Zvonice

Věž či zvonice je tak stará jako kostel. Se silnice ji poněkud zastiňují dva mohutné kaštany. Tyto kaštany před schody do věže byly vysázeny za starosty Frant. Šotoly z čp. 9 r. 1841 a současně kolem hřbitova a po vsi dolů podle staré silnice lípy.

Mezi kaštany vede sedm kamenných schodů do široké věžní brány, kterou se prochází na hřbitov a ke kostelu. Schodiště je trojstranné, kamenné a jeho díly jsou spojovány zvenčí zapuštěnými železnými kramlemi. Tyto schody jsou z poloviny května 1862. Byly upraveny darem vrchnosti. Na ně bylo spotřebováno 286 střevíců kamenných schodů, 1 střevíc po 25 krejcarech, celkem za 71 zl. 5 kr. rak. čís., zadlabání železných spojek bylo za 13 zl. 10 kr., kovářovi za spojky se zaplatilo 4 zl. 71 kr., truhláři za madla po obou stranách u zdi 95 kr., za 10 korců vápna 18 zl., za písek 3 zl. 50 kr., od lámání 6 sáhů opukového kamene 6 zl., a zedníkům od práce 33 zl. 30 kr. Celkem stály schody 151 zl. 6 kr., na kterýžto obnos dala vrchnost 113 zl. 56 kr. a zbytek 37 zl. 50 kr. r.č. dali osadníci. Při stavbě byla též vydlážděna část chodníku od silnice ke schodům a od věže k hlavním dveřím chrámovými hrubými kameny.

Věž má mohutný zděný spodek, poněkud vyšší než délka její čtvercové základny, se zdmi téměř metr silnými. Zvenčí pak upoutá pozorovatele jedinečně upravená její střecha o třech střešních patrech. Půdorys věže je čtverec o ploše 16 čtverečných sáhů. Jedna strana má 4 sáhy čili 7,56 m. Půdorys zaujímá tedy plochu 57,1536 m2. Základ její je o sedm schodových výšek nad silnicí. Mohutnou, obloukem zakončenou branou vcházíme do zvonice, kterou lze proti schodům uzavříti dvoukřídlovými dřevěnými vraty. U vrat spatřujeme mohutnost zdiva, právě tak jako při východu z věže do hřbitova. Spodní prostor průchodu se uvnitř rozšiřuje ve čtverec, v jehož východním, pravém rohu je kryté dřevěné schodiště vzhůru do věže, uzavřené po několika schodech dřevěnými dveřmi na jednoduchou petlici. Dlažba věže je kamenná z opukových desek. Pouze v kraji hřbitovním spatříme dvě větší desky pískovcové. Jedna z nich položena je úzkou stranou u pravé zdi při schodišti do zvonice, druhá je k ní přiložena svou delší stranou a je asi uprostřed věžního průchodu do hřbitova. Na této desce blíže jejího vnitřního kraje můžeme pozorovati vyvýšeninu. Obě tyto desky jsou vlastně dva náhrobní kameny z osmi, které uzavíraly panské krypty či hroby uvnitř kostela. Ty byly za přestavby kostela r. 1896 z dlažby kostelní vyňaty, šest zachovalejších bylo zazděno do vnějších kostelních zdí a tyto dva kameny, téměř zcela ochozené, byly zasazeny do věže jako dlažební kameny. Ono vyvýšené místo na jmenovaném prostředním kameni je zbytek panského erbu. Na druhém kameni, který leží úzkou stranou při schodišti do věže, spatříme při zdi v rozích dosti dobře se rýsující lebky v obou rozích a zbytky po ozdobě pod panským erbem, z něhož zůstalo dodnes také jen vyvýšené místo.

Od brány věžní vede hlavní cesta hřbitovem ke kříži, při čemž kostel tvoří její jižní lem. Vchod do kostela je od věžní brány k jihovýchodu a je vzdálen od brány sotva 10 kroků.

Zdi věže jsou zvenčí omítnuty právě tak jako původní část kostela bílou vápennou omítkou, ale po posledních opravách byla věž natřena shodně s kostelem nátěrem okrovým a odtud, že stěny věže byly původně bílé, snad pochází onen přídavek „Bílý“ ve jménu obce, protože, jak čteme ve starých zápisech, bílé stěny kostela a věže s návrší svítily svou bělostí do dálky.

Stěny zvonice na severní a východní straně jsou plné, kdežto ve stěně západní (vchodové) a jižní je po úzké „střílně“, vlastně okénku.

Ve stěně vchodové nad klenbou brány a pod střílnou je výklenek asi 10 cm hluboký, tvaru ležícího obdélníku, jehož horní strana je vyklenuta v mírný oblouk. Lze se domnívati, že v tomto výklenku byl snad kdysi obraz nebo kámen s případným nápisem (nebo erby). Na jižní stěně při hraně k silnici jsou staré sluneční hodiny.

Kryt střechy je šindelový a střecha sama přečnívá asi o 1 metr zdivo spodní části. Tam vyčnívají mohutné dubové konce trámů. Konce těchto trámů jsou opatřeny vazbovými příčnými břevny jako krakorci, které dodávají věži pevnosti. Tyto dubové vazebné krakorce nejsou stejnoměrně od sebe vzdáleny tak jak také základní vazbové trámy nemají stejné vzdálenosti. Krakorce začínají v každém rohu věže; na jižní a severní straně mezi nárožními je jich pět, na straně východní a západní mezi krajovými je jich sedm.

Nejspodnější část střechy má 13 vrstev šindelových nad sebou. Potom následuje rovná část prkenná se čtyřmi otevírajícími vikýři (po každé straně jeden) nesymetricky umístěnými. Nad touto částí je prostřední střešní oddělení o 12 šindelových vrstvách. Tato část střechy je dole čtyřhranná, ale z rohů se rozšiřují její strany v plochy lomené, takže nahoře u „lucerny“ tvoří šestihran. Také prkenná „lucerna“ je šestihranná s kulatými otvory uprostřed každé stěny. Nejvyšší pak část je rovněž šestihranná a zužuje se do špičky po 10 šindelových vrstvách.

Na desáté šindelové vrstvě sedí železné pouzdro, z něhoř vystupuje vzhůru železný kříž, dnes poněkud k západu skloněný s hromosvodem. V deváté šindelové vrstvě na straně západní (nad vchodem) je „zaseknuta“ tesařská sekerka (dnes ovšem už zabezpečená maketa). Tato sekerka umístěna je na věži od nepaměti a je zdaleka se silnice viditelna. Pověst vypráví, že sekerka ve věži je z doby, kdy se v naší obci stínali zločinci sekerou. Doklady na to, ani na právo trestati zločince stětím však nikde nebyly nalezeny. Druhá pověst vypráví o sázce tesaře s čertem, že tesařskou sekeru přehodí přes špičku věže. Když tesař sekeru vyhodil, čert ji prudce sfoukl a sekera se zasekla na špici věže. Jiná pověst zase praví, že prý zachránila při opravě věže tesaře, který padal a o ni se zadržel. Ale ani tato pověst neobstojí. Nejspíše ještě podobná pověst, kterou zpracoval Horyna v „Pověstech českého severovýchodu“. V této pověsti se vypráví, že tesaři opravovali střechu, trámoví i zavěšení zvonku z r. 1354. Jakýsi tesař Jíra šplhal po střeše jako veverka. Bylo toho dne parno a Jíra trpěl žízní. Pomocník tesařů nestačil z krčmy nosit velkou tesařskou holbu. Jíra si ji vytahoval po provaze na věž a ve chvilce spouštěl nádobu prázdnou. Nakonec však zmalátněl. Zasekl sekerku do věže, aby si odpočinul. Náhle zavrávoral a zřítil se k zemi. Zaseknutá sekerka zůstala ve střeše zvonice pro památku. Tato pověst je snad nejblíže pravdě.

Z prostředního dílu střechy vyčnívá uprostřed západní její strany – směrem od vsi – a nad vchodem vikýř se stříškou, v němž býval umístěn malý zvon.

Všimnuvše si takto vnějšku věže, jejíž výška dosahuje přibližně 27 metrů, podíváme se ještě dovnitř. Z průchodu věžního vystoupíme po příkrých dřevěných schodech do prvého patra. Má dřevěnou prkenou podlahu spočívající na silných trámech, které jsou z průchodu věže viditelny a tvoří s prkny podlahy strop ve věžním průchodu. Místnost v tomto patře je šerá, neboť ji osvětlují jen jmenované úzké dvě střílny (okénka) od jihu a západu. Sem visí provaz od zvonu. V severozápadním koutě zahlédneme dřevěné schodiště, vedoucí do druhého patra. Podlahu tohoto patra nesou základní mohutné trámy dubové, ležící na konci zdiva a přečnívající ven s krakorci, o nichž jsme se již zmínili. Jsme pod střechou. Odtud vzhůru už není souvislé plochy patrové, nýbrž nad sebou spatříme spleť mohutných dubových trámů, které tvoří dohromady vazbu krovu a nosiče zvonů. Přímo nad sebou vidíme dvě velká oddělení, zabírající prostřední otvor. Dnes vidíme v nich jen na severní polovině mohutný zvon, na nějž pohodlně dosáhneme. V oddělení jižním je prázdno, jen mnohem výše vidíme zvonový závěs, který kdysi držel korunu druhého zvonu.

Odtud můžeme vystoupiti na ochoz ve výši koruny zvonu a to buď po jednoduchém žebříčku nebo mezi trámy starým, trojitě lomeným schodištěm, které tvoří tříhranné trámce zapuštěné do vazebních trámů při severní straně. Jsme na úzkém ochozu ve výši rovného dílu mezi první a druhou střechou se čtyřmi otvíracími okenicemi. Ochoz je jen na třech stranách. Chybí na straně jižní.

Ať otevřeme kteroukoliv okenici, jeví se našim zrakům překrásné panorama. Na jižní straně přehlédneme část „na brandeburské“ se Zákoutím a Ještěticemi, v dálce se svahem nad Kvasinami, kde nad modrým lemem lesa spatříme komín továrny u nádraží a případně kouř lokomotivy ze solnického nádraží. Vpravo na volném pahorku špičatí se kryt solnického vodojemu, potom Solnice s věží školy a kostela, dále v pravo zalesněný svah, nad nímž se zvedá štíhlá věžička kostela v Černíkovicích. A na obzoru modrají se svahy vrchů kolem Potštejna a dále k Ústí nad Orlicí.

Otevřeme-li okenici západní, hledíme přes koruny kaštanů před věží na školu a dolů po obci, z níž vystupuje šedavá silnice do Hrošky, kde budova školy zřetelně vystupuje nad ostatními staveními. Za Hroškou spatříme přehyb s osamělým bývalým ovčínem „na Buchtě“ a pak již šedavé svahy s lesy a zahradami, v nichž bělají se budovy Voděrad. Svah ten, zakončený v tomto pohledu lesem, končí k severu pohledem na bližší osamělý Ostrov.

Při otevření severní okenice zjistíme, že krása pohledu se stupňuje. Zrak náš upoutá prostranství před hřbitovem, uzavřené hostincem a hospodářstvím čp. 52. Odtud ubíhá k severu dvakráte zalomená silnice, která vede náš zrak dále na obec Podbřezí, nad níž v tmavé zeleni lesů zřetelně vystupuje zámeček Skalka. Pruh lesů rozbíhá se na obě strany. Vlevo, k západu vyvyšuje se v Chlum, pod nímž zahlédneme les a „remízek“ v kotlině „na panském“, ještě dále k západu opět se objeví Ostrov a nad ním zahlédneme zámek v Opočně i věž starého kostelíka nedaleko zámku. Na straně pravé za Skalkou mizí v zeleni několik chalup Lhoty a Netřeby a v dálce hory. To jsou Orlické hory za Novým Městem směrem k Dobrošovu nad Náchodem.

Ale nejkrásnější je pohled otvorem východním. Pod námi leží hřbitov, vpravo kostel. Jsme skoro ve výši horní hrany jeho střechy. Podle hřbitova zelená se zahrada hostince a za ní horní část obce. Ale potom už pole, kopce s barevnými políčky, lesíky. Svítí-li slunce, překvapí nás svou zdánlivou bělí budova kostela v Dobrém. A již jsou tu hory. Celý pás Orlických hor od Dobrošova přes Sedloňov, Velkou Deštnou až po Kralický Sněžník odtud přehlédneme. Obrázek, jakých je opravdu málo.

Obrátíme se dovnitř. Základní trámce střední jsou posunuty poněkud k jihu a tvoří podstavu dvou nestejných prostorů pro velké zvony. Spleť trámů vystupuje vzhůru a tam zahlédneme ještě zvlášť upravenou prostoru u vikýře ve střední části věže, kde po zvonu zůstal také jen zvonový závěs.

Nebojíme-li se šplhati po mohutných trámech nahoru, můžeme se dostati (ovšem na vlastní nebezpečí) do nejhořejší části, do lucerny mezi druhým oddělením střechy a špičkou. Kulatými otvory ve stěnách „lucerny“ ještě rozšíříme svůj obzor, který jsme dříve viděli, neboť jsme mnohem výš.

Vracíme se k závěsu velkých zvonů na ochoz. Vidíme, že ve věži bývaly tři zvony. Ano, bývaly tu tři. Jejich ložiska jsou ještě černá a mazlavá tukem.

Starobylý zvon ve věži.

Starobylý zvon ve věži.


Nejstarší zvon byl přibližně 6 centů těžký. Na svém horním obvodu měl nápis gotickým písmem: „Já hlas volající, pojďte dobří i hříšníci sem do domu Božího: vzdejte čest a chválu Tomu, jenž Všemohoucí, jemuž buď chvála.“ A na dolním okraji nesl nápis: „Všemohoucí pane Jezu Kriste pro tvé narození z panny čisté, rač toto dílo šťastné – chvála i čest i hojná děkování na věky bez skončení amen.“

Druhý zvon, později zhotovený, okrouhle 10 centů těžký má nápis: „Tento zvon zlit jest ke cti a chvále Panu Bohu všemohoucímu a dobrým lidem nej ... skrze mistra Adama Ktarabo, zvonaře v Hradci Králové L.P.1564“. V „Památkách archaeologických“ roč. XXX (1918) str. 121 čteme, že byl původně z r. 1557 a že byl přelit skrze Adama Ktarabo, t.j. Tarabu. Tento zvon podle zápisu staré farské kroniky „L.P. 1688 při chrámu Páně farním oujezdeckým dne 9. měs. října jest velký zvon s věže dolů spuštěn a do města Rychnova vezen. Kdežto následujícího dne 14. téhož měsíce při chrámě Páně svaté Trojice na krchově s mnohými jinými zvony od důstojně velebného pána Jana Kryštofa, urozeného pána z Talmberka, toho času pana biskupa kraje hradeckého v přítomnosti jeho W. Excellence a jiných mnohých vzácných hrabat a pánů duchovních i světských jest posvěcen. Kterémužto zvonu dáno jméno svatého Marka evangelisty. Což se stalo z vůle a panování téhož panství B. W. W. H. C. Excel. pána pána Františka Karla Liebštejnského, svaté říše Římské hraběte z Kolovrat a za správy duchovní důstojně velebného pána pana Václava Viktory, faráře téhož panství v Oujezdě, za správy kostelnické Jana Voženílka, šenkýře, Václava Rozuma souseda, Tobiáše Pátka spolukantora, všech třech z téže obce oujezdecké a Václava Švejdy, souseda obce hrošecké, léta a dne svrchu uvedeného.“ Tento zvon visí dodnes ve věži.

Nejstarší zvon, zprvu uvedený, praskl r. 1875 a byl od Karla Pavla v Hradci Králové přelit. V časopise „Památky archaeologické“ roč. XXX (1918) str. 123 se práví, že tento zvon byl přelit (1875) od Josefa Schneidera, který na něm ponechal ještě jméno svého otčíma K. V. Paula. Při přelití byl zvětšen na váhu 8 centů nákladem 300 zlatých. Po dokončení vážil 855 liber. V měsíci červenci 1875 byl na jméno sv. Jana Nepomuckého pokřtěn a posvěcen od veledůstojného pána P. Dra Jana Raise, kapitulního děkana a generál. vikáře z Hradce Králové a na zvonici zavěšen.

Třetí, malý zvonek měl nápis „Goss Mich Ignatius Drack in Koeniggrätz 1790“ (Slil mne Ignác Drack v Hradci Králové 1790). Jmenoval se sv. Prokop.

Umíráček nad střechou kostelní neměl nápis.

Kostelní zvony byly prohlédnuty a opravovány, hlavně jejich závěsy a také závěsy srdcí 10. září 1872.

R. 1891 bylo pomýšleno na zvětšení kostela a pořízeny plány. O rok později žádala obec za starostování Jana Dolka o povolení přístavby a opravy kostela, při čemž v projektu je nad vchodem kostelním vysoká štíhle zakončená věž. Tehdejší rozpočet na přístavbu schválil účetní odbor c.k. místodržitelství dne 2. června 1894. Rozpočet na přístavbu svrchní části věže u kostela zněl na 2045 zl. 3 kr. Dříve však, než bylo přikročeno k vlastní stavbě, zůstávala nerozřešena otázka této staré historické zvonice, když u kostela měla být zvonice nová, pochybného slohu. Otázka, zda má býti stará zvonice zbořena, byla konečně předložena Ústřední komisi pro historické a umělecké památky. Její člen, c.k. konservátor Emanuel Pippich po prohlédnutí věže u nás poslal posudek ze dne 16. října 1895 v němž o věži praví: „... má-li býti zachována věž a novou nahražena. Věž je vskutku památka velice starobylá a zajímavá, třeba že po stránce výzdoby architektonické méně pozoruhodná. Jest to ale významný typ isolované zděné zvonice, ovšem typ více lidového než přesně uměleckého způsobu stavby, leč v části nástřešní úhledným rozdvojením a pod okapem pěkně článkovanými krakorci se vyznačující. Lze bezpečně míti za to, že původ starobylé věže až do počáteční doby stavby chrámové sahá, která svými malými a úzkými, původně do půlkruhu uzavřenými okny ještě na dobu románskou[197], svým přímočaře lomeným obloukem, zakončeným na východě presbytáře však již na dobu gotickou poukazuje, což by tudíž ve svém celku svědčilo, že stavba ta do periody přechodné z romanismu do gotiky, t.j. do století 13tého náleží.[198] Ježto tedy starobylost jak chrámu samého, ač v novější době neslohovými přístavky pohříchu znešvařeného, tak i zmíněné zvonice jest nepopíratelná, nutno se v úctě podepsanému c.k. konservatoru v tom smyslu vysloviti, že zachování této starobylé památky jest naprosto žádoucí.

Zboření takového starého a zajímavého objektu nebylo by lze ani tehdy důvodně omluviti, kdyby snad velenutná oprava vyskytujících se zde konstruktivních vad značnějšího nákladu vyžadovala.“

Špička zvonice se sekerkou.

Špička zvonice se sekerkou.


Tato slova zachránila věž, významnou a velmi cennou historickou památku. Bylo také upuštěno od neslohové věže u kostela. Jen síla zdiva chrámové předsíně a prvního patra nad ní zůstala v plánu a byla provedena.

Za první světové války dne 4. ledna 1917 zrekvirovány byly na zvonici a kostele zvony pro účely válečné a sice prostřední zvon, onen přelitý nejstarší, poledník (tyto dva na věži) a umíráček (nad kostelem). Velmi smutně působilo, když před jejich spuštěním k zemi nechal jimi tehdejší farář P. Ferd. Audrlický na rozloučenou déle než 20 minut zvoniti.[199]

Josef Chládek, řídící učitel zdejší školy a ředitel kůru loučil se se zvony básněmi:

Památce našich zvonů, jež nám byly ve světové válce odebrány

Staré zvony, drahé zvony,

dlouho jste nám hrály.

Čemu jednou sloužit máte

jste se nenadály.

Staré zvony, drahé zvony

těšily nás častokrát.

Dáváme vám nyní sbohem

na sto tisíckrát.

Co mluvily k nám naše staré zvony, když se s námi naposled loučily.

Umíráček:

Klinkal jsem, klinkal vždy smutnou zvěst,

že nás o jednoho zde méně jest.

Poledník:

Vždy třikrát každý den

po celý čas

volal vás stříbrný,

jasný můj hlas.

Volal vás k modlitbě,

zval k práci zas;

zdali až umlknu

pomní kdo z vás.

Velký zvon:

Vážně a z hluboka

mluvil jsem z vysoka,

vítal jsem slavnosti,

provázel žalosti.

Nyní již ustane

vážné mé znění.

Snad se zas promění

ve válečné hřmění.

Loučení naše se starými zvony

Sbohem, staré zvony,

sbohem nastokrát,

nikdy vaše libé hlasy

nebudou nám v duši hrát!

Když řídící učitel Jos. Chládek, autor těchto básní, zemřel a nesli ho ke hrobu, utrhlo se u zbylého zvonu srdce a spadlo zvoníkovi, tahajícímu za provaz, k nohám.

Po válce v roce 1924 za faráře P. Jos. Vosyky byly pořízeny tři nové zvony od firmy Buřil – Švagerka v Kuklenách podle návrhu Msgre ThDra Hugona Doskočila, rektora a profesora semináře v Hradci Králové. Byly posvěceny 9. listopadu 1924. Umíráček měl jméno Pavel (ke cti Msgra Pavla Rozinka), poledník se jmenoval Marie a prostřední nesl jméno sv. Jan Nepomucký. Všechny tři byly prohlášeny Němci za druhé světové války za rekvirované a byly sňaty. Dne 30. března 1942 byly z obce odvezeny. Ale ti, kteří zvony nakládali a odváželi, odvezli pouze dva větší. Umíráček se ztratil. Objevil se však opět po roce 1952 a byl později znovu do věžičky nad presbytáří zavěšen.

Náhrobní kámen Jana Mladoty ze Solopisk a na Skalce
                    na severní zdi kostela.

Náhrobní kámen Jana Mladoty ze Solopisk a na Skalce na severní zdi kostela.


Věž byla několikráte opravována, protože šindel krytiny časem shnil. Poslední opravy věžního krytu jsou zapsány v r. 1855 a 1933. Od té doby nebylo větších oprav. Když kolem r. 1946 byly na mnohých místech šindele větrem strženy a ve střeše zely díry, jimiž za dešťů zatékala voda dovnitř, byly tyto díry za děkana P. Mihulky zakryty kusy starého plechu. Po r. 1954 dal nový farář P. Matulík tyto otvory alespoň vyspraviti. Přeložení krytu věžního však chybí dvě podstatné části: jednak nedostatek šindele, neboť dnes se šindele nevyrábí (a je-li kde výroba šindelů, tedy nestačí a není vyráběn v dobré jakosti) a dostatek peněz, neboť všechny po r. 1954 podniknuté opravy farních objektů podnikl farář arciděkan P. Matulík bez jakékoliv cizí pomoci, pouze z prostředků vlastních a darů farníků. Věž svou historickou cenou pomoci zasluhuje a její oprava je v plánu.

Věž se svou sekerkou je odedávna předmětem pozornosti cizinců, kteří Újezdem procházejí nebo projíždějí. Vozidla tu často zastavují, aby si cestující prohlédli neobvyklou a zajímavou její stavbu. Bývá fotografována, ba i různí malíři rádi zvěčňují její podobu na papíře nebo plátně. Přes to věž ještě r. 1959 stále volá po opravě. Krytina (šindel) je velmi sešlá, mnohde vyhnilé šindele vypadaly. Místnímu faráři P. Al. Matulíkovi se podařilo zakoupiti (ze sbírek kostelních) nové šindele a jakmile bude možno, bude stará krytina věže nahrazena novou. Dnes však starost o věž a hřbitov nepřináleží faráři, nýbrž místnímu národnímu výboru. Nové šindele jsou složeny ve věži a čekají jen, až najdou se prostředky, aby toto vzácné dílo lidového stavitelství bylo zachráněno.

Náhrobní kámen dívčí na severní zdi kostela.

Náhrobní kámen dívčí na severní zdi kostela.




[197] Nejstarší doba stavitelství u nás, vyznačující se oblouky nelomenými, půlkruhovými.

[198] Podle jiného, přesnějšího rozdělení začíná gotika v polovině století dvanáctého a tudíž podle toho by bylo možno datovati počátek věže i kostela do poloviny dvanáctého století.

[199] Současně byly zrekvirovány i zvony z kaple v Mastech, Hrošce a na Skalce.