V Bílém Újezdě ani v jeho okolí nenosí se již původní selský kroj severovýchodních krajů pohraničních. Zbytky tohoto oblékání, zvláště ženského, nalézáme však ještě tu a tam ve starých truhlicích nebo skříních některých chalup, ba najdeme tu i staré kožené kabáty mužů, podšité beránkem, které za tuhých zim obléknou rádi staří výměnkáři, ale jen pro teplo, protože kabáty ty bývají již valně sešlé a roztrhané.
Všimněme si tedy krátce našeho selského kroje na počátku 19. stol., jak se nám zachoval v mnohých museích i popisech.
Mužský kroj té doby v našem kraji byl celkem jednoduchý a temnějších barev. Košile byly bílé, vzadu k zapínání nebo stažené tkalouny s malým límečkem. Byly hladké, bez vyšívaných ozdob. Kožené kalhoty, zvané brslenky, se zastrkávaly do bot a nebyly příliš široké. Potom se oblékala vesta upjatá až ke krku a zapínaná mnoha malými knoflíky. Těmto knoflíkům se říkalo blimburáky. Bývaly kovové, z bílého nebo žlutého kovu a musily být vždycky pěkně vyleštěné. Bohatší majitelé, muži, mívali knoflíky u vest dokonce stříbrné, někdy ozdobně tepané nebo ploché ve tvaru růžičky s granátkem uprostřed. Do horního výstřihu vesty se zastrkovaly konce šátku, který si muži vázali kolem krku. Mladí muži nosili šátky pestré, starší tmavé, klidnějších vzorů.
Přes vestu se oblékaly kabáty. Mladí a svobodní nosili krátké kabáty, kazajky, ženatí však oblékali kabáty soukenné, dlouhé a šosaté, temných barev, obyčejně tmavomodré, ale také hnědé nebo zelené.
Do nepohody nosili zámožnější muži pláště. Ty byly široké, volné a měly několik límců, značně širokých a dolů splývavých. V zimě se nosily kožichy, které byly dlouhé, s beránkem dovnitř obráceným. Vzadu v pasu, odkud se rozbíhal rozstřih a dva duté záhyby (holfaldy), bývaly pestře vyšívané. Převládaly tu motivy tulipánů s růžičkami nebo astrami.
Na hlavě nosili muži kožešinovou čepici („mezník“), která byla zdobena na levé straně pentličkami. Také nosili čepici lemovanou beránkem – pankrotku – ale také chlupatý klobouk. O svátcích pokrývali svou hlavu (staří muži) vysokým cylindrem s fábory.
Starší zámožnější sousedé nosili kožený opasek, v němž mívali peníze. Opasky bývaly umně vyšívané. Mívaly na př. pavím brkem vyšívané koně, ornamenty nebo hvězdice a mnohdy byly zdobeny iniciálkami majitele.
Ženy oblékaly bílou košili se širokými sřasenými rukávy, které byly zdobené vláčkovou, asi 5 cm širokou krajkou. Ta tvořila nad loktem volánek. U krku byla košile bez „krejzlíků“ a byla zdobena sřaseným vyšíváním nebo krajkou. Krejzlík pak u tohoto kroje nahradil jemný, bílý tykový a bohatě vyšívaný šátek, který se vkusně sřasil a šikmo překládal. Jeho konce se podvlékaly pod brokátového, hluboce vystřiženého „lajblíčku“ nebo šněrovačky. Tyto konce šátku byly jen málo vyšité. Všední košile byly buď bez vyšívání nebo jen s malým proužkem.
Na košili oblékaly šněrovačku, o svátcích brokátovou z vlněné látky, zelenou nebo modrou, pošitou zlatými cetkami a vyšitou kvítky z hedvábí. Některé šněrovačky byly kožené z červeného safiánu. Ty mívaly vyšívání zelené a žluté. Každá šněrovačka měla napřed dva pásky. Za ně zastrkávaly se cípy šátku, který se nosil kolem krku. Na dolním okraji šněrovačky vzadu byly našity vycpané polštářky, aby na nich držely sukně. Říkalo se jim jelita. Sukní bylo hodně, šest, ano i osm. Nejspodnější byly kanafasky, potom následovaly lepší, dvě až tři bílé, dole vyšívané a navrch hedvábná sukně, obyčejně z modrošedého brokátu. Pro menší, obyčejné svátky, se nosily sukně jednobarevné z drsné látky – cajkové – a mezulánky zelené, hnědočervené, šedomodré nebo fialové. Na těchto hladkých sukních byla jedinou ozdobou široká, pestrá stuha, našitá nad dolním okrajem. V zimě se nosily sukně vlněné, mezulánky, kašmírové (kazemikry), které měly na černé půdě pestré květy a „vatýrky“, plněné ovčí vlnou a podšité červenou kosmonoskou látkou. O slavných a velkých svátcích se nosily sukně veselých barev, v adventě a v postě fialové a hnědé, ale také z měnivého hedvábí. Byly zřasené a sahaly kousek nad kotníky. Jindy byly úplně hladké, ať už z hedvábí či vlněné „tibetové“ látky květované. Hořejší část sukní bývala z obyčejné látky. Pro všední dny byl ženský oděv jednoduchý a prostý: nosila se kanduše s proramenicemi.
Starožitná zástěra sváteční: Černé prolamované hedvábí, výšivky vystouplé, v prolamování tyl. Dole a v pasu jemná krajka.
Nevěsta nosila svatební košili s vydutými rukávy, které měly na konci pěkné vyšívání. Šněrovačka byla z bílého brokátu, protkaného zlatem a pestrými květy. Vpředu se šněrovačka šněrovala květovanou pentlí.
Ženy nosily zástěry. Bílé se šily z tenkého plátna, měly kolem dokola samý zub a každý s jemným prolamováním. Byly široké s bohatým bílým vyšíváním v pruzích z květů a lístků. Vázanky byly také bílé, na koncích rovněž zdobené vyšíváním. Modré zástěry byly vyšité bílými květy. Hedvábné zástěry byly brokátové, květované a měňavé.
Kabátky ženské – špenzry – byly krátké, jen do pasu, s hlubokým výstřihem a vydutými rukávy. Vzadu měly pěkné varhánky, podložené barevným hedvábím. Kulatý límec z prýmků, šňůrek a knoflíčků měl vždy pěkný okraj. Špenzry cejkové, vlněné, byly šity z květovaných látek i z červené kosmonoské. Kabátky byly podšity ovčí vlnou. Na léto nebo pro Boží hody byly kabátky z měňavého hedvábí. Do jejich předních dvou pásků se zastrčil šátek se stříbrnou sponou.
Stará plátěná všední zástěra bílá s vyšíváním světle modrým.
Přes ramena se nosily šátky z domácího plátna, vyšité červeným a žlutým hedvábím. Kraje jejich byly ozdobeny paličkovanou krajkou. Byly však také šátky z tenkého plátna nebo mušelínu. Vyšívání na šátcích se provádělo řetízkovým nebo plochým stehem. V rozích se provádělo prolamování, které se střídalo s tylovými výpněmi.
Nevěsta dostávala na hlavu věnec ze zlatých kovových cetek a dracounů s pestrými fábory. Po svatbě nosila jako všechny vdané ženy čepec „holubičku“ s křídly („klicemi“). Byly z dvojité tenké látky, vyšité prolamovanými květy, jejichž obruby byly podloženy silnou nití. Kolem čela byla jemná krajka. Na klicích (křídlech) čepce se vyšívaly jenom konce, které byly někdy zdobené úzkou kraječkou. Bohaté selky a sousedky, mlynářky, nosily čepce stříbrné a zlaté, bohatě vyšívané nebo krumplované, zdobené barevnými broušenými kaménky, granáty, ba i zrcátky. Levnější a lehčí čepce byly šity ze zlatohlavu, brokátu nebo sametu. Chudší čepce měly dýnko z látky nevyšívané. Ale všechny čepce měly vpředu paličkovanou krajku, vzadu pak natuženou klici z hedvábné stuhy. Jestliže si ženy halily hlavu pouze do šátku, vázaly jej „na babku“.
Šíji zdobily ženy několika šňůrami granátů, stříbrnými řetízky se zlatými penězi nebo křížky, posázenými granáty.
Punčochy nosily ženy bílé a často prolamované, na nohy obouvaly nízké černé střevíce zdobené černou pentlí. Byl to dar ženicha nevěstě.
Detail staré plátěné zástěry. Světle modré, ploché vyšívání.
Svobodné dívky chodily prostovlasé. Mívaly vlasy rozdělené pěšinkou ve dva rulíky, které o svátečních dnech proplétaly stuhou. Jestliže si hlavu zahalovaly, tedy vázaly si pod bradou bílé vyšívané šátky, někdy i červené, vlněné nebo „suché“, pestře květované, které si vázaly „na placku“. Prací šátky, t. zv. „sadské“ bývaly červené se širokým pestrým okrajem.
Na cestu „přes pole“ halily se ženy do loktušek, tibetek, obyčejně veselých barev. Když staré ženy šly na pohřeb, chodily v bílém: zástěry na sukních, hlavu kryla bílá plena.
Božena Němcová popisuje oblečení našich babiček a prababiček v tomto kraji takto: „S vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Obdivují se tmavému kožíšku s dlouhými varhánky vzadu, řasné mezulánce, lemované širokou pentlí; líbí se dětem květovaný šátek, jejž babička na placku má uvázaný pod bílou plachetkou. Posedují na zem, aby dobře prohlédnout mohly červený klínek na bílých punčochách a černé pantoflíčky.“
Naši předkové ještě na počátku století 19. chodili od jara do podzimku bosi. Boty se nosily jen do kostela. V zimě se chodilo doma v pantoflích, které se šily nejčastěji doma nebo také v dřevákách. Boty se nosily na boso nebo se nazouvaly staré hadry. Nejčastěji se do nich dávala řezaná sláma. (To je původ hanlivé poznámky: kouká mu sláma z bot!) Boty bývaly také velmi volné, aby je mohl každý člen rodiny obout. Proto bývaly šity (a ještě volně) na největší nohu v rodině, obvykle na nohu hospodářovu, ale brala-li je hospodyně nebo dokonce mládež, vycpávali je tito členové rodiny, kteří měli menší nohu, hadry nebo také řezankou.