O zlém správci Čermákovi

Nedaleko vesnice Podbřezí se nalézá velký dvůr, který patříval ke skaleckému panství. Z okolních kopců se jeví jako malý ostrůvek uprostřed okolního moře úrodných obilných lánů. Dost možná, že právě to mu vyneslo jeho jméno - Ostrov.
V ostrovském dvoře pracovalo mnoho lidí a nade všemi nejvyšší byl správce Čermák. Hospodářství rozuměl a výnosy z ostrovského statku vyvolávaly spokojený úsměv na tvářích skaleckého zámeckého panstva, které na Čermákovu stranu neskrblilo pochvalami, spojenými se zlatě zvonivou odměnou. Spokojeni byli páni i správce.
Kdo však spokojen nebyl, byli lidé, kteří v ostrovském dvoře pracovali. Dřeli od prvních slunečních paprsků do pozdní noci za odměnu tak malou, že jim pomalu nestačila ani na uhájení holého živobytí. Ve dvoře žily celé rodiny a pracovat musely i malé děti. Ty však dostávaly jen chudou a špatnou stravu a ještě horší přístřeší na slaměném loži, do kterého v létě pršelo a v zimě je nezřídka pokryla sněhová peřina.
To však správce Čermáka nezajímalo. Jeho srdce bylo tvrdé jako kámen a jeho duše černější než bezměsíčná noc. K robotníkům byl krutý a nemilosrdný. Honil je z práce do práce a pranic mu nevadilo, že mnozí padají únavou, hladem a vyčerpáním. Když se někdo jen na chviličku zastavil, aby protáhl rozbolavělá záda, hned tu byl správce, nadával a klel, že z něho šel strach a hrůza. Často se rozlítil tak, že vzteky neviděl a vytahoval svůj dlouhý kožený uzlovatý bič, kterému popřával hodování na zádech unavených robotníků. Není proto divu, že ho lidé proklínali, kudy chodili a přáli jeho ďábelské duši, aby se co nejdříve dostala tam, kam patřila - do pekel.
Ostrovské hospodářství bylo dosti rozlehlé a pracovalo se i na několik polích najednou. Aby správce mohl všechno ohlédnout a zkontrolovat, jezdil na koni. Tu teprve byl ve svém živlu. Všechny cesty se mu zdály příliš zbytečně dlouhé a tak hnal koně poli, přes příkopy, srázy a úvozy, až leckdy ubohé zvíře úzkostí řičelo. Divoká jízda přinášela Čermákovi radost a navíc mohl mezi robotníky na poli objevovat zcela nečekaně a klít a láteřit, že se i hory na obzoru studem červenaly. A ledva spořádal dělníky na jednom poli, už uháněl a mizel v oblacích prachu, aby jeho bič měl posvícení na poli dalším.
Ale nic na světě netrvá věčně. Jednou jel Čermák ze skaleckého zámku a spokojeně se rozhlížel po daleko se rozprostírajících obrovských lánech, na nichž ženci již začínali podtínat první stébla zralého obilí. Byl parný letní den a horký vzduch se tiše tetelil nad zemí. Náhle správce zaslechl, jakoby se odkudsi z dálky ozýval zpěv. Zlostí až zburátněl. Kdo zpívá, vydává zbytečné síly, které potřebuje k práci a proto Čermák zpěv nenáviděl. Prudce zabodnul ostruhy do koňských slabin, aby neprodleně potrestal takovou opovážlivost. Rozlétl se krkolomnou jízdou jako divoký vichr.
U úvozové cesty vyčníval z kraje pole veliký kámen, který se měl stát správcovým osudem. Ještě dva, ještě jeden skok, kůň klopýtá přes kámen, padá a jezdec letí obloukem přes jeho hřbet. Dopadl na kamenitou cestu a srazil si vaz.
Ani slzička nebyla prolita, když Čermákovu rakev spouštěli do hrobové jámy na hřbitůvku v Bílém Újezdě. Lidé si oddechli a napřímili záda. Na místě Čermákovy smrti nechala vrchnost vztyčit kamenný kříž. Za své černé skutky musí zlý správce pykat i po smrti. Za tichých letních nocí může opozdilý poutník vidět na cestě mezi Skalkou a Trnovem Čermákův přízrak, uhánějící na černém koni. Dojede až ke kříži, kde se kůň vzepne a i se svým jezdcem se propadne pod zem. A tak prý bude jezdit až do Soudného dne, protože nikdo neví, jak by ho bylo možno vysvobodit.
Pověsti z Orlických hor a Podorlicka. Státní okresní archiv v Rychnově nad Kněžnou, 2002 (ISBN 80-901757-9-1)