V nejstarších dobách se nikdo nestaral o zdraví poddaného lidu. Nemoci nebyly léčeny, jen po domácku se vařívalo nejrůznější koření, jak poradily některé staré báby kořenářky. Pomohlo-li takové koření, bylo dobře, ne-li zemřel třeba nemocný a nikdo se nad tím nepozastavoval. Proto také byla v obcích venkovských veliká úmrtnost. Nejčastěji řádila tuberkulosa, podporovaná nedostatečnou stravou venkovského lidu. Strava byla jednoduchá, stále stejná, brambory nebyly známy. Brambory se začaly u nás pěstovat až po hladu sedmileté války a po válkách napoleonských, tedy mezi rokem 1790/1813. Tím bylo v mnohém chudému obyvatelstvu venkova pomoženo. Bolesti jiného druhu, jako zlomeniny, a veškeré úrazy byly opatrovány buď doma, což mívalo za následek deformace zasažených částí, nebo dokonce i sněť ze špatně vyčištěné rány a konečné umírání. Vždyť se léčívalo na příklad tím, že na tržnou krvácející ránu se položila pavučina, tak, jak ji stáhli z kouta místnosti. Dnešní člověk kroutí nad takovými systémy léčení hlavou, ale je to pravda. Později býval ve městě felčar, kterému říkali doktor. Felčar znamená ranhojič. Už toto slovo napovídá, co bylo vlastně prací felčarovou: hojiti a spravovati rány na těle. Léčit vnitřní neduhy felčarové obyčejně nedovedli. Také se časem objevovali takoví ranhojiči, kteří nebyli v panských službách, ale byli to soukromí „doktoři“. Takovým byl na př. mastecký ranhojič Riediger, o němž jsme se již zmínili při řeči o Mastech. Tomu se dobře dařilo, protože uměl dobře hojiti rány na těle, hlavně zlámaniny. Vrchnost rychnovská mívala na panství stálého ranhojiče, který měl na starosti léčení poddaných celého panství. Nedivme se proto, že tento ranhojič měl mnoho práce s nejrůznějšími ranami, neboť nebylo ochranných opatření při práci polní, i když nebylo nějaké mechanisace v polním hospodářství.

Teprve mnohem později objevil se na panství v Rychnově skutečný, školený lékař. Ten ovšem spíše sloužil vrchnosti než poddanému lidu. A trvalo hodně dlouho, než se usadili ve městech lékaři. To bylo až hodně po osvobození poddaného lidu v r. 1848. Dočítáme se sice, že v městech bývali již dříve, na př. za Marie Terezie a Josefa II. lékaři, ale bylo jich málo. (Takovým byl na př. dr. F. Held, známý z Jiráskova F. L. Věka, který zemřel jako lékař v Třebechovicích a je pohřben na Orebu.)

Pro naše obyvatelstvo byli nejbližší lékaři v Solnici, Rychnově, Dobrušce a Opočně. Tam musili naši nemocní k lékaři, kterého si ovšem musili platit. Teprve počátkem tohoto dvacátého století mívali někteří lidé, pracující v soukromých nebo státních službách, lékařské ošetření zdarma. Ovšem musili na toto ošetřování připlácet stálým měsíčním poplatkem, který se řídil jejich příjmem a podle něho byl zaměstnancům pravidelně při výplatě strhován. Tak tomu bylo až do převzetí moci a vlády komunistickou stranou. Po r. 1948 nastává nová éra v léčení lidu: každý pracující i důchodce má lékařskou péči zdarma, i ošetření v nemocnici.

Bylo-li dříve nutno, aby pacient byl převzat do ošetřování v nemocnici, bylo to opět zavedeno tak, že ten, kdo měl srážen příspěvek na léčení, měl právo také býti vzat do nemocnice, ale s příplatkem, který si musil nemocný zaplatit. Ten se řídil podle toho, jestli nemocný chtěl ležeti na „třídě“, t.j. v menší místnosti, kde bývalo jen několik nemocných nebo kde byl sám, nebo jestli ležel na „sále“, kde bývalo lůžek pro nemocné více. Dnes toto třídní rozdělení není. Naši občané měli k disposici nemocnici v Rychnově nebo v Opočně. Újezdečtí dávali přednost od prvopočátku nemocnici v Rychnově, snad proto, že spojení s nemocnicí je bližší do Rychnova a současně pohodlnější než do vzdálenějšího Opočna. Ovšem byly tu i posudky o tom, jaké je prý ošetření v té či oné nemocnici.

V porodnictví to bývalo všelijaké. Ve starých dobách bývaly již pomocnice ku porodu. Byly to obyčejně starší ženy, matky, které z vlastního postřehu naučily se pomáhat a byly zvány k rodičkám. Později tyto „báby“ musily mít jisté školení, kterého se jim dostalo v nemocnicích nebo od lékařů. U nás v obci nebylo „báby“, nebo jak později dostaly jméno „pomocnice ku porodu“. Do Bílého Újezda bývala zvána pomocnice z Hrošky. Ta většinou stačila k ošetření rodičky. Jen ve zvláštních případech, těžkých a pod. volala sama, nebo hospodář, lékaře, nebo byla rodička převezena do nemocnice. Teprve po r. 1948 přestaly tyto zásahy porodních asistentek, a všechny rodičky jsou ošetřeny v nemocnici.

Také péče o dítě nebyla v dřívějších dobách nijak zvláštní. Dítě se narodilo, bylo ošetřováno podle návodu „báby“ a rostlo. Roznemohlo-li se snad, tu pomáhaly sousedky všelijakými pranostikami, zaříkáváním, přikládáním pijavek, bylinkami a pod. Někdy se takové léčení podařilo, někdy pacient umřel. Později, když už byli lékaři, mnohé matky chodily s nemocným dítětem k lékaři, nebo dokonce i do nemocnice. To byl jistě dobrý počin, ale ne takový, aby děti měly stále lékařský dozor. To se stalo opět po r. 1948, kdy byla zákonem nařízena péče o dítě. Dnes začíná tato péče již v době, kdy budoucí matka poznává, že v ní klíčí budoucí plod. Od té chvíle je v lékařské péči, navštěvuje pravidelně lékaře, který se přesvědčí, že postup vývoje budoucího člověka pokračuje správně. Když se blíží vlastní porod, je matka převzata do péče nemocniční a potom, když se s dítětem vrátí domů, navštěvuje stále poradnu pro matky a kojence. Tam je dítě prohlíženo, váženo a matka dostává návody, jak s dítětem zacházet, aby zdárně rostlo a přibývalo.

V Bílém Újezdě nebylo nikdy lékaře a teprve opět po r. 1948 byla zde upravena poradna pro děti a matky. Vždy jednou týdně sem dojížděla lékařka z Rychnova, která za pomoci nemocniční sestry prohlédla kojence, zvážila je a radila matkám. Když si místní ženy pomocí obce postavily při školní kůlně místnost pro společný mandl, která v zimě může být vytápěna, sloužila tato místnost za poradnu pro matky a kojence. Potom, když byla dokončena stavba domu čp. 42 a v něm umístěn Národní výbor, byly dány této poradně příslušné místnosti. Od té doby byla poradna nejprve dole, potom nahoře v horních místnostech. V dolních místnostech byla upravena čekárna a ordinace pro lékaře. Sem dojížděl lékař třikráte do týdne, aby nemocní nemusili jezdit do Solnice. Zubní lékař se tu střídal s praktickým lékařem. Ale postupně tato pomoc lékařská se stávala chudší, až konečně přestala a bylo nutno, aby nemocní opět jezdili do Solnice. Prohlašovali, že raději jedou do Solnice, než zde čekat, když lékař sem přidělený se jim zdál nedosti s léčením obeznalý. Zůstal tu jen zubní lékař, který ordinoval vždy v sobotu. Po r. 1959 je v Újezdě pouze ordinace zubního lékaře jednou týdně a poradna pro matky a kojence, kdežto ordinace praktického lékaře byla prohlášena za zbytečnou a nemocní jsou odkázáni dojíždět do Solnice k dru Soulkovi.

Bílý Újezd připojen byl nemocnicí k Opočnu, ale stále jen většina nemocných touží dostati se do nemocnice do Rychnova, která je Újezdu bližší a také spojení autobusem je příhodnější než do Opočna, kam nutno přestupovat v Dobrušce a je to mnohem dále. Při poslední územní změně krajů a okresů dostal se Bílý Újezd do okresu Rychnovského a tak mají místní občané starost o nemocnici odsunutu. Nemusí se starat, jakým způsobem se dostat do nemocnice rychnovské a ne opočenské.

Blahodárné výsledky péče o zdraví lidu projevují se nejlépe v číslech úmrtnosti. Vysoká čísla úmrtnosti v dobách starých a strašná hromadná vymírání v dobách epidemií jsou už dávno něčím neznámým. Počet zemřelých se postupně snižuje, nemocí, hlavně nakažlivých znatelně ubývá (tuberkulosa) a můžeme to sledovati na práci místního hrobníka, kterou jsme vykázaly v číslech za poslední dobu v oddíle o hřbitově.