chrudimském a Hradeckém a pravost ukrutného týrání nekatolíků úředně byla potvrzena, jak o tom svědčí obšírná zpráva hejtmana kraje Hradeckého podaná dne 6. května 1735. Ale zpráva nejvyššího purkrabí byla pokroucena a zmírněna. Tou také bylo odpověděno na královský reskript pruský. Poněvadž však od pronásledování nekatolíků nebylo upuštěno, opakovali vyslanci všech evangelických knížat a stavů na říšském sněmu v Řezně dne 22. října 1735 svou přímluvu. Teprve na tuto žádost knížat a stavů evangelických zastaveno bylo koncem r. 1735 poněkud ukrutné pronásledování a trýznění nekatolíků v Čechách.

Třebaže misionáři, kteří přicházeli do krajů s nekatolíky byli veskrze duchovní vzorní a snažili se podle nových předpisů z arcibiskupské kanceláře získati ovečky v bludu vězící především vzorným životem, důstojným chováním, mírným, laskavým a otcovským, ale také důkladným vyučováním, přece se jim nepodařilo získati všechny nekatolíky. Mnozí lidé poddaní, předešlým pronásledováním a ukrutným trýzněním prošlí, nevěřili misionářům a laskavému zacházení. Domnívali se, že je to jen léčka, aby tajní nekatolíci se snáze prozradili. Kromě toho v důsledku prožitých utrpení zanevřeli na duchovenstvo a na náboženství katolické tak, že žádného poučení nechtěli přijmouti, ale neoblomně při své víře setrvávali. Někteří z nich i za let následujících ze země se vystěhovali do Pruska, kde založili české osady, na př. r. 1742 ves Husinec v Pruském Slezsku a r. 1752 osadu Novou Ves u Postupimi.

S takovými vystěhovalci přes všecky tresty udržovaly mnohé zdejší rodiny stálý styk a někteří z uprchlíků velmi často do země tajně docházeli, přinášejíce příbuzným a známým knihy nekatolické a tím je ve víře utvrzovali. Nejčastěji se to stávalo, když král pruský vpadl do Čech r. 1742 a 1744 a jeho vojsko u nás se zdržovalo a potom za války sedmileté 1756–63. Takovým a podobným způsobem dostávalo se přemnohým nekatolíkům u nás pozůstalým knih k vzdělání náboženskému potřebných, takže mnoho rodin si zachovalo čistou víru evangelickou neb reformovanou i učení Českých bratří. Každý však ukrýval knihy své jako drahý poklad. Tak se přes všechna pronásledování udrželo mnoho nekatolického vyznání až do vyhlášení tolerančního patentu, kterým císař Josef II. dne 13. října 1781 všemu pronásledování nekatolíků udělal konec.

Množství nekatolíků ukázalo se nejlépe po vydání patentu, když dřívější tajní evangelíci obou vyznání a Čeští bratří přicházeli na panskou kancelář, aby se přihlásili veřejně k víře otců svých.^[138]

Jak bylo v té době v Bílém Újezdě nedá se zjistiti. Výkazy, jež jsou po ruce uvádějí, že všichni obyvatelé Újezda a Roudného byli katolíky. Zdá se skutečně, že tomu tak bylo a že nikdo z obce se k víře nekatolické nehlásil, protože všechny pozdější soupisy a sčítání lidu vykazují obyvatelstvo pouze náboženství katolického a to v Újezdě i v Roudném.

R. 1780 dne 21. ledna bylo nařízeno podle dvorského patentu, „aby se služby boží nedržely venku pozdě aneb okolo 12 hodiny“ (v noci, což se časem všelikdes stávalo). Téhož roku 15. března novým nařízením bylo přísně zapověděno, aby se ani před ani v čas služeb božích nešenkovalo; a kdožby nařízení to přestoupil, aby pokutou a trestem stižen byl. Ale přes všechny snahy církve se stávalo, že mnozí obyvatelé různých obcí konali v noci rozličná modlení se zaklínáním duchů věříce, že se jim dostane pokladů. Proto 18. srpna 1780 vydán byl patent, v němž se praví: „Poněvadž pošetilost tak dalece mnohých rozum omámila, že oni nočního času rozličná modlení, v příkladu k sv. Kryštofu, k sv. Koruně konajíce, přitom pro obdržení pokladů duchy zaklínají; takové pošetilosti a opovážlivosti přísně mají se potrestávati a zameziti.“

Tehdy se také stávalo, že lidé se nechtěli dotknouti zemřelých násilnou smrtí nebo sebevraždou a tací nebožtíci dlouho nebývali pohřbeni, neboť panoval mezi lidem předsudek, že dotykem takovým poskvrňuje se čest a dobré jméno člověka živého. Proto bylo dne 23. září 1780 vydáno nařízení panským i farním úřadů, aby byl slušným způsobem lidu přednesen omyl tento, „že dotýkání oněh mrtvých, kteří sobě násilně smrt učinili a nebo hanebnou smrtí sešli, cti a dobrého jména neposkvrňuje.“

Na základě tolerančního patentu navraceli se mnozí uprchlíci ze zahraničí do svých obcí. Mnohde však jim byly dělány překážky. Tomu odpomoženo bylo nejvyšším nařízením z 15. listopadu 1781, podle něhož „těm poddaným, jenž skrze náboženství z země odešli, a nyní opět při trpění protestantů se navracují, nemá se žádná překážka činiti, nýbrž takoví přistěhovalci mají se přijmouti.“ A dále: „mohou se nekatolíci k kupování domů, statků, k městskému a mistrovskému právu atd, podle dyspenzací připouštěti a nemají se k žádnému jinému způsobu přísahy, než kterýž se s jejich náboženstvím srovnává, přidržeti.“

Ačkoliv se v našem okolí několik uprchlých rodin vrátilo do svých domovů, není známa žádná rodina v Bílém Újezdě, která by se byla z vyhnanství vrátila do rodné chalupy.

Dne 26. listopadu 1783 zakázáno bylo nejvyšším nařízením zvonění proti mračnům a bouřkám jako bezpodstatné.^[139]

Třebaže bylo v březnu 1780 vydáno nařízení, že se zakazuje šenkovati před službami božími a v době při bohoslužbách, bylo nutno toto vynesení znovu obnoviti a proto 5. června 1785 nejvyšším nařízením opětovně zapověděno bylo šenkovati v čas služeb božích a zvláště aby se neprodávala kořalka.

Téhož roku, dne 5. srpna 1785 vydán byl výnos, jímž byla zapovězena „obyčejná koleda, aneb domů vykuřování o vánocích. Nicméně však, ta určená pomoc, která se od gruntovních vrchností každoročně pod jménem koledy kantorům dávala, tím nařízením nepřestává, nýbrž ještě dávati se má.“

V těch časech proskakovaly sem tam pověsti, že prý má být zrušen kněžský celibát (bezženství). Pověsti ty byly příčinou mnohých nedorozumění mezi lidem. Když se rozšířily i mezi duchovenstvem, bylo nutno, aby k této věci promluvily i úřady. A tak dne 11. ledna 1787 vydán byl patent, podle něhož „mocí nejvyššího rozkazu buď, že se celibát, aneb bezženství duchovenstva v cís. král. zemích za vždy zůstávající a se neměnící vyhlašuje. Pročež ta omylná sem tam roztroušená pověst, že by skutečně zrušeno býti mělo, naskrz se zapovídá.“

Až do r. 1792 měli duchovní na farách povinnost každá tři léta přijíti ke zkoušce (konkursu) o tom, jak se má vésti fara. Takové konkursní zkoušky konali také nově ustanovení faráři (plebáni). V r. 1792 dne 21. ledna vydáno bylo cís. král. nařízení, jehož jedním bodem bylo ustanovení, aby se „venkovským kaplanům a farářům, kteří žádných kněží na pomoc nemají, z ohledu konkursu, ku kterému každá tři leta přijíti musili, polehčení stalo, takový konkurs těm, jenž ze všeho umění první klas obdrželi, vůbec na 6 let platiti má.“

Při kostele újezdeckém býval kromě faráře ještě druhý kněz, kaplan, někdy i více kněží. Později, když byly postupně odpojovány filiální chrámy jako samostatné fary, býval zde jen farář s kaplanem, v posledních dobách zůstal tu jen farář sám.

Farní obec či kolaturu bíloújezdeckou tvoří dnes tyto obce a samoty: Bílý Újezd, Roudné, velká část Ještětic (dělidlem je potok a hlavní silnice; druhá část patří k Solnici), Hroška, Ostrov, Masty, Polom, Lhota Netřeba, Podbřezí se Skalkou, část Chábor se Studánkou, Víska (část to dnešní osady Brocné, která patří se Skuhrovu).

V naší obci byli už kolem r. 1650 samí katolíci, a tak bylo skoro až na naši dobu, kromě jediné rodiny nekatolické v minulém století zde usazené. Po r. 1918 přibylo několik občanů bez vyznání, bývalých katolíků. Tak při sčítání lidu 15. ledna 1921 bylo v Újezdě (s Roudným) napočteno 412 obyvatelů, z nichž bylo 407 katolíků, 1 evangelík, 2 vyznání československého a 2 bez vyznání. Rozdělíme-li tato čísla na jednotlivé obce, bylo v Újezdě 293 katolíků a 1 evangelík, v Roudném bylo 114 katolíků, 2 československého vyznání a 2 bez vyznání. V r. 1934 podle stavu z 14. dubna bylo v Újezdě z 256 obyvatelů jen 2 vyznání československého a 1 bez vyznání, ostatních 253 byli katolíci; v Roudném ze 111 obyvatelů byli 2 československého vyznání a 1 bez vyznání. Ostatních 98 bylo katolíky.

Podle stavu na konci roku 1955 byla v Bílém Újezdě velká většina obyvatel náboženství katolického. Nemnoho je osadníků bez vyznání a vyznání československého. Ti patří k duchovní správě církve československé v Dobrušce. Několik občanů je vyznání českobratrského (evangelického), kteří mají duchovní správu v Opočně. Židů v obci není. Ve starších dobách byla velmi silná židovská obec v Podbřezí (Skalce). Bíloújezdecký farář Junk uvádí ve svém podání z 9. června 1826 na Skalce 112 židů, v podání z 30. září 1829 již 132 židů. Židé na Skalce tvořili vlastní obec. Vrchnost jim přidělila domky, z nichž platili činži. Dostali také od panstva pozemek pro zřízení hřbitova ve stráni „Pasece“ při úžlabině ke břehu Zlatého potoka. V obci si pak postavili synagogu, nejprve dřevěnou, při níž měli svou německou školu. Po r. 1800 přestavěli synagogu na zděnou. Škola židovská zanikla r. 1865 a židovské děti chodily do školy obecné. Poslední pobožnost v synagoze se konala r. 1888 a od r. 1893 jsou skalečtí židé přikázáni k židovské obci dobrušské.

V první polovině 18. stol. žilo na Skalce 7 rodin židovských, r. 1848 už tu bylo 20 rodin o 130 členech. Později se odtud židé usazovali jinde, zvláště v městech, takže r. 1895 žily na Skalce pouze 3 židovské rodiny.

Bývalá židovská synagoga je dnes z části přestavěna na úřadovnu místního národ. výboru. Zachoval se také starý židovský hřbitov v lese na břehu Zlatého potoka, dnes valně sešlý. (Uvádí se také v Jiráskově „Temnu“.) Na újezdecké faře jsou uloženy 4 matriky židovské obce skalecké, začínající r. 1820.

Po r. 1950 na základě vládního nařízení byly farské matriky staženy do okresního města (Dobrušky) na státní matriční úřad a starší knihy byly uloženy v Kuksu. Nyní zavádí se na farách nové matriky, ale pouze těch, kteří byli křtěni v kostele, nebo tam byli oddáni nebo měli církevní pohřeb. Ty budou jednou důležitým doplňkem úředních záznamů na matričním úřadě okresního národního výboru.

V posledních letech jeví se všude u nás citelný nedostatek katolických kněží. Proto je téměř na denním pořádku, že faráři jednoho kostela bývá přidělena i fara sousední nebo blízká, jestliže na ní zemřel tamní farář. To proto, že nadřízené církevní úřady nemají kněze, kterého by poslaly na uprázdněnou faru. Tak je i v Bílém Újezdě. Když se uprázdnila fara v Dobrém r. 1955, byla tamní fara přidělena újezdeckému faráři. Dnešní farář P. Al. Matulík dojížděl nejprve občas na doberskou faru, aby tam prováděl nutné úřední zápisy. Jinak vedl tamní faru za něho pensionovaný bývalý farář, rada P. F. Beneš. Po jeho smrti dojíždí tam P. Matulík každé neděle.^[140]

Z církevních událostí zmíníme se ještě o r. 1946, kdy při oslavách 950letého úmrtí sv. Vojtěcha byla konána pouť s ostatky sv. Vojtěcha po naší vlasti. Na cestě z Dobrušky do Rychnova byly ostatky přivezeny v srpnu 1946 i do Bílého Újezda, kde v kostele nad nimi konána bohoslužba a požehnání.

Z Újezda nebo z jeho kolatury vyšlo také několik kněží. Byli to:

Dnes vládne v obci náboženská tolerance a není náboženských rozbrojů ani přehmatů, dík obezřelému a klidnému vedení místní fary, kterou řídí vzdělaný a časově uvědomělý farář, arciděkan z Nepomuku, P. Alois Matulík.