O tesaři Adamovi

Šindelový kryt bíloújezdecké zvonice je opět opraven. Krakorce svítí do dáli novotou a zvon s letopočtem 1364 se usmívá na modrou oblohu okénkem dubových trámců a střílny věže vyprávějí bělostným zdím kostela své slavné paměti. Lidé v hrošce, Roudném, Brocné i Ještěticích a na Skalce hleděli na zářící bod v dálce a radostně si říkali: „Pane, ta prokoukla“.
Původce celé té krásy, tesař Adam, právě objímá dlouhýma nohama vršek věže a posledními šindeláky končí své překrásné dílo. Je mistrem svého řemesla široko daleko nejlepším. A dnes bylo nahoře obzvláště krásně, nesmírně krásně.
Rány sekerou, kterou tluče do hřebíků, připadaly mu v pýše nad dokončeným dílem jako nejkrásnější tóny kantorových houslí, které sem do té výše zanášel ze školy větřík. Byl to koncert houslí a rytmických úderů Adamovy sekerky. V tom krásném opojení radostně dokončoval svoji práci tesař Adam, že úplně na vše zapomněl, i na svého Honzíka, který dole vykuloval modré oči na svého tatínka. Bylo to panečku něco pro újezdecké kluky, kterých tu s Honzíkem stálo celé klubko.
Dnes nemluvili důležitě o chystané válce s Masťáky, ani o roji pana faráře jak mu uletěl, dnes je ovládal svrchovaný údiv. Ruce v kapsách, ústa pootevřena a jejich zardělé tváře nadšeně oceňují tesařské a hlavně lezecké umění strýčka Adama. Jejich střapaté hlavy srovnávají výšku věže s výškou jimi slezených stromů. Výsledek jejich uvažování posunul modrookého tesařova Honzíka na vůdcovské místo klukovského houfu. I Franta, který se jako jediný kluk odváží jít ven po klekání, s tím mlčky souhlasí.
A nahoře se v záři slunce sekerka jen kmitala. Rána za ranou padala na hlavičky šindeláků, až konečně přišla ta poslední – dílo bude dokončeno. Leč nedopadla, dlouhé nohy svírající vrchol povolily sevření. Dole nastal výkřik hrůzy. Duchapřítomnost Adamova obrací sekerku a v posledním zoufalém rozmachu ji zasekává do šindele a dlaň křečovitě svírá hladké topůrko. Proč však je tak hladké, hlaďoučké – tak zrádně hlaďoučké?
Těžce dopadlo Adamovo tělo na kamenné stupně zvonice téměř zároveň se zoufalým dětským výkřikem „Táto, tatínku“, který již Adam neslyšel.
A sekerka? Ta zůstane v té výši navěky.
Zdroj...