(Ze starožitné farní kroniky)

R. 1676 dne 14. máje černíkovický Jiřík Randa nevykonajíc zpovědi velikonoční umřel a u Božích muk na koutě pochován jest a potom na žádost syna jeho Mikuláše zase odtud vyzdvižen a s povolením dvojctihodného pana faráře Jakuba Karáska Aujezdeckého dne 17. téhož měsíce náležitě při chrámu Páně Aujezdeckým na krchově pohřben.

V čp. 42 bydlíval František Mojžíš, zedník, který měl první manželku ze Sekyrky, rozenou Janečkovou. Ta kolem r. 1834 vzala k sobě svého asi šestnáctiletého bratra Janečka, aby jí v práci vypomáhal. Tento mladík podivně onemocněl. Zprvu se zdálo, že je to padoucnice, ale později při záchvatu to s ním házelo a všelijak kroutilo, že jej 8 o 10 lidí držívalo, ale on všemi cloumal, že se v několika minutách v držení vyměňovat musili. Při tom tak řval, že jej po celém Újezdě bylo slyšeti. Podivné bylo, že sám na několik dní předpověděl, kdy a v kterou hodinu záchvat dostane, což se také vyplňovalo. Při záchvatu předpovídal, kdo k němu jde a odkud i co mu nese. Přicházelo sem lidí velmi mnoho z blízka i z daleka, zvláště když měl záchvat. Nejpodivnější bylo, že během záchvatu nesnesl věci posvěcené. Tak na př. když mu někdo pustil do úst něco svěcené vody, prudce ji vyprskl, třebaže po obyčejné vodě se jen olizoval. Položil-li někdo ve chvíli záchvatu na něho posvátnou věc, třeba křížek, růženec nebo jen obrázek svatého, nestrpěl to a odhazoval. Třebaže v záchvatu byl ve stavu nepříčetném, přece určoval a předpovídal, co s ním se stane, kdo se příjde na něho podívati a zdálo se, jakoby z něho mluvil někdo jiný, protože ústy nehýbal. Také se sám nejmenoval, nýbrž prohlašoval: „ten nemocný žádá...“ to a to, to a to se s tím nemocným stane, ten a ten k tomu nemocnému přijde – a také vše se přesně tak stalo. Přicházelo sem tenkráte mnoho lékařů, aby zkoumali tuto nemoc, ale původ její nevyzkoumali. Mezi lidem se jinak nemluvilo, než že je ďáblem posedlý. I do Prahy byl poslán na léčení, ale ani tam s ním ničeho nespravili. Záchvaty trvaly asi dva roky. Potom zchromnul na jednu ruku, později i na nohu, že chodil o dřevěné noze. Potom zeslábnul tak, že ležel několik měsíců u Josefa Smoly v čp. 37, kde také zemřel celý pokroucený. Aby ho mohli do rakve uložiti, musili ho rozlámat. Po smrti byl také pitván a lékaři shledali, že má v žaludku dvě malé kuličky, které se zdály být zkamenělé. Dlouho se o této nemoci vyprávělo a dodnes staří zdejší lidé o ní mluvívají a události komentují.

V roce 1848 bydlil v chalupě čp. 14 Pavel Votroubek, který pocházel z Hrošky a měl za manželku dceru Josefa Hlavsy z Hrošky. Pavel Votroubek zdál se býti tuze dobrým člověkem. Dne 4. dubna toho roku přišel domů z hospody v noci, když již jeho manželka spala a měla u sebe dítko. Votroubek ulehl k ní a ráno, když počalo svítat, vstal, vzal sekeru a ranou do čela manželku zabil. Když se lidé sběhli, ještě dítko matku ssálo. Za ten čin byl Votroubek odsouzen na 20 roků do žaláře, poněvadž se soudilo, že čin spáchal více z pomatenosti než úmyslně. Zemřel však po několika letech. Pozůstalé děcko byl chlapec Jiří Votroubek, který vystudoval, vstoupil do řádu milosrdných bratrů a stal se tam doktorem medicíny.

V ústním podání starých občanů se vypráví, že Votroubek měl doma nocleháře, který spal na peci. Když Votroubek k ránu vstal a sedl si u okna, ptal se ho noclehář: „Co děláš?“ Votroubek odpověděl: „Ještě není čas“. Potom, když ženu zabil, vykřikl na něho noclehář: „Co to děláš?“ „Už jsem udělal“, odpověděl Votroubek a sedl opět k oknu.

V čp. 35 bydlel r 185? (kronika má nečitelnou jednotkovou číslici, vlastně poslední číslice tam chybí. Patrně pisatel nevěděl přesně rok) Jan Macháň, toho času hrobník. Jeho dcera Anna pomáhala na faře sušit seno (na „farské louce“). Když je skládali do kup, (tehdy se dělaly veliké kupy jako malé stohy) vylezla nahoru a seno rovnala. Po dokončení práce svezla se po kupě k zemi, ale tak nešťastně, že hrábě, které držela v ruce si vrazila do sebe od spodu. S hráběmi v sobě vraženými udělala ještě několik kroků. Ale když ostatní přítomní z ní hrábě vytrhli, zemřela.

Josef Černý, zedník a hudebník, bydlil v letech 1865 v čp. 8. Bylo o něm známo, že se opíjel a nevedl spořádaný život. Jednou se věšel, ale včas byl lidmi nalezen a odříznut. Po smrti své ženy odešel do výměnku a v zimě byl živ většinou od známých a přátel. Dne 16. ledna 1865 byl nalezen ve farském rybníku mrtev. Jak se tam dostal a zda se sám utopil nebylo vyšetřeno. V obci se však šeptalo, že byl kýmsi oběšen a do farského rybníku dovlečen. Byl pochován jako samovrah.

Když se odstěhoval z obce holič Boh. Hladík, neměl Bílý Újezd dlouho za něho náhradu. Konečně se našel nový holič, Prokop Holý, který převzal také holičský krám v čp. 53. Brzy na to se přistěhoval do Újezda a našel si byt v domě Ol. Duzbaby v čp. 59, kde se svou ženou obýval polovinu onoho domku. Po nějakém čase zalíbila se mu choť Jar. Rýdla z čp. 18 a zamiloval se do ní. Trápil se, domácnost jeho hynula. Dne 10. května r. 1951 večer viděli ho lidé za domem Rýdlovým. Když pak zdánlivě vše utichlo, třeskla pod oknem onoho stavení krátká, suchá rána z malé opakovací pistole. Prokop Holý střelil se do spánku pod oknem domu. Třebaže to byla střela neveliká, byl nešťastník mrtev. Sebevraha nejprve vtáhli do domu, potom, když seběhnuvší se sousedé přinesli z márnice nosítka (máry), naložili ho na ně a odnesli do hřbitovní márnice. Byla to hrůzyplná cesta. Pozdní noc byla černá a nepatrné světlo lampičky před nosiči zesilovalo děs, který zvyšovala hučící a hlomozící prudká vichřice, že i nebojácní nosiči mrtvého chvěli se hrůzou. Prokop Holý byl pochován při severní zdi hřbitovní jako (tou dobou) poslední při této zdi a hrob jeho dodnes nemá označení. Vdova po krátkém čase opustila Bílý Újezd a odstěhovala se do Dobrušky.

Obyvatelstvo Bílého Újezda bylo postrašeno r. 1849, kdy tudy táhlo rakouské vojsko (a to pluk Piret). Myslilo se, že se blíží vojna. Vojsko bylo ubytováno v Bílém Újezdě asi tři týdny, ale mužstvo se několikráte měnilo. Vojsko však odtáhlo a byl v obci klid až do vypuknutí prusko-rakouské války r. 1866. Obyvatelstvu to bylo oznámeno císařským manifestem a současně připomenuto, že bitva či bitvy se strhnou pravděpodobně v Čechách.

Vrchní velení rakouských vojsk měl generál Benedek, neznalý zdejších poměrů ani kraje. Očekávalo se v celém zdejším kraji, že pruská armáda vpadne až k Žamberku, kde se také soustředilo rakouské vojsko. Asi 6 týdnů táhlo obcí každodenně něco vojska všech druhů k Náchodu a často tu zůstávalo přes noc nebo vařilo. Pro tento případ tu musilo být pro ně maso připraveno. V obci byly také vojenské „pikety“ (t.j. jízdní hlídky) a ordonance. Pikety jezdily nejen ve dne, ale i v noci bez ohledu na cesty, ponejvíce vzrostlým již obilím, které tenkráte bylo velmi krásné a nadělaly tak mnoho škod. Ordonance jezdily s rozkazy k Náchodu i k Žamberku a vždy v největším cvalu.

Když rakouské vedení shledalo, že Prusové nastupují do Čech u Náchoda u Branky, táhla Bílým Újezdem asi čtyři dny rakouská armáda od Žamberka ve velkém chvatu a v takovém množství, že nebylo možno ani přes silnici přejíti.

V Bílém Újezdě byla ohlášena na den 24. června zkouška školních dětí, ale dne 23. června přišel vikariátní posel, že školní zkouška nebude a současně přinesl rozkaz, aby škola byla uzavřena a připravena pro ubytování vojska a pro raněné. Školní dítky hned od začátku tažení vojska cupovaly plátno vždy po školním vyučování na cupaninu. (Cupanina z plátna zastupovala tehdy vatu, která tehdy ještě nebyla známa.) Od 24. června, když ve škole nebylo ubytováno vojsko, cupovali žáci místo vyučování. Když cupaniny bylo několik liber, odváděla se do Opočna k úřadu. Dne 25. června bylo ubytováno v obci na noc 9 kumpanií vojska (t. zv. Deutschmeistrů). Mimo těch přitáhlo veliké množství „myslivců“ a jelikož se všechno vojsko nevešlo do světnic, stodol a na půdy, museli hospodáři rozestříti slámu i do sadů, třebaže toho času a přede žněmi byla o ni veliká nouze. Proto když nebyla, brala se kde se dalo. Z Ostrova byla přivezena do Újezda všechna, co jí tam bylo. I s topením byla svízel, protože vojáci vařili nejen na návsi, ale i na hřbitově. Když vojákům dříví nestačilo, lámali ploty a přiváželi ze Seče, kde tehdy bylo narubáno mnoho klad a dřeva, co tam bylo. Ve starých zápisech stěžuje si kronikář, že nebylo „kusu pořádku“, protože co vojsko potřebovalo, bralo všude, kde to bylo.

Dne 26. června odtáhlo vojsko z obce a ještě téhož dne se srazilo u Náchoda na Brance poprvé s vojskem pruským. Srážka pro rakouské vojsko dopadla špatně a v bitvě bylo mnoho padlých. Až do 3. července bylo několik srážek u Dvora Králové, u Skalice atd. V těch dnech táhlo neustále naší obcí veliké množství vojska, které se do stavení ani vejíti nemohlo. Jednoho dne bylo přes noc vojsko na „Ještětické“ louce, že celá louka od olšinského mlýna až po Újezd byla pokryta vojskem. Jiný den na poli za křížem bylo veliké množství jízdního vojska přes noc a opět jiný den bylo na poli před farou přes noc rozloženo jízdní vojsko. Tenkráte musili do ležení rolníci vozit vodu, slámu a dříví a když „lidé z naší obce to postihnout nemohli“, musili pomoci obyvatelé z blízkých obcí.

Čtyři plné dny od rána do večera táhlo obcí plnou šíří silnice vojsko, ba i po obou stranách jejích a tak bylo po obou stranách silnice široko obilí pošlapané a zničené. Ale i tam, kde vojsko odpočívalo, t.j. na lukách, bylo vše zničeno. Rovněž se ničilo obilí tím, že vojsko chodilo do obilí lehat. Před 3. červencem tu neděli ani služby boží v kostele zdejším nebyly, protože jak hustě vojsko táhlo, nikdo by se byl ani do kostela nedostal.

Dne 3. července procházelo obcí vojsko rovněž od svítání až do noci. Přešlo tudy na př. 14 hudebních vojenských kapel.

Dne 3. července 1866 srazila se obě vojska v bitvě na Chlumu za Sendražici. Již ráno v 7 hodin počala houkati děla. Kanonáda byla taková, že v každém zdejším stavení se okna ustavičně třásla; i země se otřásala a dělostřelba se podobala ustavičnému burácení hromu. Strach padal na místní lid, třebaže bitva byla daleko. Ale mnozí zalézali do sklepa, aby ten hřmot neslyšeli. Rakouská armáda se držela statečně celé dopoledne. Pak ale přitáhl korunní princ pruský s novou armádou od Saska, vrazil rakouské armádě v bok a rozehnal ji. Rakouské vojsko počalo utíkat na všechny strany, v Labi se ho mnoho utopilo i v rybnících v tom kraji kolem České Skalice.

Rakouské vojsko utíkalo přes Moravu k Vídni a pruská armáda je v patách pronásledovala. Čechy byly obsazeny pruským vojskem. Časopisy přestaly vycházet, po kraji jezdily jen pruské pošty, rakouské úřednictvo bylo rozutíkané. Vše řídilo úřednictvo vojenské, které žádalo na obcích rekvisice. Bylo vyhrožováno, ale rekvisice se sehnati nemohly.

Všude i v naší obci bylo zle. Dokud tudy táhlo rakouské vojsko, musilo se pro ně neustále chystat maso, tak že od 25. června až do 1. července tři řezníci v naší obci neustále dobytek pro vojsko poráželi. Tenkráte byla taksa za 1 libru masa 26 krejcarů a každý rolník musil za tuto cenu dáti svůj dobytek k zabití. Kdo tak neučinil, byl k tomu donucen. Zdejší řezníci Frant. Michl a Josef Rázl musili i za armádou dne 29. června do Opočna 40 čtvrtí masa dopravit. Jelikož tamní řezníci vojsko masem dostatečně zásobili, měli s tím dost oplétání, aby jim maso v parnu nezůstalo a se nezkazilo. Povozy pro převoz vojska a potravin nestačila obec dávat a ještě povozy nebyly zpět, když bylo žádáno o další, kterých nebylo.

Bylo skutečně při tom tažení rakouského vojska zle, ale mnohem hůře bylo po bitvě, když Prušáci měli českou zem v rukou. V tom nepořádku povstaly tlupy tuláků, které zvláště nočního času přepadávaly příbytky lidské, zvláště na samotách a drancovaly. Proto musila každá obec zvláště v noci udržovati v okolí obce hlídky, které byly ozbrojeny tím, co kdo měl. Když Prušáci zde se stali pány, přitáhla sem z Prus zemská obrana, rozdělená na několik tlup a prohledávala příbytky. Byly tu odebírány zbraně jakéhokoliv druhu. Po uzavření míru mohl se každý přihlásiti v Kladsku o svou zbraň, ale „mnohý ji tam raději nechal a po ní se nesháněl, aby nemusil žádného Prušáka více vidět“. O této pruské zemské obraně šla také napřed pověst, že berou dobytek a domy drancují. Proto byly drženy hlídky. Když pak k nám do Bílého Újezda od Dobrušky táhli, odháněli lidé dobytek do lesa Seči a tam s ním celý den byli. Pověst však byla lichá. Hůře bylo v Křovicích u Dobrušky. Tam se této pruské zemské obraně postavili na odpor, vystřelili na ně a počali se jim brániti. Ale špatně dopadli. Pruská zemská obrana zapálila Křovice, nejhlavnější spiklence v noci pochytala – byli čtyři – a vedla je přes Újezd v největším parnu bez čepic a jen ve spodkách s rukama řetězy nazad svázanýma do pevnosti Kladska a teprve po sjednaném míru a odpykání trestu byli propuštěni.

Ještě za vyjednávání míru počala pruská vojska táhnouti zpět a do naší obce přišla jich tlupa na ubytování. Tenkrát musila je obec živiti i píci pro koně jim dáti. Pětkráte za den musili dostati jídlo a „nasytit jich nebylo lze“. Byly to skutečně „egyptské kobylky“. Při krmení koní šli vojáci do stodol a nabrali si co chtěli. Žádné bránění nebylo nic platné. Tento stav trval plných 21 dní.

Na to byl uzavřen mír, naše úřady počaly zase úřadovat, vojsko zde ubytované odtáhlo. Počalo však hlavní tažení pruské armády. Jako táhlo po několik týdnů rakouské vojsko naší obcí, tak teď táhlo pruské vojsko, které nepotřebovalo již tak spěchati jako rakouské. Ovšem že teď, když přišlo na jeden neb dva dny k nám na ubytování, mělo si vše platit. Ale nechtěl-li hospodář dostat bití, musel, kdyby sám neměl, jich vyčastovati, protože nebylo ještě nikde žádného dovolání. Přípřeže i pro toto vojsko musely být neustále po ruce. Tento zpětný návrat pruského vojska trval dlouhý čas, jelikož chtěli jak náleží českou zemi vyssáti. Každý si oddechl, když tažení byl konec, což se stalo asi koncem měsíce srpna.

Do této doby padá malá historka. Obyvatelstvo se bálo Prušáků a schovávalo se před nimi. Zvědaví chlapci chtěli však mnoho vidět. I stalo se u chalupy čp. 21, že náhle vyšel z chalupy pruský voják a překvapil zvědavé děti. Ty se rozutekly, ale sedmiletý chlapec Dolkův zakopl a přepadl roubení studně dosti hluboké. Pruský voják to zahlédl, přiběhl k studni a s jiným okovem chlapce vytáhl. Voják byl asi z Kladska a uměl česky, protože na chlapce zavolal, když mu spouštěl do studně na řetězu okov: „Chyť se vědra!“ Hoch se chytil a byl vytažen vzhůru. Z chlapce se stal později kněz; byl to pozdější farář v Lískovicích, Alois Dolek. (Zemřel jako pensista v Opočně.)

Zemědělský republikánský dorost okresů Opočno a Rychnov uspořádal v dějišti Jiráskova „Temna“ slavnost v neděli dne 20. srpna 1922. Rozsáhlé louky na břehu Zlatého potoka pod zámkem až ke starému židovskému hřbitovu vyhovovaly jejímu rozsahu. Slavnostní průvod se seřadil v Bílém Újezdě, prošel vsí a po silnici ubíral se na Skalku. Byla jím znázorněna minulost našeho národa, doba útisku a poddanství zemědělského lidu, doba válečná a doba svobody řadou 32 alegorických vozů. Kromě nich se průvodu zúčastnila také selská jízda a 84 ověnčených selských vozů s návštěvníky slavnosti.

Na prostranství pod zámkem Skalkou předvedla selská mládež v počtu několika set osob staročeské dožínky a krásné české národní tance.

Slavnosti se zúčastnila řada vynikajících osobností, mezi nimi tehdejší poslanec národ. shromáždění ing. Jan Černý, Jan Dubický, Dr. Kubíček, Sehnal atd., kteří na tamním táboru lidu přednesli projevy v duchu národním, státním a pro rovnoprávnost zemědělského lidu a jeho práce.

Počet návštěvníků byl odhadován na 40.000 osob a režie slavnosti činila více než 50.000 Kč. Veškeré výdaje byly uhrazeny, takže dluhů ze slavnosti nebylo.

Naše obec vypravila za součinnosti místních spolků alegorický vůz „Husitské ženy a starci“, mládež se zúčastnila dožínek a tanců, ostatní byli pořadateli atd. Předsedou a organisátorem slavnosti byl Josef Michl z Bílého Újezda čp. 2 (tehdy 23letý) a předsedou technického odboru Arne Hnatowicz, říd. učitel ze Skalky.

V červenci 1926 navštívil první president republiky Tomáš G. Masaryk severovýchodní Čechy. Podle programu měl president obcí pouze projeti. V Bílém Újezdě nastalo horečné připravování, aby průjezd presidentův obcí dne 13. července byl co nejslavnější. Obyvatelstvo vyzdobilo obec jak nejlépe dovedlo. Domy byly ozdobeny prapory, na silnici při křižovatce do Mastů postavena byla slavobrána. Nebylo snad jediného občana z Újezda a obcí sousedních, který by nebyl přišel k silnici. Do prvních řad byly postaveny děti s praporky a v národních krojích.

Když automobil s p. presidentem přijel, kázal p. president na chvíli zastaviti. K vozu přistoupil Josef Michl, rolník z čp. 2, který vítal presidenta za obec a občanstvo. Za školu promluvil říd. učitel Alois Smola a dvě školní dítky. Pan president v bílém letním obleku s úsměvem a podáním ruky poděkoval za uvítání. Odejel pak za zvuků místní kapely k Rychnovu. Jeho vůz následovaly ostatní, v nichž byli členové jeho průvodu, ministři Dr. Ed. Beneš, Dr. Říha, generál Hoppe a j.

T. G. Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech. Skon jeho vyvolal hluboký smutek ve všech občanech. Naše obec pohroužila se do smutku, na budovách vlály černé prapory a občanstvo v den pohřbu, 21. září zachovalo pietní sváteční klid.

Při žních JZD r. 1959 bylo obilí rozváženo po chalupách k zatímnímu uskladnění. Tak také bylo do chalupy čp. 51 (Jos. Novotného) složeno na půdu obytného stavení přes 100 q nad obytné místnosti. V neděli dne 23. srpna před půlnocí byli dole spící členové rodiny Novotného probuzeni praskotem a vzápětí sypalo se zrní od stropu k zemi. Starý strop praskl pod tíží nasypaného obilí. Rychle byli probuzeni sousedé a K. Jiroud (z čp. 8), kteří zatímně vzepřeli promáčknutý strop. Jen šťastnému probuzení majitele Jos. Novotného lze děkovati, že nedošlo k velikému neštěstí. Druhý den bylo obilí přesypáno do pytlů a odvezeno, aby se mohla provésti oprava stropu a půdní podlahy.

Pokud zápisy ukazují, máme zprávy o nakažlivých nemocech teprve od r. 1833.

1833 řádila v kraji cholera. V Bílém Újezdě na ni nikdo nezemřel, ale v přifařených obcích bylo několik případů úmrtí.

1853 se cholera opět objevila, ale i tentokráte v naší obci jen několik lidí cholerou onemocnělo a byli zachráněni. V přifařených obcích však mnoho lidí zemřelo.

1855 zuřila u nás „horká nemoc“ neboli „hlavnička“. Tou bylo i v Újezdě zachváceno mnoho lidí, ale úmrtí bylo jen několik.

1866 po odtáhnutí pruského vojska vypukla ve zdejším kraji cholera, na níž se v Újezdě rozstonalo osm osob. Ale mnohem více zuřila v Ještěticích a v Hrošce, kde také několik lidí zemřelo.

1887 vyskytla se silná epidemie osypek (neštovic). V obci bylo mnoho nemocných, ale všechny zdejší děti se vystonaly, kdežto v přifařených obcích bylo několik úmrtí.

V Bílém Újezdě je řada příbuzenských svazků mezi obyvateli některých usedlostí. Všimneme si však jenom těch, které můžeme zaznamenati podle stavu v r. 1955.

To jsou jen hlavní příbuzenské vztahy mezi jednotlivými rodinami nebo členy rodin v Bílém Újezdě. Poněkud více vzdálených rodinných vztahů by bylo u nás mnohem víc. Proto v minulých dobách, když se chtěli bráti zdejší hoch a děvče, musil farář opatrně hledat v knihách, zda nejsou snoubenci v nějakém přímém příbuzenském vztahu. K tomu mu sloužila kniha „Index animarum“.