Kostel má v presbytáři po přístavbě 1896 tři okna. Přímo za hlavním oltářem je do poloviny zazděné okno s patrným lomeným obloukem gotickým. Skleněné tabulky jeho jsou zlatožluté. Ve vedlejších stěnách pak jsou okna široká s kruhovým obloukem románským (pozdější úprava), složená z malých čistých tabulek. Jen kolem ostění oken jsou neširoké barevné tabulky s jemným vzorem na červeném podkladě. Tabulky ty však nejsou všechny, mnoho jich časem vypadalo a na jejich místo bylo zasazeno čisté sklo. Aby tato okna byla chráněna zvenčí, jsou za nimi pevně do zdi vsazena okna z čistého skla.

Osm velkých oken v lodi chrámové je čistých, takže kostel je světlý.

Ve starších dobách míval kostel okna v presbytáři malovaná, ale ta se ztratila. Časopis „Bohemia“ uveřejnil r. 1856 noticku, že v dražbě barona z Dietrichu se prodala dvě kostelní okna ze skleněných kotoučků složená, z nichž mezi mnoha jinými byl též znak Vostrovských ze Skalky s nápisem „Jiřík Vostrovský ze Skalky a na Skalce“ a známý znak Bořků ze Zábědovic s nápisem „Anna ze Zábědovic“. Ta byla manželkou jmenovaného Jiříka Vostrovského, který r. 1580 držel statek Skalku, takže vzniká oprávněná domněnka, že tato vzácná okna pocházela z újezdeckého kostela.

Kostel býval kryt šindelem a měl uprostřed střechy nad kostelní lodí věžičku pro malý zvonek. Podle obrazu, malovaného r. 1853 Frant. Bothem z Broumova (ve farním archivu uloženého) neměl v té době kostel žádné věžičky, protože ji vítr srazil. Teprve po čtyřech letech, r. 1857 byla nad kostelem vyzvednuta věžička nová. Při přestavbě kostela r. 1896 byla tato věžička sejmuta a nová umístěna na nižší části střechy na presbytáří. Z jara r. 1927 zhotovil tesař Al. Netík ze Lhoty se svým synem Rudolfem novou věžičku místo dosavadní zchátralé. Do ní byl zavěšen zvonek „umíráček“, aby sloužil také jako zvonek sanktusový. Na střeše nad kostelní lodí jsou po každé straně dva vysunuté větrací otvory jako vikýře.

Kostel. Znovu odkryté okno gotického oblouku nad novou sakristií vedoucí do presbytáře.

---

Protože šindel byl čím dále horší jakosti, trpěla tato krytina stále víc a častěji musila být opravována. Po roce 1948 byla výroba šindelů zastavena a krytina kostela z velké části trouchnivěla, že při dešti zatékalo na půdu kostelní a do sakristie. Proto se rozhodl farář P. Alois Matulík na velké rekonstrukci střechy.

V pondělí dne 25. července 1955, v den svých padesátých narozenin, počal farář P. Al. Matulík s výměnou šindelové střechy kostela. Velikým nákladem z prostředků vlastních a darů farníků byla střecha s pomocí dobrovolných brigádníků v jediném týdnu nejprve po částech stržena a krov pobit prkny a dehtovanou lepenkou. Potom byly hrany pobity novým plechem a pořízeny nové okapové žlaby a roury. Místo šindele byla však kostelní střecha pokryta černým eternitem.

Kromě toho přikročil farář P. Al. Matulík k další opravě kostela. Nad jižní sakristií dal probourat do poloviny výšky okno presbytáře k jihu. Při tom bylo odkryto kamenné ostění původního okna, jež je gotické jako okno za hlavním oltářem. Proto byla také střecha sakristie, dříve dosedající až na zdivo kostela svou špicí snížena (otupena) a upravena tak, aby oknu nestínila.^[157]

Rytíři Vostrovští a Mladotové bývali pochováváni v kostele v Újezdě. Zmíněné již náhrobní kameny, počtem osmi, kryly hroby pánů.

Po levé straně před hlavním oltářem byl hrob Jana Mladoty ze Solopisk. Náhrobek jeho byl zazděn v severní zdi kostela (zvenčí). Před levým postranním oltářem byly dva hroby sester, Johanky a Kateřiny, dcer pana Jiříka Vostrovského a na Skalce. Náhrobní jejich kameny jsou menší než Mladotův a byly zazděny do jižní vnější zdi. Na severní zdi vedle náhrobku Mladotova je třetí menší náhrobní kámen, patřící třetí dceři Jiříka Vostrovského. Dva kameny velké v jižní zdi byly z velké části ošlapané a pouze znaky pánů se na nich zachovaly. Patří Vostrovským. Dva poslední náhrobní kameny pak jsou jen dlažebními kameny ve věži. Není na nich vidět téměř nic. Panské hroby byly po odstranění krycích desek zazděny.

Ze starých zápisů se také dovídáme, že zdejší faráři bývali pochováváni v kryptě pod oltářem. Vchod do ní snad vedl s vnější strany kostela na straně východní, kde u kostelní zdi přímo za oltářem, mezi náhrobkem faráře Černušáka na jedné straně a na druhé náhrobkem jeho matky ke kamenný kryt hrobu. Dnešní farář chystal se, že jednou i tento hrob bude prozkoumán. Stalo se tak před Novým rokem r. 1959 (při úpravě hřbitova koncem prosince 1958). Kamenný kryt hrobu i s rámem jsou z jednoho kusu pískovce a hrob pod ním je zasypán a zazděn. Současně vnější kamenný kryt byl položen svou dlouhou stranou ke zdi kostelní, mezi oba náhrobky, aby nevyčníval do cesty kolem kostela vedoucí.

Kostel. Hlavní oltář a střed vítězného oblouku s hlavou Kristovou před r. 1955.

---

Nejvzácnější památka je hlavní oltář se sochařskou výzdobou místo obvyklého obrazu a značí proměnění Páně na hoře Tábor. Umělými balvany znázorněn je vrchol hory, na němž stojí v bílém a zlatém rouše Kristus s rozpřaženými pažemi a zlatými paprsky za sebou. „I zaskvěla se tvář jeho jako slunce a roucho jeho učiněno bílé jako sníh ...“ Pod ním v ustrnutí se mu klaní tři apoštolové, Petr, Jakub a Jan. Nad Kristovou postavou spatřujeme Boha Otce s žezlem na Krista ukazujícím „tentoť jest Syn můj milý ...“ a symbol Ducha Svatého, holubici. Po stranách na bočném výkrytu spatřujeme vlevo postavu Mojžíšovu s desaterem, vpravo proroka Jeremiáše. Oltář je ze dřeva a je uměleckým dílem žireckého rodáka a pomocníka Braunova Františka Patzaka (Pacáka) z r. 1747. Pořízen byl z darů farníků a několika dobrodinců. Patzak v té době byl litomyšlský řezbář. Oltář postaven byl dne 19. října 1748 a vyzdoben byl (pozlacením atd.) od Jiřího Wilíma, choceňského klenotníka. Definitivně pak byl upraven r. 1752 Jakubem Hanušem z Nového Města n. Met.

Po stranách oltáře nad vchody za oltář jsou dva andělé, kteří byli pro svou uměleckou barokovou cenu součástí pražské barokové výstavy r. 1938.

Oltář byl oceňován svého času jako umělecká starožitnost na 30.000 zlatých.

Z doby barokní jsou v chrámě též dvě vzácné sošky sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého od neznámého lidového sochaře. Jsou umístěny na vyvýšených nosičích na zdi bočné a to sv. Václav na levé zdi, sv. Jan Nepomucký na pravé zdi.

Po stranách před vítězným obloukem jsou dva postranní oltáře. Farář Frant. Junk ve svém podání z 9. června 1826 oznamoval nadřízeným úřadům, že na levo je obraz Bolestné Panny Marie, nad pravým oltářem je krucifix. V zápisech z r. 1836 čteme, že „v levo od hlavního oltáře je oltář s obrazem na plátně malovaným Mater dolorosa, v pravo oltář pod titulem Vyzdvižení sv. kříže.“ Ale tyto oltáře byly r. 1858 zaměněny novými. Ani tyto nové oltáře tu nebyly dlouho. Při přestavbě kostela v r. 1896 byly oba postranní oltáře odstraněny a na jejich místo postaveny dnešní, provedené místním truhlářem Janem Smolou z čp. 60 (zemřelým r. 1919). Oltář na levé straně zasvěcen je Panně Marii, oltář pravý sv. Josefu. Farář P. Al. Matulík opatřil oba dnešní postranní oltáře novými dubovými stupni místo starých trouchnivějících z dílny místního truhláře Šmídy z čp. 70 v r. 1956.

Kostel. Hlavní oltář po obnově r. 1955.

---

Vzadu pod kruchtou po pravé straně umístěn je další, jednoduchý gotický oltář, upravený tak, aby v době vánoční na jeho desce mohl být postaven starý „Betlém“ a v době velikonoční slouží otevřený spodek oltáře za Boží hrob.

Farář Matulík při opravě hlavního oltáře v r. 1955 pořídil pod kruchtu na levou stranu pátý oltář, na nějž umístil sochu Kristovu – Nejsvětější srdce Páně – která stávala do té doby uprostřed levé zdi kostelní. Socha tato byla pořízena v březnu 1910 za faráře P. Audrlického a řezal ji v nadživotní velikosti sochař umělec Ferd. Staflesser z Grödenu v Tyrolsku.

Vpředu před oltářní mříží a vlevo od oltáře sv. Josefa stojí na čtvercové kamenné noze stará křtitelnice s cínovým poklopem. Stávala nejprve vzadu za lavicemi pod kruchtou. Za faráře Junka r. 1826 byla asi na nynějším místě, „v levo od oltáře krucifixu“, jak uvádí farář Junk ve svém podání. Potom byla přemístěna na stranu levou pod kazatelnu a konečně byla v r. 1896 při úpravě nové dlažby kostelní do ní vsazena na dnešním místě.

Na levé straně vítězného oblouku upevněna je kazatelna, k níž vedou stupně od hlavního oltáře. Je přizpůsobena svou výzdobou hlavnímu oltáři v barokovém slohu.^[158]

Vnitřek kostela: Opěradlo lavice Vostrovských z roku 1597.

---

V presbytáři po obou stranách hlavního oltáře stojí při zdi staré dubové lavice. Nad lavicí pravou, vedle vchodu do sakristie, visívala do r. 1956 dřevěná deska = opěradlo panské lavice z doby Vostrovských. Opěradlo v dolní své části nese pozlacený letopočet 1597. V horní části jsou dva znaky: Vpravo pod nápisem „Wilím Wostrowsky ze Skalky a na Skalce“ je znak toho rodu: dva modří kapři v červeném poli vlevo hledící. Nad štítem je přilba s fanfrnochy a nad tím dva kapři směřující hlavami ke štítu. V levé polovině pod nápisem „Marketa Wostrowská z Dawbrawice a na Skalce“ je polovina vzpřímeného parohatého jelena vlevo hledící. Pod ním je štít pánů z Doubravice, přední půle vzpřímeného parohatého jelena k levé straně hledícího a nad štítem rovněž přilba s příslušnými fanfrnochy. Lavice, k níž patřilo toto opěradlo, patřila pánům ze Skalky a stávala v panské oratoři. Měla také nahoře malou stříšku, opatřenou po kraji závěsem. Roku 1597, který je uveden na opěradle, připadlo panství skalecké při rodovém dělení dědictví na opěradle uvedenému Vilémovi a jeho ženě Marketě. Uvedené tam datum je současně datem jejich sňatku. Lavice ztrouchnivěla, rozpadla se, jen opěradlo zůstalo. Za přestavby a bourání oratoře r. 1896 bylo opěradlo upevněno na zdi kostelní u vchodu do sakristie. Odtud bylo za faráře Matulíka při opravě kostela r. 1956 sňato a v r. 1960 zapůjčeno do Jiráskova musea na Skalce.

V chrámové lodi jsou dvě řady lavic z měkkého dřeva.

Na kůru byly zavěšeny při posledních úpravách na jižní stěně dva velké obrazy. Jeden zpodobňuje sv. Josefa, druhý Pannu Marii. Jako malíř podepsán je na nich J. L. Klemens 1858.

Vnitřní stěny kostela bývaly bílé. Velký oblouk býval ve své šíři lemován linkami a nahoře kruhem. Také gotická kružba^[159] presbytáře byla lemována barevnými trojitými pruhy. Staří obyvatelé Újezda pamatují, že na ploše vítězného oblouku nad postranními oltáři byli namalováni andělé. Na temeni oblouku byl vsazen sádrový medailon s hlavou Kristovou.

Barva stěn však velmi trpí vlhkem, které se vsakuje ze země do neisolovaných zdí. Vnitřní úprava chrámu byla opravena důkladněji za faráře Jana Raška r. 1870, ale již r. 1876 byl znovu chrám vybílen, protože vlhkost malbu od země zničila. Také r. 1904 byl chrám uvnitř vymalován, ale po třech letech byla malba vlhkostí téměř zničena. K opravě pak došlo až r. 1911, kdy bylo sešlé i zlacení oltářů. Na žádost tehdejšího faráře byl do Újezda vyslán c.k. konservátor Rudolf Němec, architekt a ředitel odborné školy zámečnické v Hradci Králové, aby vše prohlédl a dal návrh na opravy. K opravě oltářů a malbě stěn došlo r. 1912. Také okno za oltářem bylo zaskleno sklem zlatožlutým v železe „fasovaným“ místo dřívějšího modrého a červeného.

Kostel: Výzdoba vítězného oblouku „české nebe“. Uprostřed Kristus a P. Marie a sv. Josef. Od nich do leva: sv. Václav, Cyril a Metoděj, Anežka česká, Jan Nepomuk a dole nad oltářem P. Marie, Skalka a u ní poslední zámecký kaplan P. Rozinek. Nad středem nástropní malba Otčenáše.

---

R. 1878 byl opraven oltář a kazatelna, které byly za 20 let hodně sešlé. Rovněž dva obrazy byly opraveny a to obraz sv. Barbory a Panny Marie, které bývaly umístěny v presbyteriu.

R. 1910 v březnu za faráře Audrlického byly pořízeny nové svícny od M. Samassy z Lublaně a to 6 menších na hlavní oltář a 12 stejných na oltáře vedlejší. Kromě toho pořízena byla bronzová lampa pro věčné světlo od J. Staňka, zlatníka v Praze. Ta byla r. 1955 odstraněna a uložena. Místo ní jsou před hlavním oltářem dvě lampy po stranách. R. 1911 darovali manželé František a Františka Lenfeldovi z Bílého Újezda bronzovou zlacenou lampu před oltář P. Marie a rodina Josefa Paštiky z Roudného právě takovou před oltář sv. Josefa. Obě lampy byly při malbě kostela r. 1955 odstraněny se svých míst a umístěny po stranách presbytáře před hlavním oltářem. To jsou ony, o nichž byla dříve řeč. Roku 1911 bylo zakoupeno ještě 6 bronzových svícnů, rovněž od Samassy z Lublaně.

Dlažba kostelní z r. 1896 však byla dobou hodně otřelá a proto byla r. 1927 nahrazena novou z italského terraca.

K poslední vnitřní úpravě kostela došlo v polovině srpna r. 1955, kdy bylo v kostele postaveno lešení a akademický malíř Jan Daněk z Letovic na Moravě počal s opravou a úpravou stropu chrámového. Nejprve byl strop opraven, trhliny omítky zasádrovány a stropní plocha bíle omalována. Začátkem září toho roku objevily se na stropě první výzdoby a to po stranách varhan nad chorem. Tam namaloval malíř Daněk dva obrazy. Na jižní straně je nástropní obraz Davida krále, hrajícího na harfu, na straně severní obraz sv. Cecilie, hrající na újezdecké varhany. Poté přikročeno k výzdobě stropu a to vpředu před vítězným obloukem, kde namalován je velký oválný obraz, podle bočných stěn je po dvou kruhových obrazech a před varhanami pátý v kruhu koncipovaný obraz s nápisy vhodně umístěnými a doplňujícími význam jednotlivých obrazů, které dohromady tvoří uzavřený celek, modlitbu „Otče náš“. V prvním oválném obraze je zpodobněn Kristus uprostřed dvanácti apoštolů, které učí modliti se. Nápis zní: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé“. První obraz na jižní straně zobrazuje obětování Isáka otcem Abrahamem s nápisem: „Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi“. Pod druhým obrazem na téže straně, zpodobňujícího oráče, modlícího se nad první brázdou, je nápis „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Před varhanami je postava kajícníka s nápisem „odpusť nám naše viny“. Na severní straně blíž choru v obraze Josef Egyptský odpouští svým bratřím je nápis „jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Na posledním obraze archanděl Gabriel s mečem a ochranným štítem s nápisem „a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“.

Kostel: České nebe na vítězném oblouku, pravá polovina: sv. Ludmila, Vojtěch, Prokop, Vít, Jan Sarkandr. Nad oltářem Bílý Újezd a andílkové s tabulí, na níž píší rok výzdoby 1955.

---

Na stěně vítězného oblouku byl sňat sádrový medailon s Kristovou hlavou. Místo něho namaloval malíř Daněk svatou rodinu (Kristus na trůně, po stranách P. Marie a sv. Josef). Od tohoto středu po obou stranách oblouku namalovány jsou postavy svatých „českého nebe“. Po levici jsou: sv. Václav s obrázkem pražského hradu, za ním dvojice sv. Cyrila a Metoděje s malým obrázkem velechrámu na Velehradě, níže blahoslavená Anežka Česká se státním znakem a sv. Jan Nepomucký s náznakem Karlova mostu v Praze. Uzávěr nad oltářem Panny Marie tvoří obrázek zámečku a kaple na Skalce s postavou posledního zámeckého kaplana msgra Rozinka. Vpravo proti sv. Václavu umístěna je sv. Ludmila a u ní kostelík na Budči, za ní v biskupském rouchu sv. Vojtěch a v řeholním obleku s opatskou berlou sv. Prokop. Pod nimi mladičký sv. Vít s kohoutem, potom v rochetě sv. Jan Sarkandr. Nejspodněji jsou dva andílci s tabulí a označením roku 1955. Závěr nad oltářem sv. Josefa tvoří obraz bíloújezdeckého kostela.

Žebrování gotické klenby v presbytáři bylo také vyznačeno tím, že kamenné žebroví bylo barvou zesíleno.

Když byly práce skončeny, přikročil malíř Daněk k důkladné opravě oltářů, hlavně hlavního oltáře, který trpěl velmi červotoči, že některé části soch držely pohromadě pouze vnějším nánosem bronzu. Některé drobné detaily výzdoby musily být nahrazovány sádrou. Vše bylo nakonec přelakováno a nově ozlaceno. Restaurace trvala až do jarních měsíců 1956. Slavnostní odevzdání celé práce konalo se v neděli dne 8. července 1956 v 16 hodin slavnou mší svatou, kterou sloužil (a měl kázání) generální vikář diecéze P. Václav Javůrek z Nového Města nad Metují.

V polovině července 1959 podniknuta další úprava: byla postupně vybetonována cesta od věže ke kostelu a později kolem celého kostela, aby se v době dešťů nenaneslo do kostela mnoho bláta.

Chor a obrazová výzdoba nad ním. V kraji starý křišťálový lustr.

---

Ve starém kostele byly na první kruchtě staré, malé varhany, pořízené za faráře Jana Hory po r. 1748. Měly jeden manuál, 8 rejstříků a pedál. Tyto varhany byly přeloženy a opravovány v letech 1835, v r. 1875 za faráře Jana Raška byly tyto staré varhany důkladně opraveny stavitelem varhan Spannelem z Landškrouna. Jejich skříň byla tehdy modře mramorovaně natřena. Tyto varhany byly sneseny při přestavbě r. 1896 a potom znovu postaveny na nový kůr. Pomalu chátraly a tak r. 1937 v měsíci říjnu a listopadu byly nahrazeny novými od fmy Boh. Žloutek. Ze starých varhan byla ponechána skříň a několik souprav rejstříkových píšťal. Nové varhany mají nový hrací stůl o dvou manuálech. Jsou pneumatické, opatřeny jsou crescendovým válcem a mají celkem 11 znějících rejstříků. Měchy jsou umístěny v místnosti za zdí nad předsíní kostelní a k nim je přimontován elektrický ventilátor s regulátorem. Šlapací zařízení měchů však zůstalo pro případ, že by selhal elektrický proud nebo motor ventilátoru. Celé zařízení stálo 24.708,40 Kč.

Varhaník Jos. Vaníček z varhan.

---

Až do r. 1826 neměl kostel obrazy „křížové cesty“. Toho roku pořídil první obrazy jakýsi Trojovský z Pole Ovčína nebo Nových dvorů. Když časem sešly, zakoupila Barbora, manželka Josefa Dvořáka z čp. 50 v Újezdě obrazy nové. Ale ani ty nebyly uchráněny od postupné zkázy. Proto Josef Hanuš, rolník v Mastech (zemřel 31.3.1881) odkázal ve své závěti 400 zl. r.č. na zřízení nové „křížové cesty“. Obrazy byly potom zakoupeny a zavěšeny tak, jak je vidíme dodnes.

R. 1956 bylo nalezeno 10 obrazů „křížové cesty“ na půdě fary. Malba jejich ukazuje na staré lidové umění malířské. Byly zatím uloženy na faře. Nelze však určiti, ze které doby pocházejí. Jsou ručně malovány a vykazují gotické pojetí událostí na nich zobrazených.

Ke kostelu v Bílém Újezdě patřily v dobách dřívějších některé kostely vedlejší neboli filiální a několik kaplí.

Výzdoba kostela: Král David nad kruchtou.

---

Podle farských zápisů z r. 1836 náleží kostelu v Bílém Újezdě ještě řada pomníků a křížů:

Výzdoba kostela: Sv. Cecilie nad kruchtou.

---

Panský katastr tereziánský podává zprávu o zdejším kostele a jeho farním obvodě (kolatuře) v „Duchovní přiznávací tabelle z r. 1713“:

Po osamostatnění kostelů v Černíkovicích, Dobrém a Deštném zůstává při farním kostele v Bílém Újezdě celkem 12 obcí nebo jejich částí jako farní obvod či kolatura. V zápise z 12. dubna 1831 nalézáme u jejich výčtu i počet domů a obyvatelů, jakož i vzdálenost jejich od farního kostela. (Srovnej s předešlým zápisem z r. 1713.)

Výzdoba kostela: Nástropní malby. Počátek otčenáše.

---

Tak jako nemáme přesných zpráv o vzniku kostela, nemáme ani písemných dokladů, kdo byl při zdejším kostele prvním farářem (v nejstarších dobách se mu říkalo plebán).

Teprve král Karel IV. rozkázal, aby byly vedeny o kněžích zvláštní knihy. Tak vznikly t. zv. „Libri Confirmationum“. V nich nalézáme první zprávu o dosazeném faráři (plebánu) při zdejším kostele, a to ze stol. 14., kdy byl plebánem až do 19. května 1360 kněz Václav.^[167] Po něm dosadili patroni kostela Ješek a Púta ze Skalky kněze

Mikuláše, dříve plebána ve Vamberku^[168]: „19. května 1360: Václav, presbyter, se souhlasem Ješka a Púty, bratří ze Skalky ke kostelu ve Vamberku, a Mikuláš, presbyter, se souhlasem vznešeného domu Čeňka, řečeného z Potštejna, ke kostelu v Újezdě jsou ustanoveni výměnou.“ Examinatory (zkušebními komisaři) byli kněží Václav z Rychnova a Mikuláš ze Solnice. Mikuláš zde byl až do 17. srpna 1361. Po něm následoval

Petr, který byl dříve plebánem v Brandýse n. Orl.^[169]: „1361, 17. srpna: Mikuláš ke kostelu v Brandýse se souhlasem vznešeného domu Jana Bočka a Petr ke kostelu v Újezdě se souhlasem Jana a Púty, bratří ze Skalky, výměnou mezi nimi učiněnou, byli přeloženi arcibiskupstvím. Mikoláš, děkan kostelecký a Petr, plebán Voděradský, jmenováni examinátory“. Petr tu pobyl do 17. října 1362. Pak Jan ze Skalky a Vznata ze Skuhrova, jako majitelé podacího práva dosadili po Petrovi

Řehoře z Ranné u Litomyšle^[170]: 1362 dne 17. října: Řehoř, kdysi plebán v Ranné litomyšlské diecése u přítomnosti Jana ze Skuhrova a Jana z Hrošky, řečený Skalka, ke kostelu v Újezdě k vůli výměně s Petrem, kdysi samostatným plebánem. Examinátorem ustanoven děkan dobrušský. Instaloval ho zde Doník, jinak Domek (Dominik), děkan v Dobrušce. Řehoř tu byl do 17. října 1375. Potom mizí podací právo Skaleckých a Vznata ze Skuhrova dosadil sem

Dětocha z Jilemnice^[171]: „V Praze 1375, 12. října. Újezd Jenčo atd. a Jan atd... že my k vůli výměně se souhlasem vznešeného p. Vznaty ze Skuhrova P. Dětocha do Újezda za řečeného Řehoře pro kostel v Jilemnici jsme ustanovili za plebána“. Zůstal zde do 21. srpna 1391. Po něm Púta z Častolovic, pán na Skuhrově, dosazuje sem

Vojslava z Luhu^[172]: „Jan Pomuk atd (t.j. Jan Nepomucký, generální vikář pražské diecéze) ... že my ke kostelu v Újezdě v důsledku resignace Dětocha, posledního, já sám rektor kostela k vůli výměně v rukách se souhlasem vznešeného Púty z Častolovic, řečeného kostela patrona, Vojslava, plebána kostela v Luhu s řečeným Dětochem pro kostel v Újezdě konkursní výměnou ustanovil. V Praze 1391, 21. srpna.“ Vojslav zde setrval do 6. května 1398. Po něm následuje

Rubín z Vamberka^[173]: „1398 – 6. května je konkursem Rubín, plebán ve Vamberku ke kostelu v Újezdě k vůli výměně s Vojslavem, se souhlasem p. Púty z Častolovic, újezdeckého patrona. Examinátorem byl plebán ve Skuhrově.“ Rubín zde zemřel 29. září 1403. Proto Anna, vévodkyně osvětimská, paní na Skuhrově, dosazuje do Bílého Újezda plebána

Mikuláše ^[174]: „1403 – 29. září konkursem Mikuláš, plebán z Holohlav, pražské diecése, ke kostelu v Újezdě, smrtí Rubína uprázdněnému u přítomnosti Anny, vévodkyně z Osvětimi.“ Examinátorem byl plebán v Přepychách. Mikuláš odešel z Újezda 6. března 1409. Vystřídal ho

Matěj z Všestar^[175]: „1409 – 6. března přeložen Mikuláš z Bílého Újezda ke kostelu ve Všestarech se svolením pána Viléma ml. z Dubé a Matyáš (Matěj) z Všestar ke kostelu v Újezdě se svolením vznešené Anny Osvětimské, opuštěné kdysi Pútou (úmrtím). Examinatorem ke kostelu ve Všestarech sv. Ducha v Hradci Králové a ke kostelu v Újezdě v Přepyších plebán.“ Své poslání skončil Matěj v Újezdě 5. června 1411, kdy po něm nastoupil plebán

Franěk ze Sendražic^[176]: „1411 – 5. června konkursem po Matěji, dříve plebánu v Bílém Újezdě ke kostelu v Sendražicích, resignací Fraňka, výměnou se souhlasem počestné paní Offcze, kdysi Petra tamtéž, ze Sendražic chráněnce a Franěk dříve v Sendražicích ke kostelu v Bílém Újezdě. Examinatory plebán v Nedělišti a Voděradech.“ Táž paní skuhrovská ustanovila sem od 28. srpna 1418 ještě plebána

Svatoslava, dříve plebána v Újezdě u Přelouče^[177]: „1418 – 28. srpna konkursem Franěk (František) od kostela v Bílém Újezdě se souhlasem p. Miloty z Klamoš a Marquarta z Újezda a ke kostelu v Újezdě Svatoslava, se souhlasem vznešené patronky Anny, vévodkyně Osvětimské. Examinator plebán v Újezdě (sic) a v Kalosi (sic).“ Tato ustanovení čteme také v Pozůstatcích desk zemských král. českého, r. 1541 pohořelých.

Výzdoba kostela: Nástropní malby. Buď vůle Tvá ...

---

Boje husitské se po r. 1418 rozšiřují i do zdejšího kraje a plebán Svatoslav mizí. Snad byl vypuzen či utekl nebo byl zabit. Řada kněží katolických je přetržena a nastupují při zdejším kostele kněží podobojí. Zápisy o nich se však nezachovaly. Jest však více než jisto, že poměrná blízkost třebechovického Orebu, který byl středem východočeského husitství, zapůsobila i v Bílém Újezdě, třebaže patron kostela újezdeckého Púta z Častolovic a na Skuhrově byl vůdcem katolické šlechty. Za to páni Rychnovští z Rychnova byli horlivá husité.

Ve zdejším kraji byli rozšířeni také Čeští bratří. Těm na př. Kryštof Betengl z Neuenpurku postavil na přelomu r. 1600 v Rychnově kostel sv. Trojice, jak o tom jinde řeč. Jisto však je, že obyvatelé Bílého Újezda (spolu s Roudným) po roce 1418 až do r. 1627 (nejméně) nebyli katolíky. Ještě r. 1651 při soupisu poddaných je v Bílém Újezdě ze všech obyvatel jen malá hrstka katolíků. Bohužel zápisy v soupise poddaných neuvádějí u nekatolíků, zda je jmenovaná osoba vyznání podobojí nebo zda patří k Jednotě Českých bratří.

Výzdoba kostela: Nástropní malby. Chléb náš vezdejší ...

---

Zdá se však více než pravděpodobné, že v našem kraji, v Újezdě a jeho okolí byli obyvatelé členy Jednoty Českých bratří již pro svou mírnou snášenlivost, které u husitů nebylo. Kromě toho měli k disposici kostel a jistě si tu založili i školu. Tak tomu bylo i v Solnici, kde měla Jednota vlastní sbor.

Jednota bratrská mívala své kronikáře a jistě měla i soupis členů. Ale zápisy tyto se nezachovaly. Buď je kněží a kazatelé bratrští odvezli s sebou do exilu, nebo tu zůstaly, ale byly později podle klíče Koniášova prohlášeny za kacířské a jako takové spáleny.

Po bitvě bělohorské, vlastně po r. 1623 začíná se pravděpodobně i v Bílém Újezdě opět řada katolických farářů, neboť podle zápisů arcibiskupské kanceláře byly od r. 1623 bývalé kostely katolické vráceny původním majitelům a uvedeni do nich kněží katoličtí. Přesné datum převzetí kostela a ustanovení katolického duchovního nedá se zatím zjistit. Jisto však je, že tu byl farář před r. 1650, protože v zápisech z r. 1651 se připomíná, že v době soupisu poddaných r. 1651 byla fara újezdecká bez kněze, neboť ten byl 15. března 1651 odvolán královéhradeckým děkanem. Znám je však již další farář, kterým byl

Ferdinand Nikolaus Benedictus Vostarek z Vačetína, rodák hradecký, který dne 29. června 1663 podle arcibiskupského nařízení zavedl křestní, sňatkovou a úmrtní matriku. Po něm následoval dne 22. května 1669

Jakub Vojtěch Arnošt Karásek, rodem z Oustí, který přišel do Újezda ze Žamberku a presentován byl ke zdejší faře od pí Ludmily z Lobkovic, rozené Kraftové z Lamersdorfu. Farář tento vyžádal si přeměření a obnovení mezí farního majetku, jak poznamenáno je ve starožitné farské kronice: „L.P. 1674 dne 21. máje. Na žádost dvojctihodného kněze P. Jakuba Arnošta Vojtěcha Karáska, toho času pana faráře Oujezdeckého jsou prohlížené a obnovené meze okolo všech rolí farních, též i lesův zádušních u Oujezda, při čemž byli z rychty Hrošecký Jakub Kříž, rychtář, Matěj Novák, soused z rychty Oujezdecký, Jan Drašnar rychtář, Jan Pátek konšel, Jakub Holub též konšel a hajný, Mikuláš Nováček třetí obecní a kostelník, Tobiáš Pátek rektor a kostelník, též spoluhajný, Jan Voženílek starší obecní a kostelník^[178], Václav Hlaváč soused z Roudnýho a na památku toho na mezi, kteráž dělí roli farní s Hrošeckým, na jednom konci držel pardus Jan, syn Jana Drašnara z Oujezda a na druhém konci Petr, syn Tobiáše Pátka též z Oujezda. Tam pak vypito piva za 18 kr. a potom ve vsi pod lípou vypito za 42 kr., což vše nadepsaný pan farář zaplatil.“

Výzdoba kostela: Nástropní malby. Odpusť nám naše viny ...

---

Farář Karásek zemřel náhle dne 1. června 1676. O jeho skonu čteme rovněž ve starobylé farské kronice:

Od 10. srpna 1676 do 4. března 1677 byl tu farářem

Sigismund František Votava a zde také zemřel jmenovaného dne.

V r. 1678 dosazen

Jan Václav Viktora, rodák klatovský, který tu byl farářem 26 let 15 týdnů až do své smrti dne 20. února 1705. Zemřel v 70 letech a 47mém roce kněžství. Za něho dosazováni jsou k faře první kaplani. V r. 1699 byl tu kaplanem P. Augustin Frant. Razl, r. 1702 P. Bohuslav Mathiásek z Hradce Králové. Dne 1. dubna 1704 zde zemřel kaplan P. Pavel Řeboun z Vysokého Mýta. V témž roce byl sem dosazen kaplan P. Antonín Čerehola z Mladé Boleslavě, který tu byl potom administrátorem.

R. 1705 ustanoven v Újezdě farářem

P. Jiří Vojtěch Mrdásek, který tu byl 22 let a zemřel v listopadu 1727. R. 1706 bylo od Újezdecké fary odděleno Deštné s vlastní farou. Za něho také s přispěním pána Frant. Karla hraběte z Kolovrat Liebštejnského byla postavena r. 1718 fara „o dvou poschodích“ (t.j. přízemek a patro), přízemí z kamena, patro ze dřeva. Dole byly čeledníky, nahoře byt faráře a kaplanů. Farář tento neměl kaplana. R. 1728 stává se farářem

P. Mikuláš Kirchner z Mladkova. Věnoval 1500 zl. jako nadaci (fundaci) pro zdejšího kaplana. Za něho byla vystavěna a sv. Janu Nepomuckému zasvěcena kaple na Skalce dne 18. listopadu 1739. Do doby jeho farářování spadá také obležení Solnice pruským vojskem, které mělo své ležení v Újezdě a před kostelem a farou mělo postavena děla proti Solnici. Obsadili také faru a s farářem zacházeli hůř než s čeledínem. Pobrali z fary dobytek a snědli ho, farář jim musil sloužit. Farář Kirchner byl v Újezdě 22 let. Zemřel 1. května 1748 v 63 roce věku.

Výzdoba kostela: Nástropní malby. Jakož i my odpouštíme ...

---

Za něho tu kaplanovali: v r. 1742 P. Jan Hora z Rychnova až do r. 1744, potom v r. 1745 P. Václav Vostřebal, v r. 1746 P. Josef Dojiva, v r. 1747 P. Anonín Král, který po smrti faráře Kirchnera tu byl administrátorem a měl kaplana P. Jana Čermáka. R. 1748 v září stává se zdejším farářem

P. Jan Hora z Rychnova rozený, který tu byl v letech 1742–44 kaplanem. Měl prvního fundačního kaplana P. Jana Černikovského z Rychnova. V druhém měsíci jeho působení (30. října 1748) byl od rodiny Mladotů na Skalce fundován misionář. Téhož roku byl pořízen v kostele újezdeckém hlavní oltář Proměnění Páně. (Na něm pracovali Frant. Paczák, řezbář z Litomyšle a truhlář Jiří Vilím z Chocně. Oltář byl r. 1752 od Jakuba Hanuše z Nového Města, natěrače (Stafierer) dokončen.) Za tohoto faráře byl rozšířen kostel u hlavního vchodu, pořízeny nové varhany a bubny (kotle, timpany). V kostele pak pořízeny nové lavice. Po čtyřletém působení se stal v r. 1753 farářem v Rychnově a s ním odešel i kaplan Černikovský. R. 1753 dne 11. května nastoupil zde jako farář

P. František Holoubek, zdejší rodák a později kaplan. Působil tu 4 roky. Za něho založena fundace, podle níž měl konati bohoslužby v Černíkovicích v neděli po sv. Floriánu a procesí z Černíkovického kostela do zámecké kaple (černíkovické).^[179] Za něho tu kaplanoval P. Frant. Čermák a P. Václav Štěpán. R. 1757 vrátil se z Rychnova jako farář

P. Jan Hora. Byl výborným včelařem a zahradníkem ovocnářem. Uvedl do pořádku farní hospodářství. Dne 19. února 1767 byl jmenován děkanem a vedl vikariát. Zemřel náhle (raněn mrtvicí) dne 1. února 1785 jako 67letý. Za něho byly v Bílém Újezdě vykonány generální visitace, a to dne 1. října 1766 p. P. Václavem Baulerem, generál. vikářem a officiálem, 1. listopadu 1770 generál. vikářem a officiálem P. Janem Šebestiánem Lierem, 10. srpna 1773 generál. vikářem, officiálem a protonotářem P. Ferdinandem Seelisko (Želízko ?), 18. července 1776 generál. vikářem a officiálem P. Prokopem hrabětem Šafgočem, v září 1777 J. Excel. Josefem Adamem hrabětem z Řec, třináctým biskupem královéhradeckým, při čemž bylo biřmování dětí.

Výzdoba kostela: Nástropní malby. A neuveď nás v pokušení ...

---

Za jeho 32letého působení zde byli tu kaplani:

P. Frant. Mazánek byl v r. 1787 prokuratorem v Dobrém a P. Jan Netopil prvním lokalistou v Černíkovicích. R. 1785 byl sem dosazen za faráře

P. František Junk z Rychnova, který před tím kaplanoval 2 roky v Kunštátě, potom byl administrátorem a protokuratorem v Lukavici 11 let. Zde působil téměř až do své smrti 4. října 1832. Spravoval faru zdejší 47 roků.

Za něho 24. září 1785 byly odděleny jako samostatné farní úřady Dobré a Černíkovice (viz vpředu). Nesrovnalost v letopočtu 1786 lze vysvětliti průtahem jednání o předání všech listin novým farám atd.). K faře doberské předány obce: Dobré, Hlinné, Vošetnice, Lom, Rovné, Kamenice, Spáleniště, Chmeliště, Živiny, Petrovice, Škutina, Sekirka, Šediviny a Žákovec. K faře černíkovické přiděleny Černíkovice, Domašín, Třebešov a Bizhradec.

Štola z Dobrého 25 zl. a z Černíkovic 20 zl. se odváděly do Újezda až do r. 1832, do smrti faráře Junka.

Za něho zpustl kostel i fara a také hospodářské budovy farní. Na návrh panského vrchního (Oberamtsmanna) Jana Hradila byl v r. 1827 postaven alespoň nový chlév, který hrozil sesutím.

Za faráře Junka zde kaplanovali:

Od r. 1801–1807 byl farář Junk bez kaplana, pak byli:

Potom byl farář Junk podle rozkazu patrona, Frant. Josefa hraběte Kolovrata Liebštejnského pro vysoký věk zbaven úřadu a zastaveny mu příjmy. Farář Frant. Junk teprve potom se odstěhoval z fary do čp. 3, ale tam onemocněl a zemřel ve 14 dnech dne 4. října 1832 v 88 letech a 63 letech kněžství. Jeho deska je na zdi kostelní v části za oltářem společně s P. Novákem, kaplanem skaleckým.

Po odchodu faráře Junka administroval na zdejší faře od 4. října 1832 do 16. ledna 1833 P. Ignác Bachmann, při čemž tu kaplanoval P. Antonín Suchánek, který byl jmenován odtud kaplanem v Borohrádku. Roku 1833 dne 16. ledna nastoupil za faráře

P. František Černušák z Chocně, 48 roků starý s 25 kněžskými lety. (Narodil se 10. prosince 1785, byl vysvěcen 3. srpna 1808.) Před tím byl 6 let 7 měsíců kaplanem v Liberku, pak 1 rok 4 měsíce lokalistou v Černíkovicích, nato jako farář v Lukavici 16 let 9 měsíců a odtud dne 28. ledna 1833 přesídlil do Bílého Újezda. Administrátor P. Ignác Bachmann byl mu ponechán za kaplana. Při svém nástupu na faru našel farář Černušák budovu farní v nejubožejším stavu. Jen jediný pokoj byl obývání schopný a dalo se v něm topiti. V prvním patře, které počasím a povětřím mnoho vytrpělo (bylo ze dřeva), byly dvě místnosti jako letní sídlo, kde dveře byly bez závěsů, s okny zcela rozbitými. Byly tam také dvě, poněkud upotřebitelné komory, ale ve špatném stavu. Krytina budov byla zcela zničena. Do sklepa se po schodech vůbec nemohlo, protože schody byly rozbity a venku u vchodu byla kupa rumu. V kuchyni se nedalo topit, protože kouř pro zničený komín se vracel do místnosti. Také stodola byla na spadnutí a v kůlně staré dřevo bylo shnilé. Jen stáj r. 1827 vystavěná byla v pořádku. Nový farář obrátil se na patrona kostela a za tehdejšího pana vrchního Josefa Špirka bylo přikročeno k opravě budov. Horní patro fary bylo sneseno a přízemí bylo nešikovně upraveno, při čemž zabrána byla i velká chodba. Na jaře 1833 začato s úpravami přízemí pod dohledem a vedením ostrovského hospodářského vedoucího Františka Suske. Koncem roku stála nová stodola, kůlna a upraveno nádvoří fary.

V budově opraveny dveře, opatřeny novými zámky, obnovena okna a pojištěna dřevěnými okenicemi. Také hluboký příkop, v němž stávala voda a pronikala do sklepa, dal farář prokopati. U vodní nádrže za kůlnou a stodolou dal udělati hráz z kamene.

Kanál mezi farou a hřbitovní zdí v délce 3, šířce 2 a hloubce 1 ½ sáhu dal zasypati zemí, vyrovnati a zřídil tu zahrádku.

Téhož roku (1833) osázel zahradu ovocnými stromy. V r. 1834 si vyžádal farář přeměření všech farských polností a zakreslení jich.

V dubnu 1834 byl kaplan a dřívější administrátor P. Ignác Bachmann odvolán za lokalistu do Kačerova. Dne 24. dubna 1834 byl dosazen za něho na faru za kaplana novosvěcenec P. Frant. Neumann z Lukavice.

Dne 20. srpna 1838 byly pronajaty farské pozemky, náležející faře oujezdecké a sepsán toho dne o tom protokol.

V září 1843 přesídlil po 9 letech 5 měsících kaplan P. Frant. Neumann na přidělenou mu zámeckou kapli do Rychnova. Byl dobrý hudebník a za svého působení v Bílém Újezdě si vychoval řadu mladých lidí na hudebníky dechových nástrojů pro potřebu kostelní. Po něm přišel za kaplana do Újezda P. Martin Dvořák z Kunvaldu, který odešel po pěti letech, v říjnu 1848 do Žlebu. V Újezdě byl však neoblíben. Po něm tu byl kaplanem P. Josef Serbousek z Rychnova od 4. prosince 1848 a byl zde 6 let 10 měsíců. Učil ošetřování ovocných stromů a dovedl si získati mládež. Dne 27. září 1855 byl jmenován zámeckým kaplanem v Rychnově. Dne 9. října 1855 dosazen za kaplana do Újezda P. Vilém Fridrich z Nového Hradce. V r. 1858 potrestal výrostka Josefa Šedu při muzice. Otec si stěžoval a kaplan dostal od konsistoře důtku. Proto P. Fridrich žádal o přeložení a byl 27. ledna 1858 dosazen do Heřmanic. Za něho přišel do Újezda za kaplana P. František Rys ze Solnice, narozený 16. července 1832, vysvěcený 25. července 1855, který 23. října 1862 po 4 letech 9 měsících kaplanování byl zde za nemocného faráře jmenován administrátorem in spiritualibus^[180], kterým byl 4 roky 4 měsíce a 21. února 1867 byl jmenován farářem v Černíkovicích. Po něm přidělen do Újezda od 28. února 1867 (nastoupil 10. března) P. Jan Žillík z Černčic, který byl před tím 1 rok 8 měsíců kooperátorem^[181] v Deštném, 6 měsíců správcem fary ve Zdobnici, 7 měsíců správcem fary ve Slatině u Žamberka a 2 měsíce kooperátorem v Dobrém.

Za faráře Černušáka byla v Bílém Újezdě biskupská visitace a to v pátek dne 14. března 1861. Zachoval se ještě jídelní lístek z toho dne, který je velmi zajímavý. Je jen škoda, že visitace byla (a s ní polední hostina) v pátek, v postní den. Nevíme tudíž, jak vypadaly takové slavné hostiny v tehdejších dobách. Leč i tak je tento jídelní lístek poučný. Jednak nám ukazuje způsob farského pohostinství, jednak druhy ryb a pod., jež v těch dobách se na bohatších stolech objevovaly. Proto uvádíme tento jídelní lístek doslovně:

Farář Frant. Černušák, osobní děkan, zemřel ve stáří 87 roků dne 28. února 1872. Na jeho pomník dal kanovník vyšehradský P. Josef Ehrenberger, dřívější farář v Solnici, vytesati přiléhavý nápis (viz stať o hřbitově).

Po něm byl jmenován administrátorem P. Žilík, ale již 8. března téhož roku byl ustanoven za zámeckého kaplana v Hradišti u Blovic na Budějovicku, takže byl administrátorem v Újezdě celkem 5 roků 2 měsíce.^[183] Po něm tu byl jmenován administrátorem P. Frant. Král, rodilý z Chocně, dříve kooperátor v Kunštátě, pak administrátor v Kačerově. Do Újezda se přistěhoval 11. dubna 1872 a byl tu až do 28. září toho roku. Odešel jako administrátor do Kunštátu a stal se tam farářem. Dne 27. září 1872 jmenován za faráře do Újezda

P. Jan Rašek, dříve farář v Kunštátě. Za kaplana dostal se sem P. Jan Šrámek, rodilý z Piletic u Hradce, který nastoupil v říjnu.

Farář Rašek byl milovníkem zahradnictví. Odvodnil zahradu, vysázel nové stromy i když nepříznivá zima téměř všechny stromy zničila. Za něho byl kostel vybílen, staré varhany byly stavitelem varhan Spannelem z Landškrouna důkladně opraveny a modře mramorovaně natřeny, oltáře a kazatelna pozlaceny. Opatřil také nová bohoslužebná roucha.

Kaplan P. Jan Šrámek tu byl do září 1878, čili 6 roků a odešel na místo zámeckého kaplana v Rychnově (později byl farářem v Nebeské Rybné). Dvě léta tu nebylo kaplana. Teprve 16. srpna 1880 nastoupil v Újezdě kaplan P. Josef Grim, který tu působil 3 roky. Potom vstoupil do kláštera benediktinského v Praze na Slovanech (v Emauzích). Po něm sem byl dne 15. září 1883 dosazen novosvěcenec P. Karel Fink, narozený v Rychnově. Působil tu 4 roky a 28. dubna 1887 byl ustanoven zámeckým kaplanem v Rychnově.

R. 1885 byl pořízen sbírkou prapor zdejších mládenců, který posvětil děkan Rašek dne 12. července 1885. Matkou praporu byla pí Anna Mouchová, choť nájemníka dvoru ostrovského, první kmotrou pí Anna Tomášová, choť nájemníka ze Skalky a druhou kmotrou pí Anna Vanická, choť starosty v Hrošce.

Po kaplanovi Finkovi zastával místo kaplana zatímně P. Josef Pohl, kaplan v Dobrém, kam se 1. září 1887 zase vrátil. Novým kaplanem ustanoven novosvěcenec P. Ferdinand Audrlický, narozený v Novém Hradci Králové, od 2. září 1887 a byl tu přes 6 roků. Dne 21. prosince 1893 byl ustanoven administrátorem fary Černíkovice, kam odešel 22. prosince toho roku.

Farář P. Jan Rašek nosil collare canonicum^[184], stal se vikariátním tajemníkem a osobním děkanem. V 50. roce svého kněžství odešel na vlastní žádost do pense. Zdejší faru spravoval do 15. prosince 1894 a odstěhoval se do Rychnova, kde 14. ledna 1895 zemřel.

Jeho nástupcem byl

P. František Král, narozený v Chocni 26. září 1831, který byl od dubna 1872 administrátorem při zdejší faře až do září toho roku. Před nastoupením zde byl farářem v Černíkovicích a zde byl od 15. prosince 1893 do 31. března 1909, kdy odešel na odpočinek do Solnice. Zemřel v Nahořanech 6. prosince 1913 ve stáří 82 roky.

Farář Ferd. Audrlický. (Reprodukce fotogr. z farské kroniky.)

---

Za něho tu byl kaplanem P. Štěpán Bobek, který byl od 1. dubna 1909 jmenován kooperátorem v Dobrém a tamní kooperátor P. Eduard Švorc ze Solnice rozený byl zde ustanoven administrátorem.

Farář P. Frant. Král, biskupský notář, vedl faru újezdeckou téměř 16 let (od 15. prosince 1893 do 31. března 1909). Byl dobročinný. Za něho byl opraven a zvětšen farní kostel (viz příslušnou stať o kostele). Za jeho působení byli tu kaplany: P. Václav Kouba ze Sušice, pozdější farář v Souticích u Zruče, P. Jan Dudek z Litomyšle, který zde kaplanoval do r. 1899, P. František Kadlec z Králové Dvora od 1899 do 1900, P. Josef Kava z Třebechovic, znamenitý hudebník, který tu působil od září 1900 do července 1903 a odešel za kaplana do Přepych, P. Josef Imlauf z Hřídele, který zde byl od 1903 do 1906, kdy byl přeložen za kaplana do Nebeské Rybné, P. Josef Poláček, Moravan z Vlkoše, od listopadu 1906 do února 1907 a zmíněný již Štěpán Bobek od října 1909 do 1. září 1913, bývalý kaplan a před tím kooperátor v Dobrém.

Po faráři P. Frant. Královi stal se tu farářem dosavadní farář černíkovický, bývalý zdejší kaplan

P. Ferdinand Audrlický, narozený v Novém Hradci Králové 28. listopadu 1862, který tu působil jako kaplan od 2. září 1887 do 21. prosince 1893. Při jeho nastoupení se vrátil zdejší administrátor P. Eduard Švorc na své kooperátorské místo v Dobrém a za kaplana zde znovu ustanoven P. Štěpán Bobek, který již dříve tu byl 2 léta kaplanem.

P. Ferdinand Audrlický tu byl instalován dne 3. října 1909.^[185]

Dosavadní kaplan P. Štěpán Bobek byl dne 1. září 1913 ustanoven kooperátorem v Německé Rybné a do Újezda byl poslán P. František Machač ze Slemena, který tu byl až do 1. února 1917, kdy byl ustanoven kaplanem v Rychnově, kam odešel 8. února toho roku. Po něm tu byl kaplanem P. Ferdinand Tichý z Jičína, kaplan v Lužanech. Měl se státi kaplanem v Nových Hradech, ale odešel ze stavu kněžského, opustiv bez dovolení církevní vrchnosti duchovní správu a stal se úředníkem v Praze. Při založení církve československé se stal jejím příslušníkem.

Dne 25. ledna 1923 zemřel Msgre Pavel Rozinek, zámecký kaplan na Skalce a za necelých čtrnáct dní dne 6. února 1923 také farář Audrlický. Je pochován na místním hřbitově.

Farář Jos. Vosyka. (Reprodukce fotogr. z farské kroniky.)

---

Za něho zde nastoupil dne 12. února 1923 jako administrátor P. František Beneš, dosavadní kaplan v Chotusicích. Dne 1. srpna 1923 byl investován^[186] za faráře v Bílém Újezdě

P. Josef Vosyka, narozený v Opatovicích dne 21. listopadu 1888, dřívější farář v Kunštátě. Zde působil do 23. prosince 1931, kdy zemřel v Rychnově v nemocnici. Pracoval horlivě ve spolcích katol. mládeže, Orla, cvičil divadla, besídky, zavedl spolek „Farní odbor Charity“. Jeho horlivosti lze děkovati, že doba převratného náboženského běsnění nenalezla ve zdejší farnosti půdy jako jinde.^[187]

Za faráře Vosyky, který byl vzorným duchovním správcem svěřené kolatury a dobrým a šlechetným člověkem, byly pořízeny nové zvony, nová dlažba v kostele, zavedeno v kostele elektrické osvětlení. Byl i přítelem pokroku v obci. Pro práci propagační pořídil promítací stroj. Na faře opravoval většinou svým nákladem: v chodbě dal novou dlažbu, zavedl elektriku, upravil podkrovní pokoj směrem k zahradě, do všech místností dal kamna a zřídil knihovnu.^[188]

O prázdninách 1931 se zúčastnil pouti do Lurd. Na zpáteční cestě byla poutníkům kdesi v Německu blíže hranic podána zkažená minerální voda. Mnozí z nich dostali otravu a mezi nimi i P. Vosyka. Někteří dokonce zemřeli. P. Vosyka od té doby postonával. 18. prosince 1931 musil být zavezen do nemocnice v Rychnově a tam 23. prosince zemřel. Byl pochován na zdejším hřbitově na sv. Štěpána, 26. prosince 1931 za účasti mnoha kněží a zástupců občanstva po slavných službách božích.

Od 1. ledna 1932 do 30. listopadu administroval zde P. Jaroslav Mihulka, farář ve Vel. Uhřínově. Dne 1. prosince 1932 byl investován za zdejšího faráře dosavadní administrátor

P. Jaroslav Mihulka, narozený 18. ledna 1887 na Skále u Chrasti na Chrudimsku. Zapsal do farské kroniky, že patron fary nechal faru zpustnouti, že vrata kůlny se nemohla ani otevříti, aby na něho nespadla, okna u kuchyně byla přibita, jinak se rozpadla a na kostelní věži byla střecha jako síto, že skrze ni bylo vidět oblohu. R. 1933 pořízena vrata u kůlny, přestavěna zeď u rybníka mezi stodolou a kůlnou a věž pokryta novým šindelem. V r. 1935 byla provedena oprava fary a střechy kostela. Také byl zřízen cihlový chodník před farou ve dvoře. Byl dobrým včelařem – převzal včelín po svém předchůdci, P. Vosykovi.

P. Alois Matulík, dnešní farář a jeho předchůdce P. Jar. Mihulka.

---

P. Mihulka byl jmenován osobním děkanem, biskupským notářem a konsistorním radou. Sbíral dary farníků, aby mohl opraviti případné nedostatky kostela, jeho opravy a úpravy. Zastával však názor, že je nutno na tyto věci míti obnos rozpočtem stanovený připraven dříve než se k práci přistoupí. Když pak měl obnos sebrán, zvýšily se zatím ceny materiálu a práce a musil pokračovati ve sbírkách. Ale sbírky ty byly za měnové reformy 1953 ztraceny. (Bylo prý ztraceno na čtvrt milionu korun.) Dne 11. ledna 1923 dostal uznání biskupské konsistoře.

V r. 1949 nepodepsal prohlášení katolické akce a tak se postavil mimo běh současných událostí. Dne 26. března 1952 podle vládního nařízení byly matriky farské odvezeny do Dobrušky na úřad (ONV – matriční úřad) a tam byly uloženy v nově zřízeném matričním okresním úřadě.

Na základě postoje P. Mihulky vůči panujícímu stavu bylo mu nejprve zastaveno vyučování ve škole, potom postupně mu byl zastaven plat, štola a konečně i zakázáno sloužit mše a zbaven úřadu, což se stalo dne 31. prosince 1953. Farář P. Mihulka se měl k 1. lednu 1954 z fary vystěhovati, ale nový farář ho ponechal na faře s tím, že „fara je dost veliká pro oba“. Děkan Mihulka bydlil na faře až do konce března 1956, kdy se z fary odstěhoval do vlastního domku, který si koupil poblíž Častolovic. S ním odstěhovala se také jeho hospodyně, aby ho ošetřovala, neboť starý pán byl vážně nemocen.

Kolem 13. prosince 1957 vyšel si děkan Mihulka odpoledne k blízkému lesu a nevracel se. Hospodyně žádala o pomoc sousedy a konečně bezpečnostní orgány. Detektivní pes nalezl pak děkana mrtvého nedaleko cesty. Ležel obličejem k zemi a pomalu zapadal začínajícím sněžením. Byl pohřben v Bílém Újezdě mezi jinými faráři při cestě za kostelní presbytáří dne 16. prosince 1957.

Když faráři Mihulkovi byla zastavena úředně činnost, nastupoval dne 1. ledna 1954 jako přidělený farář

P. Alois Matulík, rodem Moravan, narozený 25. července 1905 ve Vel. Bílovicích, okr. Břeclav, arciděkan v Nepomuku v již. Čechách, doktor theologie, superior řádu Těšitelů božského srdce Páně, výborný kazatel, kněz vzorný, ale i pokrokový, pravý otec svěřeného stáda.

Bývalého faráře, děkana Mihulku, nechal na faře až do konce března 1956, kdy se P. Mihulka z fary vystěhoval do vlastního domku u Častolovic. P. Matulík vymohl bývalému děkanovi také důchod, který dříve nedostával.

Po svém nastoupení nový farář P. Matulík brzy přikročil k důkladným a nákladným opravám, neohlížeje se po vzoru P. Mihulky na to, má-li či nemá-li s dostatek finančních prostředků. Na tyto opravy a úpravy obětoval nejprve podíl po zemřelém svém otci a brzy na to i podíl po své matce (zemřela v dubnu 1954). Do velkého díla se pustil v den svých padesátých narozenin, v pondělí dne 25. července 1955, kdy počal s výměnou krytiny na kostele (viz příslušnou kapitolu o kostele). Brzy potom následovaly opravy další: probourání zazděného okna nad sakristií proti faře a úprava střechy sakristie u tohoto okna. Potom, když kostel byl zabezpečen před zatékáním za dešťů, zavolal akademického malíře J. Daňka z Letovic, aby provedl (později se svým pomocníkem) výzdobu kostela, opravu a přezlacení oltářů, jak o tom bylo dříve referováno. Opatřil reflektorové osvětlení hlavního oltáře, nové roušky (malované a vyšívané) na všechny oltáře, ke konsolím pod dvěma soškami a kazatelně, mistrovské to dílo lidového umění (provedeno v jeho rodném kraji). Koupil nová boholužebná roucha, velký koberec ke hlavnímu oltáři a dlouhý koberec od oltáře až pod kruchtu atd.^[189]

Pro svou laskavost, lidovost a obětavost je farář Matulík celou svou farností milován a ctěn. Kostel pod jeho správou skví se každé neděle novostí, protože dnešní farář stará se o novou, čerstvou a různou výzdobu oltářů, při čemž ukazuje vytříbený vkus a smysl pro výzdobu a ladění barev.

Farář P. Matulík se nyní připravuje na další velké opravy, kterými má býti nové pokrytí střechy zvonice a odvodňovací žlab kolem celého kostela, aby se vlhkost nevsakovala do kostelních zdí. Protože v době dešťů bývala cesta na hřbitově kolem kostela plna rozbahněného bláta, pustil se P. Matulík v polovině července 1959 do její úpravy. Pomocí místních zedníků a občanů vybetonována část hlavní cesty na hřbitově od věže k hlavním dveřím kostela a na druhé straně až za vchod na kruchtu. Později byl betonový chodník rozšiřován kolem celého kostela až na menší část na jižní straně.

Až do r. 1833 nebylo u farního úřadu žádné pečeti. Teprve tohoto roku dostala fara, resp. farní úřad v Bílém Újezdě razítko a pečetidlo. Je kruhové, dosti veliké, v jeho středu je zobrazeno proměnění Páně, po stranách dva andělé na oblacích, nad nimi v oblacích Bůh Otec. Kolem tohoto obrazu při kraji je nápis „Sigillum parochialis Ecclesia Albo-Augezdensis“ (pečeť farního úřadu bílo-újezdeckého).

Dnes razítkuje farní úřad kaučukovým razítkem kulatým v němž je při okraji název „Farní úřad v Bílém Újezdě“.

Farní razítka:

---

Majetek, který spravoval farář újezdecký, můžeme rozděliti na tři skupiny: majetek kostela, záduší a fary. K tomu nutno poznamenati, že ve starých záznamech se mnohde tyto tři skupiny nerozlišují a uvádějí se jako majetek farský, jindy opět jako majetek církevní. Shrneme je proto do jedné kapitoly.

Fara v Bílém Újezdě byla r. 1651 od Krafta z Lamersdorfu, pána na Černíkovicích a patrona kostela vybavena poli, lukami a lesem.

V r. 1672, kdy Bílý Újezd patří již Kolovratům, vypisuje místní farář P. Sigmund Frant. Votava (v zámku Černíkovice) dne 12. ledna (1672), že kněz z Bílého Újezda má na starosti farní kostel Proměnění Krista Pána (v Újezdě), filiální ve vsi Černíkovicích – Povýšení Svatého Kříže, druhý filiální ve vsi Dobrým – Sv. apoštolů Petra a Pavla a třetí filiální ve vsi Deštným – Sv. Máří Magdaleny. Nedělní mše sv. slouží v Újezdě první, v Černíkovicích druhou, v Dobrém třetí a v Deštným čtvrtou neděli (kromě mší všedního dne v kostele farním). Za tuto službu dostával:

Za to měl konat 156 fundačních mší svatých za živé i mrtvé členy rodiny Kraftovy a to v kostele aujezdeckém 104 mše, ve filiálním černíkovickým 52 od pana faráře aujezdeckýho vykonávati se mají. Při tom mimo těch 52 fundačních mší Kraftovských, jež v kostele černíkovickém čteny býti mají, povinen je pan farář aujezdecký v Černíkovicích v zámecké kapli každého měsíce 2 mše sv. sloužiti, jednu za živé, druhou za mrtvé členy rodiny Kolovratů, t.j. 24 mše svaté. Obě fundace, Kraftovská a Kolovratská činí dohromady 180 mší.

A poněvadž almužna^[190] za 104 mše ve far. kostele aujezdeckém za každou 26 krejcarů 5 3/8 denáru se počítá, tak za 52 Kraftovské, jež ročně k sloužení připadají ve filiálním kostele černíkovickém, též za 24 Kolovratských v zámecké kapli, tam a nazpátek do Újezda, což se počítá na 1 míli. Proto je přídavek k fundaci Kolovratské hrachu 1 strych a soli 2 věrtele.“

Z Újezda se pobírá žita 1 strych 2 věrtele 1 čtvrtce, z Vísky 2 strychy, z Hrošky 10 strychů 3 věrtele, ze Lhoty 3 strychy 3 ½ čtvrtce, z Hlinného 10 strychů 2 věrtele 3 čtvrtce, z panských špýcharů 22 strychy 2 věrtele, od vrchnosti kvasinské 3 strychy, od vrchnosti skalecké 2 strychy. Ze vsi Deštné 40 zlatých, na půst dostává 13 strychů, vánoční koledy 6 zlatých 30 krejcarů.

V panském katastru teresiánském (AZČ – TK Hradecko 28, sign. 8/5) čteme o zdejším kostele a faře:

Tak přiznával tehdejší farář 3. října 1713. Z tohoto přiznání můžeme pochopiti, že roční příjmy farářů nebyly záviděníhodné, zvláště když zůstávaly často nevyplacené. Ani na opravy kostela a věže nedostával farář ze Skalky vyplácenu Mladotovskou fundaci po řadu let. A ze skromné poznámky se dovídáme, že farář často i zdarma sloužil lidu, který tu byl pouze robotný. Snad proto budova kostela i fary pomalu chátrala, jak poznamenáno bude a bylo v kapitolách o kostele, faře a věži.

Snímání krytu kostela 26.7.1955. V pozadí Orlické hory, Deštná.

---

Finanční poměry farářů nebyly ani kolem roku 1700 nikterak skvělé a často se ozývá ve zprávách toho se týkajících stesk na špatné časy.

Většinou patřily k farám pozemky, jichž obdělání si musili faráři obstarat sami. Výnos z farních pozemků býval ovšem různý podle úrodnosti půdy, způsobu obhospodařování, nákladu na hospodaření atd.

Faráři dostávali obvykle od pánů zvláštní příjem, neboli fundaci, za niž musili sloužit mše sv. za rodinu fundatora. Farář újezdecký dostával fundaci kraftovskou (černíkovickou) a kolovratskou (rychnovskou) za sloužené mše za jmenované šlechtické rody.

Někteří faráři pronajímali části nebo i celé farské polnosti. Pronájem takový byl ovšem někdy dobrému stavu polí na škodu. Málokteré faře patřil les. Fara v Bílém Újezdě mívala kus lesa „Žabna“, který byl později vichřicí zcela zničen. Farář pak dostával ročně 12 sáhů měkkého dřeva z panství. Potřeboval-li více, dostával je z lesů doberských, ovšem až do doby, kdy Dobré bylo od Újezda farou odděleno. Jenže farář újezdecký si musil svým nákladem a potahem dříví nechat připravit a odvézt.

Značnou část příjmu většiny farářů tvořily desátky, které se počítaly z každého gruntu ve farní osadě. Seznam desátků byl uváděn v tak zv. „registrech desátečních“, která byla vedena na panských úřadech. Desátky se odváděly zpravidla „in natura“. Bylo to hlavně obilí (žito, oves) a to buď v zrně nebo ve snopech. Desátky újezdecké jsou počítány v zrnech a to v pražské míře s vrchem. Pak se dočítáme, že při přepočtu jeden věrtel pražské míry s vrchem byl jeden pražský věrtel a půl čtvrtce. Z gruntů opuštěných se ovšem desátky neodváděly. Vrchnost měla také odváděti desátky z panského dvora. Když pak byla pole od dvora prodána poddaným, povinnost platiti z nich desátky přešla na nové majitele.

V čase postním se odvádělo na faru místy lněné semeno, někdy t. zv. „slepice ouroční“.

O svátcích vánočních dostávali faráři dary v potravinách a od osadníků koledu. Farář obyčejně obcházel celou osadu dům od domu, žehnaje a vykuřuje příbytky. Při tom dostával určité, zvykem ustálené dávky. Ve vesnicích dávali sedláci po 3 krejcařích, zahradníci po 2 kr., chalupníci po 2 groších, někdy mimo to koláč nebo místo něho 1 kr. Krejcar dávali také domkáři a podruhové.

O velikonocích dávali poddaní svému faráři vejce. K dávce vajec byly povinny i dvory panské, ale majitelé se povinnosti té vymykali.

Kolem svátků svatodušních odváděly se farářům t. zv. „letníky“. Byly to dávky z počtu krav. Odváděly se v sýru, másle nebo také v penězích (zpravidla 3 krejcary z jedné krávy).

Značná, ano mnohdy největší část příjmů plynula farářům zpravidla z fundací. V příčině fundací bylo r. 1705 nařízeno, aby žádný duchovní správce nepřijímal žádné fundace, aniž sobě dříve vyžádal souhlasu a schválení konsistoře.

Mezi měnitelné příjmy peněžité počítána byla štola. Vymáhání nemírné štoly bylo zakázáno.

K požitkům benefice možno počítati i farní dům.

Pokud se týče příjmů faráře újezdeckého z té doby, máme po ruce „Instrument“ a poznamenání vejnosu fary Aujezdecký na panství Černíkovickým, sepsaný Františkem Ollitscherem, hejtmanem panství dne 12. ledna 1672. Jeho doslovný opis z r. 1899 tuto podáváme.

Střední část starého kostelního „Betlému“.

---

Tak doslovně zní onen instrument.

V r. 1677 přepsal zmíněný hejtman panství Lorenc Frant. Ollitscher v podání hradecké konsistoře základní věci z tohoto Instrumentu a doplnil je výčtem a přepočtem na „osedlé“ hospodáře takto:

Uvedli jsme obě listiny, aby vynikly jejich rozdíly. Později byly tyto příjmy faráře újezdeckého přepočítány na současné peníze.

Kromě toho měl farář újezdecký kolem r. 1770 jménem desátku 3 strychy 2 měř. žita, 3 str. 1 měř. ovsa v ceně 12 zl. 49 kr. 1 ½ den. Za Ještětice a Brocnou (jejich části k újezdecké farnosti patřící) 4 měřice 11 mázů žita a 5 měřic 11 mázů ovsa. Fara dešenská dostávala fundace 1 sud piva, 5 sáhů dřeva měkkého, 5 sáhů dřeva tvrdého, 21 zl. 30 kr. a jednoho zajíce ročně.

Příjmy faráře újezdeckého byly přepočítány na současné peníze naposledy v r. 1938, kdy se dočítáme v podání hraběte Kolovrata toto:

V Instrumentu uváděné mše byly však slouženy postupně v menším počtu, asi od let 1780. Mše, které měly býti slouženy v kostele a kapli v Černíkovicích (celkem asi 76) se tam vůbec nesloužily nýbrž slouží se na základě restrikce provedené biskupskou konsistoří č. 3258 ze dne 5.6.1873 za rodinu Kraftů místo 156 mší pouze 29 tichých mší a za rodinu Kolovratskou 24 mše (ovšem nikoliv v Černíkovicích, nýbrž všechny v Bílém Újezdě). Celkem se tedy sloužilo místo 180 mší pouze 53 a to částečně ne tam, kde fundator žádal.

Často se vyskytovala otázka, kterak se má rozděliti desátek a plodiny polní mezi předchůdce a nástupce na faře. Bylo proto v podzimních patentech z r. 1699 stanoveno, aby ten, kdo k sv. Jiří nebo k sv. Havlu na beneficium nastoupil, obdržel třetinu plodin polních, jež byly již sklizeny nebo ještě sklizeny býti měly a od předchůdce byly zasety. Měl však předchůdci nahraditi poměrnou část výloh na žence a mlatce. Předchůdce měl obdržeti dvě třetiny. Desátky měly náležeti tomu, kdo k sv. Jiří beneficium nastoupil a pouze polovina jich tomu, kdo nastoupil k sv. Havlu. Ti, kdož z beneficia odcházeli, neměli osévati polí, jež byla určena k úhoření, nýbrž měli je nechati k osetí nástupcům. Hnůj všechen měl být zanechán nástupci.

Jestliže se uprázdnila fara, dosazovali sami vikáři dočasného administrátora. V místech, kde byl kaplan, býval ten obyčejně ustanoven administrátorem. Za tuto práci dostával administrátor obyčejně plat a to týdně 1 imperiál, neboli 1 zl. 30 kr. Jinak mívali administrátoři obyčejně ročního platu 100 zl. a štolu.

Nastupující farář musil se podrobiti zkoušce z pravomoci a správy duchovní („pro jurisdictione et cura animarum“). Kandidáty zkoušel obyčejně některý z konsistorních assesorů.

Právo patronátní bylo v rukou držitelů panství, jak bylo ve většině farností. Patroni pak často pokládali patronátní práva za reálné a spory o ně nepředkládali konsistoři, nýbrž přednášeli je k soudu zemskému, odvolávajíce se restriktu císařského z 9.VII.1669, a patronátní práva ve smlouvách kupních a dílčích taxovali určitým obnosem.

Za faráře neměl být připuštěn žádný kněz, který dříve jako kaplan nenabyl dostatečné praxe v duchovní správě.

Mezi faráři a patrony kostela docházelo časem k vzájemných neshodám. Bývaly také časté stesky na patrony a jejich úředníky, že porušují pravomoc církevní.

Beneficiáti byli povinni odváděti konsistoři dvojí kanonickou dávku: cathedraticum a seminaristicum. Cathedraticum odvádělo se jednou do roka a to k sv. Jiří. Po r. 1698 mělo se cathedraticum odváděti před velikonocemi po poslech, kteří přicházeli pro svaté oleje. Z každého chrámu se odváděl imperiál neboli 1 zl. 30 kr., z každého chrámu filiálního půl imperiálu neboli 45 krejcarů. Semiraristica platilo se rovněž z každého chrámu po imperiálu (1 zl. 30 kr.) a z každého filiálního kostela po půl imperiálu (45 kr.), ale dvakráte do roka – k sv. Jiří a k sv. Havlu.

Jmění zádušní spravovali zpravidla tak zvaní „kostelníci“ o nichž je zmínka ve fundaci Mladotů. Ti pečovali o hospodářský prospěch kostela, vybírali a vymáhali povinné dávky, jakož i vedli účty příjmů a vydání, nekonali však služeb kostelnických podle dnešního našeho pojmu. K tomu bývali v té době tak zvaní „sakristiáni“ neboli „zvoníci“.

Vánoční výzdoba oltáře 1955 (o vánoční mši).

---

V roce 1836 byly naturální požitky újezdeckého faráře přepočteny na peníze a tehdejší farář Frant. Černušák vykazuje pak tyto farní příjmy:^[191]

Na kostelních příjmech vykazuje v r. 1836 farář P. Černušák:

V roce 1836 bylo při kostele celkem 11 fundací (nadací), které měly vynášeti ročně v penězích 603 zl. 23 kr. cm., ale vydání těchto fundací činilo 621 zl. 55 kr., takže se jevil shodek 18 zl. 32 kr. cm., které platil beneficiát^[192] Černušák ze svého.

V roce 1840 měl kostel tento polní majetek: Podle měření katastru obce a zakreslení do indikační skizzy a podle přiloženého k ní protokolu měl kostel polní výměru 76 čtverečných sáhů. Patřily mu tyto pozemkové parcely:

Dávky fundační v naturáliích pro faru byly později přepočítávány na běžné míry (libry, kg) a nahrazeny současnou měnou. Podle tohoto přepočtu byly naturální dávky patronátu újezdecké faře tyto: piva 1810 litrů, hrachu 107 litrů a soli 45 litrů. R. 1917 bylo pivo nahrazeno částkou 14 K a od r. 1919 částkou 20 Kč.

Tak dostával farář v Bílém Újezdě z důchodů velkostatků Rychnov a Černíkovice až do r. 1938:

Dávka tato měla původ v jmenované mešní fundaci Krafta z Lamersdorfu a v mešní fundaci Frant. Karla Liebštejnského z Kolovrat. Nejstarší zmínka o těchto fundacích je v jmenovaném již originálu hejtmana panství černíkovického Vavřince Frant. Olitschera z 12. ledna 1677, uložené v zámeckém archivu rychnovského zámku. Tento Instrument^[193] byl po potvrzení hrabětem Frant. Karlem Liebštejnským z Kolovrat dne 16. října 1688 a po podpisu hradeckým biskupem Janem z Talmberka dne 17. ledna 1692 vložen do desk zemských, ale stalo se tak teprve r. 1774 (DZ 570 A 14). Jen jsou nesprávná data založení – 1652 a 1672 – která mají původ v nesprávném datování farářem újezdeckým J. F. Horou z r. 1706.

Uvědomme si, že v r. 1652 byl patronem kostela újezdeckého pán Heinrich Kraft z Lamersdorfu, majitel panství Černíkovice, potom od r. 1672 pán Frant. Karel Liebštejnský, hrabě z Kolovrat, jako nový majitel tohoto panství, jehož rod zůstal v majetku panství až do zrušení nevolnictví.

Nejstarší záznam o nadacích při zdejším kostele nalézáme v zápisech fundační komise z r. 1768. Je to „Fasse č. 83 přes r. 1768 jsoucích panských duchovních nadací (fundací)“:^[194]

Všechny tyto fundace (nadace) jsou dnes anulovány, protože většinou hodnoty jejich byly uloženy v penězích v peněžních ústavech nebo v starých cenných papírech a tak zapsány byly nejprve jako vázané vklady a konečně při měnové reformě dne 30. května 1953 byly jako takové prohlášeny za propadlé bez náhrady.

Vánoční výzdoba oltáře 1956.

---

Velmi poučné jsou účty kostelní, které zdejší faráři každoročně předkládali patronátu. O nejstarších jsme se již zmínili. Nyní si všimneme účtů od r. 1821 až do r. 1927, které nám ukazují kostelní hospodářství v pravém světle a z nich vidíme, že postavení farářů bývalo málo závidění hodné, neboť kostelní dluhy spíše rostly než by se zmenšovaly. To proto, že obce i osadníci zůstávali dlužni kostelní poplatky a faráři mnohdy za církevní úkony dostávali sotva „Pán Bůh zaplať“.

Nahlédneme-li v zámeckém archivu rychnovském do účtů farního kostela v Bílém Újezdě, najdeme první bilanci od faráře Fr. Junka z r. 1821.

Jeho výčet vykazuje v příjmech:

Celkový příjem v r. 1821 činil 102 zl. 34 ¼ krejcaru. K tomu zůstávalo v dluzích do r. 1820 2312 zl. ¾ krejcaru.

Po tomto vyúčtování jeví se v účtech kostela jedenáctiletá mezera. Spojíme-li ji s tím, v jakém stavu našel či převzal faru P. Frant. Černušák po faráři Junkovi, dostaneme dobrý obrázek celé této řady posledních let farářování P. Junka. Není proto divu, že byl konečně patronátem (čtrnáct dní před svou smrtí) zbaven úřadu a donucen z fary se vystěhovati.

V roce 1832 nastupující farář P. Frant. Černušák vykazuje v dluzích 2372 zl. 42 kr. a v příjmech 790 zl. 28 ½ krejcaru.^[196]

Rokem 1833 vykazuje zvlášť účet kaple v Mastech, který pro tento rok dosahoval obnosu 52 zl. 23 ¾ krejcaru.

Účetní obnosy fary, ale i kaple v Mastech rok od roku stoupají, protože se zvětšují ponenáhlu dluhy. Tak v r. 1849 dosahuje starý dluh fary újezdecké již 5116 zl. 9 ½ krejcaru při hotovém příjmu pouhých 308 zl. 54 ¾ kr. Rovněž dluh kaple v Mastech činí již 294 zl. 54 ¾ kr.

Roku 1860 zmenšil se náhle starý dluh na 1033 zl. 9 kr., protože byly proplaceny státní obligace. Toho roku vykazuje účet farářův také příjem 4 zl. 52 kr. ze školy na Skalce. Je to poprvé, ale také naposled, kdy se v účtování objevuje tato položka. Dluhy pak opět se zvětšují rok od roku a po 25 letech (r. 1885) činí dluh kostela zase 3980 zl. 71 kr.

Od r. 1888 vedeny jsou účty v řeči české (dříve byly německy psané). Od r. 1890 vykazuje se mnoho peněz (4512 zl. 65 ½ kr.) v státních úpisech. Od r. 1900 rozepisuje se majetek kostela na spořitelní vklady a hotové příjmy, které dosáhly toho roku 1032,56 K. (Tímto rokem počíná se účtovati v korunách a haléřích.)

V r. 1905 bylo přijato 1145,93 Ka vydáno 1008,93 K, takže zůstalo na hotovosti 137 K. V úpisech pak 11746,80 K s vydáním 356,30 K.

V r. 1915 činil příjem v hotovosti 3262,27 K a vydání 3238,98 K se zůstatkem 23,29 K, v úpisech bylo původně 13.502,01 K, uplaceno 315,70 K, takže koncem roku zůstalo v státních papírech (a spořitelně) 13.186,31 K.

R. 1927, kdy I. kniha farních účtů končí, nalézáme příjem v hotovosti 4767,04 K a vydání 4767,04 K, čímž byla pokladna vyrovnána (r. 1920 skončil dokonce shodkem 744,16 K) a v úpisech a spořitelně bylo 28.324,21 K.

Na konci knihy účtů farního kostela v Bílém Újezdě najdeme poznámku, že pokračování účtů je v II. knize. Ta však v archivu nalezena nebyla.

Některé události kostela se týkající uvedeny byly při jednotlivých odstavcích. Jsou však ještě jiné, které nebyly do vyprávění pojaty, aby se sled vývoje netříštil. Proto uvedeme je samostatně na tomto místě podle chronologické posloupnosti.

Už r. 1836 uvádí farář Černušák, že kostel je pro kolaturu, která v tomto roce čítala okrouhle 2651 duší, příliš malý, neboť měří v délce 9 sáhů (okrouhle 17 m) a šířce 5 sáhů (přibližně 9 metrů).

Za faráře Černušáka bylo opatřeno velmi mnoho nových součástí bohoslužebných rouch a jiných potřeb z peněz farářových, darů farníků a pí hraběnky Růženy z Kolovrat Liebštejnské. Rovněž v r. 1876 opatřena další bohoslužebná roucha vlastním nákladem faráře Jana Raška.

Dne 30. srpna 1862 provedena byla oprava kaple v Mastech.

R. 1866 jedné neděle po požehnání udeřil blesk do kostela, svezl se do kazatelny, odtud na oltář Panny Marie, zničil na něm okrasy, na velkém oltáři otřesem též mnoho okras se soch spadlo. Na půdě kostela bylo po pokrývačích něco třísek, ty chytly, ale učitelem Josefem Císařem, jeho synem Janem a starostou Frant. Hlavsou bylo vše šťastně ulito.

V noci ze dne 2. na 3. dubna 1868 vloupal se zloděj oknem nad oltářem do kostela a ukradl 14 cínových svícnů po 4 librách váhy, 6 oltářních lněných roušek, 3 oltářní deky a 3 roušky.

Za bouřlivé noci dne 24. ledna 1870 vloupali se tři zloději do sakristie, zničili zámek její, spustošili schránku na oltáři, obsah ciboria rozházeli po kostele a ukradli:

V kapli, kde se uschovává uhlí se vyprázdnil a rouškou, kterou se uschovává Nejsvětější to přikryl. Zloděj byl četníkem u Záhornice dopaden, věci odhodil až na Melchisedech, 1 rochetu a spony od pluviálu a utekl. Ostatní bylo kostelu vráceno.

Dne 27. října 1870 vichřice velmi porouchala střechu kostela.

Dne 6. května 1872 žádali doberští po smrti děkana Černušáka, aby dříví od záduší doberské, dosud odváděné do Újezda, se obrátilo k faře v Dobrém. Dále aby roční plat „letníky“ zvaný (vykoupený desátek), odevzdávaný do Újezda, přenesen byl k faře Doberské (v částce 17 zl. 66 kr.). Jako důvod uváděli, že fara v Bílém Újezdě toho nepotřebuje, protože má 13 jiter dobrých polí kostelních a 37 jiter farních, kdežto farní kostel v Dobrém, který je ze 14. století se stal po třicetileté válce úbytkem obyvatelů kostelem filiálním Bílého Újezda a teprve r. 1787 opět farním.

R. 1874 byl opraven kostel a fara nákladem 1519 zl. 50 kr.

R. 1876 dne 12. dubna žádal farář kromě oprav na farských budovách o opravu kostela a to: 1) severní střechy jeho, 2) střechy nad schody hraběcí oratoře, 3) síňky u kostela se stříškou směrem k věži.

O tyto opravy žádal farář Rašek znovu dne 9. května 1881 a znovu 6. května 1882. Za rok nato žádal o opravu kostelních síněk, které mají prohnilý strop (nestalo se).

R. 1887 byla postavena kaple v Hrošce, při čemž se obecní úřad reversem ze dne 23. října 1887 zavázal, že ji bude ošetřovati. Zasvěcena je sv. Václavu.

R. 1888 dne 16. května byl P. Janem Raškem, farářem v Bílém Újezdě posvěcen nový oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého v zámecké kapli na Skalce, pořízený hlavně nákladem P. Josefa Grima, rodáka z Chábor a dp. Pavla Rozinka, osob. faráře a zámeckého kaplana na Skalce.

V září 1916 byl přízen nový kalich pro kapli sv. Václava v Hrošce.

R. 1928 objednány byly nové přenosné oltářní kameny pro oba postranní oltáře v kostele bíloújezdeckém a pro oltář v zámecké kapli na Skalce. Mají ostatky:

V neděli dne 19. prosince 1948 byl v kostele při mši duchovní koncert Pěveckého sdružení českých učitelů (se sídlem v Pardubicích) za řízení prof. dr. Jos. Plavce. Zpívány byly sbory: Smetana – Modlitba, Foerster – Hnědá brázda, Vít. Novák – Vánoční ukolébavka, Foerster – Oráč, Axman – Mamince na hrob, Dvořák – Píseň Čecha, Foerster – Velké, širé rodné lány, Sv. Václave a po mši Čechy krásné. (Sbor obědval v hostinci a po obědě zpívány tam ještě světské sbory a národní písně.) Zájezd tohoto pěveckého tělesa se uskutečnil proto, že sbor měl před tím koncert v Rychnově a jako pozornost místosbormistrovi sboru, rodáku z Bílého Újezda, Oldřichu Duzbabovi.

Druhý duchovní koncert se konal v neděli dne 26. srpna 1956 při mši, při němž byly provedeny skladby: 1) E. Tregler – Ave marie pro zpěv, housle a varhany; 2) P. Mascani – Intermezzo pro housle, violoncello a varhany; 3) J. Händel – Largo pro violoncello a varhany; 4) Ch. Gounod – Ave Marie pro housle, violoncello a varhany; 5) Zd. Fibich – Poem pro housle a varhany; 6) R. Schumann – Snění pro violoncello a varhany; 7) J. Raff – Cavatina pro housle, violoncello a varhany; 8) L. v. Beethoven – Chvála boží v přírodě pro zpěv a varhany. Účinkovali: Ladislav Ott, violoncello (člen Filharmonického orchestru z České Skalice) č. 2, 3, 4, 5 a 7. Oldřich Duzbaba, housle (člen Pěveckého sdružení českých učitelů) č. 1, 2, 4, 7. Dr. Jan Čermák, prof. hudby na pražské konservatoři, housle č. 5 a Frant. Jirásek (člen Pěveckého sdružení pražských učitelů) zpěv č. 1 a 8. Varhany hrál Josef Vaníček, ředitel zdejšího kůru.

Od r. 1955 bývá výzdoba kostela, zvláště o Vánocích velmi různá pod dohledem faráře Al. Matulíka. Po jeho nastoupení v r. 1954 upravil nový farář vánoční oltář tak, že sochy Proměnění Páně zakryl stěnou ze smrčků, v jichž větvích svítily malé žárovky. Nad svatostánkem umístěn je velký bílý kotouč a v jeho středu upevněna je soška Ježíška, která dříve bývala umístěna v jesličkách před starým Betlémem. Tuto vánoční výzdobu hlavního oltáře zachoval farář Matulík i v r. 1955 a 1956. V roce 1957 zůstala výzdoba v základě stejná, ale pod kruhem s Ježíškem byla umístěna v oblouku široká modrá stuha s nápisem „Sláva na výsostech Bohu“ složeným z žárovek. Tak skoro každoročně vymýšlí dnešní farář nové a nové výzdoby, ať pro vánoční čas, či při pouhé květinové výzdobě kostela.