Strava našich předků byla velmi jednoduchá. Snídaně byla vždy skromná: mléko s chlebem nebo polévka „oukrop“ a chléb. Jen ve větších staveních bývalo k snídani na chléb máslo nebo tvaroh. Jestliže se tlouklo máslo, bývalo k snídani podmáslí, zbylo-li od večera, s chlebem.
Pracovalo-li se doma, bývala i přesnídávka, nejčastěji chléb s tvarohem, zřídka s máslem. Ve žních se dával k desátku sekáčům chléb s máslem a tvarohem, na zapití se podávala bílá kořalka (žitná). Podobně i odpoledne. Jestliže byly o žních parné dni, nosila se sekáčům k pití voda s octem nebo podmáslí.
K obědu bývala jahelná kaše nebo jahelník.[216] V bohatších staveních nebo o svátečních dnech býval také lepší jahelník se sušenými švestkami. V domácnosti, když nebyli pomocníci na poli, jídaly se brambory s tvarohem a často jen se solí, málokdy s máslem. Jednou týdně pekla hospodyně vdolky z výražkové mouky. Také bývaly „vařené švestkové povidlí s pouštěnými knedlíky“.[217] Když byly knedlíky uvařeny, zamíchaly se do vařených povidel. Jakýmsi lepším jídlem byly šišky z černé chlebové mouky, které se nakladly na pekáč a potom zalily mlékem vodou zředěným, v němž se zakrdlalo trochu žitné mouky.
K večeři bývalo kyselo s chlebem nebo brambory.[218] Lepším jídlem bylo kyselo přimaštěné trochou vyškvařeného másla. Také se k němu přidávaly houby, čímž nabylo kyselo zvláště dobré chuti.
Často bývalo k obědu nebo k večeři sladké nebo kyselé zelí omaštěné sádlem. To se podávalo obvykle na velké míse, z níž jedla celá rodina. Do zelí se také přidávaly z mouky zadělávané pouštěné knedlíky nebo chlupaté knedlíky.
Brambory byly nejobyčejnějším jídlem, zvláště v chudých chalupách. Byly na jídelním lístku i třikrát denně. Ovšem brambory jsou jídlem celkem mladým, neboť se u nás začaly pěstovat až kolem r. 1800 po hladu sedmileté války a po válkách napoleonských.
Bramborka se dělala z nestrouhaných syrových brambor, do nichž některá hospodyně přidávala trochu mouky. Takto připravená kaše se nalila na rozpálený pekáč trochu omaštěný (obyčejně lojem). Podobně se dělaly „kramfleky“, zvané také bramborák nebo čmunda. Pekly se však na holé plotně a mastily se jen „vařečkou“ nebo vodou. Ve větších hospodářstvích se mazaly tvarohem. Velmi často se kramfleky kladly v menších kouscích na mísu, polily teplou vodou a celá rodina jedla z jedné mísy.
Od žní do vánoc se pekly vdolky z černé mouky, jen na neděli bývaly z mouky výražkové.
Tak často jako zelí bývala také řepa. V chalupách mívali řepu (bílou) mnohdy i čtyřikrát a někdy i vícekráte týdně buď k obědu nebo k večeři. Ta patří k nejstarším jídlům. Sázeli ji vrchnost i lid už po staletí, i v 16. století a i dříve. Který druh řepy to však byl, nelze dnes zjistiti, neboť všude, kde je zmínka o řepě, mluví se jen slovem řepa. Jisto je, že to byl tuřín a to spíše bílý než žlutý. Rozhodně to nebyla vodnice, neboť v obci je vodnice dodnes velmi málo známa. (Malou poznámku k informaci: Před několika lety zasel jsem si na švagrově poli kousek vodnice pro sebe na jídlo za syrova a lidé se divili, co to je a jak se to jí a jako to chutná.)
Jídla ze řepy se podobala dnešním jídlům z mrkve a pro zachování připojíme na konci této kapitoly několik předpisů řepných jídel ze starší doby.
Řepa cukrová začala se v obci pěstovat teprve koncem minulého století a to ještě jen ve dvou hospodářstvích a ve výměře sotva po korci. (Do cukrovaru bylo daleko a pěstování se málo dařilo.) Teprve po první světové válce začali lidé v Bílém Újezdě pěstovat cukrovku více a více. (V posledním roce samostatného hospodaření měl hospodář mající ca 4,5 ha orné půdy podle předpisu dodati kolem 40 q cukrovky.)
K slavnostem a k dožínkám se pekly koláče z výražkové mouky s hruškovými povidly, jablkovými, někdy s tvarohem, ale méně s mákem. Koláče se pekly na lojem napuštěných listech javorových, ořechových nebo jilmových, jejichž vůně dodávala koláčům zvláštní příchuť. Pouze výražkové koláče se za syrova kladly na vály posypané moukou a do pece (všechny koláče se pekly v chlebové peci, která byla v každém stavení) se sázely již bez listů.
Tak jednoduchý a prostý býval jídelníček našich předků, jak jednoduchý byl i jejich život.
Nakonec zachycujeme ještě několik předpisů na jídla řepná.
Oloupaná řepa se nastrouhá na struhadle na nudličky a dá se dusit na kousek omastku. Připraví se zásmažka, která se do vařené řepy vmíchá s trochou pepře. (Podobně jako mrkev.) K hotovému jídlu se jedl chléb.
Lepším jídlem byla zasmažená řepa, do níž se dávalo vařené vepřové kolínko nebo pařátky.
Oloupaná a rozstrouhaná řepa se dá vařit. Rovněž hrách, každé samostatně. Řepa s hrachem se smíchá teprve, když obé je uvařeno. Trochu se omastí a podává s kouskem masa buď vepřového vařeného nebo někdy s masem hovězím. (Podobně jako se dělala svarba, t.j. hrách s kroupami.)
Řepa se oloupe, ustrouhá, dá se kousek másla s trochou pepře upéci do trouby. Někdy se přidává i trochu smetany. Zatím se zadělá těsto na vdolky nebo na buchty. Do rozdělaného těsta se zabalí jako náplň tato upečená řepa jako povidla. Vdolky (řepníky) se jídaly ještě teplé, ale jsou dobré i studené. Právě tak buchty.
Tyto řepníky se dělaly někde malé jako koblihy, hlavně u chudších hospodářů a tam, kde se pospíchalo s úpravou jídla, dělaly se velké jako dlaň ba i větší.
Řepáky upravené jako buchty byly jídlem lepším, protože se pekly omaštěné, kdežto vdolky byly suché.
Když se začala pěstovat řepa cukrová, tedy koncem minulého století, upravovala se některá jídla z cukrovky. Jako zvláštnost podávám jedno jídlo z cukrovky.
Utře se mák, řepa se uvaří (cukrovka). Řepa musí být ustrouhaná na nudličky na struhadle a ovšem oloupaná. Když je uvařena, smíchá se s mákem a dává se do buchet nebo do vdolků.
V našem kraji se dnes už nikde nepěstuje řepa na jídlo, ani tuřín ani vodnice. Jídla ze řepy dávno zanikla. Jestliže si kdy v posledních dobách nechávali hospodáři trochu cukrovky, tedy ne pro úpravu nějakých jídel, nýbrž pro vaření sirobu, kterého mívali v chalupách zásobu a mazali jím chléb. To bylo jediné jídlo ze řepy, upravované v posledních dobách. A zdá se, že spojením do JZD i toto řepné jídlo upadne v zapomenutí, neboť jednotliví hospodáři nebudou mít možnost pořídit si zásobu cukrovky na vaření sirobu. Na záhumence ji pěstovat jistě nebudou.
Zadíváme-li se na tento jídelníček starých předků, vidíme, že byl velmi jednoduchý a s malým výběrem jídel. Masem se velmi šetřilo a právě tak omastkem. Ký tedy div, že z toho vznikala podvýživa, že tato podvýživa se projevila nejvíce na dětech a že se množily případy tuberkulosy. Proto také byla veliká úmrtnost mezi lidem a když k tomu přičteme ještě nedostatek opravdových lékařů, najdeme důvody, proč se tak rychle šířily nakažlivé nemoci a proč se tolik umíralo. Dnešní život je zcela jiný, dnes je naše strava hodně rozdílná a pestrá, dostává se nám více vitamínů a ostatních látek potřebných tělu a proto jsme odolnější proti nákazám a proti nemocem vůbec.
| František Jirásek: Bílý Újezd – Dějiny obce | http://www.bilyujezd.cz/ | Copyright © 2007 Jan Tošovský |