Až do r. 1840 byl kolem kostela pouze malý hřbitov s plotem dřevěným, takřka na všech stranách rozpadlým. začínal u věže a vedl k jihu k rohu dnešní farské zahrádky, kde tehdy byl ještě hluboký vodní příkop. Po druhé straně od věže směrem k severu byla jen poloviční délka dnešní zdi směrem k hostinci. Podle nákresu plánu na přístavbu masného krámu u čp. 2 z r. 1851 (zpracoval Jan Císař, mistr zednický dne 8. června 1851) severní zeď hřbitovní začínala u rohu věže a pokračovala k severovýchodu (viz připojenou kopii plánu).

Kopie situačního plánku hřbitova ze dne 8. června 1851 podle nákresu Jana Císaře.

---

Šířka hřbitova se směrem k východu rozšiřovala asi do míst, kde je dnes hlavní hřbitovní kříž. Za ním už byl hřbitovní plot. Mezi hřbitovem a hostincem byla vozní cesta obecní, která se na konci zahrady hostince uhýbala do leva a ústila na silnici k Mastům. Onoho roku 1840 tehdejší farář P. Frant. Černušák rozšířil hřbitov na dnešní velikost. Obec darovala pro rozšíření hřbitova zmíněnou již cestu podle hostince a jeho zahrady v rozloze ca 120 čtver. sáhů a dále vyměnil p. farář s majitelem pozemků na východ od hřbitova Frant. Novákem z čp. 2 jeho čís. top. 297 v rozloze 494 čtver. sáhů za farský pozemek č. top. 158 „na kamínku“. Vzniklá takto plocha byla pak srovnána, cesta zvýšena do úrovně hřbitova a celý hřbitov ohražen novou zdí z kamene z obecního lomu nad Masty. Touto zdí vedou do hřbitova tři vchody.

Čtyři náhrobní kameny Vostrovských na jižní zdi kostela.

---

Hlavní vchod je zvonicí po sedmi schodech. V jižní zdi je zděná branka s dřevěnými dveřmi asi uprostřed délky této zdi. Vede do ovocné zahrady farské a k faře. Třetí je široký vjezd ve straně severní, vedoucí na vozovou cestu v zadní části zahrady hostince, která ústí proti čp. 3 na silnici masteckou. Touto branou, v níž byla původně dřevěná vrata, možno se dostati ještě povozem na hřbitov. Tento vjezd upravil a zlepšil farář P. Černušák v r. 1843. Nynější farář P. Al. Matulík vyměnil r. 1955 rozpadávající se dřevěná vrata za vkusná vrata železná s drátěnou mříží.

Hrob faráře P. F. Černušáka (vpravo) a jeho matky (vlevo). Uprostřed pamětní deska faráře P. Junka a kaplana ze Skalky P. Nováka.

---

Nejstarší část oplocení byla část proti faře. Tu nahradil r. 1836 P. Černušák kamennou zdí s brankou a později při rozšíření hřbitova navázána byla na ni stavba celé hřbitovní zdi. Rozšíření hřbitova k východu bylo dokončeno r. 1850 další koupí pozemku od čp. 2. Po dvou letech i tato nová část byla upravena a zdí ohražena.

Při severní zdi hřbitovní v místech, kde je dnes hrob Tomkův stávala původní umrlčí komora. V té době byla vlastně v rohu hřbitova. Tato původní umrlčí komora byla po r. 1859, po vystavění nové, zbourána. Dnešní je přestavěna z té, která byla postavena 1859 a to se stalo v r. 1911.

V březnu 1861 byl celý hřbitov přeměřen a znovu zplanirován a do roviny srovnán.

Za faráře P. Jana Raška bylo žádáno v r. 1881 (dne 9. května) o opravu sešlé omítky hřbitovní zdi, kteroužto opravu také patronát ve své režii provedl. Omítka hřbitovní zdi byl po roce v jiné části opadaná a proto farář P. Rašek hned r. 1882 (6. května) žádal o opravu této části, leč marně. Žádost opakoval r. 1883 (23. května), leč opět marně. Teprve později byla zeď opravdu spravena.

Od věže vede podle severní zdi kostelní přímá cesta hřbitovní k východu a končí u umrlčí komory. Uprostřed její délky stojí na kamenné podezdívce kříž, rovněž kamenný. Na jeho přední mramorové desce je nápis: „Já jsem vzkříšení a život; kdo věří ve mne byť umřel, živ bude. Jan 11.25“. Pod ním v ostění nápisu je vtesáno: „Ressurrecturis XX. století.“ Kříž postavila firma K. Michálek z Rychnova n. Kněž. na náklad Anny Kárníkové.

Na hřbitově upoutá pozornost severní zeď kostelní. Hned z kraje vidíme v ní vsazeny dva náhrobní kameny. To jsou kameny, vyňaté z dlažby chrámové. Náhrobních kamenů bylo celkem osm. O dvou již jsme se zmínili při stati o věži, v níž tvoří část vnitřního dláždění. Zde, na severní zdi kostela, jsou zazděny další dva. První, větší, zasazen je v nové části kostelního zdiva z r. 1896 a kryl kryptu Jana Mladoty ze Solopisk, jak jsme se zmínili ve stati o kostele. V horní části kamene je vtesán nápis: „Urozený a statečný rytíř pan Jan Mladota z Solopisk na Skalce, narozený v Vtelně, majíce věku svého 44 létha 9 neděl a 4 dni dokonal život v Pánu na den svatého Josefa, to jest 19. marti mezi 12. a 1. hodinou léta 16.69, kdež tělo jeho tuto veselého z mrtvých vzkříšení očekává. Obklíčily mne střely jeho, rozťal ledví mé beze vší lítosti a vylil na zem žluč mou. Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný. Job 16. kapi.“

(Jan Mladota se narodil na druhém panství pánů ze Solopisk nedaleko Mladé Boleslavě, ve Vtelně Jizerním.)

V dolní části náhrobního kamene pod ozdobnou linkou v oválu je štít se znakem Mladotů: tři lekna v šikmém pruhu. Nad štítem je přilba s famfrnochy. Po stranách oválu jsou lebky a hnáty.

Hrob faráře P. V. Vosyky.

---

Vedle náhrobku Mladotova vsazen je do zdi menší kámen, na němž vytesána je postava ženy se sepjatýma rukama. Ve výši pravého kolena umístěn je znak, na němž spatřujeme ještě zřetelně dvě ryby nad sebou vlevo hledící. Je to znak Vostrovských. Kámen měl po obvodu gotický nápis. Pohříchu však nápis ten nelze přečíst. Velká jeho část je chozením ošoupána a kromě toho při vsazení do zdi byl kámen zabezpečen omítkou, pod níž více než třetina horních krajů písmen zmizela. Pouze při horní hraně, která nebyla omítkou zakryta, rozluštíme ztíží část nápisu. Čteme tam: „Leta ...60 (1560) v pondělí po ...“ a můžeme si podle jiných dvou podobných, ale menších doplniti: „hromnicích zemřela ... dcera pana Jiříka Vostrovského“ atd.

Byly to nešťastné dva týdny kolem hromnic léta 1560, kdy panu Jiříkovi Vostrovskému na Skalce zemřely rychle po sobě tři dcery na epidemickou nemoc (neštovice). Nejprve mladší Kateřina ve čtvrtek před Hromnicemi, v pondělí po Hromnicích tato největší z oněh tří a třetí, Johanka, ve čtvrtek po Hromnicích.

Zbylé čtyři kameny, vyzvednuté z dlažby kostelní zazděny jsou do jižní zdi kostela. Dva krajní jsou velké a mají dobře zachovalé znaky pánů Vostrovských, ale nápisy v horní části desky jsou zcela ošlapány. Při zasazování jich do zdi byl do krajního vtesán nápis „Znak pánů z Ostrova“. Prostřední dva jsou ze všech nejmenší a podobají se téměř navlas dívčímu náhrobnímu kameni na straně severní. Tyto dva patří zmíněným malým dcerám Jiříka Vostrovského. Na levém čteme: (nečitelné otlučením doplňujeme v závorce) „Léta (1560) ve čtvrtek po Hro(mnicích) umřela Johana dcera pana Jiříka Vostrovského ze Skalky a na Skalce a tuto (tělo její) pochováno (jest)“. Na pravém pak je obdobný nápis: „Léta (15)60 ve čtvrtek před Hro(mnicemi) zemřela Kateřina dcera pana Jiříka Vostrovského ze Skalky a na Skalce a tuto tělo její pochováno jest.“

Na jižní straně není více pozoruhodného. Téměř u samé zdi chrámové jsou tři velké rodinné hroby, bočný vchod do kostela a sakristie, postavená r. 1896. Zcela jinak vypadá místo u severní zdi kostelní. Za oběma náhrobními kameny (Mladotovým a dívčím) je pouze jediný hrob a potom již prázdná zeď až k druhé sakristii, která je stará, původní. Nad touto sakristií místo dnešní střechy až do r. 1896 bývala panská oratoř, k níž vedly dřevěné schody při vnější stěně kostelní. Proto až dodnes, po zbourání schodiště v r. 1896, zůstala tato část u kostela volná.

Hrob děkana Jaroslava Mihulky.

---

Na středním díle presbyterního zdiva, za oltářem, je u kostelní zdi hrobka, již kryje kámen s vytesaným křížem. Je to původně vchod do kněžské hrobky, neboť ve starých zápisech se dočítáme, že zdejší faráři (kněží) byli pohřbíváni do hrobky pod hlavním oltářem. Nad ní je ve zdi zasazena nevelká deska, zdobená knihou, na níž stojí kalich s hostií s rostlinnou výzdobou po stranách. Na desce jsou vytesána jména „P. Frant. Junk“ a „P. Jan Novák“ (kaplan na Skalce). Po stranách onoho náhrobního kamene jsou dva sobě podobné pomníky. Pravý, zdobený kalichem, patří zesnulému faráři P. Fr. Černušákovi. Na tento pomník dal vtesati kanovník vyšehradský P. Josef Ehrenberger, dříve farář v Solnici, spisovatel, tento nápis:

Levý pomník dal postaviti farář Černušák své matce. Ozdoben je hlavou andílka a má nápis: „U syna, jehož Bohu, církvi věnovala, běh života svého klidně dokonala ctná matka Barbora, vdova po Janu Černušákovi, měšťanu z Chocně. Zes. v Pánu d. 29. srpna 1850 v stáří 86 let. Oschni slzo, srdce zanech lkání, na nebesích kyna nám shledání.“

Krycí kámen mezi těmito dvěma hroby, který kryl hrobku kněží, dal dnešní farář P. Al. Matulík dne 28. prosince 1958 při kopání hrobu Jos. Michla také zvednouti. Ukázalo se, že krycí kámen i rám pod ním jsou tesány z jednoho kusu pískovce. Pod ním pak byl hrob zcela zasypán zemí. Farář dal kámen obrátiti délkou podle zdi kostelní, při čemž bylo nutno přitesati rám na úzkých stranách.

Naproti v prvé řadě hrobů za presbytáří kostela, poněkud v levo je velký dvojhrob se dvěma náhrobními pomníky. Levý patří faráři Josefu Vosykovi a má nápis: „Slavné těla vzkříšení zde očekává Josef Vosyka, farář v Bílém Újezdě. *21.10.1888, †23.12.1931“ a dole „Stala se vůle Tvá, Pane.“ Dole na soklu je vytesán nápis:

Vedle je pomník P. Pavla Rozinka, staršího stavebního vzoru s vysokým křížem. Na pomníku je psáno:

Do hrobu vedle těchto dvou pohřben byl 16. prosince 1957 bývalý zdejší farář P. Jaroslav Mihulka. Na pomníku, opatřeném fotografií zemřelého (provedena na porcelánu) je nápis:

Hrob faráře P. Ferd. Audrlického a kaplana ze Skalky P. Brouka.

---

Za hrobem těchto kněží ve druhé řadě hrobů je hrob s pískovcovým tesaným pomníkem, na němž čteme:

V nižší části pomníku je druhý nápis:

Při severní zdi hřbitovní, u zahrady hostince, najdeme úzký hrob. V jeho hlavách na nízkém soklu zvedá se bílý mramorový obelisk, zhotovený kameníkem O. Sandtnerem v Praze. Je z kararského mramoru, což svědčí o tom, že patřil bohaté rodině. Na přední stěně pomníku je vytesán nápis:

Antonín Toberný byl z rodu Toberných, masteckých mlynářů. Rod Toberných zakoupil se v Mastech v březnu 1815, kdy 20. toho měsíce „odstoupil a prodal Frant. Erben mlýn mastecký manželům Františku a Marii Toberný za 11.600 zl.“, obnos to na tehdejší poměry veliký, povážíme-li, že v r. 1811 byl státní rakouský bankrot a teprve po skončení válek napoleonských (1813) začíná se opět nové hospodářské snažení.

Hřbitov: Hrob Toberných – Mančinky z Babičky Bož. Němcové.

---

Antonín Toberný, syn jmenovaných manželů Františka a Marie se narodil v Kunštátě (na Rokytnicku) a zemřel 14. února 1884 raněn mrtvicí ve věku 72 roky. Byl rovněž mlynář z Mastů a byl vzdělaný a pokrokový člověk. Tak na př. v r. 1862, kdy se ještě stále psalo švabachem, psal již Toberný správně česky a latinkou.^[200] Přečkal svou ženu o 13 roků. Jeho žena Marie, rozená Ludrová, narodila se r. 1815 ve mlýně v Ratibořicích. Božena Němcová ji zvěčnila ve své „Babičce“ jako Mančinku ze mlýna. Byla tedy Marie Ludrová, provdaná Toberná o 5 let starší než Božena Němcová. Obě se sblížily a jejich sblížení přešlo v důvěrné přátelství.

Marie Ludrová provdala se r. 1841 jako 26letá za jmenovaného masteckého mlynáře Antonína Toberného. Zemřela nešťastnou náhodou dne 22. ledna 1871 pádem pod vantroky (pod mlýnské kolo) ve stáří 55 let. Mezi starými lidmi v obci a Mastech obestřena je smrt Mančinky různými dohady. Mlynářka Toberná nebyla v manželství šťastna. Manželé hospodařili vlastně každý sám pro sebe a velmi často vypomáhali okolním rolníkům půjčkami. Jejich majetek vzrůstal. Lidské řeči usoudily, že nešťastné manželství Toberných povstalo z velikého věkového rozdílu manželů. Jak z doložených dokladů bylo zjištěno, byl Antonín Toberný jen o tři roky starší než jeho žena (nar. se 1812).

Manželé Toberných seznámili se blíže s masteckou rodinou Felcmanových, kam často docházeli. Z této rodiny Felcmanů dcera Anna (nar. 1870, zemř. 1950) provdala se za Josefa Paštu z Bílého Újezda z čp. 55 a odtud je nejvíce přesných poznámek. (Její otec, Felcman uposlechl naléhání A. Toberného a najmul si později od něho jeho mlýn.) Tak jsme se dověděli, že ještě večer před svou smrtí byla Mančinka na návštěvě u Felcmanových a velmi si naříkala, jak je nešťastna. Druhého dne byla mrtva. Snad v takovém rozpoložení mysli nedala pozor, když se večer vracela domů a na lávce přes vantroky klouzla a spadla do žlabu, kterým se sesmekla pod kolo. (Připomeňme si, že to bylo 21. ledna.)

Hrob Toberných (Mančinky) dnes.

---

Marie Toberná měla svůj velký majetek. Její jméno nalézáme častěji ve spojení se jménem Václava Drašnara, který byl zednický mistr. Byl to člověk sběhlý světem, jak o něm vypráví lidé, a často docházel do mlýna k Toberným, protože mu byli prospěšní. Bydlil v Mastech a říkali mu stavitel, ale není vůbec příbuzný s rodinou dnešních Drašnarů. V Mastech je kaple, kterou podle nápisu nad vchodem založil a postavil r. 1834 Václav Drašnar („Zakladatel této kaple 1834 Václav Drašnar“). Ale pravým zakladatelem je Marie Toberná, která dala Drašnarovi nadbytek peněz na postavení (podle hovoru starých dala prý Drašnarovi tolik peněz, že by za ně postavil kostel a ne kapli). Jest ovšem otázka, jak lze spojit založení této kaple r. 1834 s Mančinkou, která se provdala do Mastů teprve o sedm let později r. 1841.

Na újezdecké faře v knize fundační (nadační) nalézáme zápis fundace Marie Toberné a Václava Drašnara z Mastů ze dne 7. října 1843. Složili 80 zl., aby z jejich úroků byly slouženy ročně dvě tiché mše. Jestliže připustíme, že Drašnar byl jakýmsi rodinným přítelem, můžeme mít za to, že založení kaple se netýká Mančinky, ale matky Ant. Toberného, Marie, která mohla založit tuto kapli.

Když B. Němcová se připravovala na psaní „Babičky“ (v letech 1853–54), navštívila také Ratibořice. A tak lze se právem domnívati, že v této době největšího hmotného strádání a duševních bolů vyhledala z Ratibořic bohatou svou přítelkyni z mládí Marii Tobernou, aby si tu na několik dní odpočinula a trochu pookřála. Je prý znám dopis B. Němcové synu Karlovi, v němž se zmiňuje o Toberných v Mastech. Kromě toho rod B. Němcové podle babičky Čudové, provdané za pruského mušketýra Novotného, pocházel z nedalekých chalup v Netřebě a rod Čudů se staral o všechny příslušníky rodové a tak mohla Němcová na cestě do Mastů navštíviti rodinu Čudů v Křovicích i v Netřebě. Podle těchto dohadů by B. Němcová v letech kolem r. 1853–55 byla také v Bílém Újezdě.

Manželé Toberných měli na újezdeckém hřbitově původně dvojhrob v pravo od dnešního. Tam také byli pochováni. Náhrobek z bílého kararského mramoru postavili jejich synové Antonín, vojenský lékař a Vincenc, gymnasijní profesor. Antonín zůstal svobodný, Vincenc se oženil a měl rodinu. Ale za první světové války z nedostatku jejich potomci prodali toto místo posledního odpočinku dnešnímu majiteli Hanušovi z Mastů (prý za vykrmené prase). Nový majitel si tu postavil hrobku se dvěma náhrobními deskami a pozůstatky manželů Toberných s pomníkem byly přeneseny vedle do dnešního hrobu, kde byl původně jeden dětský hrobeček.

Hrob Toberných pomalu pustl. Teprve za říd. učitele Alfréda Thýna vzpomněl tento učitel na Mančinku a z jeho podnětu krášlily školní děti Mančinčin hrob. Po odchodu říd. učitele Thýna se opět na hrob trochu zapomnělo. Nápis na pomníku stával se pomalu neznatelný, na bílém mramoru se zachycoval lišejník. Brzy po převzetí fary arciděkanem P. Al. Matulíkem (po r. 1954) byl hrob Mančinky nejprve nasypán, zvýšen a posázen květinami. Na jaře 1956 dal farář pomník omýti ostrým kartáčem, že se opět zaskvěl svou mramorovou bělostí. Písmo na pomníku bylo temně vybarveno a uprostřed hrobu byla umístěna černá tabulka s bílým nápisem „Hrob Mančinky“. Ale kdosi ji brzy po umístění ukradl. Později dal farář P. Matulík hrob Mančinky upravit znovu a opatřil jej kamenný rámem (r. 1959) a novou tabulkou s označením „Hrob Mančinky“. Střed hrobu je nyní stále osázen květinami.

Hrob šesti ruských vojínů zemřevších v Hrošce 1945 na následky otravy alkoholem.

---

Na východní straně hřbitova v poslední řadě hrobů před márnicí, při pravém kraji je zdobený hrob 6 ruských vojáků z r. 1945, kteří zemřeli v Hrošce při tažení rudé armády na osvobození naší vlasti. Nalezli kdesi větší zásoby alkoholu a benzinu a neznajíce účinků nečistého denaturovaného lihu, napili se a otrávili přiboublinou. Na tuto otravu také zemřeli a byli pochováni ve společném hrobě. Na pomníku je nápis: „Zde jsou pochováni příslušníci Rudé armády, kteří v době revoluce 1945 osvobodili naši republiku od okupantů – Němců.

Zemřeli dne 12.5.1945 v Hrošce.

Hřbitov přešel v polovině roku 1956 do majetku místního národního výboru (jako všechny hřbitovy v republice) a jako takový byl nejprve ponechán ve správě farního úřadu. Tím je zajištěno správné hospodaření s novým majetkem MNV a není třeba nových zaměstnanců.

V dobách větších dešťů bývala cesta na hřbitově velmi rozbahněna a toto bláto se nosilo do kostela. Proto farář P. Matulík za pomoci místních občanů hlavní cestu hřbitovní vybetonoval. V polovině července 1959 počato s úpravou. Nejprve byla vybetonována část od věže ke vchodu do kostela a dále až na roh budovy na straně jižní; při severní straně dosahovala betonová cesta až za vchod na kůr. Současně byly v této části před kostelem a věží upraveny odpadové kanály, opatřené v rovině betonové cesty železnými mřížemi. Na práci se podíleli místní občané – zedníci v době, kdy jich nebylo potřebí při stavbách družstevních: V. Kroupa (čp. 5), Fr. Ježek (čp. 37) a Lad. Duzbaba (čp. 48). Jako přidavači byli J. Vaníček (čp. 15), Fr. Novák (čp. 44), J. Kosek ml. (čp. 24) a oba synkové V. Kroupy (čp. 5).

Později ve třech obdobích upravena betonová cesta téměř kolem celého kostela a pěšina od ní farskou zahradou ke vchodu do farského dvora.

Ostatní úpravy hřbitova ještě čekají na uskutečnění.