V Bílém Újezdě nebylo bohatých sedláků, kromě krčmy a proto téměř všechny domy byly stejné. Půdorys byl vždy obdélník, rozdělený vchodem asi uprostřed delší strany. Vchod se síní za ním rozděloval dům ve dvě části: obytnou a hospodářskou. Části domu mívaly svá jména, která se nezměnila od let 1600, jak se nalézají ve starých zápisech té doby až na naše dny.

Vchodem vešlo se do síně domu, která byla buď jakousi předsíní nebo u větších stavení (statků) chodbou, dělící dům na dvě části. Ze síně se vcházelo do velké, hlavní místnosti v domě, jejíž okna pravidelně vedla na dvě strany domu (2+2). Sloužila u menších chalup za kuchyň, obytnou místnost i současně za ložnici hospodáře a jeho rodiny. Byl-li hospodář řemeslník, byla i provozovnou jeho řemesla. U nás v Bílém Újezdě stával skoro v každém stavení v této místnosti stav, neboť se tkalo v každé chalupě. Byla to „světnice“, obvykle jmenovaná „sednice“ či seknice a to u domkářů, chalupníků i sedláků.

Měl-li majitel chalupy v domě pec na pečení chleba – a to bylo v každé skoro chalupě, pak měla pec „branku“ v síni a vlastní pec bývala vestavěna do této sednice. Protože chalupy bývaly dřevěné, byla zděná pec a s ní i domovní příčka, v níž byl komín, postavena z kamene. Na peci spávali staří výměnkáři (v zimě) a děti. V případě, že výměnkář byl od světnice oddělen ať dobrovolně či nedobrovolně, t.j. nedobrou shodou mladých se starými, spávaly na peci jen děti. V malých chalupách spával na peci často některý podruh jako noclehář.

Bylo-li v síni více místa, býval v sousedství pece menší výklenek, obyčejně nahoře půlkruhový s otvorem do komína. Výklenek byl dole vyzděn. Bylo to otevřené ohniště, nístěj. Mnohdy visíval od klenutí nad ohniště řetěz s hákem, na který se při vaření zavěšoval kotlík s jídlem. Zde vařívala hospodyně v létě i v zimě, aby ve světnici nebylo příliš horko a páry z jídla.

Za hlavní světnicí bývala velmi často menší, hlavně užší světnice s oknem či dvěma (1+1), které se říká dodnes „světnička“. Bývala často příbytkem výměnkáře (byl-li) nebo dospívajících dětí, zpravidla děvčat. V ní měla rodina skříně se svátečními šaty.

Ze síně vcházelo se proti světnici do hospodářské části chalupy, do chléva. Neměl-li chlév samostatný východ, a to nebývalo, vodil se dobytek ven síní. Vedle chléva (podle velikosti chalupy) bývala komora, která sloužila za úschovnu odloženého šatstva a současně bývala spíží, neměla-li chalupa spíž samostatnou. V tom případě tam bývala truhla (truhlice) na mouku na vyšších nohách, skleník pro nádobí a menší úschovu potravin či potřeb k vaření.

Ze síně, někdy z části chlévní, se vystupovalo po strmém schodišti do prostoru pod střechou, kterému se v našem kraji říkalo a říká všeobecně půda. Půda je celý prostor nad přízemními částmi domu, mluví-li se o této části pod střechou všeobecně. Byla-li k domu přistavena i stodůlka a hovořilo-li se o části půdy nad mlatem, říká se té části patro. Ale patrem se nazývá ve většině chalup část půdy, která je prkny vyvýšena nad podlahu půdní, obyčejně nad příčnými krovními trámy.

Stodola bývala ovšem dosti často od stavení oddělena. Byla roubená z trámů, jejichž spáry nebyly vymazovány. Stěny stodol bývaly nízké, takže vysoký krov a došková střecha sahaly téměř k zemi. Střecha pak byla u vjezdových vrat zvednuta, aby nepřekážela otevření vrat a vjezdu fůry do stodoly. Takovou původní starou stodolu máme v Újezdě zachovánu u čp. 49 (u Červinků).

Ve stodolách vedle mlatu bývá zvýšená část, kam se ukládá obyčejně obilí. To je přístodůlek. Ve starých dobách, kde vedle mlatu (udusaného z mazlavé hlíny) bývala část pro slámu, nevymlácené obilí a pod., byla tato část od mlatu oddělena ohradou (hrazením) asi 1 metr vysokou z prken, „oplotní“. Oploteň však už pomalu z novějších stodol vymizela.

Ve statcích, kde mívali více koňů, měli pro ně samostatný chlév, kterému se říká „konírna“ (méně často), spíše „stáj“ či „maštal“.

Jinak prostoru, kde byl ustájen dobytek, se říkalo všeobecně „chlév“ či „chlív“ nebo „stáj“. V ní býval ustájen hovězí dobytek i koně (byl-li jeden či dva); někde ve stáji mívali i ohražení pro vepře.

U obytného stavení bývala ode dveří podle obytné části velmi často ohražená pavláčka, krytá převislou střechou. Podlaha pavláčky bývala dřevěná; měla vně prkennou ohradu a sloupky, které podpíraly střechu. Ty bývaly často pěkně řezány.

Přímo před vchodem a po délce chlévní bývala a dosud je část dlážděného chodníku. To bylo „zápraží“ nebo „násep“. Název se udržel dodnes, i když dnes třeba už hospodyně na ní nezasypává drůbeži. Zápraží se této části říká vždy, ať je bez krytu či má-li část převislé střechy nad prostorem náspi. Zápraží bývalo ve starých dobách bez dlažby, později bývalo vydlážděno opukovými deskami (u nás obvyklý stavební materiál, neboť obci patří veliký opukový lom). Dnes je namnoze vycementováno.

Ve statcích nebo větších chalupách bývala mimo domovní stavení ještě „kolna“ či „kůlna“, kam se ukládalo zemědělské nářadí. Kůlna bývala mnohdy zcela krytá, jindy mívala bočné stěny volné a střechu nesly pouze dřevěné sloupky. Byla postavena na dvoře stranou, aby nepřekážela volnému vjezdu do dvora, ale aby současně bylo možno s nářadím v ní uloženým pohodlně vyjížděti do dvora a ven.

V některých chalupách býval přístodůlek ve stodole současně místem, kam se ukládalo vymlácené obilí. Pak se mu říkalo sýpka nebo špejchar či špejchárek (podle velikosti). Mnohde měli v chalupě špejchar, větší to místnost pro zrní ve zvýšeném přístodůlku a kromě toho ještě špejchárek, malou podstřešní část, kam se ukládalo nejen zrní, kterého bylo míň (mák, řepné semeno, jetelové semínko, jáhly atd.), ale i drobné potřeby pro hospodářství, kterých se používalo jen občasně (máselnice, lis na tvaroh, síta, atd). Takovýto špejchárek býval nad světničkou v podkroví. V mnohých chalupách mívali totiž nad velkou světnicí na půdě prkny ohraženou malou světničku podkrovní pro úschovu přebytečného šatstva, peřin a pod. Tam také spávaly v létě děti hospodáře. Nad touto světničkou byl vlastní špejchárek, přístupný obvykle po žebříku. Bylo to vlastně upotřebení stropu oné podkrovní světničky.

Ve větších staveních mívali někdy mimo obytný dům postavenou dřevěnou komoru, někdy jako malý domek. Takové samostatně stojící dřevěné komoře, obyčejně roubené, se říkalo „sroubek“. Sroubek stával mimo dvůr nebo v jeho nepoužívaném rohu, někde dokonce jsem našel sroubek mimo oblast obytného stavení, na hranici nejbližšího pole, které patřilo ke stavení. (Tak tomu bylo v Roudném u čp. 24 – dnes je sroubek zbořen.) Ve sroubku bylo sídlo výměnkáře. Jestliže hospodář neměl výměnkáře, použil sroubku jako komory, kam ukládal drobné hospodářské nářadí jako motyky, hrábě, vidle a t.d.