Nářečí

Obsah

Doplněk říkadel

Každý kraj vyznačuje se určitými znaky v řeči, podle kterých poznáme, ze které části naší vlasti pochází právě mluvící řečník. Jsou kraje, jejichž nářečí či dialekt se nápadně liší od mluvy ostatních krajů. Ale jsou i menší jemnosti, jimiž se vyznačují jen některé menší části velkých krajinských nářečí. Tak je tomu i v Bílém Újezdě.

Naše obec patří nářečím k severovýchodním Čechám, kde je příznačným rysem mluvy jednak v koncovkách na -í vyslovované -ej (jako na př. pod lavicej, ulicej), jednak výslovnost -ov jako -ou (poudá; prauda – zde -av se vyslovuje jako -au). Podobně -iv jako -iu – diuně. V koncovkách -ovi se vyslovuje jako -oj, na př. sousedovi – sousedoj, tátovi – tátoj. O tom všem se zmiňuje Alois Jirásek ve svých spisech a mnohde i tohoto nářečí používá.

V naší obci však jsem našel ještě některé jiné zvláštnosti mluvy, lišící se od všeobecně užívaného nářečí severovýchodního. V Bílém Újezdě zaslechneme krajové „cák“ místo copak, „důle“ místo dole.

Sousedka volá na jinou: „Tak se stau!“ (tak se zastav). A druhá odpovídá: „Dnes ne; je už moc dlouho“ (pozdě).

Hospodář nabádá synka: „Nejpru vojata zastrč!“ (nejprve zastrč oj – u vozu) „Děláš to podeuši kritiku“ (pode vši).

Rovná, dlouhá sláma, svázaná ve veliký snop, z níž se váží povřísla, je „šit“ nebo „šita“ (skloňuje se šitu, množ. číslo šiti nebo šíty). Prší-li, sbírá se voda „Kapová“ (okapová = voda z okapu).

Doma se pěstuje na maso „zajíc“ (místo králík). Prádlo po staru se pere v „trokách“ (neckách). Hospodář přijde „o hodině“ (v jednu hodinu) a proto se začne jíst „v hodinu“ (totéž). „Jak je dlouho?“ táže se soused (místo „kolik je hodin?“). A v komparativu se užívá na př. „to stavěli dýl“ (později, ale také dále).

V naší obci jsem našel ještě některé jiné zvláštnosti mluvy, lišící se od všeobecného nářečí: Kamna nehoří, hospodyně prohlašuje: „Musíme z kamen vybrat saz“ (saze). „Vodeuři vokna, ať ten čud výde!“. „Přiložím tam ty šáchy a pude to“ (šáchy = šáchory = šišky). Potom už je vše dobré, plát na plotně je „žavý“ (rozžhavený). Přiloží se ještě „šalušky“ (zlomky kůry) nebo „mašličky“ (odřezky dýh z pily) a postaví se na plotnu erteple (brambory). Musí se však „loupit“ (oloupat). Zatím hospodyně zpracuje těsto a upeče „placku“. Slovem „placka“ se rozumí koláč, buchty atd., vše, co se peče vcelku na plechu nebo na pekáči, i když to jsou třeba jen malé kousky jako malé koláčky.

V mluvě o krmení prasat zaslechneme: „Prasata baštěj – no, já jim trochu toho mlíka cejknu“ (přileji). „Ale slepice mají mor, scípá jedna po druhý“ (chcípá). Proto jim hospodyně přilepšuje, jak může. Připravila zob a volá na dceru: „Zanes todle slepicum!“ Sousedce dodává: „Jen husy se drží. Náš houserák (husák) si jich hledí“. „Střecha však potřebuje vopravu. Když prší, zatěká (zatéká) nam na půdu“. „Však včera, jak při dešti přišel ten šprách (prudký náhlý příval vody), ani truby (okapové žlaby) nestačily“. Slovem „truby“ však se rozumějí také všechny roury.

Hospodyně má pro syna schováno maso „líbivé“ (libové), protože tučné nechce. Dívka se chlubí: „Řekla jsem Trnouskou koňoj uhni, a von poslech.“ (Trnouskou by mělo znít Trnovskovu. Není to však příjmení, nýbrž označení, že kůň patřil komusi z nedalekého Trnova, kterýžto majitel koně byl její známý.)

Místo slova oblázek se říká „oblátek“.

Kdosi chodil se zavázaným prstem, protože mu hnisala rána. Po čase byl bez obvazu. Soused se ho ptá: „Už se ti to propustilo?“ (už ti to prasklo?“) „To už je zdravý, ale teď zas kulžu“. „Na bolest užívám pokroutky“ (pastilky a prášky všeho druhu).

V zahrádce pod okny roste ozdobný „šlatec“ (svlačec), jinak „okurek“, který ale pro málo hnoje scípá.

Zaměňuje se tu význam slova zmrznouti a rozmrznouti. Říká se tu: „Mrazem nám vejce rozmrzla“ (zmrzla). „Také pánvička s cikánkou rozmrzla“ (také kořenáč s cikánkou zamrzl). Jestliže někdo mluví zbytečně, řekne se obvykle, že „kecá“, ale častěji že „čochtá“. „Takové čochty (hloupé, zbytečné řeči) tu poudá a myslí že mu věříme“, uleví si hospodyně.

Divně zazní, když kdosi řekne: „Capoušek přijel k Jiroudom kolem“. (Sopoušek přijel k Jiroudovům na kole).

Zajímavé je i sklonění slova „kluk“ a hoch v množném čísle:

Koncovka -ovům se vyslovuje jako -om, na př. „půjdu k Michlom“ (půjdu k Michlovům).

Je ještě více takových a podobných odchylek od spisovné řeči, vybrali jsme ale jen ty význačnější.

Nakonec jsme připojili ještě říkačky z doby, dokud se ještě ručně mlátilo obilí a kdy si mlatci pomáhali do rytmu různými říkadly, která jim dávala a udržovala pracovní takt. V mysli starých občanů zachovaly se ještě zbytky těchto říkadel. Tak, jak je pisateli předříkávali staří, tuto zachycujeme.

Smutné bylo mlácení jedním cepem; znělo to jen „bac! – bac! – bac!“

Pro dva cepy bylo říkadlo: „buch–ty!“

Pro tři cepy znělo: „ko–lá–če“ nebo také: „Přes kap–su!“

Pro čtyři cepy: „na lí–van–ce!“ (v rytmu mlácení byla slabika „lí“ krátká bez čárky).

Pro pět cepů se říkadlo nezachovalo, protože se v lichém pětidobém počtu mlátilo jen velmi zřídka.

Vesele znělo pro šest cepů: „sel–ka pe–če buch–ty!“ nebo: „to to (j)de ve–se–le!“

Pro sedm cepů není říkadlo známo. Jako vysvětlení bylo mi řečeno: „Ono to jde v sedmi křivě. Když se stalo, že někdo s osmi odešel, raději jeden (sedmý) také odešel ze řady mlatců a jen obracel mlácené obilí, aby počet tepů šel zas podle lehkého rytmu.“

Bohatí mlátili v osmi: „snop na pat–ře, shoď ho brat–ře!“

Tato říkadla se učili lidé teprve tehdy, když začali mlátit, nebo mládež jen od poslouchání ve stodole, když si mlatci při začátku práce pomáhali do rytmu odříkáváním říkadla.

Mezi dětmi při otloukání píšťalek už jen velmi zřídka zaslechneme ještě nějaké snad zkomolené říkadlo. Tak jsem zaslechl: „Otloukej se píšťaličko; nebudeš se otloukati, budu na tě žalovati císaři pánu, on ti dá ránu, až vyletíš do zlatého džbánu“. Všechna tato říkadla jsou však již jen v paměti starších lidí a to proto, že mladí jich nepotřebují. A tak se na ně zapomíná.

Doplněk říkadel

Pracovní říkadla se velmi často měnila. V celkem nedaleké Lukavici u Rychnova nad Kněž. byla říkadla zcela jiná než u nás. Zapsala mi je paní M. Lartincová, choť ředitele střed. školy v.v. v Solnici. Proto je tuto jako rozdíl podáváme, aby se alespoň někde zachovala.

Pro dva cepy:

cep–tep; cep–tep

Pro tři cepy:

Takto pán

tři mlatce

pobízí

do práce:

vezmi cep

pojď na mlat,

dám ti chléb,

dám ti plat!

Pro čtyři cepy:

Čtyři mlatci

takto klepou,

touto notou

cepy tepou:

z pšenky dám si

mouky mlíti,

buchty, vdolky

budu míti.

Pro pět cepů:

V ruku beru cep,

peru na otep,

pozdvižením zas

cepem tepu klas.

Nikdo se nemať,

podle noty mlať,

do otepi bij!

Pro šest cepů:

Biju, peru, klepu,

klasy cepem tepu;

mlat je moje pole

tady ve stodole.

Pamatuje si to

mlátíte-li žito.

Takto šesti cepy

perem do otepi!

Jiné pro šest cepů:

Na mlatě bijeme,

pereme, klepeme,

byla-li robota,

bude i sobota

a po ní neděle,

to bude vesele,

to bude po díle

odpočinek!