Bílý Újezd s připojenou osadou Roudné má takovou geografickou polohu, že v něm nemohl vzniknouti žádný průmyslový podnik. Chyběly mu totiž odjakživa hlavní podmínky, které každé průmyslové podnikání nevyhnutelně potřebuje:

Z průmyslového materiálu dobývala se až do poloviny 19. stol. v Roudném železná ruda, ale nebylo jí mnoho a byla horší jakosti. Ruda tato byla dovážena do Skuhrova, protože místní zpracování nebylo možné: veškeré palivo, ať dříví nebo uhlí se musilo dovážet. Když pak byla postavena železniční trať do Rychnova a prodloužena ne právě šťastně až do Kvasin (stanice Solnice), stala se těžba méně hodnotné rudy v Roudném zbytečnou, neboť se začala dovážet po trati ruda i surové železo mnohem lepší jakosti. A tak rudné doly v Roudném byly uzavřeny a opuštěny. Dnes ještě najdeme při Zlatém potoku zbytky štol, do nichž vstupovati je nebezpečné, protože dřevěné vyzdění jejich je dávno shnilé. Díry ty sloužily v obě světové války za úkryt majetku sousedů roudenských.

R. 1959 byly v okolí starých dolů podniknuty nové zkušební vrty, aby se zjistila síla i jakost rudných žil. Byly činěny na pozemcích Jos. Černého čp. 24 v Roudném, na jehož majetku byly hlavní rudné doly a potom dále na rozhraní katastru újezdeckého a skaleckého, nad srázným spádem k řečišti potoka. Sondy však byly zasypány, protože rudná ložiska nebyla vydatná ani dobré jakosti. Pod nimi bylo sice nalezeno ložisko bauxitu (rudy hliníkové), ale ani to nebylo vydatné a dobývání jeho by bylo nevýnosné.

Teprve elektrisace obce přinesla na krátký čásek změnu. Dne 20. října 1945 koupil Alois Pohl, rodem z Dobrého, od obce stavební parcelu č. kat. 117, která je nedaleko transformátoru dálkového elektrického vedení. Tam postavil si obytný dům spojený s přízemní továrnou na obrábění železa, jejíž majitelem byla firma „Alois Pohl a spol.“ Továrnička byla uvedena do provozu v r. 1946. Alois Pohl byl velmi snaživý a velmi dobrý pracovník. Známost továrny se šířila po okolí a byla dobrodiním pro široký kruh kraje, kam chodili hospodáři s porouchanými stroji i drobnostmi. Zřízení továrny dalo také živobytí mnohým místním občanům, kteří v ní našli dobrý výdělek po dobu, když nepracovali na svých polích.

Továrna byla dne 5. března 1948 převzata do národní správy, ale ještě téhož roku (17. června) byl proveden výmaz národní správy podniku. R. 1950 pak převzala továrnu správa státní traktorové stanice v Dobrušce, jako filiálku v Bílém Újezdě. Tak zanikl jediný pokus o průmyslové podnikání v Bílém Újezdě.

Tak jako nebylo v Újezdě průmyslových podniků, nebylo také téměř žádných řemesel.

V nejstarších zápisech nalézáme už v r. 1717 zmínky o kovárně panské, která byla v dnešním čp. 53 a po řadě vlastníků dostala se do rukou posledního majitele Frant. Vaníčka. Po jeho smrti, po r. 1822 byla zrušena.

Potom se dovídáme o kovárně soukromé v čp. 20 (Kutíkových). Panská kovárna stávala při silnici z Dobrušky do Rychnova, ta byla zrušena nejdříve, ona druhá stávala při cestě do Hrošky a udržela se dosti dlouho. Byla zřízena v malém domku ve dvoře čp. 20 téměř před okny čp. 21. Domek původní kovárny byl rozbořen teprve r. 1960. První drobnější zprávy o této kovárně máme z r. 1803, kdy se majitelka usedlosti Kateřina Preclíková provdala za kováře Františka Kubíčka, který 16. června 1803 koupil „při tý chalupě dílnu kovářskou s některým nádobím za 30 zl.“ Byla to tehdy již kovárna zanedbaná. Kovárnu potom měl od r. 1837 Jan Lehnfeld, o němž nevíme, zda byl vyučeným kovářem. Ten zemřel r. 1839 a vdova se provdala za kováře Frant. Kučeru z Nových Dvorů. Ten v ní pracoval do r. 1864. Po jeho smrti kolem r. 1880 již se v kovárně nepracovalo a kovárna zpustla.

Odedávna se v obci po domácku tkalo. Téměř v každé chalupě stával stav a skoro každý hospodář byl tkalcem.

Z jiných řemesel se tu časem vyskytl truhlář, později kolář. Mezi obyvatelstvem nebylo vyučených řemeslníků, protože učení se řemeslu vyžadovalo nejdříve povolení panské kanceláře. A za takové povolení musil otec, poddaný, zaplatit do panské kasy nejméně 1 zlatý, což bylo hodně peněz. Teprve po r. 1790 začíná se řemeslná výuka rozmnožovati, protože odpadá panské (zaplacené) povolení. V druhé polovině 19. stol. najdeme v obci samostatného truhláře v čp. 22 a koláře v čp. 21. R. 1907 koupil chalupu čp. 8 Josef Jiroud, kolář, který byl syn koláře Ant. Jirouda z čp. 21, a zřídil si tu dílnu.

Z těchto tří řemeslných dílen zanikla nejprve truhlářská dílna v čp. 22 Klapalova, potom kolářství v čp. 21 (kolem r. 1935) a nakonec i kolářství v čp. 8 úmrtím Jos. Jirouda r. 1943.

Z jiných řemesel se v obci objevilo řeznictví. Řeznictví bylo původně při krčmě újezdecké v dnešním čp. 2. Krám byl v hlavní budově a měl ho současně hostinský. Z krčmy byl pak zájezdní hostinec a ten r. 1850 koupil Fr. Michl, řezník. Michl v r. 1851 stavěl spálenou stodůlku se stájemi a při tom postavil vpravo od vchodu do dvora masný krám. Maso se v hospodě u Michlů (čp. 2) prodávalo až do r. 1880, kdy majitel zrušil krám masný i „kvelb“ (potravinářský obchod) a nakonec i hostinec.

Řeznictví bylo pak v chalupě čp. 48. Měnilo dokonce místo i majitele, až nakonec bylo v dřevěném přístavku u čp. 51. R. 1939 postavil si řezník Josef Ešpandr při silnici k Mastům vlastní dům s řeznickým krámem a dílnou, který otevřel v r. 1941. Majitel Josef Ešpandr zemřel náhle v r. 1951. Z krámu vznikla družstevní prodejna masa, „Masna“, kterou vede vdova Marie Ešpandrová a jíž je nápomocen syn Vladislav, vyučený řezník.

R. 1948 postavil na horním konci vsi nedaleko silnice k Mastům Václav Šmída obytný dům s velkou truhlářskou dílnou se stroji obráběcími. Snaživý mistr truhlářský získal si brzy oblibu v obci i okolí, takže musil mít pomocníky. Pomáhal mu občas truhlář Jan Klapal z čp. 22 a v poslední době i Kar. Jiroud z čp. 8, vyučený tesař. Po r. 1958 byla truhlárna převzata do správy Míst. národ. výboru pod vedením bývalého majitele Václava Šmídy.

V novější době bývalo v obci i holičství. Holírna bývala v krajním přistavěném krámku při čp. 53 (hospodě u Beků). Předposledním majitelem či nájemcem holírny byl Boh. Hladík, který bydlíval v čp. 6 a který se po r. 1950 odstěhoval do Jiříkova u Rumburku. Po něm měl holírnu Prokop Holý, který bydlil v čp. 59 a který se zastřelil. Po jeho smrti byla holírna opuštěna, časem do ní dojížděl holič z Dobrušky, potom i to zaniklo. Kolem r. 1960 začal do Újezda dojížděti ze Skuhrova holič Fr. Daníček.

Ve starých dobách, jak vidíme, nebylo v Bílém Újezdě mnoho řemeslníků. Synové poddaných nemohli ve většině případů do učení a zůstávali pouze při hospodářství. Teprve po osvobození poddaného lidu z vlivu panského se tento stav začal měnit. Synové hospodářů se začali také učit různým řemeslům a přihlédneme-li dnes k vzdělání hospodářů shledáme, že většina jich se současně vyučena nějakému řemeslu. Poznáme také, že byla vybírána velmi často řemesla taková, aby mladý budoucí hospodář byl svým řemeslem současně udržovatelem, případně zlepšovatelem rodné chalupy. Tak největší procento vyučených volilo řemeslo zednické, jako nejdůležitější pro udržování hospodářských budov. Z ostatních řemesel najdeme v Újezdě též koláře, tesaře a j.

Ve vsi býval od pradávna jediný obchod, v němž bylo možno dostati všechno, potraviny i potřeby hospodářské atd. Býval spojen s krčmou v čp. 2. Tento obchod měl posledního majitele Frant. Michla, který byl řezníkem a koupil celé čp. 2 v r. 1850. Do svého krámu (kvelbu) koupil z pozůstalého majetku Hekova z Dobrušky jeho „mořské panny“, symbol kupectví a umístil je ve svém krámě. Když pak r. 1880 Frant. Michl zrušil krám i hostinec, „mořské panny“ byly uloženy na půdě. Když podnikatel Rýdl postavil v Dobrušce na místě bývalého domu Hekova (F. L. Věka) hotel a v přízemí kromě restaurace také trafiku, koupil od Michla z Újezda Věkovy „mořské panny“ a zavěsil je do trafiky, kde jsou dodnes. Po zrušení obchodu v čp. 2 byl obchod v čp. 20, který si tam v přízemní místnosti (dnes sběrna mléka) zřídil majitel domu Jan Kutík. Po jeho smrti r. 1916 byl tento obchod zrušen.

V r. 1920 otevřel si potravinářský obchod v čp. 18 majitel Jiří Otčenášek. Po jeho smrti r. 1937 vedla tento obchod vdova Marie Otčenášková, která byla v r. 1948 nucena obchod uzavřít.

Potom až do r. 1945 byl v čp. 52 v místnosti dnešní družstevní prádelny obchod potravinami, jehož majitelem byl Čižinský, který po převratu r. 1945 zbytky zboží rozprodal a z obce se vystěhoval.

Také v domě čp. 53 při hospodě u Beků býval krám s potravinami, krupařství, jak se tehdy říkalo. Kolem r. 1837 patřil Michalu Gebauerovi. Nakonec patřil Josefu Bekovi a po jeho smrti r. 1932 byl vdovou zrušen. V Roudném pak nebylo obchodu.

Při silnici do Hrošky na volném dnes místě před čp. 12 stávala chalupa čp. 56. Tuto chalupu prodal dne 19. února 1902 její majitel Antonín Kuchař Václavu Chudému, který byl pekař. Chudý přestavěl mlat chalupy na krám krupařský a pekařský a zřídil si v domě pekařskou pec. Krám i pekárna zanikly dne 20. září 1911, kdy odkoupil stavení to zdejší říd. učitel Josef Chládek. Když Chládek zemřel, provdala se vdova Terezie v r. 1929 za Václava Žďárka. Mladí manželé si zakoupili výše při téže silnici místo na svahu v sousedství čp. 5 a tam postavili nový zděný domek, k němuž použili materiálu ze zbouraného domku čp. 56. Nový dům dostal čp. 63. Tam umístili manželé Žďárkovi krám potravinářský, zapsaný na Terezii Žďárkovou. Ta dne 8. dubna 1949 převedla dům i s krámem na svou dceru Stanislavu, provdanou za Jos. Dyntara. Krám v pozdějších dobách, kolem r. 1950, převzala Jednota z Dobrušky a Stanislava Dyntarová zůstala v něm jako vedoucí.

Nejstarší hospoda, krčma, v čp. 2 patří k nejstarším krčmám v kraji hradeckém. Jejím dvorem procházela spojovací silnice zemských stezek, jak o nich bylo řečeno v prvních kapitolách. Později nazvána byla zájezdním hostincem, kde byly stáje pro koně, kůlny pro povozy a kde se přepřáhali koně poštovní. Její historie se zračí v dějinách domu čp. 2 a nebudeme ji zde opakovati. Hostinec měl šenkovnu v přízemí, kde dnes je kuchyň majitele usedlosti. Byla to šenkovna prostranná, na tehdejší poměry nebývalé velikosti. Když r. 1850 koupil usedlost Fr. Michl, přestavěl trochu tuto hlavní budovu, která několikrát ve starých dobách vyhořela. Při tom zřídil v podkroví domu na polovině jejího podstřeší, k severu vedoucí, taneční sál. Zde se tančívalo a hrála se tu také první divadelní představení místních ochotníků. Hospoda byla zrušena Fr. Michlem r. 1880 i s krámy při ní zřízenými. Ale podstřešní sál i s původní malbou je dodnes zachován. Slouží dnešnímu majiteli za skladiště odložených věcí a k uskladnění obce.

Jiným hostincem byla hospoda v čp. 20. Když Jan Kutík koupil toto hospodářství, byla v chalupě v prvním patře hospoda. Protože Jan Kutík si zřídil v dolní místnosti obchod, pronajal horní hospodu nájemci Gregorovi. V této hospodě, pokud je o ní známo, propil majitel čp. 31 Vaníček svou chalupu. Když Jan Kutík v r. 1916 zemřel, byla zavřena i hospoda i jeho krám. Rodina Kutíkova se pak přestěhovala do horních místností a i když naposled jen sestry Kutíkovy bydlily v chalupě, říkalo se přední velké místnosti „sál“ jako pozůstatek po hospodě.

V čp. 51 býval rovněž hostinec, jehož počátek není znám. Rozhodně byl zřízen před r. 1848, neboť tehdejší majitel Jan Dolek již má ve svých pozemkových knihách poznámku o hospodě. Hostinec ten býval majitelem hospodářství obvykle pronajímán a vystřídala se tam řada nájemců. Teprve Josef Novotný, který převzal hospodářství v r. 1909, nechal si k hospodářství i hostinec. Po něm jej převzal r. 1912 jeho syn, rovněž Josef. R. 1951 byl tento hostinec zrušen úředním výnosem.

V obci zůstal nyní jediný hostinec a to v čp. 53. Podle dochovaných pramenů vznikl tento hostinec za majitele usedlosti Karla Beka mezi rokem 1869 až 1894. Jmenoval se původně „U tří lip“, protože před hospodou stávaly tři lípy. Po smrti Karla Beka vdova Marie Beková, která vedla hospodu dále, vystavěla r. 1901 u stavení lednici pro svůj hostinec. R. 1904 převzal hospodářství s hostincem syn Josef Bek. Pomalu se zapomnělo na původní pojmenování hostince a podle majitele se mu říkalo „u Beků“. R. 1912 byla provedena přestavba hostince a přistavěn sál. V roce 1940 přešel dům i hostinec ve dražbě do majetku Václava Kulštejna, který jej 1948 předal dceři Jarmile, provdané Kouřimové. V hostinci zůstala však vdova Anna Beková jako výčepní a vedoucí.

Po r. 1950 byl hostinec převzat do majetku Jednoty v Dobrušce. Když Anna Beková se vystěhovala, předalo vedení Jednoty hostinec Aloisu Králíkovi, který jej vedl do 12. srpna 1959. Toho dne předal vedení hostince Jednotou sem dosazené Marii Kadaňkové. Další osudy hostince najdeme pak jen v kronice obce od r. 1959.

V Roudném bývaly kdysi dvě hospody. Jedna bývala dlouhá léta v čp. 16 (dnes Josefa Hanuše), která stojí na nejzazším konci Roudného. Druhý býval v čp. 13 (dnes Josefa Flechtnera). Oba hostince mívaly svůj význam v době, kdy se v dole mezi nimi dobývala železná ruda a později, když za Zlatým potokem hned za mostem pod usedlostí čp. 13 začal se lámat kámen a vznikl tam okresní lom. Když doly zanikly a lom se čím dál více vzdaloval od mostu, tím více ztrácely oba hostince na svém významu. Nejprve byl uzavřen hostinec v čp. 16, který byl od lomu nejdále a zůstala v něm ještě dlouho potom jen prodejna tabáku, potom byl zrušen i hostinec Flechtnerův v čp. 13. V době, kdy se v období let 1930–33 hrálo divadlo v přírodě pod čp. 11 v Roudném, měl hostinský z čp. 13 – protože byl blízko divadla – najmutu prodejnu občerstvení u hlediště divadla. Potom brzy byl hostinec pro malý odbyt uzavřen.